Zuzana Meisnerová Wismer: Jak negativy z Langhansovy Galerie osobností přežily, je záhadou
Nechal se tam fotografovat Einstein, muži 28. října 1918 nebo malíř František Kupka. A jejich portréty přežily snad jen náhodou. Za komunismu byla totiž většina archivu skleněných negativů odvezena na skládku. Historii Ateliéru Langhans teď přibližuje dvousvazková kniha System Langhans. Jednou z jejích editorek je Zuzana Meisnerová Wismer – pravnučka Jana Langhanse, zakladatele ateliéru.
Scházíme se v domě v pražské Vodičkově ulici, ve kterém už přes sto čtyřicet let žije fotografie. Věříte v sílu tohoto místa?
Věřím. To přece nemůže být náhoda! Po restituci v roce 1991 byl ten dům skutečně cítit jenom vývojkou. Nejdřív to působilo hrozně romanticky, ale při rekonstrukci to už bylo méně romantické. Chemie nasákla do celého domu, byla tu dřevomorka a chemické klima domu nepomáhalo. V jednu dobu se tady dokonce zapalovala kamna vyřazenými fotografickými papíry – a bylo to tím pořád hrozně cítit. Ale že sem fotografie patří, to se ukázalo i později, obchod s fotografickými potřebami tu funguje už přes dvaadvacet let.
Nemáme sice stroj času, ale zkusme se přenést na konec 19. století, kdy tu váš pradědeček, Jan Langhans, začal provozovat fotografický ateliér. Jak to tady tenkrát vypadalo?
To dobře popisuje Ladislav Valtr v knize System Langhans, v kapitole Stopy stavebněhistorického vývoje Ateliéru Langhans. Tento dům, postavený v roce 1870, navrhl architekt Tesař v neorenesančním stylu. Devětadvacetiletý Jan Langhans se sem přesunul po čtyřech letech, kdy provozoval ateliér v Jindřichově Hradci. První dva roky měl pronajatou jenom zdejší zahradu a tam si postavil dřevěný ateliér s prosklenou střechou a prosklenou boční částí. Vzápětí přidal malou přístavbu, kde se lidé připravovali na fotografování. A pak neustále něco přistavoval. Bylo to ideální místo – v centru města, zároveň na zahradě, kde bylo hodně světla.
Po dvaceti letech z tohoto domu už opravdu byla „továrna na fotografie“ včetně suterénu, kde sídlily laboratoře. Největší doba úspěchu přišla kolem roku 1900. Langhans tehdy byl v nejlepších letech, zaváděl spoustu technických novinek. Vše přetrhala první světová válka. Meisner, zeť Jana Langhanse, který se v ateliéru začal také angažovat, musel na nějaký čas narukovat. Ale ve dvacátých letech zase začala doba prosperity. Mého tátu pak poslali na studia do zahraničí – do Vídně na grafickou školu a na obchodní akademii do Švýcarska – aby byl připravený na to, že podnik převezme.
Vstupní chodba ateliéru Langhans v Praze (asi 1897), zdroj: Ateliér Langhans
Vždycky chtěl podnik vést?
Myslím, že ano. Sice se někdy do něčeho narodíte a možná vás ani nenapadne o tom víc přemýšlet, ale ano, tyhle tři generace – Jan Langhans, jeho zeť a můj táta – to dělaly rády. Nicméně přišel rok 1945 a jako spousta jiných podniků, i tento byl dán pod nucenou národní správu. Začalo se to rozpadat, z některých zaměstnanců se stávali komunisté. Pak se to na chvíli vrátilo do rukou rodiny, jenže přišel rok 1948 a bylo to definitivní… Vdova po Janu Langhansovi, zakladateli ateliéru, zemřela koncem prosince 1948, byla o hodně mladší než on. Třetího ledna 1949 se konal její pohřeb, šla na něj celá rodina a když se sem vrátili, podnik byl znárodněný. Tátu sem už nepustili. A tak skončila celá éra slavného ateliéru.
Zuzana Meisnerová Wismer, foto: Kateřina Zemanová
Pojďme se ještě na chvíli vrátit k osobě Jana Langhanse. Čím byl jeho fotografický i životní přístup ve své době specifický?
