To byl tanec. Český rozhlas dobře připomněl, koho a čím byl CzechTek

Takzvaně legrace definitivně skončila předposlední červencový den roku 2005, když více než tisícovka těžkooděnců za pomoci vodních děl či slzných granátů vyrukovala na účastníky technoparty na loukách u Mlýnce na Tachovsku a nemilosrdně je seřezala. „Hodně kamarádů mělo zranění na celý život, jeden známý přišel o oko,“ vzpomíná na CzechTek 2005 herečka Johana Matoušková v jednom z bonusových materiálů k třídílné sérii Šimona Šafránka CzechTek: Příběh českého raveu, která je dostupná na stanici Českého rozhlasu Vltava. Matoušková se tenkrát coby středoškolačka na sraz technařů vypravila s kamarády, vycítili však, že situace je divná, k něčemu se schyluje, takže stihli odjet ještě před policejním zásahem.

Historie tuzemských freeparties a raveu je do určité míry i příběhem české společnosti a rozhlasová minisérie tyto souvislosti v rámci svých možností nastiňuje. A poskytuje v přítomném komentáři příležitost pokusit se ve stručnosti a explicitněji pojmenovat vývoj, který následoval po událostech z léta 2005, čehož se rozhlasový pořad dotýká už jen zběžně. Neboli: Co tehdejší události symbolizovaly a signalizovaly? Čeho byly završením?

Paroubkova rána

V prvním ze tří dílů, z nichž každý má něco přes půlhodinu, se vyprávění, jehož průvodkyní je zmíněná Johana Matoušková, jejíž projev má bohužel poněkud inspektorskou dikci (na rozdíl od onoho bonusového rozhovoru s ní), vrací do devadesátých let, kdy sem fenomén freeparties dorazil z britských ostrovů. Tam byly neoficiální taneční sešlosti – konané vesměs „přepadově“, pod širým nebem a s mobilními soundsystémy šířícími tepající house či techno rytmy – od osmdesátých let projevem antithatcherovské revolty a potřeby bavit se mimo oficiální struktury. Posléze se z nich stalo téma vysloveně politické, což v roce 1994 vyústilo v restriktivní zákon o veřejném pořádku přijatý britským parlamentem (Criminal Justice and Public Order Act).

Cenné je, že na tu dobu v sérii vzpomíná jeden z iniciátorů ostrovních raveparties Joe Rush. A také Martin Neal, Brit, který do Prahy přicestoval v roce 1993, v české metropoli se usadil a byl jedním z „věrozvěstů“ šířících zde povědomí o rave parties. (Mimochodem: v roce 2019 vznikla na FAMU diplomová práce Barbory Ulrichové Marketingové strategie elektronické hudby v Praze, která mapuje právě i tehdejší dění kolem elektroniky v české metropoli.)

Úvodní díl minisérie tedy poskytuje průlet prehistorií a vrcholí zakladatelským Free festivalem, jak se první ročník jmenoval. Ve čtyřiadevadesátém roce se utábořil v Hostomicích na Berounsku, hrály na něm převážně britské soundsystémy a mezi několika sty návštěvníky převažovali zahraniční „trapeři“, kteří už věděli, o co běží – měli napojení na informační sítě, z nichž se dalo zjistit, kde se to spustí. Prostřední díl vypráví, jak se na CzechTek (tento název ovšem existoval až od roku 1999) nabalovali lidé, setkání mohutněla a v části společnosti současně vůči spontánním srazům rostl odpor. Tím spíš, že souběžně vznikaly oficiální festivaly taneční hudby na komerční bázi, takže spořádaní občané mohli namítat: Proč si nejdou zatancovat tam? Jenže právě v tom byl háček – komerční podstata festivalů…

A protože se nedařilo CzechTek pacifikovat, tak dílem nejspíš z frustrace policie, na niž se sypaly výtky, proč s „tím“ něco neudělá, a dílem z mocenské potřeby premiéra Jiřího Paroubka ukázat se jako silný vůdce, (byl v tu dobu ve funkci tři měsíce), došlo na konci července 2005 k ráznému „vyčištění“ luk u Mlýnce na Tachovsku.

