Držitelka Thálie Kristýna Franková: Škatulkování v divadle dneska nemá smysl

Inscenace Čáslavská – Tokio – 1964 měla premiéru vloni v září, napsal ji Tomáš Jarkovský a režíroval Jakub Vašíček. Získala Cenu Jana Borny na festivalu Dítě v Dlouhé, uměleckou cenu města Plzně a Kristýna Frankova za ni nedávno převzala Thálii. Co je však asi důležitější, to je velmi pozitivní ohlas dětských i dospělých diváků. Podle herečky je nejspíš oslovil fakt, že mohou sportovní ikonu poznat jako sympatickou holku z masa a kostí.

Měla jste už během zkoušení pocit, že vzniká něco výjimečného?

Určitě, minimálně jsme všichni tušili, že tuhle inscenaci budeme mít hodně rádi. Když mě oslovili režisér Jakub Vašíček a dramatik Tomáš Jarkovský, neměla jsem o nadcházejícím zkoušení žádné pochybnosti. Vím, jak jsou oba poctiví a schopní. A že Tomáš opravdu umí psát scénáře – to je velká dovednost, ne úplně běžná. Navíc osobnost Věry Čáslavské mi byla vždy blízká, podobně jako Marta Kubišová nebo další hrdinky, které se nesklonily. Myslím, že to zkoušení jsme od samého začátku vnímali jako smysluplnou práci. Mohu tedy mluvit za českou část týmu, protože naši japonští kolegové jsou někdy špatně čitelní. Oni jsou strašně fajn! Ale jsou tak moc disciplinovaní a pracovití, že vůbec neznají oddych a vlastně nepoznáte, co skutečně cítí. Neustále se usmívají. Až jsem si říkala: „Buďte taky někdy aspoň trochu unavení a větší salámisti – jako my.“

Jak probíhalo zkoušení inscenace, v níž jsou spolu na jevišti herci z Tokia a z Plzně?

Už před lety jeli Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským a autorem hudby Danielem Čámským do Tokia, aby se seznámili se souborem divadla PUK a vybrali si herce. První nápad na společné představení ovšem vznikl už v roce 2021, kdy Alfě v Japonsku kvůli covidovým opatřením chyběli herci a soubor museli doplnit japonští loutkáři. (Plzeňské Divadlo ALFA v Japonsku často hostuje a s tokijským Divadlem PUK spolupracuje už od roku 2018 – pozn. autorky.)

Loni v květnu přijeli japonští kolegové na šest týdnů do Plzně a začali jsme zkoušet. Měli jsme víc čtených zkoušek, než je obvyklé, protože inscenace stojí hodně na textu, navíc je dvojjazyčný. Měli jsme tlumočnici Nanako Ishidu, která žije v Praze a je také ilustrátorkou dětských knih. Ta nás úplně zachraňovala! Myslela jsem totiž, že si budeme moct popovídat i mezi zkouškami, ale moc to nešlo. Japonci neumí moc dobře anglicky. Během festivalu Skupova Plzeň jsme inscenaci dozkoušeli do určité fáze, kterou jsme natočili na záznam.

V půlce července jsme odjeli do Tokia, asi dva týdny jsme ještě inscenaci dopilovávali a po premiéře jsme asi osmkrát hráli v Japonsku, nejen v Tokiu, ale také na ostrově Šikoku v takzvaném lesním divadle. V září zase přiletěli Japonci sem a inscenaci jsme premiérovali na Mezinárodním festivalu Divadlo.

Pro Čáslavskou – Tokio – 1964 je typické pestré střídání loutkářských a divadelních prostředků, od marionet, přes japonské styly kuruma ningyo a bunraku až ke stínovému a objektovému divadlu. Nakolik jsou Japonci svázaní tradičním divadlem?

Bylo zajímavé během zkoušení pozorovat, jací jsou Japonci perfekcionisté, především co se týče významů v tradičním divadle. Jsou důslední v tom, aby se vše udělalo správně. My jsme cynici, vše převracíme do humoru. S Danem Horečným hrajeme s klasickými českými marionetami scény, kdy Věra cvičí s trenérem. Pokyn od režiséra byl, že to bude taková ta rakvičkárna, humpolácké hraní. A pro nás je to radost.

