Báječná žena s fotoaparátem. Zhodnocený život Heleny Wilsonové

Po delší době došlo k tomu, že v prostorách, jež náleží Galerii hlavního města Prahy, se souběžně konají dvě fotografické výstavy. Jedna se nachází v Domě U Kamenného zvonu, kde je do 19. ledna instalována retrospektiva Američana Bruce Webera My Education. Druhou je retrospektiva Češky Heleny Wilsonové, pro niž se našlo místo v Domě fotografie, který svou dramaturgickou náplní ve zhruba posledním roce byl fotografický však jen zpola. Rovnou dodejme, že k fotografickému „dvojáku“ dokonce dojde i následovně, letos na jaře, kdy Dům U Kamenného zvonu bude hostit retrospektivu v Praze dávno usazeného Slováka Tona Stana a Dům fotografie přinese průřez dílem Pavla Jasanského (1938–2021).

Sledovat debatu

S kým máme tu čest

Narodila se 15. srpna 1937 v severních Čechách jako Helena Pospíšilová. V roce 1948 se rodina přestěhovala do hlavního města. Maminka se živila jako profesionální fotografka, byla žačkou proslulého fotografa Jaromíra Funkeho, takže Helena docela logicky vystudovala fotografii na střední Průmyslové škole grafické v Hellichově ulici. Nejprve pracovala pro Archeologický ústav Akademie věd, pak byla zaměstnána v Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a spolupracovala s časopisem Umění a řemesla. Zhruba od poloviny šedesátých let fotografovala díla některých výtvarníků, svých generačních souputníků (kupříkladu Karla Nepraše). V roce 1966 začala na své alma mater učit praktickou a ateliérovou fotografii.

Následující rok se při výletu do Londýna seznámila s Kanaďanem Paulem Wilsonem; vstoupili do vztahu, přičemž nenastalo to, že ona by odjela s ním na Západ, jak by se možná dalo čekat, nýbrž on s ní odjel na Východ, do Československa. Wilson se totiž v rámci studia věnoval dílu George Orwella a realitu komunistického či chcete-li socialistického Československa chtěl zažít na vlastní kůži. V Praze nejprve učil na jazykové škole, později překládal.

Satyr, 1966. Z výstavy Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, foto: Helena Wilsonová

Helena a Paul (do manželství vstoupili roku 1972) se pohybovali v okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, což bylo od přelomu padesátých a šedesátých let volné uskupení výtvarných umělců, hudebníků, literátů a teoretiků, kteří svá stanoviska tříbili v hospodách; tou první byla U Křižovníků v centru Prahy – odtud ten název. S počátkem normalizace byli tvůrci tohoto okruhu (například Karel Nepraš, Jan Steklík, Rudolf Němec, Naděžda Plíšková, Otakar Slavík, Olaf Hanel, Eugen Brikcius, Ivan Martin Jirous, Věra Jirousová, Vratislav Brabenec) drsně vytlačeni z oficiálního kulturního provozu. Pořádali-li nějaké umělecké akce, tak neoficiálně. Represe sílily, zejména po vzniku Charty 77, kupříkladu Brikcius, Hanel, Slavík či Brabenec byli donuceni k emigraci, Jirous opakovaně vyfasoval nepodmíněný trest. A Paul Wilson, který se angažoval ve skupině Plastic People of the Universe, byl v létě 1977 z Československa vyhoštěn.

Wilson se znovu usadil v Londýně, manželka tam za ním směla odjet až po šesti měsících úřední šikany. „Paul s Ivanem Hartelem založili vydavatelství Boží mlýn, kde ve spolupráci s pařížským nakladatelstvím Libération vydali publikaci Merry Ghetto s Heleninými fotografiemi, mapující undergroundové aktivity v Čechách a gramofonovou desku Plastiků Egon Bondy´s Heart Club band,“ napsal kurátor fotografie v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (UPM) Jan Mlčoch, když v roce 2009 připravil v komorní Galerii Josefa Sudka výstavu z prací, které Wilsonová muzeu darovala.

