Facka v Dejvickém a Holečkovi v Rozhlase prohrávají s nehranou realitou

V Dejvickém divadle se rozhodli zdramatizovat příběh, který v Českém rozhlase zazněl předloni na podzim, ve výborné sérii Ridiny Ahmedové Odpustit?. Autorka do něj dokumentární metodou snesla pět dramat, v nichž buď někdo z vnějšku tragicky zasáhl do života konkrétní rodiny, nebo lidé selhali ve vztahu ke svým bližním. Závěrečný příběh Ahmedová jako jediný rozdělila do dvou epizod, neboť byl obzvlášť vydatný. Přibližoval událost, jež se odehrála jeden pozdní večer v srpnu 2021 v Praze, u stanice tramvaje I. P. Pavlova.

Zase zápas s technikou

V maximální možné zkratce: Na mladou nebinární osobu jménem Maxine, která v centru města doprovázela svého dědečka, začal opilý mladík pokřikovat homofobní nadávky a vyhrožovat jí. Dědeček se Maxine zastal. A to tak, že nadávajícímu vrazil facku. Z vedlejší ulice ovšem vyběhl druhý mladík a do dědečka vrazil – ten spadl, hlavou narazil na chodník, spustilo se vnitřní krvácení do mozku. Senior po týdnu zemřel. Mladý muž, který do něho vrazil, se mu snažil pomoci a s rodinou vstoupil do kontaktu. Svého činu litoval, postavil se k němu čelem. Pozůstalí nakonec při soudním řízení stáli na jeho straně (v relativní úplnosti se o případu lze dočíst v tomto materiálu Alarmu). Nový umělecký šéf Dejvického divadla Jiří Havelka se tohoto případu chopil a spolu se svým týmem připravil dokumentární inscenaci Facka, která nešťastnou událost u tramvajové zastávky a její důsledky rekonstruuje.

Související článek

Jiří Havelka: Divadlo ani dnes nemusí být pod diktátem rychlosti a útržkovitosti

• Kateřina Zemanová

Inscenátoři zvolili volnou otevřenou plochu s tmavou podlahou. Po obou stranách jsou židle, na nichž sedí herci/aktéři. Pro jednotlivé, vcelku rychle za sebou se střídající výstupy, si židle berou s sebou na plochu, po odehrání se s nimi vracejí do postranního sezení. A za ním je otevřené zázemí inscenace, takže z pohledu diváka vpravo sedí tým lidí, který například vkládá hercům do rukou rekvizity nebo obsluhuje techniku. Ta je vedle herecké sestavy druhým hlavním aktérem inscenace. Za hrací plochou totiž ční plátno, na něž se promítají buď dotáčky pořízené například tam, kde se tragický čin stal, nebo se na plátně objevují tváře herců, které z různých úhlů snímá soustava kamer. Hlasy herců jsou zesilovány zřejmě soustavou mikrofonů u jeviště, protože na tvářích nemají nalepené porty.

Josef Fečo (v pozadí), Víťa Mína Zborníková, Zdeněk Pecháček, Lenka Krobotová v inscenaci Dejvického divadla Facka, foto: DD – Petr Neubert

Rovnou je třeba říct prakticky totéž, co jsem tu před pár dny psal o inscenaci Zlaté město v Divadle v Dlouhé: snímané záběry jsou možná efektní zejména pro diváky v zadních řadách (postavám vidí do tváře, i když ty jsou k nim natočeny zády), avšak značná latence zvuku zapříčiňuje, že se obraz a zvuk rozcházejí, nemluvě o tom, že herecké hlasy při daném představení kolísaly podle toho, jak herci natočili nebo sklonili hlavu. Mikrofony a kamery, to je až obsese dnešních divadelníků. Jejich využívání má jistě své důvody, které souvisejí s celkovou proměnou divadelního umění jako takového, přičemž tento text je pochopitelně nemíní rozebírat. Ale vezmeme-li to ryze divácky, tak je evidentní, že divadelníci chtějí využívat soudobých dostupných technických prostředků, ovšem zápasí s nimi – a mnohdy právě na úkor diváckého zážitku, neboť technika při jejím nezvládnutí daleko spíš ruší, než aby dojem umocňovala.