Kdežto naše dvě japonské kolegyně, Mamika Kawajiri a Haruhi Shoji, které v inscenaci mají souhru s Martinou Hartmannovou při vodění tradičních japonských loutek a manekýna Čáslavské cvičící na kladině, cizelovaly veškeré pohyby do nejmenšího detailu (manekýn je loutka voděná zezadu – pozn. red.). Obzvlášť ve scéně Senseie – jakéhosi mudrce – má každý, i minimální pohyb loutky význam, musí to být naprosto přesné, a Japonci jsou vždy maximálně soustředění. Když v úvodní scéně Mamika přijíždí s tradiční loutkou samuraje na takové speciální sedačce a loutku má navlečenou na rukou a na hlavě, tak ty pohyby jsou neuvěřitelně realistické. Před každým představením si to pečlivě zkouší.

Věra Čáslavská drží olympijské medaile z Tokia, Praha, 21. listopadu 1964, foto: ČTK – Zdeněk Havelka

Jak vznikl nápad, že budete v inscenaci zpívat píseň Modlitba pro Martu?

S tím přišli tvůrci hned na začátku. Chtěli zviditelnit příběh Marty Kubišové, v inscenaci ostatně postava japonského moderátora mluví o Kubišové a o tom, jaký význam pro českou společnost má. My se s Jakubem Vašíčkem známe dlouho, on má, myslím, dobrý odhad na muzikalitu herců. S Danielem Čámským jako skladatelem jsem se poprvé profesně potkala v pražském Minoru v inscenaci Záhada hlavolamu, do které napsal celkem složité skladby a asi byl tehdy překvapený, že jsem to zvládala. U Modlitby pro Martu jsme pracovali s tóninou, protože Marta Kubišová má neuvěřitelně barevný hlas; pro mě jsme píseň transponovali níž, abych si tou polohou trochu pomohla.

Také jste tu píseň už dvakrát zpívala na plzeňských oslavách výročí Sametové revoluce.

Toho si vážím, je to specifická věc, ne pouze nějaká písnička. Zpívat Modlitbu pro Martu 17. listopadu je pro mě velký zážitek, navíc v mém rodném městě.

Co znamená Věra Čáslavská pro Japonce?

My jsme si na začátku zkoušení inscenace mysleli, že je pro ně opravdu velká ikona a celebrita, protože dostala samurajský meč, ale pak jsme zjistili, že její věhlas se týká spíše starších generací, ty vědí kým byla a váží si jí. Věra měla podle pamětníků Japonsko velmi ráda, našla si tam mnoho přátel. V inscenaci zazní jedna japonská popová píseň, kde se zpívá něco ve smyslu: „Jdu s hlavou vztyčenou, i když prší.“ Byla to nejen její oblíbená píseň, ale také charakterizuje Věřinu nezdolnost. Kdyby ji režim neomezoval, jistě by jezdila do Japonska častěji.

Co jste všechno prostudovala před zkoušením?

Četla jsem životopis Věry Čáslavské od Pavla Kosatíka, pak její vlastní autobiografii. Jakub Hora nám doporučil vynikající japonský film, je to takový artový dokument o olympiádě v roce 1964. Dokument od Olgy Sommerové jsem neviděla, nechtěla jsem vytvářet přesnou napodobeninu Věry, spíš vystihnout její podstatu. Vážím si třeba toho, že její blízká přítelkyně, Eva Takamine, viděla inscenaci a říkala, že ve mně Věru poznávala. Chtěli jsme vyzdvihnout nejen její výjimečnost a hrdinství, ale také, že byla jenom člověkem. Byla bezprostřední, praštěná – to je vidět v první scéně, kdy při slavnostním zahájení olympiády zapomene prapor. Což je divákům, zvlášť dětem, sympatické.

Věra Čáslavská v japonském kimonu a s figurkou gejši, kterou si přivezla z olympiády v Tokiu, Praha, 15. prosince 1964, foto: ČTK – Alexandr Hampl

Jak na tu inscenaci dětští diváci obecně reagují?

Když hrajeme pro dospělé, jsou dojatí. Ale děti vnímají celé představení jako sportovní utkání, jako kdyby seděly doma před televizí a dívaly se na olympiádu. Ve scéně, kdy se Věra podepisuje fanouškům, se na mě obvykle doslova sesypou. To je taková vlna pozitivní energie! Čím jsou děti mladší, tím víc fandí a tím víc jsou bezprostřední. Zajímavé je, že japonské děti jsou mnohem disciplinovanější a v projevu umírněnější.

Nedělá vám problémy to, že se inscenace hraje v blocích a pak jsou poměrně dlouhé pauzy? Měli bychom asi dodat, že nikdo z vás nemá alternaci.

Zatím je to tak, že častěji létají Japonci sem k nám, protože u nich není tolik příležitostí hrát. Není jednoduché sladit termíny, třeba na podzim jsme měli hrát na přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, ale kvůli závazkům Divadla PUK to nevyšlo, takže nakonec kolegové přiletí až v březnu a pak zase v červnu, kdy budeme hrát i na Skupově Plzni.