Byl to důsledný, schopný a odvážný obchodník. Fascinovalo mě, že koncem devadesátých let 19. století nechal udělat nové portály do ulice, ale pouze s jedním vchodem. Asi o deset let později mu došlo, že jeden vchod nestačí, a nechal to celé přebudovat. Reagoval zkrátka na to, co bylo v danou chvíli třeba. Neustále se také zdokonaloval v technice fotografie. A význačné osobnosti fotografoval sám, což se dozvídáme z korespondence, když v Mariánských lázních portrétoval Eduarda VII., anglického krále. Měl nadiktovat všechny své asistenty, ovšem oznámil, že přijde sám. A byl taky skvělý v marketingu, reklamy měl v časopisech, ve výkladních skříních, měl auto se značkou Langhans, své „nástěnky“ měl i v jiných městech…
J. F. Langhans byl dobrý i v marketingu. Měl například auto s vlastní reklamou, zdroj: Ateliér Langhans
Na druhou stranu měl i své kritiky…
Co víme, byl kritizován za pracovní podmínky. Jeho asistenti nesměli pít v práci pivo, protože to nebyla tak náročná profese jako třeba dělník na stavbě, tam to měli dovolené. Navíc byl svéráz, takže určitě někdy narazil.
Jak přistupoval k retuši?
Kolem roku 1900 se hodně retušovalo. Jednak z estetických důvodů, aby se třeba ukryly vrásky, jednak zrovna bylo moderní rozmlžené, rozostřené pozadí.
Tomáš Garrigue Masaryk (1919), zdroj: Ateliér Langhans
Na začátku padesátých let minulého století byla značná část archivu zničena, skleněné negativy se vyvezly na skládku. Přesto se spoustu fotografií z takzvané Galerie osobností dochovalo. Jak to, že i tyto skleněné, možná nejdůležitější, negativy na skládku vyvezeny nebyly?
To je trochu záhada. Je možné, že je někdo ukryl už za protektorátu – vyčleněná část Galerie osobností se nacházela úplně jinde než zbytek uschovávaných negativů. Našla se v místech, kde byla fotografická laboratoř a řezárna fotografických papírů – a někteří tamní zaměstnanci během socialismu věděli, že tam negativy jsou, ale bylo jim to úplně jedno.
Což je vlastně dobře.
Je to klika. Byla by hrozná škoda, kdyby se i tyhle negativy ztratily. Architekt Ladislav Lábus si vzpomíná, že když se ty negativy našly, říkala jsem mu, že takhle ukryté byly možná už před nacisty. Ale v tomhle názoru jsem tak pevná pak už nikdy nebyla. Tenkrát to byla jenom mlhavá vzpomínka – pamatuju si, jak mi táta říkal, jak obrovská škoda je, že se zničila i Galerie osobností. Jenomže už nevěděl, že tyto negativy přežily. Do domu pak už totiž vstupovat nesměl, takže si myslel, že se na skládku vyvezlo všechno.
František Ladislav Rieger (1898), zdroj: Ateliér Langhans
První část negativů našli dělníci při přestavbě domu, u druhého nálezu v roce 2000 jste už byla i vy. Jak to tenkrát vypadalo?
To byla sranda – zrovna přijela švýcarská televize dělat o Langhansovi reportáž, takže to máme dokonce bezprostředně zdokumentované na videu.
A to je vidět ve vašem dokumentu z roku 2000 Můj pradědeček Jan Langhans.
Já z toho byla úplně rozčílená nebo rozrušená, až pak režisérka zavelela, ať už to stopnou, protože se na můj citový výlev už nemohla dívat. V té druhé skříni, která se našla, negativy byly docela poházené a já pořád opakovala, jak je to báječný a že musím zavolat Ivanovi (fotograf Ivan Lutterer byl prvním z restaurátorů skleněných negativů, pozn. red.).
Reportáž o knize System Langhans, zdroj: iVysílání Co všechno se při přestavbě domu Langhans vlastně našlo?
Kromě negativů se tu našly taky kostry z dávného pohřebiště. Samozřejmě jsme měli povinný archeologický průzkum. V roce 2000 skončilo družstvo Fotografia a okamžitě přišli archeologové, kteří tu setrvali asi půl roku. Našli se tu kosti dvou osob ve dřevěné „ohrádce“. Zaujalo mě, že ten člověk měl nádherné zuby a měřil asi 170 centimetrů.