Pohled do výstavy Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, foto: GHMP – Jan Kolský

Z Londýna se časem Wilsonovi přesunuli do Kanady, konkrétně do provincie Ontario. Tam se jim narodil syn Jake. Helena si za oceánem vybudovala svoji vlastní existenci. Ještě jednou Mlčoch: „Fotografovala pro galerie, muzea, časopisy o umění a aukční katalogy. To ji přivedlo k indiánskému umění. Následně dostala grant na fotografování autentických indiánských umělců v jejich přirozeném prostředí. Vedle portrétů fotografovala i letní indiánské slavnosti pow-wow na ostrově Manitoulin v Huronském jezeře nebo v Brandfordu. Fotografie později využila na několika výstavách i v tisku (mimo jiné Canadian Fiction Magazine, 1988).“

Do rodné země se Wilsonová vrátila v roce 1996 především z osobních důvodů (starost o nemocnou matku, správa restituovaného majetku). Její práce byly vystavovány a publikovány hned od počátku „devadesátek“, nejprve na kolektivní výstavě K.Š. – Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu v Hradci Králové, vzápětí na rozsáhlé výstavě Československá fotografie v exilu v pražském Mánesu. V novém tisíciletí se dočkala sólových pražských výstav: kromě té v Galerii Josefa Sudka představila roku 2006 portréty indiánských výtvarníků, následující rok pak soubor Tváře Havany. Zkraje roku 2011 knihovna Libri prohibiti hostila výstavu Léta sedmdesátá / Merry ghetto, výběr dokumentárních svědectví o jednom pražském paralelním kulturním okruhu té doby.

Inventura Řípu, akce Jana Steklíka a Karla Nepraše, 1970. Z výstavy Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, foto: Helena Wilsonová

Nynější retrospektiva, jednoduše nazvaná Fotografie, je průřezem, který obsahuje jak zde zmíněné náměty, tak i další práce a čerpá z onoho daru, jejž autorka věnovala UPM už před dávnější dobou, tak především z daru daleko obsáhlejšího, který tato instituce získala v roce 2018. Tehdy paní Helena, bojující s těžkou chorobou, odcestovala do Kanady za synem Jakem (manželství s Paulem se rozpadlo) a zanechala zde materiály, které zpracoval fotograf Ondřej Němec a předal je muzeu. Zemřela 14. srpna 2019 v Torontu, den před svými dvaaosmdesátými narozeninami.

Trocha edukativnosti by neškodila

Kurátorství stávající retrospektivy se ujal výše citovaný Jan Mlčoch (* 1953), který v UPM nadále spravuje fotografické sbírky. Absolvoval střední průmyslovou školu, ale táhlo jej to k umění a umělcům. Nejprve brigádně nastoupil de depozitáře Národní galerie Praha, v roce 1972 tam získal stálé zaměstnání. V témže roce se také seznámil s Helenou Wilsonovou. Sám pak ve čtyřiasedmdesátém začal tvořit akční umění, zejména bodyartové performance, při nichž pracoval (a někdy velmi drsně) se svým tělem. Chce tím být řečeno, že Mlčoch nejen ze své profesní pozice v UPM, nýbrž i coby pamětník je kurátorství autorčiny retrospektivy obzvlášť práv, ale současně ta naprostá zasvěcenost ve výsledku vyjevuje i určité úskalí, k čemuž se ještě dostaneme.

Jan Steklík a Duňa Brikciusová (Lemberk), 1970. Z výstavy Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, foto: Helena Wilsonová

Jan Mlčoch vystavěl retrospektivu chronologicky. Startuje ji několika dokumentárními snímky ze dvora jednoho činžovního domu na pražském Smíchově, který obývali především Romové. Přesná datace tu schází, uvedeno je 50.–60. léta. Esteticky to odpovídá přelomu oněch dekád, čtvercový formát černobílých pozitivů naznačuje, že autorka zřejmě snímala na svitkový film dvouokou zrcadlovkou. Ale běh exponátů rychle přeskočí do „zlatých šedesátých“, do fáze, kdy Helena Pospíšilová/příští Wilsonová se ve svém výrazu rozprostřela do šíře a technicky se zdokonalila (vše na stěnách galerie jsou vintage printy, původní zvětšeniny vesměs nevelkého formátu). Zastoupeny zde jsou výtvarné kreace pro obálky časopisu Tvar, nefigurativní kompozice vzniklé coby fotomontáže (třeba působivý Satyr), také portréty přátel (kupříkladu výtvarníka Aleše Lamra, s nímž Helena sdílela ateliér ve Štěpánské ulici). Studie z roku 1967 Vejce přináší několik precizních kompozic, v nichž hladké skořápky vajec jsou zdánlivě nepřípadně „posypány“ silnou zrnitostí fotografického materiálu; tyto práce zároveň trochu upomínají na školní cvičení, v nichž studenti musí prokázat vizuální i technickou zdatnost (ostatně autorka tehdy také už učila).

V procházce plodnými „šedesátkami“ a v následné dokumentaci normalizačních alternativních výtvarných, divadelních i hudebních akcí a hospodských i jiných sešlostí tkví jádro výstavy v Domě fotografie. U záznamu akcí a aktivit se Helenin výraz „odvýtvarňuje“: slouží tomu, aby dění bylo zaznamenáno, aby zůstaly „aspoň“ fotky, které naznačí, o co tenkrát šlo, jak jsme žili. Dokumentární hodnota tohoto svědectví s časem roste, ale současně také slábne povědomí, kdo byl kdo. A v tomto informačním backroundu instalace nedostačuje.

