Výtvarnice Barbora Lungová: Chtěla jsem vytvořit krásné místo pro setkávání queer lidí. O erotiku nejde

Stala jste se jednou z laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého, která sice zrušila svůj věkový limit 35 let, nicméně ve svých pravidlech deklaruje, že je pro umělce nacházející se na začátku kariéry. Malbu jste vystudovala před devatenácti lety, proto se nemohu nezeptat: Cítíte se být na začátku kariéry?

Spíš bych řekla, že začínám novou etapu. Mí vrstevníci, kterým se podařilo kariéru nastartovat dříve, jsou už prostě jinde. Jinak je fakt, že vystavuju průběžně, od konce studia, což už je těch devatenáct let. Nicméně zájem okolí nebyl takový, jaký bych si přála a očekávala. Některé roky se dařilo více, jiné méně. Velký zlom pro mě nastal, když jsem se před šesti lety přihlásila na doktorát na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě ke Klaudii Koszibě. To mě přivedlo na úplně jiný směr tvorby. Začala jsem pracovat i mimo mantinely klasické malby, které pro mě do té doby byly nepřekročitelné. Neuměla jsem si představit, jak bych jiné směry mohla obsáhnout.

Laureátstvo Ceny Jindřicha Chalupeckého 2025. Dominik Adamec, Barbora Lungová a Karolína Rossí, foto: SHOTBY.US

Teď už si to představit dovedete?

Moje současné zahradnické projekty jsou opřené spíš v konceptuálním přístupu a v principu relační estetiky. (Nicolas Bourriaud, autor knihy Esthetique relationnelle, relační estetiku definuje jako „soubor uměleckých postupů, jejichž teoretické i praktické východisko spočívá v mezilidských vztazích a jejich sociálním kontextu, spíše než v nezávislém a soukromém prostoru.“, pozn. red.) Pro mě je hodně důležité spoluprožívání, jak je patrné například u mojí Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova. Ten prostor je pro mě podstatný i tím, co symbolizuje a může nabízet konkrétní skupině lidí.

Takže malbě se už nyní nevěnujete?

Stále to kombinuju. Jak je možné vidět na PR fotografiích pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, prezentuji například loni dokončenou autorskou knihu Květomluva, která je textově – malířská.

Barbora Lungová a její Květomluva, foto: SHOTBY.US

Mluvíte o takzvaném kritickému zahradničení. Jak se liší od běžného zahradničení?

Termín „kritické zahradničení“ jsem si vymyslela tak trochu z legrace. Je to ale inspirované existující disciplínou critical plant studies – odvětvím posthumanistické teorie. Kritičnost v mém případě spočívá hlavně v tom, jakým způsobem mé zahrady reagují na danost místa a jak dekonstruují očekávatelné formy zahrad a zahradničení. To se týká jak Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova, také zahrady, které říkám „Nejkrásnější parkoviště v Kyjově“ u mého ateliéru, stejně jako mých dalších zahradnických intervencí. V Kyjově jsem spontánně mezi auty začala vytvářet malé zahrádky. Na jedné z těch ploch je například sbírkový záhon více než čtyřiceti odrůd zahradních chryzantém, ovšem paradoxní je, že ty jsou z jedné strany zakryté zdí, z druhé strany auty, takže nejsou moc vidět. Absurdnost a ironizace forem mě baví. Normální člověk by asi mezi auty nevysazoval tak opulentní květy, ovšem pro mě je to způsob vyrovnání se s tím, jak se dotyčný prostor za posledních deset let proměnil z parku na parkoviště. Jinak mám ale velký respekt k vynikajícím zahradníkům a krajinářské architektuře.

Nejkrásnější parkoviště v Kyjově, spontánní zahradní realizace, 2016 – současnost, foto: Polina Davydenko

Dlouhodobě pracujete taky na projektu Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova, kam sázíte záhony kosatců. V souvislosti s ní zase mluvíte o queer zahradničení… Tomu se dá rozumět jak?