To byl docela vysoký – na to, že žil v 9. století.
Byl to pohan a já se tak s dojetím dívala na ostatky někoho, kdo kdysi, před 1 200 lety, žil a měl svoje touhy, přání a sny… A teď tady leží v zemi. Nicméně ostatky si archeologové odvezli a celý ten archeologický průzkum jsme museli platit my, coby investor. Hlavní archeolog pak chodil na všechny naše vernisáže. (Smích.)
Kromě koster se tu našlo ještě sklo. Netušili jsme, proč ho tu bylo tolik. Až pak jsem byla s mámou na výstavě plakátů staré Prahy a tam jsme našly snímek, na kterém bylo napsáno: „Hostinec U Kapříků se stěhuje z ulice Na Příkopě, protože tam je sucho, do Vodičkovy ulice, Wassergasse 707/II.“ A pak mi došlo, že my jsme ten dům číslo popisné 707! Zjistili jsme, že krátce potom, co se tu ta budova postavila, tu byl hostinec – a z té doby pocházelo sklo.
Anna Sedláčková (1911), zdroj: Ateliér Langhans
Jak dlouho trvalo dát archiv skleněných negativů do stavu, ve kterém je dnes?
Po prvním nálezu v roce 1998 jsme začali přemýšlet, co s tím. Prací se ujal již zmíněný Ivan Lutterer, fotograf. Jemu se podařilo ve změti krabic najít řád. Rozklíčoval číslování uvedené na krabicích, a tak je mohl rozdělit do profesních kategorií jako herci, vědci, výtvarníci a tak podobně. V roce 2000 se našla druhá skříň plná negativů. Nejprve se provedlo lehké očištění. Vzápětí, v roce 2001, jsme negativy, které nebyly rozbité, začali skenovat. Jeden kolega přišel s počítačovým programem na archivaci – ke skenu fotografie se napsaly všechny dochované údaje. Až pak se negativy začaly odborně čistit, nakoupili jsme archivní papíry, krabice a začal se zpracovávat negativ po negativu. Bohužel jsme museli odtrhnout původní archivní papíry, protože byly kyselé a reagovaly s fotografickou vrstvou. Ale všechny jsme je zachovali. Rozbité negativy pak dávala dohromady restaurátorka Martina Fornůsková, nové uložení negativů vytvořila restaurátorka Tereza Cíglerová. Druhou kvalitnější digitalizaci a retuš negativů provedl fotograf Dušan Šimánek. Celý ten proces trval dvacet pět let. Úmyslně jsme nechali ještě několik desítek negativů v poškozeném stavu, aby si v budoucnu mohl jejich restaurování ještě někdo vyzkoušet.
Muži 28. října. Fotomontáž, která není na první pohled patrná, zdroj: Ateliér Langhans
Překvapilo vás u některé z nalezených fotografií, že pocházejí z ateliéru Langhans?
Překvapilo mě to u docela známé fotografie Alberta Einsteina. Třeba vysoká škola technická v Curychu má tuhle fotografii na svých webových stránkách, ale je u ní uříznutý pruh, který označuje, že fotografie vznikla právě v ateliéru Langhans. To pro nás bylo velké zjištění, bohužel máme pouze pozitivy, nikoliv původní negativy. Zajímavé také je to, jak vznikala fotografie mužů 28. října. Na první pohled na ní není nic zvláštního – tři muži stojí, dva sedí. Až když tu fotografii Dušan Šimánek skenoval a retušoval prach, všimnul si, že je to fotomontáž! Rašín a Vavro Šrobár v tom ateliéru nikdy s ostatními třemi nebyli. Vznikla asi kolem roku 1923, ale přesnou dataci nemáme.
Nadaci Langhans Praha v roce 2003 založila vaše matka Věra Meisnerová. Proč k tomu došlo?
Založení Nadace bylo velice pragmatické rozhodnutí – nechtěli jsme, aby se negativy ještě někdy rozutekly. Jsou jediným jměním nadace, zároveň jsme je vložili do státní Centrální evidence sbírek.
Antonín Dvořák (1901/1902), zdroj: Ateliér Langhans
Prakticky okamžitě jste se v Nadaci začala také angažovat. Ovlivnilo to nějakým způsobem vaší profesní dráhu?
