Divadelní glosář: Nirvána na Smíchově. Výprava k „divochům“. Prý tři dekády v hajzlu

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Lidově o rockové rebelii

Umělecký šéf pražského Švandova divadla Martin Františák (* 1974) napsal hru z časů, kdy on sám vstupoval do dospělosti a v pop hudebním světě se stal fenoménem styl grunge s epicentrem v americkém Seattlu. Autor do fiktivního příběhu o mladých mužích, jejichž talent a slávu tragicky poznamenaly drogy, alkohol a psychické problémy, nasypal motivy ze života tří dnes již zemřelých muzikantů: Kurta Cobaina z Nirvany, Layneho Staleye z kapely Alice in Chains a Marka Lanegena ze skupiny Screaming Trees. Naživu dosud je Cobainova tehdejší partnerka Courtney Love, jíž se rovněž inspirovala jedna z postav Pravidel Nirvány, jak se tato divadelní pocta hnutí grunge jmenuje.

Františákova hra jako taková, její textová složka, přetéká klišé a legračně působícími představami z pražského Smíchova o tom, jak to před třiatřiceti či kolika lety mohlo chodit v Seatllu a přilehlém hudebním světě. A do toho občas na jeviště v mnišském buddhistickém oděvu vstoupí Robert Jašków a se zenově vyklidněným úsměvem pronáší směrem do publika filozofující moudra o (samozřejmě) nirváně či o zmatenosti západního člověka. Herec drží fazónu, kterou na diváky pomrkává, že jako ironie. V kontrastu k tomu ostatní postavy často působí hlavně jako uřvaní magoři. Celé to zřejmě chce být příběhem o slávě a (ne)zaprodání se velkému byznysu a také holdem grungeové scéně, kterou tvůrci nazývají poslední rockovou rebelií. Jenže žádné drama se zde nekoná, činoherní scény v Pravidlech Nirvány, kterou tvůrci označují za „činohru s koncertem“, posouvají příběh s doslovností muzikálu či nevalné TV inscenace. S řídkým Františákovým textem kráčí ruku v ruce režie Thomase Zielinského, jenž aranžmá scén dopuje dotáčkami, které polopatičnost jen podtrhují.

Naživo vystupuje herecká kapela v čele s Janem Mansfeldem (coby Kurt); z inscenace Pravidla Nirvány pražského Švandova divadla, foto: Švandovo Divadlo – Alena Hrbková

A přece! – Hudba je tím, co inscenaci reálně drží při životě, respektive při právu na existenci. Písně, které v grunge stylu zkomponoval Ivan Acher, na jevišti živě – a na herce výtečně! – interpretují Jan Mansfeld (coby Kurt, zpěv a kytara), Matěj Anděl (jeho postava nese jméno Layne, bicí) a Jakub Tvrdík (Mark, zpěv a baskytara). V závěru se k nim pěvecky zdatně přidá Barbora Křupková coby Courtney.

Je to během relativně krátké doby ve Švandově divadle druhý titul s hudebními čísly a s tematikou pop muzikantů versus společnost. Tím předchozím byl Návrat krále, který napsal a režíroval Jakub Čermák a v repertoáru dlouho nepobyl – premiéru měl loni v květnu, derniéru letos v červnu. Čermákův titul, odkazující k „emigrantské“ epizodě Karla Gotta na počátku normalizace, se divácky nechytl. Když nynější večer s „nirvánou“ došel ke svému konci, říkal jsem si, že ani tohle není žádný majstrštyk, respektive že proti tomu byl Návrat krále ještě zlatý, ale třeba to aspoň bude kasaštyk. A vypadá to, že ano: všechny reprízy Pravidel Nirvány do konce února jsou vyprodané. Díky čemu takový zájem? Možná díky skutečnosti, že grunge si v plné síle a touze ve svých zlatých letech užila generace Husákových dětí. Takže vyprodanou kasu do určité míry možná „zařizují“ dnešní ekonomicky zajištění plus minus padesátníci. Vzpomínky táhnou. Jo, to když Cobain hrábnul do strun…

Jsou nějací divní

Oceňovaný německý dramatik Wolfram Lotz (* 1981) vycházel při psaní hry Směšná temnota (Die lächerliche Finsternis, 2014) z novely Srdce temnoty Josepha Conrada a filmu Apokalypsa Francise Forda Coppoly, více však z Conrada, jímž se ostatně inspiroval i Coppola. „Lotzovo dílo lze chápat jako postmoderní reinterpretaci těchto klasických děl, která nejen aktualizuje jejich témata, ale také je zpochybňuje a převrací,“ stojí v programu k inscenaci Směšné temnoty v Jihočeském divadle, kde hru režírovala jeho ředitelka Martina Schlegelová.

