Ne každá neostrost je sondou. Nad Brabcovými fotografiemi umělců vystavenými v DOXu

V roce svých sedmdesátin, které oslavil vloni, si kameraman, režisér a pedagog Jaroslav Brabec nadělil dárek, o němž dlouho snil: retrospektivní výstavu černobílých fotografických portrétů svých uměleckých kolegů a kolegyň, ve valné většině z výtvarných kruhů. A k tomu bytelnou, tlustou monografii (více než 500 stran!), která tuhle jeho mimopracovní, v podstatě zájmovou činnost sesumíruje.

Výstavu mu uspořádalo pražské Centrum současného umění DOX. Jako nakladatel knihy je uvedena značka Gatyer, která má na svém kontě dosud pouhé tři tituly, jeden kuchařský, jeden cestovatelský a nyní Brabcovu monografii, která se jmenuje stejně jako výstava – Deus Artis. Vydavatelská značka tu nejspíš slouží jako výrobní zprostředkovatel producentského záměru. Grafické úpravy svazku se nicméně ujal renomovaný designér Aleš Najbrt, výběr fotografií pro knihu spolu s autorem provedl kunsthistorik Otto M. Urban, jenž je současně i kurátorem výstavy v DOXu, která od loňského podzimu trvá do poloviny letošního února. Následující odstavce – a to je nutné zdůraznit! – se téměř výlučně věnují právě instalaci v DOXu.

Čím dál tím blíž?

Jaroslava Brabce to už jako studenta kamery na pražské FAMU táhlo k výtvarnému umění, což je vzhledem k vizualitě obou disciplín logická inklinace, potažmo pak k tvůrcům, s nimiž se toužil setkat. A tak adept navštívil „drze“ žijící klasiky Josefa Sudka, Jana Zrzavého, vypravil se za tehdy hodně alternativním fotografem Janem Saudkem. Síť setkání postupně houstla, jeden tvůrce podal zprávu dalšímu, že ten mladý muž s fotoaparátem není podezřelou existencí, nýbrž nadšencem. V Brabcově archivu přibývalo jméno za jménem, vesměs tvůrců a tvůrkyň, kteří se během normalizace, kdy s portrétováním začal, pohybovali na hraně legálnosti, odkázáni vesměs na výstavní místa především polooficiální (Karel Malich, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Rudolf Němec, Karel Pauzer, Václav Boštík, Aleš Veselý, Adriena Šimotová a další). Po převratu se všem otevřely dveře a Brabec se tak daleko snadněji dostával i k výtvarníkům zahraničním, pokud tedy přicestovali do Česka (Yoko Ono, Gerhard Richter, Aj Wej-wej). Někdy se ovšem rozhodl zacílit objektiv svého analogového fotopřístroje na osobnosti z jiných disciplín (spisovatele, hudební skladatele).

Kamil Lhoták, rok 1978. Z výstavy Deus Artis v pražském Centru současného umění DOX, foto: DOX – © Jaroslav Brabec

Expozice instalovaná ve třech podlažích takzvané věže v DOXu tuto chronologii „maskuje“. Kurátor Otto M. Urban namixoval vedle sebe práce z různých údobí a také poetik. Brabec se totiž ve snímání umělců vyvíjí, přičemž vývoj zde automaticky neznamená zdokonalování, nýbrž spíše diskutabilní jinakost. Zpočátku měl mladý kameraman potřebu navštěvovat tvůrce v ateliérech, obhlížet je při práci, což samozřejmě mělo své opodstatnění i proto, že v profízlovaném režimu skýtalo prostředí ateliéru relativně bezpečný prostor. Od devadesátých let pak přibývalo snímků, které nyní již renomovaný filmař exponoval v neateliérových či nedomácích prostorech, při veřejných akcích a podobně. To sice lze pochopit vzhledem k nastalé svobodě projevu a k naprosto nové dynamice kulturního provozu, má to však i svůj háček.