Pěkně po lopatě

Ale technika není hlavní problém Facky. Tím je divadelní uchopení příběhu. Základ inscenace je sice dokumentární, ale použité výrazové prostředky jsou nadbytečně „umělecké“. V úvodní bezeslovné, „pantomimické“ scéně aktéři předvádí tragický okamžik střetu na náměstí I. P. Pavlova. V závěru se pak zjeví (zřejmě) duch zabitého seniora v kovbojském odění a od stropu se spustí stěna padající pískové hmoty. To je na hranici kýče. A co se děje mezi začátkem a koncem? Coby posluchač série Odpustit? jsem se nedozvěděl nic nového ani faktograficky, ani emocionálně.

Lenka Krobotová a Lukáš Příkazký v inscenaci Dejvického divadla Facka, foto: DD – Petr Neubert

Ne že by inscenace nutně měla být polemická, to vůbec, ale mohla by otevírat otázky po nejednoznačnosti toho, co se na první pohled jeví jasné. V tom však od rozhlasového počinu Ridiny Ahmedové a výše zmíněného zevrubného textu Jana Bělíčka v Alarmu nepostoupila ani o píď. Síla dokumentu se v tomto případě jeví být mocnější než síla dokumentárního divadla, v němž jsou členky a členové souboru Lenka Krobotová, Barbara Lukešová, Martin Myšička a Lukáš Příkazký spolu s hostujícími Josefem Fečem, Zdeňkem Pecháčkem a Víťou Mínou Zborníkovou vedeni někdy k deklamaci, jindy k emočně vydřidušskému polopatismu (scéna pohřbu) nebo postojovým ostrým střihům (syn zabitého muže, ztělesněný Myšičkou, nemá pro mladíka, který povalil jeho otce na zem, dobrého slova, ale zakrátko je jeho velkým zastáncem).

Z programu inscenace lze vyrozumět, že její záměr byl edukativní, a nepopírám, že kdo nezná výchozí publicistické materiály, snese divadelní přehrávání možná lépe a bude naťuknut k uvažování o „zločinu a trestu a odpuštění“, což jsou slova z podtitulu Facky.

Co je tady bonusem?

„Zločin je vyřešený, vrah odsouzený, a přesto zůstává spousta nezodpovězených otázek… Johana se už nevrátí. Zbyli tu po ní rodiče, sestra a taky on. Ten, který ji připravil o život. V čem může pozůstalým pomoct setkání s pachatelem? A co se vlastně honí hlavou jemu? Poslouchejte vůbec první hranou sérii o restorativní justici.“ – Takto anotuje Český rozhlas sérii Případ Holečkovi.

Zde běží o fabulovaný příběh, který napsala spisovatelka Bianca Bellová. Z jeho pěti epizod úplně kape edukativně vedený záměr: od stavby dialogů po režijní vedení herců, jejichž výrazy vzorňácky sdělují, co sdělit mají. Dosloveno je vše. Vymyká se tomu jedině sound design Martina Ožvolda. Jestliže Facka je ne zrovna povedeným dokumentárním divadlem, tak Případ Holečkovi je… Co vlastně? Osvětovou sérií provedenou formou rozhlasové seriálové hry? Nejspíš. Není v tom zbla hledačství, „dobrodružného“ tázání se. Jsou to zdramatizované teze. Bez nadsázky: takovéto produkty bude za několik let schopná produkovat umělá inteligence. Zadáte společenské téma, rozložení figur, konflikt – a ona to vyplivne.

Pointa Případu Holečkovi je příznačná: daleko zajímavější než „první hraná série o restorativní justici“ jsou bonusové materiály k ní. Tvoří je šestice rozhovorů, které vedla kreativní producentka projektu Klára Vičíková. Otázky formuluje přesně, citlivě a zvídavě. Podařilo se jí k mikrofonu dostat kupříkladu Petru Šach a Terezu Řehákovou z Institutu pro restorativní justici, soudkyni Kateřinu Šimáčkovou, ale také recidivistku Elišku, která dnes pomáhá odsouzeným po návratu z trestu. Mimořádný je ovšem rozhovor s Magdou, která byla v kanceláři napadena pro ni neznámým mužem, jenž ji téměř uškrtil. On si odpykává trest a společně prošli restorativním procesem – v konfrontaci s tímhle vyprávěním ze života, v němž svůj vývoj přibližuje žena, která uvažovala i o sebevraždě, bledne fabulace zmíněné série. Zkrátka: hlavní přínos Případu Holečkovi leží v bonusech.

Dramaturgickou neujasněnost této rozhlasové série prozrazuje i vizuál. Hlavní fotografický „pouták“ a video teaser je postaven na aranžmá populárních herců s rozesmátými tvářemi (Pavel Řezníček, Petra Špalková, Denisa Barešová, Simona Lewandowska). To se však míjí s reálným obsahem projektu.