Ono převracení spočívá mimo jiné v tom, že zatímco u inspiračních zdrojů Lotzovy hry se bílí muži vydávají do džungle a narážejí na temnotu přírody, jiné civilizace a v neposlední řadě temnotu své duše, ve Směšné temnotě dva vojáci podnikají misi „do afghánského pralesa v pohoří Hindúkuš“, jak mi předestřel program, ale ze samotného českobudějovického provedení není uvedená lokalizace úplně patrná. A také rozhodující. Zkrátka: dva západní vojáci (v inscenaci mají nášivky Bundeswehru) se vydávají s jistým posláním na nejisté území. Natrefí na lidi, kteří si tam existují po svém a vojáci je nezajímají, respektive mají z ozbrojenců asi menší strach, než vojáci z nich. Potíž jihočeské Směšné temnoty je tato: na papíře, v programu (lze si jej stáhnout na stránkách inscenace), to vypadá obsažněji, závažněji a sofistikovaněji než v reálném provedení.

Jan Lukeš v inscenaci Jihočeského divadla Směšná temnota, foto: Jihočeské divadlo – Petr Zikmund

Režisérka Schlegelová spolu se scénografkou Annou Brotánkovou a výtvarnicí kostýmů Anetou Grňákovou vytvořily tvar, který označují „za experiment na pomezí rozhlasové hry a imerzivního divadla“. V reálu to vyhlíží tak, že scéna obkružuje vymezený prostor ze zhruba 270 stupňů a uprostřed toho prostoru na vacích, taburetech či polštářích sedí diváci. Tu se hraje z jedné strany, tu z druhé, někdy i z třetí, herci rovněž chodí mezi publikem, nabídnou drobnou pochutinu. Herecká akce se zde tudíž chvílemi odehrává přímo na dotek. Ale vyskytuje-li se nějaká naléhavost, tak hlavně v pohledech velitele mise přímo do očí nejbližších diváků – Pavel Oubram má figuru a charisma, které to dokáží.

„Lotz k tématu přistupuje z absurdního a satirického hlediska“, dočteme se v programu. „Rozšiřuje postkoloniální kritiku, ukazuje na absurdní logiku, která stojí za intervencemi v cizích zemích, a ptá se, kdo vlastně představuje ‚barbarství‘.“ – Samotná divadelní akce to artikuluje příliš oklikou, rozmělněně, diváci se určitě nenudí, pořád se něco děje, ale že by byli sdělením zasaženi, nemyslím si. Když to skončí, nevíte dost dobře, co vlastně s tím, protože to bylo takové „hravé“, vše se dělo jen tak trochu. U Směšné temnoty asi velice záleží na provedení a na místě, také ovšem na momentální atmosféře setkání. Já zažil pozdně odpolední představení v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka, kdy Jihočeši hostovali v Divadle Komedie. Možná se tedy na výsledném dojmu podepsal i tento fakt.

Rozděleni politikou

Matka dostane v listopadu 1989 na demonstraci takovou ránu pendrekem do hlavy, že se z ní hodně dlouho vzpamatovává, dokonce pozvolna ztrácí sluch, ovšem étos převratu si pamatuje velmi dobře a nosí jej v srdci. Syn o něco později, na přelomu tisíciletí, žádný velký sentiment s matkou nesdílí, žije přítomností. Vypraví se do epicentra bojů antiglobalizačních demonstrantů s policisty během pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu v roce 2000 a srdce mu vzplane pro mladou anarchistku. A otec, zmatený a uondaný polistopadovou realitou, si svoji životní demonstraci odbude v roce 2022 na Václavském náměstí při protestním shromáždění proti Fialově vládě, pomoci Ukrajině, Západu a celé té polistopadové mizérii.

To jsou základní dějinné pilíře hry Ondřeje Novotného (* 1984) Demonstranti, kterou v pražském Divadle X10 inscenoval jeho umělecký šéf Ondřej Štefaňák. Novotný zde působí jako kmenový autor a dramaturg a stejně jako Štefaňák výrazně formuje tvář podzemní scény nacházející se pár metrů od Národní třídy, kde došlo v listopadu devětaosmdesát k masakru, který spustil následující děje, jež byly na konci roku završeny prezidenstvím Václava Havla. Demonstranti jsou tedy doslova titulem na svém místě. Ale i přeneseně – organicky se řadí do neiluzivní dramaturgie X10 a vyjma zde debutující Táni Malíkové (donedávna herečky brněnského HaDivadla) postavy ztělesňují herci, které lze rovněž označit za domácí, kmenové, jakkoliv X10 stálý soubor nemá: Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař, Václav Marhold, Jan Bárta.

