Sochař Dominik Adamec: Nadužívané kategorie typu gender nabíjí zbraně nepřátelům otevřené společnosti

Vloni jste obdržel cenu BBA Artist Prize, ale v rozhovoru s Filipem Kartouskem z Hidden Gallery jste na to konto vyjádřil smíšené pocity, dokonce jste zrušil výstavu, která se s cenou pojila. Jaké pocity máte z Ceny Jindřicha Chalupeckého, jejíž laureátem jste se stal letos?

BBA Artist Prize se totiž tváří trošku jinak, než jaká ve skutečnosti je. Na internetu působí tak, že se snaží dělat něco pro umělce, ale primárně to pořadatelé dělají hlavně pro sebe. Čas, který jsem do toho vložil, neodpovídal tomu, co by mi to mohlo přinést. Nefungovala komunikace. Takže jsem si řekl, že nechci ztrácet energii s něčím, co možná nemá smysl.

Cenu Jindřicha Chalupeckého vnímám primárně jako příležitost se soustředit více na ateliérovou práci. Pokud totiž člověk nemá takové zázemí, někoho, kdo se stará o produkci, výstavy nebo propagaci, tak si tohle všechno musí dělat sám. Já tak strávil poslední tři roky. I když je teď na přípravu výstavy ve Veletržním paláci docela málo času – jen půl roku – jsem dost klidný proto, že vím, že někdo řeší produkci, někdo řeší architekturu. A naše komunikace zatím funguje dobře. Co mě ovšem mrzí, to je zrušení rezidenčních pobytů v New Yorku, které byly s Chalupeckého cenou neodmyslitelně spojeny. Letos poprvé však laureáti na rezidenci nepojedou. Pořádající Společnost Jindřicha Chalupeckého se teď snaží najít alternativní řešení, které by více odpovídalo konkrétnímu profilu umělce…

Cena Jindřicha Chalupeckého si prošla turbulentním obdobím a sice nesouhlasím se vším, co se v posledních letech v pravidlech téhle ceny změnilo, ale to neznamená, že ji zavrhnu. Pakliže se o ní nebudou zajímat lidé, kterým jde o to se rozvíjet a kulturní scénu svou tvorbou posilovat, tak ta cena skončí na tom, že se tam budou hlásit jen lidé, kteří ví, že se tam dostanou. Ale pořád je to cena, která nabízí solidní jednání a podmínky.

Ze série Opensources, 2023, foto: Vladimír Kiva Novotný

S jakou změnou nesouhlasíte?

S rozmělněním toho, kdo je vítěz, a kdo vítěz není. To je podle mě bezpředmětné, soutěživost na scéně byla, je a vždycky bude. Četl jsem memoáry sochařů, kteří se dostali do Paříže ve dvacátých letech minulého století, a byť jejich vyprávění o tom, jak si vzájemně pomáhali, vyznívá nádherně romanticky, tak pocit, že nějaký galerista osloví někoho jiného a vás ne, je samozřejmě vždycky palčivý. Snaha hledat demokratické a inklusivní řešení v opencallech mi dává smysl, ale snahu odstranit z nich jistou formu napětí, soutěživost, nechápu. V rámci Chalupeckého ceny to na mě působí spíše jako slovní hra.

Jste soutěživý typ?

Asi docela ano. Ale nejde mi ani tak o soutěživost, jako spíš o to, že člověk chápe, že ne všichni budou docenění a vždycky to záleží na různých faktorech. Je to ale také konstelace náhody. Když vás nevyberou, neznamená to automaticky, že jste neuspěl. Z tohoto pohledu chápu soutěživost pozitivně –  jako podnět k tomu se o něco pokusit, a ne jako proces, na jehož konci stojí vítězové a poražení.

Mají podle vás podobné soutěže pro mladé umělce smysl? Nebo lze pozornost upoutat i jinými způsoby?

To je hodně individuální. Záleží to hlavně na tom, co člověk chce. Je přirozené, že se člověk chce cítit pochopen, že jeho tvorba s publikem rezonuje. A právě soutěže jsou příležitostí, jak někomu prezentovat vlastní tvorbu hlouběji než jen prostřednictvím internetu, sociálních sítích a čekat, že vás osloví galerie nebo kurátor. Ovšem důležité je umět si vybrat, kterou soutěž člověk chce obeslat, zorientovat se v nich. Pak to smysl má. Existuje totiž i spousta soutěží, které spíš vytvářejí smog.

Výstava My Memory is nothing but sorrow, 2024, Galerie Špalíček v Prostějově, foto: Vladimír Kiva Novotný

Ve vyjádření poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého se lze dočíst, že občas koketujete s estetikou kýče. Je to záměr?