Záhonky kosatců jsem sázela nikoliv podle vzhledu, ale podle názvu odrůd. Některé jsem i uspořádala tak, že se dají číst jako básně. A mě na tom zajímá, jak ty záhonky reflektují například genderové stereotypy, jaký příběh jde z jejich názvů sestavit… Ale zároveň chci tvořit bezpečné místo pro queer lidi, které tam třeba právě v době květu kosatců sezvu na piknik a čtení nebo jiné umělecké akce. Co se tam bude dít do budoucna, to teprve uvidíme. Je to můj individuální projekt, mám na něj jen limitovaný čas a finance a občasnou výpomoc přátel, takže nepracuju s jakkoliv vizuálně sofistikovaným a materiálně náročným designem. Spíš mě zajímá, jakou historii si ta zahrada v budoucnosti vybuduje a co se podaří třeba vytvořit na základě spoluprací. Zajímavé zahrady umělců jako byli Ian Hamilton Finlay, Lech Wilczek či Derek Jarman, také vznikaly roky a hlavně s pomocí intuice.

Čím vás zaujaly kosatce?

Kosatce různých druhů existují v desítkách tisíc odrůd. Toto množství určuje i rozmanitost názvů. Díky tomu šlechtitelé spouští stavidla své fantazie naplno. Díky Wiki Irises i nabídkám katalogů jsem zjistila, že existuje například řada odrůd, které mají v názvu slovo „gay“ (z doby, kdy ještě toto slovo nemělo dnešní význam). Inspirovalo mě to k nápadu sestavit záhonky z kosatců tak, aby byly seřazeny tematicky – verbálně, nikoliv podle vizuálního dojmu. Jeden záhonek je tak například složený výhradně z kosatců, které ve svém názvu mají slovo gay nebo asociaci s queerness. Jedna odrůda se například jmenuje Gay Hussar nebo Gay Nights, další Rainbow High a tak podobně… Chtěla jsem zahradu zkrátka dedikovat jinakosti a chtěla bych, aby sloužila jako…

… jako gay klub v přírodě?

To ne, důležitá je pro mě spíš pospolitost. Tu sice rovněž najdeme v gay klubech, jenže tam je přítomen i erotický aspekt. O ten mi v případě této zahrady vůbec nejde. Chtěla jsem prostě vytvořit krásné místo, kde by se queer lidi mohli normálně, v klidu setkávat. Takové zahrady ale existovaly už v historii. Legendární je například zahrada avantgardního britského filmaře Dereka Jarmana v Dungeness. Teď ji spravuje asociace Creative Folkestone, která tam poskytuje umělecké rezidence. Německá filmařka Ella von der Haide nedávno ve filmu Queer Gardening zdokumentovala patnáct queer komunitních zahrad v USA. A když se podíváme ještě více do historie, v Británii působila od konce třicátých do konce sedmdesátých let umělecká dvojice Cedric Morris & Arthur Lett-Haines. Byli partneři, oba byli malíři a vedli neformální malířskou školu na statku Benton End, z něhož vzniklo legendární místo. Morris navíc proslul jako šlechtitel kosatců. V době, kdy ve společnosti převládala velmi silná homofobie, Benton End představoval útočiště. Vždyť ještě v padesátých letech byli v Británii za svou orientaci lidé i vězněni. Všichni se tam mohli za těmi vysokými zdmi cítit v bezpečí.

Rainbow Garden, zahradní realizace v pohybu, Kameníky u Kyjova, 2020 – současnost, foto: Barbora Trnková

A vaše zahrada je volně přístupná, nebo je taky za velkými zdmi?

Je uprostřed pole, vinohradů a sadů.

Kolik takových míst v okolí Kyjova najdeme? Nemyslím nutně queer zahrad, jako spíš míst, kde se queer lidé mohou setkávat.

O žádném jiném nevím. Kyjov je malé město, navíc na jižní Moravě. Obecně queer lidé z malých měst spíš utíkají do Brna nebo do Prahy.

A obyvatelé Kyjova o té vaší zahradě vědí?

Řekla bych, že se o ní spíš teď dozví. Ta zahrada na první pohled ani nijak nepřitahuje pozornost, kromě toho, že je ohraničená provizorním pletivem, což je především ochrana proti zvěři. Jediný znak, který upozorňuje na to, co by to mohlo být, je branka natřená barvami duhy.

