Odcházející výtvarnice Veronika Lukášová: Život je jen shrnutím toho, co děláte každý den

V září a říjnu jsi v Památníku Leoše Janáčka, který je součástí Moravského zemského muzea, měla výstavu nazvanou Market Forces (Parrot Tulips). Proč jsi fotila zrovna tulipány a proč navíc v názvu ty tržní síly?

Poprvé jsem se s papouškovitými tulipány setkala v botanické zahradě na jaře 2023. Byla jsem naprosto omráčena jejich tvary, barvami a intoxikující bizarností. Je to žijící objekt, k jehož vzniku přispívá hlavně náhoda, což se mnou hodně rezonuje. Jako v tranzu jsem focením malého záhonku u výjezdové silnice ze skleníku strávila skoro dvě hodiny. A hned po příchodu domů jsem začala evoluci těchto tulipánů zkoumat hlouběji.

Z vernisáže výstavy Veroniky Lukášové Market Forces (Parrot Tulips) v brněnském Památníku Leoše Janáčka, který je součástí Moravského zemského muzea, foto: Tomáš Škoda

Papouškovité tulipány charakterizují výrazně roztřepené okvětní lístky, deformované listy i poupata a – podobně jako je tomu u peří papoušků – pestré a zářivé barvy. V Holandsku sedmnáctého století byly různé podivné variace původních tulipánů – oblíbených u tureckých panovníků a dovezených do Evropy ze střední Asie – považovány za vrchol luxusu a společenského postavení. Byly také oblíbeným námětem holandských malířů takzvaného zlatého věku, kteří ve svých působivých olejomalbách poprvé povýšili květinová zátiší na úroveň portrétu.

Z výstavy Veroniky Lukášové Market Forces (Parrot Tulips) v brněnském Památníku Leoše Janáčka, který je součástí Moravského zemského muzea, foto: Jan Cága pro Moravské zemské muzeum

Jak mohly původní druhy tulipánů dospět k takové výrazné proměně, se podařilo vysvětlit až na počátku minulého století. Jejím původcem je mšice přenášející mozaikový virus, který se ukládá do DNA další generace rostlin a způsobuje tak „rozbitou“ odrůdu tulipánu. Pěstitelé tulipánů v sedmnáctém století ovšem věřili, že efekt vzniká díky tomu, že cibulky tulipánů jsou při výsadbě zasypávány barvou. Papouščí tulipány jsou tak ojedinělým příkladem procesu, kdy byla mutace živého objektu příslibem zvýšení jeho tržní hodnoty, propojené s kulturním statusem. Účelové „vylepšování“ přírody pokračovalo ruku v ruce s rozmachem kapitalismu. Například v období atomového věku, od čtyřicátých let minulého století, probíhaly experimenty s radioaktivním ozařováním semen za účelem vytvoření nových rostlinných odrůd. Proto se v názvu výstavy odkazuji na tržní síly.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Veronika Lukášová (* 1974)

Fotografka a teoretička. Absolvovala nejprve v Brně hudební vědu a bohemistiku. Po odchodu do USA v roce 1998 se začala naplno věnovat fotografii. Pracovala například jako nezávislá fotografka pro listy The New York Times a Washington Post. Roku 2009 uspěla v soutěži Czech Press Photo v kategorii Portrét. Následující rok se natrvalo vrátila do Evropy, usadila se ve Velké Británii, kde získala titul M.A. v oboru Photojournalism and Documentary Photography na London College of Communication (University of the Arts London). Pokračovala doktorátem na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.
Ve své tvorbě zkoumá otázky vědeckého a technického pokroku v kontextu politiky, historie a umění, zabývá se problematikou přístupu člověka k přírodě a zamýšlí se nad naším postavením ve vesmíru – od základních stavebních kamenů života až po meziplanetární cestování. Je členkou skupiny Nuclear Culture Group a podílela se na její publikaci Nuclear Culture Source Book (2016). Žije střídavě v Londýně a v Brně, jejím partnerem je filmař Sebastian Duthy, mají spolu syna Vigga.