Mám rád hezké věci. V rámci teoretického vzděláni na AVU jsem se kýči věnoval docela intenzivně, ale nemyslím si, že bych ty znalosti vědomě využíval v dnešní praxi. Pro mě jsou důležité obsahy, s nimiž pracuju a které formují výslednou podobu sochy a současně tvoří významové vrstvy, kterými je více či méně možné divácky prostoupit. Důležitou roli v tom ale může hrát i to, jak precizně a přehledně pracuji s formou.

Kde je pro vás osobně jeho hranice?

Kýč čerpá především z čitelnosti. Je vizuálně srozumitelný, emocionální. Ale hlavně není ničím víc než tím čím je – roztomilé koťátko s mašlí není ničím víc než roztomilým koťátkem s mašlí. To jsou rysy se kterými, osobně, svoji tvorbu neidentifikuji. Někdy se setkávám s interpretacemi mé tvorby, které ji chápou prostřednictvím surrealismu či abstrakce. To je ale hodně zjednodušující. Témata, která v mojí tvorbě reflektuji, se týkají společenských a přírodních věd, filosofie. Dalo by se říct, že jsem takový přístav, do něhož vplouvají podněty, které následně přestavím v nový významový celek. Je však otázkou, zda se divák dokáže prokousat všemi vrstvami, anebo uvízne na povrchu, který je hezký.

Je pro vás podstatné, aby lidi vaše dílo chápali?

Samozřejmě. Dlouho jsem řešil, jestli je nutné, aby bylo chápané přesně tak, jak chci já. Vloni jsem došel do bodu, kdy mi médium sochy už nepřipadalo dostačující. A tak jsem se začal více věnovat psaní textů. Teď chystám velkou výstavu do pražské Karpuchina Gallery a kromě soch pracuju i na knize, která bude fungovat jako pomyslný klíč k výstavě a zároveň bude její nadstavbou.

Výstava Out of the Sugar Factory 2024, Etcetera gallery v Praze, foto: Vladimír Kiva Novotný

Musím se přiznat, že mně se při pohledu na vaše sochy vždy vybavil Jan Švankmajer, pozdní český surrealismus. Je to podobnost čistě náhodná?

Inspirace v historických motivech a u starších autorů pro mě nikdy nebyla moc důležitá. Naopak mě baví hledat zdroje inspirace úplně mimo uměleckou produkci. Ale samozřejmě se tam některé věci potkávat můžou.

Málokdy se při přípravách na rozhovor vracím k zápiskům z biologie. Vaše díla jsou však často inspirována právě biologickými pojmy nebo jevy. Co vás teď na světě fascinuje nejvíce?

Gastrochimérismus. Tomu se budu věnovat i na výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Co si pod tím představit?

Tohle označení jsem začal používat pro různé hybridní formy gastronomických pokrmů. Třeba hamburger s ravioly byl docela populární v Japonsku asi před čtyřmi lety. V Praze jsem viděl třeba pizzu s chipsy. Ale nejde mi jen o tyto „hloupé gastronomické fenomény“, řeším spíš morální otázku toho, co takové jídlo dneska vůbec je, jestli to je pouhý druh zábavy, nebo fakt vymakaný produkt, zkrátka jakou roli jídlo jako takové v současnosti hraje. Pro tu výstavu vznikne i kuchařka, podle níž půjde vařit, ale bude obsahovat i různé eseje na tato témata.

Sochař Dominik Adamec, foto: SHOTBY.US

Svůj esej o chimérách, což je motiv, který používáte i ve svém „uměleckém prohlášení“, jste zakončil tvrzením, že „stejně jako religiozita, humanismus a existencialismus formovaly chápání figurativního sochařství, tak by se dnes sochařství mělo orientovat do světa, který je chápán jako chimérický“. Jak chimérický svět vypadá?

Je to snaha hledat nebo chápat svět mimo kategorie. Dám příklad. Máte člověka a přírodu. Když řeknete: „Pojďme do přírody“, znamená to, že je nám příroda vzdálená, je to kategorie, do níž se sdružují všechny věci, které jdou mimo člověka. Tento dualismus v podstatě ospravedlňuje drancování přírody. Člověk se totiž vztahuje mimo jeho svět – protože u sebe doma by třeba odpad neschraňoval. Takže už jen představa, že je něco mimo náš prostor, že je to od nás oddělené, často ospravedlňuje lidské jednání. Ostatně existují přírodní národy, které slovo jako příroda vůbec nemají ve svém slovníku a chápou samy sebe jako součást světa, ve kterém žijí. Tomuto tématu se věnuje i můj oblíbený německý filozof Markus Gabriel.

