Andors Foros: Moje sochy jsou hořkosladké. Na dítě s monoklem se lidé dívají jinak než na dospělého

Když jsem se na náš rozhovor připravovala, přišlo mi, že vaše digitální stopa není úplně velká. A tak se lze dočíst, že jste v letech 2013–2019 absolvoval pražskou AVU. Ale co bylo předtím?

Studoval jsem Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě, obor grafický design. Podstatné bylo, že mě učil Ivo Návrat, který studoval kresbu na AVU. A právě on mě motivoval, abych dělal volné věci. Domluvil mi na AVU konzultace a Jiří Petrbok, když viděl moje kresby, rovnou řekl, že by mě bral. Nastoupil jsem tedy na kresbu, která začínala přípravným kurzem. Bylo to hodně o drilu figur, bust…

Kdy jste našel svůj rukopis?

Až po škole. Studium jsem bral tak, že by člověk měl zkusit co nejvíc technik, médií a stylů. Maloval a modeloval jsem expresivně i realisticky, každý semestr se má práce lišila od toho minulého. Chtěl jsem si toho vyzkoušet co nejvíce, abych tak vyřazovací metodou nechal svůj styl postupně krystalizovat. Měl jsem různá období…

Pohled do výstavy Dítě věčnosti v The Chemistry Gallery, foto: The Chemistry Gallery

Jaké období máte teď?

Hektické! Od loňského května je nynější Dítě věčnosti moje třetí sólová výstava. Byl to záhul.

Co to znamená? Obraz za týden?

Někdy spíš deset obrazů za týden! Kromě spánku toho moc jiného už nestihnete.

Je nutné to valit v takovém tempu?

Možná ne, to teď teprve zjišťuju. Ale řekl bych, že právě u obrazů je jistá nadprodukce nutná. Vystavuju totiž jen výběr – to, co mi přijde dobré. Ne všechny obrazy vyjdou. Na jedné soše pracuju i tři měsíce, takže spoustu věcí vychytám. Obrazy vytvářím mnohem rychleji. Pro výstavu vytvořím i třicet obrazů, ale představíme jich veřejnosti třeba jen deset.

Pohled do výstavy Dítě věčnosti v The Chemistry Gallery, foto: The Chemistry Gallery

AVU jste dokončil před šesti lety. To ještě není tak dlouho na to, abyste si na studentská léta nepamatoval, zároveň už docela dlouho na to, abyste mohl zhodnotit život umělce po škole. Co se po studiu změnilo?

Když jsem studium dokončil, krátce na to přišel covid. Kulturní život se stopnul. To byla specifická situace. Chvíli jsem pracoval ve Vinohradském divadle, kde jsem dělal kulisáka. Tam obecně pracuje hodně lidí, kteří jsou spojeni s AVU. Je to práce, při které se stále stihnete věnovat umění. Pak jsem už byl na volné noze a to mi zůstalo. V době covidu jsem pracoval v aťáku, snažil se domlouvat výstavy… Zároveň jsem zkoušel vytvářet úplně nové věci, než jsem dělal na akademii – barvené sochy.

Ale sochám jste se věnoval i na škole, ne?

Na soše jsem byl pouze dva semestry na stáži. Oficiálně vystudovanou mám kresbu. Jsem tedy spíš sochař-samouk. Kresba je však soše velmi blízká, uplatňují se v ní stejné principy jako v sochařství – obrys a tvar nebo světlo a stín. Kresbu vnímám jako základ pro svou tvorbu.

Andros Foros některé své sochy svléká z kůže, aby ukázal, co se ukrývá pod nevinnou maskou dítěte, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Proč jste tedy se sochami začal?

Vždycky jsem k nim měl nakročeno. I můj kresebný projev je sochařský. Hodně jsem modeloval, záleželo mi na tvaru, hloubce a obrysu. A jak jsem už naznačoval, velmi to spolu souvisí. Když se malíř koukne na květináč s kytkou, zajímá ho, jakou barvu mají listy, jakou pozadí, přemýšlí, jaké barevné tóny jsou obsažené ve stínech a v odlescích světla… Když ke stejné květině přijde člověk, který je „kresebně založený“, zajímá ho, jak funguje její tvar, jak vypadá list, jaký má okraj, jak je zaoblený. Řešíte, jak fungují světla a stíny. A o tom přemýšlí i sochař.