A pak jsi papouškovité tulipány cíleně vyhledávala a dále fotila?

Rozhodla jsem se, že příští rok se nebudu spoléhat na pouhé náhodné setkání a tulipány si vypěstuji sama z cibulek, které je možné zakoupit v širokém spektru variací. Nápad vypěstovat si tulipány nabyl ještě jiné a dosti nečekané dimenze na konci léta. Začátkem září 2023 jsem se totiž dověděla, že se mi vrátila vzácná rakovina Pseudomyxoma peritonei (ve zkratce PMP, výskyt se udává jako jeden až dva z milionu). Doufala jsem, že jsem se jí v roce 2021 brutální operací zbavila. Tehdy byla již v dost pokročilém stavu, vyžadovala dvanáctihodinovou operaci a odebrání sedmi orgánů z břišní dutiny.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Prožíváš těžké životní období. Můžeš k tomu říct něco víc?

Vyrovnat se s návratem této podivné rakoviny znamenalo, že okamžitě myslíte na smrt a zjasní se vám myšlení. Co vlastně bylo a je to nejdůležitější v mém životě? Hledáte záchytné body v dezorientujícím víru reality a úzkosti z budoucnosti. Návrat této zrádné rakoviny je bohužel vysoce pravděpodobný, nastane až u poloviny pacientů, kteří podstoupí operaci, o které jsem se zmínila výše. Ta operace se označuje MOAS – Mother of All Surgeries, a to z toho důvodu, že ve své podstatě podstupujete několik velmi vážných operací naráz. Už tento zásah garantuje zkrácení života, protože je silně agresivní. Hlavní otázkou pro ošetřujícího experta ovšem je: Umožňuje umístění nového nádoru další operaci, která by mohla život pacienta alespoň o několik let prodloužit? V mém případě se jedná o proklatě komplikované umístění, které ji víceméně znemožňuje. Podle týmu odborníků v nemocnici Basingstoke v Anglii, kde proběhla první operace, by mi tato druhá operace přinesla maximálně utrpení (odebrání žaludku, části nebo celé slinivky a možná dalších orgánů). Nejednalo by se o žádné signifikantní prodloužení života. A co teď?!

Po dnech, kdy řvete tak nepřetržitě, až vás bolí oči, hlava a srdce, protože víte, že vaše dítě neuvidíte růst (mému synovi Viggovi je jedenáct let), nedozvíte se, co z něho bude, nemůžete ho chránit a být jeho rodičem, vychovávat ho, dávat mu kontinuálně lásku… Pryč je představa budoucnosti, kdy se s manželem ležérně dohadujete o nové výstavě v Tate Modern, oba máte důstojně šedé vlasy, v kavárně s vyhlídkou se držíte za ruce, protože syn částečně vylétl z hnízda a máte na sebe víc času… A podvečerem se přes řeku Temži vydáte přes houfy turistů u katedrály St Paul´s domů.

Zbývá jedině pokračovat v tom, co děláte. Protože váš život je v podstatě shrnutí toho, co děláte každý den. Se slzami v očích jsem v říjnu nasázela cibulky papouščích tulipánů, upřela jsem zrak na šedou oblohu a tajně si přála, abych je viděla vykvést. A takhle začnete uvažovat – do blízké budoucnosti jsem si začala umísťovat kotvy a doufala jsem, že ještě tohle stihnu zažít. Jako třeba moje padesátiny. Po novém roce (2024) jsem byla přesvědčená, že se jich nedožiji.