Zatímco v pomyslné první fázi Brabec nezřídka fotografoval výtvarníky v určité interakci s jejich prostředím nebo i přímo s jedním konkrétním dílem, v novější fázi žádné interagující prostředí téměř nepotřebuje, soustředí se velmi často na polodetail či detail, na tvář. A takto snímá osobnosti bez ohledu na to, zda se rekrutují z výtvarného umění, hudby, literatury. Tím se však ztrácí zakotvení osobnosti v pro ni vlastním pracovním a uměleckém kontextu.

U úhrnu lze říct, že v portrétech z novější doby je Brabec tvářím blíž, jde jim v ústrety, na „dotek“ – ať přímo fyzicky, nebo si je přiblíží objektivem, ale neznamená to, že se takto více dostává „dovnitř“, že předkládá hlubší vhledy do výrazných individualit. Vlastně skoro naopak: nejednou zkrátka volí kompozičně „ustřelený“ detail jen s částí tváře nebo obličej zabstraktněný pohybovou neostrostí, která má možná evokovat dynamiku a unikavost osobnosti. Je to však do určité míry mechanika. Ukažme si to na příkladu: Tvář slavného německého výtvarníka Gerharda Richtera na snímku z roku 2017 je kvůli delšímu expozičnímu času „máznutá“, takže se u ní ztrácí detaily; právě u portrétu Richtera, jenž na svých plátnech uplatňuje i rozmývání kontur, je tento výrazový prvek funkční, má své opodstatnění a „zázemí“. Jenže Brabec týž výrazový prostředek využije i u portrétu Ivana Pinkavy (2023), jehož fotografická díla naopak vykazují pedantickou ostrost. A tutéž neostrost volí i u portrétu ukrajinské Žanny Kadyrovové (rovněž 2023), jenž visí hned vedle Pinkavy.

Magdalena Jetelová, rok 2005. Z výstavy Deus Artis v pražském Centru současného umění DOX, foto: DOX – © Jaroslav Brabec

Na množství hleďte!

Kurátor Otto M. Urban tyto nuance buď necítí, nebo neřeší. Výstavní prostory ve věži DOXu zaplnil na sebe natěsnanými zvětšeninami jednotného formátu, takže se po stěnách tísní tvář na tvář, někdy ve dvou řadách nad sebou, někdy v řadě jedné. Rytmizace je tu minimální až žádná. Není to ostatně poprvé: například v roce 2021 vykazovala v oněch instalačně nesnadných prostorách věže obdobnou přetíženost výstava jinak výtečných plastik a objektů Viktora Karlíka pod názvem Literatura (kurátorka Magdalena Juříková).

Efekt u Brabcova Deus Artis je téměř jistě jiný, než byl tvůrčím týmem zamýšlen: naštosováním exemplářů, zahlušením stěn nenastává žádná velká jednota, nýbrž rozmělňování celku. A určitá autorská macha, patrná u Brabcových portrétů z posledních let, tím není zastřena, možná právě naopak. To samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že autor za ty desítky let vytvořil unikátní kolekci a že se v ní nacházejí vynikající portréty, jež už navždy budou patřit k těm, s nimiž si podobu daného umělce či dané umělkyně budeme spojovat.

Pohled do knihy Deus Artis, kterou vydalo Nakladatelství Gatyer a graficky ji upravil Aleš Najbrt, šéf studia Najbrt Studio, zdroj: Studio Najbrt

Nechci a nemohu tu hodnotit knihu Deus Artis, ale z toho, jak jsem do ní nahlédl a jak znám Brabcovy portréty, nabyl jsem dojmu, že u publikace jsou celková koncepce a výběr prací šťastnější, adekvátnější. Shodou okolností jsem v DOXu při návštěvě Brabcovy výstavy zhlédl i (nyní již skončenou) instalaci drobných pláten Josefa Bolfa Melancholie vnějších mezí. I tu kurátoroval Otto M. Urban. A opět plátna běžela bez valné invence po stěnách jiných prostor tohoto jinak samozřejmě cenného výtvarného stánku. Je sice respektuhodné, jak je kurátorský tým DOXu, jemuž Urban šéfuje, výkonný (třeba ve srovnání se zamřelou pražskou Národní galerií), ale tento respekt ještě neznamená, že se budeme tvářit, že vše je báječné, když v řešení té či oné výstavy je patrná kupříkladu instalační, potažmo kurátorská mechanika a inflační počet exponátů.