Vltava – Pocta Bedřichu Smetanovi, akce Olafa Hanela, 1974. Z výstavy Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, foto: Helena Wilsonová

Popisky u jednotlivých snímků z alternativních uměleckých kruhů jsou tak stručné, jako kdyby šlo o díla výtvarná. Když jsou u sugestivních, vizuálně intenzivních snímků špínou zpěněné Vltavy z cyklu Voda, který autorka vytvořila roku 1971 v Českém Krumlově, uvedeny pouze název, rok a místo, je to v pořádku. Ale daleko méně v pořádku je, když kupříkladu na fotce ze souboru U Zbyška Siona v Poličce (1972) kráčí ulicí čtyři k sobě patřící lidé, ale popisek jmenuje jen toho v popředí, Ivana Jirouse, zato pomine hudebníka Vratislava Brabence, kunsthistoričku Věru Jirousovou a filozofa Jiřího Němce. Jistá dávka edukativnosti by určitě neškodila, nemá-li se z výstavy stát jakási kurátorova vzpomínka na kruhy své; mezitím přece dorostly celé generace potenciálních diváků, jimž by se patřilo dodat kontextuální informace. Jednak tedy v rozumné, nezahlcující míře doplnit v popiscích, kdo je kdo, jednak k jednotlivým souborům připojit anotace, o co běželo – například u cyklu z roku 1972 Pivní kalendář Křižovnické školy sdělit, že šlo o akci, kterou vymyslel Jan Steklík a spočívala v následujícím: „… počínaje lednem až do konce roku 1972 se ti členové KŠ, kterým to právě vyšlo, měli sejít vždy poslední den v měsíci v hospodě U Svitáků a dělat tam to co vždycky,“ jak to formulovala Duňa Slavíková v textu pro Revolver Revue, kterýžto čtvrtletník se snaží Křižovnickou školu postupně reflektovat.

Nemluvě o jiné věci: texty jsou na výstavě také přeloženy do angličtiny, pro mezinárodní publikum. A právě takové se v Domě fotografie vyskytovalo v době mé návštěvy. Tím spíš by mu instalace měla přiblížit, co je k vidění. Ostatně i český divák, jemuž historie české alternativy není úplně cizí, by naopak uvítal více informací k portrétům kanadských výtvarníků, které Wilsonová exponovala v osmdesátých letech. Ty spolu s výběrem z havanského cyklu, který vznikl v polovině devadesátých let, tvoří náhled do autorčiny zahraniční tvorby. Kromě toho se na stěnách galerie a v prostoru expozice pro dokreslení atmosféry nachází několik malířských, grafických a sochařských děl autorčiných generačních souputníků, například Naděždy Plíškové a Karla Nepraše. Mimochodem: snímek jejich přitulených spících hlav (byli manželé), který fotografka pořídila v roce 1970 v Lemberku, v sobě nese mimořádnou něhu a klid.

Josef Škvorecký, Toronto, 1990. Z výstavy Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, foto: Helena Wilsonová

Ještě není hotovo

V zásadě je výborné, že retrospektiva Heleny Wilsonové vznikla. A tím spíš vyjevila, že její „zápis do dějin“ by měl nalézt ještě jednu formu: precizně zpracovanou monografii. Částečně by taková kniha doplnila fotografické svědectví Jana Ságla z publikace Tanec na dvojitém ledě, který rovněž dokumentoval aktivity hudební a výtvarné alternativy (jeho ženou byla výtvarnice Zorka Ságlová). Hlavně by však monografie, v níž by obrazová složka byla svázána s informačně vydatnou textovou složkou, podala komplexní portrét pozoruhodné ženy.

„Helena byla velmi přímá, zásadová a silná žena. Helena byla taky hodně chytrá, měla analytický pohled a myšlení, jaké mívají někteří umělci. Přestože jí manželství nevydrželo, několikrát mi řekla, že Paulovi vděčí za mnohé a mnohému se od něj přiučila,“ napsala ve vzpomínce již citovaná Duňa Slavíková, když paní Wilsonová zemřela. „Když jsem dělala výstavu Křižovnické školy, uvědomila jsem si, jak neobyčejně důležitá je její práce nejen z uměleckého hlediska, ale i kvůli kulturní paměti. Nebýt jí, zůstaly by dnes o mnohém jenom povídačky.“

Plakát k výstavě Heleny Wilsonové v pražském Domě fotografie, repro: GHMP