Moje kamarádka Markéta, filmová producentka, kterou znám od jeslí, však za mnou přijela z Kolína nad Rýnem a řekla mi: Zlatíčko, ten tvůj playlist na pohřeb (který už jsem měla nachystaný od Vánoc společně s instrukcemi, jak chci být pohřbená) můžeme přehrát na tvojí velkolepé oslavě. A Markéta ji začala organizovat. Chvíli mi trvalo přehodit v sobě výhybku, ale ano, proč ne, plánovat můžeme – a snad tam budu. Byla jsem tam. Pro mě to ovšem spíše než oslava bylo rozloučení s lidmi ze všech životních etap a kontinentů, kteří mi během života něco přinesli, něčím mě obohatili a já snad na oplátku je. Byla to jedna z nejlepších party, na kterých jsem kdy byla. S neperlivou minerálkou jsem si byla akutně vědoma svojí přítomnosti a přítomnosti úžasných lidí od Brna přes Stockholm až po San Francisco.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Jak tě nemoc ovlivnila nejen po osobní, ale i umělecké stránce?

Přišlo jaro (2024) a já jsem neustále vyhlížela svoje tak dlouho vytoužené tulipány. Když začaly prorážet hlínou, měla jsem šílenou radost. Během dubna a května začaly průběžné kvést, ne všechny naráz, a já jsem tak měla šanci postupně budovat novou sérii Market Forces II.  Už tehdy jsem měla problémy s únavou související s rakovinou a velmi nízkým hemoglobinem v krvi (následovalo několik transfuzí krve). Ale dělalo mi to radost, že jsem se jich dožila.

Moje tulipány byly zcela jiné než ty náhodně nalezené předchozí jaro. A na rozdíl od předchozího jara byla tato druhá série natolik spjata s mým završujícím se životem, že tyhle fotografie zrcadlí nejautentičtější portréty mého vnitřního světa, v němž dominují temno, entropie, podmanivá krása a tísnivý pocit, že něco není v pořádku. Je to to nejniternější, co jsem za svou pětadvacetiletou kariéru nafotila.

Odezva na sérii mi potvrdila, že tato autenticita z ní opravdu vyzařuje. S tím souvisela i zmíněná výstava pod vedením Jiřího Zahrádky, kurátora Památníku Leoše Janáčka. Jiřího znám už ze studií muzikologie na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity. A protože vím, že je jako sběratel a kurátor velmi vybíravý, jeho nabídka uspořádat výstavu mě nesmírně potěšila. Zvolili jsme pro ni dekadentně velkoformátové zpracování (160 x 115 cm) v perspexu. Splnila jsem si tak životní přání mít opravdu obrovské fotky. Jsou nádherné.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Jak probíhají nyní tvé dny?

Ve své poslední sérii, kterou tady po sobě zanechám, titulovanou Ways of Flesh, se snažím vyrovnat se svým rozpadajícím se tělem, se změnami, jimiž tělo prochází kvůli anorexii způsobené nemocí. Kvůli narůstajícím bolestem, nepřekonatelné únavě a myriádě zdravotních komplikací mám minimum dnů, kdy jsem schopna něco vůbec dělat. Pro mě je nemožnost tvoření naprosto tristní, ostře vnímám přechod ze života, kdy žijete, do fáze, kdy pouze přežíváte. Pro zdravého člověka je velmi složité se vžít nebo aspoň si trochu představit, jak deprimující a brutální a bezvýchodná tato situace je. Nikomu nepřeji, aby se do ní dostal.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Nicméně nedávno ti vyšla kniha…

Poté, co jsem přežila MOAS, tu šílenou operaci, jsem se v následující šestiměsíční rekonvalescenci rozhodla udělat knížku o svojí zkušenosti. O surovosti a kráse života, o tom, jak se s tím vyrovnat. Jak se vyrovnat s něčím nenadálým, co zásadně ovlivní život člověka. Začala jsem chodit na dvouhodinovky expresivního umění, které nabízela charita zvaná Maggie’s pro lidi postižené rakovinou, nachází se nedaleko našeho londýnského bydliště. Pomocí koláží, inkoustových kreseb, linoritů a hliněných soch jsem se vypořádávala s podstoupeným traumatem ve skupině lidí, kteří jsou na podobné cestě. Byl to pro mě fascinující a nový zážitek pracovat rukama, nejen filtrovat svůj svět skrze fotoaparát.