Pokud tedy chtějí diváci inscenaci vidět, musí si dobře pohlídat termín. Není to pro vás náročné i v tom, že po dlouhé pauze musíte inscenaci oprašovat?

Máme v Alfě na repertoáru hodně titulů, takže jsme zvyklí, že to podobně funguje u všech. Hrajeme obvykle v blocích a potom máme třeba i půlroční pauzy.

Je pravda, že pokud chci něco v Alfě vidět, tak nesmím zaváhat, na volnou kasu totiž příliš nehrajete. Takže se musím vetřít jako novinářka se školní skupinou. A o víkendech přijíždějí často hostující soubory. Není to trochu škoda?

Teď už budeme zase hrát především my, ale na začátku a ke konci sezony hrají hodně hosté. Je pravda, že když jsem hrála v Minoru, přidávali jsme termíny na čtvrtky a pátky odpoledne, o víkendech se hrály dvojáky…

V Praze je ovšem větší divácká základna. Obsadila by se v Plzni představení na volnou kasu? A nelimituje vás také umístění Alfy mimo centrum města, na rušné Rokycanské třídě?

My jsme teď přidali alespoň termíny v pátek odpoledne, ale je pravda, že některé tituly bychom rádi hráli častěji. A ano, umístění divadla není pro diváky ideální. Bylo by výhodnější mít divadlo v centru města.

Pocházíte z Plzně a po studiu DAMU a angažmá v pražském Minoru jste se do rodného města vrátila. Váš bratr je rovněž divadelník. Měli jste v rodině umělecké sklony?

Vůbec, i když táta má podle mě komediantské geny. Ale až my s bratrem, který je muzikolog a také dramaturg opery Divadla Josefa Kajetána Tyla, jsme se vydali touhle cestou.

Jaké byly vaše iniciační zážitky?

V první řadě Gymnázium Františka Křižíka. A Renata Vordová, kterou jsme měli na rétoriku a na dramaťák, pak jsem k ní chodila do amatérského souboru Oblouk. Jezdili jsme dokonce i na festivaly, byli jsme na Wolkerově Prostějově a tak. Klasická činohra mě moc nelákala, proto jsem se hlásila na alternu a vzali mě, navíc do ročníku k Janu Bornovi.

Jak byste podle svých zkušeností srovnala publikum v Praze a v Plzni?

Odpovím oklikou. Mě mrzí, že obecně v českém prostředí se loutkové divadlo bere jako divadlo pro děti. U nás, když jednou za čas hrajeme večer, není snadné přitáhnout nové diváky. Teď po Thálii jsem měla několik rozhovorů a zjistila jsem, že není v povědomí, že nehrajeme výhradně pohádky s klasickými marionetami, že nehrajeme tradiční, nebo ještě spíš historizující loutkové divadlo, jak ho většina laiků vnímá, ale divadlo řekněme syntetické. Že loutek existuje mnoho typů, nejen klasické české marionety, a že především jde o to, jak se v inscenaci použijí coby vyjadřovací prostředek – stejně jako pohyb, hudba, světlo…

Nicméně vnímám, že máte svoje věrné publikum, stejně jako má v Plzni své publikum třeba třeba Moving Station. A že máte inscenace, na něž chodí i dospělí, třeba Pravdu má každý svou.

Máme samozřejmě fanouškovskou základnu a jsme za ni velmi rádi, ale je pravda, že by mohla být početnější. Myslím, že se to zlepšuje, ale bude to trvat. Snažíme se s kolegy šířit povědomí o tom, že nejsme ti loutkoherci jako dejme tomu v osmdesátých letech, kdy ještě ve většině inscenací stáli herci v černém oblečení za kulisou a loutky vodili skrytě. Že děláme divadlo jako každý jiný. Že nemá cenu škatulkovat a rozdělovat divadlo na alternativní a činoherní. Mnohem spíše záleží, kdo inscenaci vymýšlí.

Co chystáte v Alfě teď?

Máme novou inscenaci Pohádka do dlaně Ivy Peřinové, klasičky loutkového divadla, režíruje ji náš kolega Petr Borovský. Po Novém roce budeme připravovat multižánrovou inscenaci z povídek a životního příběhu Otakara Batličky, což byl nejen dobrodruh a spisovatel, ale i hrdina druhého odboje. Mimochodem, v lecčems se jím inspiroval Jaroslav Foglar, byli kolegové v časopise Mladý hlasatel. Bude to inscenace našeho dosavadního uměleckého šéfa Tomsy Legierského, kterého od příští sezóny vystřídá Šimon Spišák.