Nedopadne to u sochy „tak nějak“ automaticky, z podstaty věci?

Ne. Sochy i obrazy si nejdřív připravuju digitálně. Dopředu si dílo sestavím ve Photoshopu, dělám takovou fotomontáž, do níž zapojuju torzo, gesta rukou, obličej… V tom mi velmi pomáhá dril figurálního sochařství, protože skrze znalost anatomie si můžete mutovat figuru podle potřeby. A celá socha se pak musí trochu vizuálně nadsadit, aby figura dostala určitý výraz. A volbou struktury materiálu ovlivňujete, jak na něj dopadá světlo. Používám například čtyři druhy laku – oči se dělají lesklým lakem, kůže matným a například vlasy pololesklým.

Pohled do výstavy Dítě věčnosti v The Chemistry Gallery, foto: The Chemistry Gallery

Kdo je Andros Foros?

Mám rodinu na východním Slovensku, u hranic Polska, Ukrajiny a Slovenska. Když jsem byl malý, tak mě děda učil různé říkanky z tamního kraje. A jedna z nich začínala slovy „andros foros“. Vlastně nevím, co to znamená, ale vždycky se mi to líbilo. Navíc moje jméno Čižmár lidi hrozně často komolí. A takhle jsem si v podstatě vytvořil hranici mezi sebou samým a uměním.

Andros Foros tedy není ten stejný člověk jako Jozef Čižmár?

Používám to jako svoji značku, ale nenechávám si tak říkat. Asi to jsou dvě různé osobnosti.

Jozef Čižmár alias Andros Foros, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Často zpodobňujete děti – ne však běžným způsobem: ukazujete je jako kruté bytosti, někdy naopak jako objekty krutostí. Proč děti, a proč tento kontrast?

To má spoustu důvodů. Je to praktické – udělat v životní velikosti dítě je jednodušší než vytvořit v životní velikosti dospělého člověka. Spotřebuju méně sádry, méně hlíny, potřebuju méně síly na transport, to však beru spíš jako bonus než jako důvod.

K tématu vnitřního dítěte jsem se dostal tak, že jsem na akademii dělal spoustu rychlých intuitivních kreseb, i padesát za hodinu. Tuto hromadu kreseb jsem začal selektovat podle témat a motivů, hledal jsem opakující se prvky. Zamýšlel jsem se nad tím, co mají všechny moje kresby společné. Touto postupnou selekcí my vyvstaly dva hlavní motivy: dětství a introspekce. Z toho vzešlo moje téma vnitřního dítěte. Na dítě se navíc lidé dívají jinak než na dospělého jedince, k dítěti mají soucit. Když udělám třicetiletého chlápka s monoklem, bude to mít jiný význam než dítě s monoklem. Chci tím říct, že každý v sobě nese své vnitřní dítě. A radosti i zraňování, které jsme zažili, zažíváme nebo zažijeme, se do toho našeho vnitřního dítěte budou propisovat.

Jak se teď má vaše vnitřní dítě?

Dobře. Mám v hlavě spoustu nápadů na nová díla. Ale taky jsem udělal tři sólové výstavy, jsem z toho uhnanej a říkám si, co to přineslo a co to stálo.

Jaká je bilance?

Divák za výstavou nevidí spoustu věcí. Sochy stojí materiálově opravdu dost peněz. Na malou sochu musím vynaložit mnohem více prostředků než na velký obraz. Když pracuju opravdu rychle, jednu sochu ve střední velikosti dělám tři měsíce. A všechny obrazy, které během roku udělám, zvládnu zhruba za dva měsíce. To je značný nepoměr. Musím mít práci dobře rozplánovanou.

Díla Androse Forose, foto: The Chemistry Gallery

Kdo je člověk, který si vaše sochy koupí?

To je velmi různé. Ale vždy jde o lidi, kteří jsou v umění zběhlí a chápou, že socha či obraz nemusí být pouhou dekorací, že může mít i různé významy. A taky to jsou lidé, kteří mají vyšší příjmy a nebojí se kontroverze.