Rainbow Garden, zahradní realizace v pohybu, Kameníky u Kyjova, 2020 – současnost, foto: Barbora Trnková

V jednom z dřívějších rozhovorů pro Agosto Foundation jste se obávala, že to místo bude podléhat vandalismu. Na kolik se to děje?

Zatím se to neděje.

Také jste právě v souvislosti s Duhovou zahradou říkala, že se „dostáváte do bodu, kdy přestáváte být přesvědčená, že okatá reprezentace nějaké queer identity ještě dává smysl“. Jak to vidíte teď?

Teď to vidím jinak. Dává podle mě mnohem větší smysl než před těmi třemi roky, kdy ten vámi vzpomenutý rozhovor vznikl. Jsem přesvědčená o tom, že v aktuální politické situaci je potřeba intenzivně vzdorovat vlně nenávisti, kterou v lidech probouzejí a normalizují politici či oligarchové jako je Trump, Putin, Fico nebo Orbán či Musk. Tak, jak člověk, který spadá do „mainstreamu,“ má právo se bez obav pohybovat po ulici, dívat se na příběhy o sobě v televizi, číst o sobě knihy a vidět se v reklamách, tak by toto právo měli mít všichni, kteří do mainstreamových norem nezapadají. Ať už to jsou queer lidi nebo lidi jiné etnické příslušnosti, jiné barvy pleti nebo lidé s postižením. Je nehorázné menšinové reprezentace z veřejného prostoru vymazávat a nazývat to „svobodou slova.“

To už se dost mění, ne?

Do určité míry. Ale zároveň je cítit strašlivý protitlak, který se teď valí ze všech stran, zejména poté, co byl Trump zvolen prezidentem. Když se podíváte třeba na Slovensko nebo do Maďarska, tak tam se queer lidi vážně nemají dobře. Čím dál tím častěji jsou předmětem verbálních i legislativních útoků, na Slovensku došlo už i k vraždám. (12. října 2022 zabil útočník Matúše Horvátha a Juraje Vankuliče před bratislavskou queer kavárnou Tepláreň, pozn. red.) Zároveň ministryně kultury Šimkovičová utnula finanční podpory např. festivalu Drama Queer a vyvěšuje po Slovensku billboardy, na kterých tvrdí, že na queer kulturní akce nedá ani cent. V USA zase po volbách začal hon na trans lidi – Trump legitimitu jejich existence vymazává nejrůznějšími dekrety a vyhláškami. Ze školních knihoven se dnes v USA masivně vyhazují knihy se „závadným“ obsahem, ale ve skutečnosti jde o beletrii pro teenagery či literární klasiky včetně Virginie Woolf, Toni Morrison či Kurta Vonneguta, stačí se podívat na web PEN klubu USA. Jakou zprávu to pak pro lidi z menšin vysílá?

She Is Leaving,, 2019, foto: Polina Davydenko

Řekla byste tedy, že právě „okatá queer reprezentace“ tohle může zlepšit?

Určitě dává smysl. Je potřeba, abychom byli vidět, abychom byli vidět jako lidé, kteří mají stejná práva jako většinová společnost. Abychom byli vidět ve veřejném prostoru. A pokud chcete být viditelná, tak prostě musíte svoji identitu deklarovat, reprezentovat. Což se může dít různými formami. Zároveň to samozřejmě není povinnost – nelze to vyžadovat po nikom, kdo se s veřejnou prezentací své queerness necítí v bezpečí.

Svoji queer identitu jste znovuobjevila po čtyřicítce. Do té doby jste queer témata neřešila, nepřistupovala jste ke světu skrze nějakou queer perspektivu?

Více než sedmnáct let jsem žila v heterosexuálním vztahu. Od dob základní školy jsem na to skutečně zapomněla. A vrátilo se to až v momentě, kdy jsem poznala svoji současnou partnerku. V mojí tvorbě by se možná dal najít jeden cyklus maleb z období 2010/2011, který se jmenuje Four Balls a tematizuje erotické napětí mezi muži, ale tenkrát jsem o tom neuvažovala s politickým podtextem. O queer teorie jsem se nezajímala a nezajímala jsem se ani o queer umění. Takže tahle série byla spíš něčím intuitivním, co probublalo zevnitř mě.

