V obraze: Stojí letošní Chalupeckého cena za to? Stodola Aleše Veselého. A Marina Abramović ve Vídni

• Cena Jindřicha Chalupeckého 2025
• Aleš Veselý: Retrospektiva – Alešville
• Wounded Bodies
• Marina Abramović ve Vídni

Kosatce, prazvláštní jídlo a meditační koutek – Cena Jindřicha Chalupeckého tentokrát v Praze

Tak by se v krátkosti daly charakterizovat projekty letošních laureátek a laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého v pražském Veletržním paláci. Ty jsou letos docela zajímavé. Stojí ovšem za pozornost i samotná výstava, na které se prezentují?

Cena v posledních letech prošla dílčími změnami. Společnosti Jindřicha Chalupeckého došlo, že oceňovat pět laureátů/laureátek je trochu předimenzované, a tak snížili počet oceněných na tři (aspoň, že tak). U letošních, stejně jako loňských, vítězů opět nebyl podmínkou věkový limit 35 let, stále se má ovšem jednat o cenu pro začínající umělce. Poznámka pod čarou: Přiznám se, že mi do této kolonky pořád úplně nepasuje Barbora Lungová, která malbu vystudovala před devatenácti lety. Když jsem se jí na to ptala, odpověděla mi, že sice není na začátku své umělecké kariéry, ale začíná novou (konceptuálnější) etapu. Od klasické malby se posunula zejména ke „kritickému zahradničení“.

I pro to mě zajímalo, jak tento koncept Lungová představí na výstavě v pražské galerii – přeci jen svou Duhovou zahradu má v Kameníkách u Kyjova a i Nejkrásnější parkoviště v Kyjově, které vytvořila mezi auty, je trochu z ruky. Zhostila se toho s vtipem. Zahradní chatku obložila deskami starých skříní, čímž metaforicky odkazuje k anglickému idiomu „coming out of the closet“ čili přiznat svou sexuální orientaci nebo genderovou identitu svému okolí. To by po navštívení tohoto příbytku mělo být pohodlnější, k vystoupení z něj jsou k dispozici mnohem větší dveře, než jsou ty, jimiž se vchází dovnitř. Uvnitř chatky je k nahlédnutí několik fotografií Duhové zahrady v Kameníkách (fotografoval je David Herdin), zní tu nahrávka ptactva a na stole leží kopie autorské knihy Barbory Lungové. Je plná malovaných kosatců i postřehů o právech queer lidí.

Chata Barbory Lungové, foto: Jan Kolský

Jak moc se povedlo do galerie přenést skutečnou atmosféru Duhové zahrady, tím si jistá nejsem. Na přístupu Barbory Lungové každopádně oceňuju něco úplně jiného – rafinovanost toho, jakým způsobem dokáže umění dostat do své každodennosti i do veřejného prostoru kolem sebe. Kdyby podobný přístup měli všichni umělci, svět by byl mnohem hezčí.

Roztodivnou hostinu sochařských pokrmů pro výstavu připravil Dominik Adamec. Jejich příklady si vypůjčím z výstavního katalogu, protože rozklíčovat, co který přesně reprezentuje, je trochu zkouška představivosti. Je tu třeba „hot dog ve tvaru lusku ozdobený DNA šroubovicí z kečupu a hořčice, kuře nadívané maxi packem chipsů Lay’s“ nebo „pudinková věž vyrůstající z mozku Dr. Oetkera“. Dominik Adamec tyhle prapodivné kombinace pojmenovává jako gastrochimérismus (v katalogu stojí, že se přitom „odkazuje na buněčný chimérismus, tedy jev, kdy jedinec může ve svém těle nést dvě nebo více skupin buněk s odlišnou genetickou informací“). Ačkoliv podobné zvláštně prokombinované pokrmy skutečně existují, sochař tvrdí, že mu jde spíš o zkoumání toho, co dnes jídlo vlastně představuje, jakou roli má ve společnosti… Jsou to hlavně vizuální hříčky, které přicházejí s náznakem odpovědí – jako když na babišovskou koblihu umístil citát Bertolta Brechta: „Nejdřív žrádlo, až pak morálka.“

Promyšlenost, s jakou Adamec ke své tvorbě přistupuje – v minulosti se věnoval například tématům smrti, výroby cukru či vymřelých živočichů – je fascinující. Vyžaduje však určitý čas a ideálně i seznámení s kurátorskými texty.