Jak náročné je se dnes pro mladého umělce uživit?

Každý to má jinak, záleží na mnoha faktorech. Celkově bych řekl, že to náročné je. Být umělcem totiž znamená dělat asi deset profesí dohromady. Od tvorby samotného umění, přes marketing, až po stěhováka.

Jozef Čižmár alias Andros Foros, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Co by tuhle situaci mohlo zlepšit?

Určitě ne pracovitost, tím si jsem jistý. (Smích.) Jako hlavní problém mi přijde uzavřenost českého kulturního trhu. Jsme zoufale izolovaní, ale věřím, že i to se časem prolomí.

Kromě motivu dítěte se ve vašich nových pracích objevuje čím dál častěji také motiv madony. Proč?

Vždy mě zajímala a inspirovala gotika. A madony, které maluju, jsou madony krásného slohu, což je česká specialita gotiky. I s kurátorem Petrem Vaňousem jsme se bavili o tom, co je to vůbec „češství“, co vlastně můžeme nabídnout světovému trhu s uměním. Pro mě právě gotika představuje zdejší umělecký vrchol. A tak si ji pro sebe aktualizuju – „ježíšky“ jsem oblékl do overalů bestie, ovšem u samotné madony jsem se snažil co nejvíc dodržet předlohu.

„Ježíšky jsem oblékl do overalů bestie, ovšem u samotné madony jsem se snažil co nejvíc dodržet předlohu,“ říká Jozef Čižmár, foto: The Chemistry Gallery

Proč?

Z úcty. Baví mě i ten historický přesah.

Zároveň si z gotiky ovšem děláte často legraci…

Rád si s její ikonografií hraju. Jakožto ateista se nedržím původního významu, příběh si trošku „zblábolím“. V ikonografii se často protahují figury, což značí, jak jsou blíže k nebi. Je to symbol vytržení – když se člověk začne deformovat, posouvá se do nadpozemské sféry. Jednou jsem takhle vytvořil šilhající dítě s protaženou hlavou, což je taky symbol vytržení při modlitbách. Baví mě si ikonografii upravovat pro dnešního diváka. Například místo historické zbraně použiju moderní pistoli.

War Child, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Galeristka Blanka Čermáková napsala, že vzhledem k současné válce na Ukrajině se vaše díla stávají ještě více aktuální. Vnímáte v nich takové paralely?

Určitě, ale je to díky tomu, že pracuji s různými archetypy. Ty mají tu výhodu, že fungují napříč časem a tato nadčasovost umožňuje nastavovat zrcadlo aktuálním událostem. Například sochu War Child jsem dodělal asi měsíc před tím, než Rusko napadlo Ukrajinu. To měla „jen“ význam metafory vnitřního dítěte, ale ruskou invazí socha dostala další odstíny, které jsem nezamýšlel. Přijde mi to fascinující – už s tím nemůžu nic dělat, ale spojení s ruskou agresí na Ukrajinu tam už v očích druhých prostě je. A vlastně mi to nevadí. Je na lidech, jak si moje věci čtou, jestli jim přijdou vtipné, nebo děsivé. Já chci těmito výjevy pouze nastavovat zrcadlo a klást otázky.

A jaká jsou vaše díla pro vás?

Hořkosladká. Chtěl bych, aby v nich byly oba ty aspekty, nejlépe celá paleta emocí. Cílem je, aby moje socha vypadala jako hybrid mezi gotickou sochou z chrámu a hračkou.

Jozef Čižmár alias Andros Foros, foto: ČT art – Kateřina Zemanová

Andros Foros (* 1993), vlastním jménem Jozef Čižmár

Vystudoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě a v letech 2013–2019 Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru kresby u Jiřího Petrboka. Rok strávil na stáži v ateliéru figurálního sochařství a medaile u Jana Hendrycha a Vojtěcha Míči. Samostatně vystavoval v příbramské Galerii Františka Drtikola (Vnitřní dítě, 2024) a v kroměřížské Galerii Pekelné sáně (Dekontaminace formou, 2024). V současnosti vystavuje v pražské The Chemistry Gallery