Když jsem si myslela, že kniha, kterou jsem mezitím pojmenovala The Real Mystic Lamb, je v podstatě hotová, přišla rána ve formě návratu rakoviny. Nevěděla jsem, co mám dělat. Kniha měla být o tom, že jsem prodělala hroznou věc, vyhrabala se z ní, a zároveň se díky ní stala někým trochu jiným, někým, komu je mnohem víc jasno, co je vlastně v životě důležité. A hlavně mi dodala odvahu být naprosto, na sto procent sama sebou, žít zcela autenticky, říkat, co si opravdu myslím, a tvořit, prezentovat věci, kterým věřím, a nebýt ovlivňována okolím. Maďarsko-kanadský psycholog Gabor Maté zkoumá vliv mentálních a fyzických traumat a nemocí na lidský život – ve fázi rekonvalescence jsem četla dvě jeho knihy. V paměti mi utkvěla věta: „Nemoc je ten největší učitel.“

Pohled na titulní stranu knihy Veroniky Lukášové The Real Mystic Lamb, foto: archiv umělkyně

Je to tedy kniha o tvém boji a životě s rakovinou?

Ano a mělo to skočit happy endem. Nevěděla jsem, jestli pokračovat dál a popsat, jaký je návrat rakoviny, návrat nejistoty, rozklad statu quo. Nakonec jsem se rozhodla, že takto to prostě je, život mi nadělil pokračování.

Psaní událostí „v přímém přenosu“ však bylo mnohem náročnější než předchozí části knihy. Měla jsem mentální blok: dokončím knihu – život končí. Moje kniha tak čekala na dokončení alespoň o šest měsíců déle, než jsem předpokládala. V této chvíli jsem si také uvědomila, že podle předběžných kalkulací bude publikování finančně náročné. Tehdy mě napadlo, že místo dárků k narozeninám si od svých přátel a rodiny budu přát příspěvek na zrod publikace. Moje skvělá přítelkyně Hana se ujala vedení fundraisingu na platformě gofundme.com. Vybralo se mnohem více, než jaký byl cíl. Naštěstí. Původní odhad počítal s méně tiskovými stránkami a nebral moc v potaz rozeslání po celém světě. Takže to dopadlo tak akorát. Jsem ráda, že kniha existuje ve fyzické formě, že jsem v ní zanechala sama sebe a každý mě tam může zajít navštívit, až ze mě budou stavební prvky něčeho dalšího na planetě Zemi.

… a počátkem prosince se kniha dočkala prezentace na festivalu Brno Book Open, kde jsou k vidění a k prodeji nejnovější knihy o umění, architektuře a designu…

O knize se v létě dověděla Jana Kořínková, dlouholetá šéfredaktorka nakladatelství VUT a brilantní editorka. Zmínila se o tom festivalu. To jsem ještě neměla představu, kdy bude publikace reálně hotová… mezi neustálými zdravotními komplikacemi a podobně. Ale stihlo se to. S nemalou pomocí rodiny, přátel i samotné Jany. Vzhledem k mému zdravotnímu stavu prezentovala knihu moje úžasná sestra Helena. Napsala k ní tuhle anotaci:

The Real Mystic Lamb
Operating manual for a body under siege and the mind within

Autorka, která je fotografkou, čelí nemoci, která postihuje statisticky dva lidi z milionu. Stejnou pravděpodobnost má každý z nás být zasažený bleskem. Tato mimořádná kniha představuje  skutečný příběh, kdy se autorka musí chtě nechtě s průběhem událostí vyrovnávat. Osudu čelí vlastní zvědavostí, vtipem, brutální upřímností a imaginací, které čtenáře vtáhnou do děje. Kniha je bohatě provázena fotografiemi, které pořídila sama autorka, nemocniční personál či blízcí, a kresbami, které se staly jejím vyjadřovacím prostředkem v průběhu tohoto období. Kreativita je zde mocným nástrojem k budovaní vlastní pozice v nové životní situaci.