Prazvláštní jídla Dominika Adamce, foto: Jan Kolský

Naproti tomu modrý kout malířky Karolíny Rossí velké vysvětlování nepotřebuje. Její abstraktní obrazy vybízejí k usebrání, nijak člověka nerozrušují, nekřičí, primárně nepoukazují na problémy světa. Připomínají rozvibrovanou vodní hladinu. Kurátorský text Veroniky Čechové přibližuje, že Rossí v posledních letech vychází z principů učení univerzálního súfismu Inayata Khana. To má člověka podle ní propojit se „širším vesmírným řádem“ a vést ho k vnímání světa skrze ticho, pohyb a soulad.

K rozjímání má vybízet i ohraničený vlnkovitý prostor – konstrukce, na které se obrazy nacházejí, vyděluje místo odstíněné od hluku Veletržního paláce. Prostor je z jedné strany působivý, ovšem z té druhé, kterou návštěvník uvidí hned, jak vzhlédne od schodů, se jedná o docela nevzhlednou dřevěnou konstrukci. I proto se nabízí začít prohlídku spíše od přehlídky nizozemské umělkyně Kinke Kooi, která výstavu laureátů Ceny doplňuje, a pokračovat k banketu Dominika Adamce.

Z modrého koutku Karolíny Rossí, foto: Jan Kolský

V porovnání s loňskou laureátskou výstavou v brněnském Pražákově paláci působí ta letošní přeci jen trochu neutěšeně. Pražákův palác měl velkou výhodu rozdělení projektů do jednotlivých „pokojíčků“, v mezaninu Veletržního paláce snaha o podobné rozdělení bohužel vyznívá tak, že si tu každý hraje „na vlastním písečku“. Prostor mezaninu  je sice náročný – zabydlet ho není snadné, o tom žádná – ale jak ukázala například výstava Libuše Jarcovjákové, která zde probíhala do konce března, možné to je. Letošní výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého se to bohužel nepodařilo.

Aleš Veselý, nová stálá expozice asijského umění i jedna (zatím) promarněná šance

Ateliér Aleše Veselého (1935–2015) ve Středoklukách byl v podstatě uměleckým dílem. Jeho esenci se teď do prostor Velké dvorany Veletržního paláce pokusila přenést kurátorka Monika Čejková. Mohutná konstrukce u vchodu do výstavy má připomínat tamní stodolu. Do jejího vnitřku se ukryly kapitoly Zamlčená léta a Experimentální období, které shrnují počátky Veselého umělecké tvorby.

Výstava trefně upozorňuje na to, že Veselý nebyl jenom sochař, ale i malíř. V obrazech ze šedesátých let tematizoval holocaust: Jeho Strukturální kompozice v sobě nese kusy látky vězeňského oděvu, novin a propáleného jutového pytle. Toto osobní téma – jeho otec i sestra byli deportováni do koncentračního tábora v Terezíně – ho pak provázelo i v jeho sochařské práci. Na nádraží Praha-Bubny, odkud byla část jeho rodiny odvezena, v roce 2015 vztyčil monumentální Bránu nenávratna. Jeho otec koncentrační tábor nicméně přežil, zemřel v roce 1967. S jeho smrtí se Veselý vyrovnával prostřednictvím práce na soše Kaddish, kterou dokončil přesně rok od otcova úmrtí. Nyní je sedmimetrová socha k vidění před Veletržním palácem.

Z výstavy Alešville, foto: David Stecker

Síla Veselého tvorby však nespočívá jen v jeho monumentálních dílech. Mimořádně působivé jsou i jeho intimní práce na papíře z počátku sedmdesátých let. Zobrazují torzo ženy s dítětem místo hlavy, obklopené obrovskými dlaněmi. Tato série kreseb odkazuje na těžké období umělcova života, když si v roce 1972 jeho žena vzala život a on se stal otcem samoživitelem.