Ve svých obrazech jste zpodobňovala muže – často s ironickým nádechem. V novějších obrazech už ústřední roli nehrají. Jak se změnil váš přístup k jejich zobrazování?

Nezobrazuju je už vůbec. Ztratila jsem potřebu umělecky se napřímo vyrovnávat se se silovou a často misogynní heterosexuální maskulinitou, jak ji zažíváme v každodennosti. V reakci na to jsem se začala zabývat figurativní reprezentací žen, ale ani to mě neuspokojilo, nedávalo mi to smysl. Začaly mě fascinovat zahrady a kosatce, které jsou pro mě metaforou něžnosti, citlivosti a smyslnosti. V knize Květomluva vystupují jako průvodci po partnerských dialozích. V Duhové zahradě v Kameníkách u Kyjova zase jako jakési plátno, na které šlechtitelé promítají různé kulturní tropy, které já zase vezmu a posouvám do nových významů. Uvidíme, kam se můj zájem o figuraci posune za rok, za dva…

Orfeus a Euridika,, 2013, foto: KIVA

Aktivně jste se účastnila komunální politiky. Mělo to vliv na vaši uměleckou praxi?

Nemělo. I když je fakt, že v době, kdy prostor zmíněného parkoviště byl ještě parkem, snažili jsme se se o této proměně zvýšit veřejné povědomí a nějak ji zvrátit. Nepodařilo se to. Obecně v našem městě přetrvává tendence zastavovat zelené plochy parkovišti. Jsem z toho nešťastná.

Nakolik jste v tvorbě spjatá s místem, kde žijete?

Promítá se do mé tvorby, ale nějak zásadně o to nejde. Spíš bych nedovedla žít třeba jen v Brně, kde částečně také bydlím. Je pro mě důležité, že se můžu pohybovat v místech, která znám od dětství, mnohá z nich se nemění, mají svou zvukovou i vizuální charakteristiku – vrkání hrdliček, obrys Chřibů… To je pro mě středobod, který mě usazuje a dodává mi klid.

Na podzim vás spolu s dalšími oceněnými Ceny Jindřicha Chalupeckého čeká výstava v pražském Veletržním paláci. Už tušíte, čím se na ní budete prezentovat?

Budu dále tematizovat Duhovou zahradu v Kameníkách u Kyjova. Půjde o multimediální instalaci, řemeslně docela náročnou. Není na to zase tolik času, musíme to mít připravené do konce července, takže na začátku března na tom začnu pracovat.

Barbora Lungová, foto: SHOTBY.US

Barbora Lungová (* 1977)

Malířství vystudovala v letech 1999–2006 na brněnské FaVU VUT, před tím studovala anglistiku a filmovou vědu. Pochází z Kyjova, kde i nyní žije a tvoří. A právě toto město a jeho okolí je dějištěm některých jejích současných uměleckých projektů: Duhové zahrady v Kameníkách u Kyjova a Nejkrásnějšího parkoviště v Kyjově. Moravský folklór se propisoval i do jejích maleb (Moravská gotika), na genderové stereotypy poukazovala v sérii Kánon či Třeskutý testosteron, queer tématy se zabývala v sériích Four Balls nebo (Im)perfectly Queer.

V současnosti se věnuje především „kritickému“ a „queer“ zahradničení, a to jak na teoretické bázi, tak v praktických realizacích. Je spoluautorkou knihy Hledání šlapanické víry: společenství, rituály, paměť (2022), která rozkrývá příběh šlapanických chryzantém Jana Dvořáka a řešitelkou skupinového projektu specifického výzkumu FaVU VUT v Brně Partyzánky s motyčkou věnovanému guerilla zahradničení. Ilustrovala sbírku básní I když se umíš smát jak dalajláma básnířky Andrey Vatulíkové. Vyučuje na Fakultě výtvarných umění v Brně.