Podtitulem knihy je Provozní příručka pro tělo pod útokem a myslí uvnitř. Ač pojednává o lidské smrtelnosti, je vlastně oslavou života a úžasem nad světem, ve kterém žijeme. A v tomto je tato kniha velmi lidská a inspirativní.

Dost mě tento text dojal. Vyjadřuje pro mě fakt, do jaké míry mi sestra, s níž jsme si velmi blízko, rozumí a soucítí, s jak nekonečnou empatií mi pomáhá.

Dokázala jsi spoustu věcí, fotila jsi pro významná světová média, byla jsi oceněna prestižními cenami, máš syna. Na co jsi ve svém životě nejvíce pyšná?

Určitě na syna Vigga. Je mu jedenáct a má svůj názor. Zajímá ho svět, vidím v něm svoje geny putovat do budoucnosti. Umí být velmi citlivý. Chápe, čím teď procházím. Jsem k němu velmi otevřená, co se týče vysvětlení situace, co nás jako rodinu čeká. Jsem pyšná na svého manžela, který bude jeho jediný rodič. Už teď vidím, jaké mají pouto a že se nemusím bát. Vyráží mi to dech a dává mi to strašný klid. Jsem pyšná na to, že jsem v životě šla za svým. Chtěla jsem zažít věci, nafotit věci, vidět věci – a tak jsem je zažila, nafotila a viděla. Nikdy mě nemotivovaly peníze. Držela jsem se rčení „knowledge is a power“.

Co ti pomáhá se se stávající situací vyrovnat?

Láska rodiny a přátel (ano, zní to jako šílený kýč, ale opravdu tomu tak je). Tvorba. Humor. Sledování kriminálních seriálů. Nudlové polévky a kozí sýr. Pocit, že jsem žila tempem tří životů. Že jsem si to tady užila. Opravdu užila.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Přemýšlíš o tom, co bude s tvým odkazem, kde bude tvůj fotografický archiv?

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Věnovat ho své alma mater? Muzeu? Manželovi? Nakonec jsem se rozhodla ho odkázat se vším všudy (negativy, fotografie, nevyvolané filmy, všechny analogové a digitální fotoaparáty, fotokuriozity) synovi. A víš proč?

Lee Miller, americká fotografka, která původně začínala jako modelka (byla opravdu krasavice), pak pracovala v Paříži u surrealisty a fotografa Man Raye (někteří tvrdí, že na proces solarizace přišla ona a Man Ray si proces přivlastnil), a pak jako dokumentární fotografka zaznamenala děsy druhé světové války (osvobození koncentračních táborů), se nakonec usadila ve Velké Británii s manželem Rolandem Penrosem, surrealistickým malířem. Z talentované Lee Miller se stala alkoholička, řešila tím klinické deprese a posttraumatickou stresovou poruchu z hrůzy, kterou dokumentovala.

Když jsem žila v USA, viděla jsem její dvě výstavy a od té doby si jí velmi vážím jako fotografky a člověka. A je to právě zásluhou jejího a Penrosova syna Anthonyho, který zasvětil svůj život jejímu odkazu a zviditelňování. Ne že bych po Viggovi chtěla, aby dělal totéž. Ale bavili jsme se o tom spolu a já synovi řekla, že i kdyby s archivem nic nedělal, je to možnost, jak se seznámit s velkým kusem mého života, o kterém mu už nebudu nikdy moci povyprávět sama.

Veronika Lukášová, foto: Tomáš Škoda

Je nějaké poznání, které bys chtěla kromě své tvorby předat dál?

Už jsem to zmínila v textu: život je to, čím se zabýváte každý den. Odkládáte to, co je pro vás nejdůležitější, až bude čas? Možná nikdy nebude. Jsme vlastně jen shrnutí momentů našeho života. Takže uvažte, co s těmi momenty, co s těmi dny děláte. Nikdy nevíte, co je za rohem. Naše touha ovlivnit budoucnost je jenom touha. Snaha ovlivnit minulost je plýtváním času. Jediné, co máme, je teď.