Ale nenechte se zmást – některá jeho díla jsou i velmi humorná. Třeba jeho Židle – kára z let 1977–1978. Při speciálních příležitostech do ní lezl a uváděl ji do pohybu. Nezastavil ho přitom ani sníh.

Kresba Aleše Veselého. Torzo ženy s dítětem místo hlavy, obklopené obrovskými dlaněmi, foto: Kateřina Zemanová

Kromě nových výstav Národní galerie otevřela také prostor, kde plánuje prezentovat nová média. Jako první se tu představuje videoinstalace laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1997 Jiřího Příhody Velká 30. léta (1994). Díla ze sbírky nových médií by se tu měla měnit dvakrát do roka.

Jasně, stálý prostor pro nová média je potřeba a je dobře, že ho Národní galerie našla. Jeho první uvedení je ale, řekněme, trochu rozpačité. Kus duralového plechu se opírá o stěnu (potud chápu Příhodův minimalistický záměr), projektor leží na zemi, kabely se líně plazí kolem. Nabízí se otázka, jestli jde o důsledné pokračování Příhodova minimalistického záměru, nebo spíš o nedotažené instalační řešení…

Ale třeba tu i ty kabely hrají důležitou roli (byť se v tomhle případě jedná o přístroj velmi moderní, nikoliv z třicátých let, kde by to dávalo větší smysl). Možné to je – nakonec i Příhoda zdůrazňoval, jak důležité je pro tuto realizaci technické řešení: „Pro realizaci Velká 30. léta byl důležitý fenomén technický – v tomto roce byly poprvé k mání videoprojektory, sice ve srovnání s těmi dnešními velmi nekvalitní a strašně drahé, ale to, že bylo možno na libovolný povrch a kdekoliv promítat video, bylo pro mě rozhodující. Vedle několika obsahových rovin promítaných dokumentárních záběrů explodujícího Zeppelinu při přistání v New Yorku mě také zajímalo, jak expresi promítaného obrazu změní to, že jej nepromítáte na bílé plátno, ale na masivní kus duralového plechu, jen minimalisticky opřeného o stěnu místnosti. Konstrukce Zeppelinu byla právě z duralu.“ Takže, kdo ví? I tak si ovšem dovedu představit vstřícnější pojetí tohoto nového galerijního prostoru.

Reportáž České televize o nových výstavách Národní galerie, zdroj: iVysílání

Národní galerie otevřela letos na podzim v Salmovském paláci ještě novou stálou expozici Umění Asie napříč prostorem a časem. Nabízí pohled do více než pět tisíc let staré historie a představuje přes pět set děl. V prvním patře přibližuje, jak silně asijské umění ovlivnilo to české – inspirovalo Emila Fillu, Vojtěcha Hynaise, Otto Gutfreunda, Alfonse Muchu, Františka Drtikola, Zdeňka Sklenáře i mnohé další. Dodnes se s jeho vlivy i s vlivy islámského umění lze setkat v zámeckých salónech i zahradních stavbách (stačí si vybavit třeba minaret v Lednici nebo „mešitu“ a Čínský pavilon ve Vlašimi). Ve druhém patře pak výstava zasazuje asijské umění do širších souvislostí – jednotlivé kapitoly se věnují duchovním tradicím, písmu a kaligrafii, využití dekoru a ornamentů i přírodním motivům v asijském umění.

Z expozice Umění Asie napříč prostorem a časem, foto: Jakub Přecechtěl

Výstava pro otrlé – zraněná těla ve vile Emila Kolbena

Jaké místo má bolest v současném umění? To se rozhodl prozkoumat osmnáctiletý kurátor a zakladatel galerie Podchod Vojtěch Fábry. Do bytu Emila Kolbena ve vile u vinohradské vodárny rozmístil výběr čtyřiceti děl zavedených i začínajících umělců. Sochy, fotografie, malby, zvukové instalace i videoinstalace mají jednotné téma: zranění nebo narušení tělesné integrity.