Celá restituce mi naprosto překopala život. Pracovala jsem ve švýcarské televizi, dělala jsem filmy a najednou jsme se museli postarat o rekonstrukci domu, potom jsme zpracovávali archiv… A taky jsme od roku 2003 do roku 2011 provozovali fotografickou galerii a pořádali jsme jednu výstavu za druhou. V televizi jsem pracovat přestala. Poslední dokument jsem natočila, myslím, v roce 1996.
Našla jste v tomhle domě svoje naplnění? Nemrzí vás, že vaše kariéra u dokumentů skončila?
Vůbec mě to nemrzí! Teď už jen přemýšlím, jak to vymyslet, aby archiv fungoval pro veřejnost a badatelské účely i po mně. Hledáme, kdo by mohl negativy spravovat dál… Ale ne, vůbec mě nemrzí, že se věci udály tak, jak se udály. Vyrostla jsem mimo Prahu, rodiče se museli nastěhovat do letního domku, který se postupně zateploval… Bylo to hezké dětství u lesa, ale pro moje rodiče to byla velká starost – neměli peníze, byly to zničené životy. Táta to snášel víc stoicky, máma byla dost zoufalá. Táta umřel poměrně brzo, ale aspoň mámě jsme potom mohli život trochu zpříjemnit.
Jestli se nepletu, chtěla jste studovat francouzštinu a dějiny umění, ale to kvůli komunistickému režimu nešlo.
Nešlo, na Univerzitu Karlovu jsem jít nemohla – ale vzali mě na FAMU. Možná jsem měla trochu romantickou představu o humanitních oborech, ale realita by už asi tak romantická nebyla. Takže FAMU byla nakonec dobrá volba.
Kniha System Langhans, zdroj: Ateliér Langhans
V domě Langhans jste téměř deset let s vaším manželem Rolfem provozovali Galerii Langhans. Proč jste se rozhodli její provoz ukončit?
Bylo to skutečně intenzivní období, dělali jsme tři, čtyři výstavy do roka. To tempo přejíždění mezi Švýcarskem a Česko republikou už nešlo dlouhodobě vydržet. Bylo toho moc. Je mi to stále líto, ta galerie byla báječná. Nicméně uvidíme, co přinese budoucnost.
Co máte v plánu? Otevřít galerii znovu?
To určitě ne, ale pořád mi nějaká kulturní aktivita v tomto domě vrtá hlavou.
V galerii jste vystavovali současnou fotografii. Jste spokojená, co se s médiem fotografie stalo?
Kolo dějin nelze zastavit, nelze ho vrátit. Ale přiznám se, že ne vždy mě současné fotografie oslovují. Není to přeplácanost jenom fotografická, ale obecně je vjemů prostě moc. Zatížení člověka je veliké.
Co fotografie znamená pro vás?
Já sama nefotím. Fotografie je pro mě součástí nejen rodinné historie, je to způsob, jak uchovat vzpomínky.
Zuzana Meisnerová Wismer, zdroj: Ateliér Langhans
Zuzana Meisnerová Wismer (* 1956)
Je pravnučkou Jana Nepomuka Langhanse (1851–1928), který v roce 1880 zřídil ve Vodičkově ulici v Praze Ateliér Langhans. V letech 1975–1980 studovala na katedře dokumentární tvorby pražské FAMU. V roce 1981 odešla do Švýcarska, kde pracovala jako režisérka. Ve své tvorbě se věnovala sociálnímu dokumentu. V roce 1991 byl v restitucích rodině Meisnerových vrácen dům ve Vodičkově ulici a v roce 1996 začaly přípravy na jeho přestavbu, které se ujal architekt Ladislav Lábus a jeho tým. Rekonstrukce proběhla v letech 2001 až 2002 a byla oceněna Grand Prix české architektury i jako Stavba roku 2003. Od roku 2003 do roku 2011 vedla Zuzana Meisnerová se svým manželem Rolfem Wismerem Galerii Langhans. Na konci 2024 vyšla rozsáhlá dvousvazková publikace System Langhans (editoři: Zuzana Meisnerová Wismer, Lukáš Bártl, Robert Krumphanzl), která se věnuje historii fotografického ateliéru, domu ve Vodičkově ulici a přináší i výběr 400 fotografií z Galerie osobností. Zuzana Meisnerová Wismer žije střídavě v Praze a ve Švýcarsku.