Václav Marhold a Lucie Roznětínská v inscenaci Demonstranti pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

Samotná inscenace balancuje mezi rodinným dramatem v historickém kontextu a fragmentární kronikou posledních více než tří desítek let v českých zemích na půdorysu jedné rodiny. Tyhle dvě kategorie mají k sobě blízko, zní velmi podobně, ale totožné nejsou a právě balancování mezi nimi je u Demonstrantů, s podtitulem Tři dekády v hajzlu. Made in Č(SS)R, trochu problém: chvíli se vyprávění kloní k rodinnému dramatu, chvíli k tezovitému obrazu jistého výseku společnosti, při němž postavy slouží jako ilustrace vybraných socio-politických principů. V programu, který je na stránkách k inscenaci volně ke stažení, se dramatik Novotný netají tím, že zdrojem při psaní mu byly i poměry v jeho rodinném okruhu, zejména politické postoje otce a vztah autora k němu, a také frustrace z toho, kam se česká společnost postupně sune. Novotnému a Štefaňákovi z toho ve výsledku vyšla kolísající záležitost, kterou do určité míry úspěšně „maskují“ dobří herci.

Pro představu: z rodinného mikrokosmu na několik desítek minut v podstatě vysublimuje postava otce (Hynek Chmelař), který žije kdesi na vesnici a tam, stranou dějin, si kutá a dumá; na scéně s dominující velkou stěnou, která později půjde k zemi, se to reálně projeví tak, že otec se odebere do zadní části scény, usadí se zády k publiku, namíří na sebe kameru a jeho obličej se občas zjevuje na plátně; v zásadě je však docela dlouhý úsek mimo hru. Ovšem ke konci inscenátoři zacílí právě na otce, nechají jej nasednout na vlak a vyšlou demonstrovat do metropole a on se v těchto partiích stává pouhou figurkou „dezoláta“, ilustrací dějiny. Tady si slovo vyloženě vzala – pardon – nasranost Ondřeje Novotného.

Jaký je tedy rezultát Demonstrantů? Snad by se dal formulovat následovně: Před listopadem 1989 politika vstupovala do rodin tak, že do nich vnášela strach, všichni (pokud nešlo o disidenty) byli více či méně skříplí a právě i to je mohlo držet při sobě. Zvrat poměrů přinesl spoustu politických variant a lidé si najednou mohli vybrat, potažmo projevit se svobodně mimo domov. Ale když tu různost měli demokraticky snést k rodinnému stolu, stále méně častěji se dokázali přes názorové rozdíly přenést, povznést se nad ně, což přinášelo odcizení. O některých věcech se mezi sebou už raději nebavili nebo už to nesvedli. Tohle rozklížení vztahů, ono nemluvení mezi sebou proto, že s člověkem, který „má takovéhle divné názory“, přece nemůže být řeč, to se nad Demonstranty vznáší. Jenže zobrazení tohoto procesu je, zdánlivě paradoxně, rovněž vedeno z pozice, že vzájemná domluva už není možná. To je asi nejspíš i pravda, ale inscenace ukazuje, že stvrzovat to tímhle způsobem není divadelně úplně produktivní.

Jan Bárta a Václav Marhold v inscenaci Demonstranti pražského Divadla X10, foto: Divadlo X10 – Patrik Borecký

Nic to nemění na tom, že v Demonstrantech jsou pěkné herecké momenty a lakonické promluvy Václava Marholda v roli syna byly něčím, co mě vysloveně bavilo, stejně jako společný zpěv a hra na kytaru Marholda a Táni Malíkové v roli anarchistky Vrány. Jako celek to není špatný či dokonce marný kus, jen zkrátka konkrétní momenty jsou v něm lepší, plastičtější, živější a životnější, než ideová „nadstavba“, která je názorově utvrzující.

Závěrečná poznámka na okraj: dva ze tří zúčastněných herců mají v Demonstrantech pasáž, v níž jsou zcela nazí. Při svých početných návštěvách tuzemských divadel si za poslední roky nevybavuji inscenaci, v níž by byla zcela obnažena herečka. Zato penisů jsem na činoherních jevištích za stejnou dobu viděl docela dost. Není to náhodou proto, že nechat dnes obnažit herečku by mohlo takzvaně vyvolat problém? – Někdo by si totiž mohl začít stěžovat, že běží o objektifikaci ženského těla. (Objektifikace mužského těla neexistuje?) Že by nějaká historická kompenzace? Nastíněná početní disproporce každopádně platí. A propos: ta nahota v Demonstrantech mi nepřišla jako nezbytný významový prvek…