Překvapí sošky Josefa Bolfa umístěné do „bezpečného prostoru“ mezi dvě okenice v koupelně. Jako kdyby zrovna vystoupily z jeho obrazů a hledaly úkryt. Namísto zrcadla tu visí fotografie Františka Kowolowského, jejímž ústředním motivem je krvavý nápis na zádech: „MY BODY BELONGS TO ART“. Právě v této místnosti se asi nejlépe projevuje Fábryho hra s prostorem. Ve sprchovém koutě „číhá“ ještě autoportrét Luboše Plného.

V další místnosti běží na malé, staré televizi záznam performance Mariny Abramović Lips of Thomas z roku 1975 (o této umělkyni ještě bude řeč). Znepokojivě násilný (i když podle umělce Marka Thera spíš „velmi romantický“) je pak fikční videofilm Hanes, který kurátor příhodně „ukryl“ do jedné z menších zastrčených místností. Vypráví o dvou mužích, jejichž příběh končí vraždou. Samozřejmě jen na oko. Přesto to není podívaná pro každého. Skutečná krev se naopak objevuje na Rituální malbě od Lizy Libenko.

Sošky Josefa Bolfa, foto: Anežka Prokopová

Na probíhající válku na Ukrajině pak přímo odkazuje socha War Child (2024) od Androse Forose. Vznikla asi měsíc před tím, než Rusko napadlo Ukrajinu. „To měla ‚jen‘ význam metafory vnitřního dítěte, ale ruskou invazí socha dostala další odstíny, které jsem nezamýšlel. Přijde mi to fascinující – už s tím nemůžu nic dělat, ale spojení s ruskou agresí na Ukrajinu tam už v očích druhých prostě je. A vlastně mi to nevadí,“ řekl mi Jozef Čižmár alias Andros Foros, když jsme spolu vedli rozhovor u příležitosti jeho sólové výstavy v Chemistry Gallery.

Pozornost vzbudí i vzduchem poletující instalace z peří od Hany Svobodové. Naopak docela nenápadná, ale o to znepokojivější je site-specific instalace letošní diplomantky AVU Mai Rajchlové v bývalé kuchyni. Do tvárnic rozházených po zemi zasadila zmuchlaná plátna s malbami částí dětských tělíček.

Zkrátka – než se na výstavu vydáte (máte už jen týden), zvažte, zda vám podobné výjevy nebudou nepříjemné. Za návštěvu ale rozhodně stojí už samotný prostor, v němž se výstava odehrává. Vila Emila Kolbena u vinohradské vodárny je totiž po většinu roku pro veřejnost uzavřená – otevře se zpravidla jen jednou do roka.

TIP: Marina Abramović ve Vídni

Hádám, že tohle bude jedna z nejvýraznějších výtvarných událostí letoška. Ve vídeňské Albertině Modern vystavuje Marina Abramović – žena, která svými performancemi nejen proslula, ale také je etablovala jako plnohodnotný žánr.

Jde o velkou retrospektivu. K vidění jsou jak její raná díla, která tvořila v Bělehradu (kde se roku 1946 narodila), legendární performance s jejím někdejším partnerem Ulayem (1943–2020), stejně jako její novější díla.

Marina Abramović ve svých performancích posouvala hranice těla i umění samotného. Vystavovala se bolesti, riziku i zranitelnosti – někdy o míře nebezpečí mohli rozhodovat sami diváci (Rhythm 0, 1974; Lips of Thomas, 1975). Její asi nejznámější performance, The Artist is Present (2010), už však nevyzývala k fyzickému ohrožení, nýbrž k intimnímu, tichému setkání. Po celou dobu trvání své retrospektivy v Muzeu moderního umění v New Yorku Abramović nehnutě seděla a dívala se příchozím do očí. A jen jednou to porušila – když se před ní objevil její bývalý partner Ulay. Tehdy poprvé natáhla ruku a uchopila tu jeho.

Pohled do výstavy, foto: Rainer Iglar