Byl byste za svět bez kategorií?

Ano, ale samozřejmě je to věc jazyka. Například v dnešní společnosti můžeme vidět různé trendy typu diskriminace vůči genderu nebo věku. Lidé, kteří bojují za otevřenou, nediskriminující společnost, však často kategorie sami vytvářejí a nadužívají je, čímž nabízejí zbraně lidem, kteří otevřenou společnost nechtějí a nerozumí jí. Takže právě kategorie, které mají přispívat k otevřenosti společnosti, ji v důsledku dělají spíše zkostnatělejší. Rád bych i proto propagoval druh přemýšlení stojícího mimo takové kategorie, a to i u své tvorby. Ve výsledku je pak pouze na divákovi, jestli se omezí jen na to, co o věcech ví a řekne si: „Jo, tohle je ananas a je to vtipný.“

Portrét E. G. Wackefielda, 2024, foto: Vladimír Kiva Novotný

Rok jste studoval filozofii a religionistiku. Co vám to studium dalo? A proč jste v něm už nepokračoval?

Když už jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval, odešel jsem. Bylo to také spojené s určitou životní fází – pocházím z katolické rodiny, naši jsou silně věřící a já to asi potřeboval zpracovat. Sedmnáct let svého života jsem strávil v kostele, který mě naplňoval svou vizualitou, ale moc jsem nerozuměl obsahům toho, o čem se v něm mluvilo. Tenkrát mě zajímala literatura, často jsem si kladl otázku, proč jsou věci tak, jak jsou. Pak jsem ale odjel na Erasmus, zjistil jsem, co chci dělat a začal jsem na tom intenzivně pracovat. A už jsem neměl prostor na to studovat dvě školy.

Vy sám jste věřící?

Řekl bych, že ne. Ale spíš to pro mě není téma. Člověk vždy něčemu věří, nemám ovšem úplně zájem o nějaké spirituální věci, věřím spíš faktům i tomu, že všechno má nějaký hlubší smysl.

Uživí vás umění?

Zatím mě živí hlavně moje skromnost – i když se poslední dva roky uměním uživím. Hodně mi pomohli dva sběratelé, kteří věří mojí tvorbě, ale kdybych nežil skromně, musím mít ještě jinou práci. Dlouho mě teď držela vidina toho, že se budu podílet na revitalizaci parku v pražských Vysočanech. Je to velký projekt, strávili jsme na něm už tři roky a zatím jsme to dělali v podstatě zadarmo. Až před loňskými Vánoci jsme konečně podepsali smlouvu a já tak můžu začít splácet, co jsem si napůjčoval od rodičů.

Die Welt in Schwarz-Weiß ze série Zeitlupe, 2022, foto: Lucie Hradecká

Zajímá vás, kdo si vaše díla kupuje?

Zajímá! Ze dvou důvodů: jeden je ten morální, druhý je trochu investigativní, kdy člověk díky tomu začne chápat motivace, porozumí tomu, kdo jsou sběratelé. Protože i ti jsou součástí uměleckého provozu.

Existuje typově někdo, komu byste sochu neprodal?

Spíš jsem měl už víc důvodů odříct z morálních důvodů výstavu než prodej sochy. Pakliže se snažím poukazovat na problémy společnosti, nedovedu si představit, že bych sochu prodal někomu, kdo v lidech vytváří nenávist a snaží se je rozdělovat.

Jaké místo má socha v dnešním světě? Nestane se přežitým médiem?

Záleží, jaký prostor socha získá. Socha je forma věcnosti a člověk se věcností neustále obklopuje, potřebuje haptické věci. Stejně jako se třeba nepřestanou tisknout knihy… Člověk má zkrátka potřebu obklopovat se něčím hmatatelným, něčím, co přežívá.

Sochař Dominik Adamec, foto: SHOTBY.US

Dominik Adamec (* 1995)

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Sochařství 2 pod vedením Tomáše Hlaviny, nyní pokračuje ve studiích na Universität der Künste v Berlíně. Ve své tvorbě se zabývá otázkami, které si klade filozofie, společenské i přírodní vědy. Prozkoumává koncept chimérismu ze všech možných stran, v současnosti ho fascinuje zejména „gastrochimérismus“. V roce 2022 vyhrál společně se zahradním architektem Markem Kratochvílem otevřenou soutěž na umělecké dílo ve Vysočanech. Revitalizace parku s tím spojená by měla být hotová do konce tohoto roku.