Závěrečný díl minisérie ve zkratce popisuje, co po CzechTeku 2005 následovalo: demonstrace v Praze, diskuze, zda zásah byl adekvátní (s jeho provedením nesouhlasil jak prezident Klaus, tak ex-prezident Havel), rázně poklesla Paroubkova popularita. Vyústění bylo takzvaně konstruktivní – Armáda ČR nabídla technařům svůj prostor v Doupovských horách na Chomutovsku, na konci července 2006 se tam sjelo přes čtyřicet tisíc lidí, úřady na to dohlížely. Na akci, jejíž původní étos byl zásadně antikomerční, se nabalili obchodníci. Organizátoři se rozhodli, že věc se vyvíjí proti základní ideji takových aktivit – a existenci CzechTeku utnuli.

Lze to říct i tak, že intuitivně pochopili to, o čem psali kanadští společenští vědci Joseph Heath a Andrew Potter v knize The Rebell Sell, jejíž originál vyšel v roce 2004 (a česky roku 2012 pod názvem Kup si svou revoltu!). Snad není v této souvislosti od věci z knihy pár vět zacitovat:

Podle kontrakulturní teorie ‚systém‘ udržuje řád jedině prostřednictvím útisku jednotlivce. Slast je ze své podstaty anarchická, vzpurná a nevázaná. Aby systém udržel pracující pod kontrolou, musí jim vštěpovat prefabrikované potřeby a masově vyvolaná touhy, které musí být postupně uspokojovány v rámci technokratického pořádku. Řád je nastolen, ovšem jen za cenu všeobecné nespokojenosti, odcizení a neuróz. Řešení proto musí spočívat ve znovunabytí schopnosti spontánní rozkoše – prostřednictvím mnohotvářné zvrácenosti, performačního umění či moderního primitivismu, halucinogenních drog nebo prostě čehokoliv, co vás nakopne. Kontrakultura vnímá zábavu jednoduše jako vrcholný akt subverze. Hédonismus je povýšen na revoluční doktrínu… (…), Je na čase se podívat pravdě do očí. Zábava (či potěšení) není nijak podvratná a v žádném případě nerozvrací systém.

Mělo se to ještě zkusit?

V případě CzechTeku nastalo v zásadě to, že primárně sice možná nešlo o podnik s politickým nábojem, motivem bylo „dělat si zábavu po svém“, avšak politika a potažmo ekonomika se do něho vlomily a začaly si jej přivlastňovat, což při masovosti, která u akce nastala, byl nevyhnutelný proces. Akceptace masovosti zničí každou původně autentickou a nezávislou aktivitu; kapitalistický duch ji schramstne. O tom je dotyčná kniha Heatha a Pottera: tržní mechanismy revoltu uplatí, vtáhnou ji do sebe, vzápětí zpeněží. Současně mají kanadští autoři  za naprostou iluzi představu, v níž možná žili někteří aktéři CzechTeku, totiž že konáním hédonistických akcí, nakopáváním se hypnotickou hudbou (a nejednou i drogami) učiní svět lepším a spravedlivějším. Nikoliv: učiní jej pro aktéry možná na nějakou dobu o trochu snesitelnějším, jenže často za cenu, že se tak děje na úkor lidí, kteří jsou nedobrovolně vystaveni průvodním jevům těchto aktivit (hluk, odpadky atd.).

Zvukově nadupaná minisérie s nezanedbatelným podílem hudby Jonatána Pastirčáka a sound designu Adama Mateje pracuje kromě výpovědí pamětníků s dobovými dokumenty – s útržky zpravodajství včetně různých vyjádření do dění vtažených lidí. Jedním z nich byl spoluorganizátor srazů Roman Tomáš Vainer, který v roce 2006 prohlásil:

Příští CzechTek už nebude, protože se to stalo záležitostí masovou a ztratil se duch toho, co by to mělo být. Nám celou dobu jde o jediné: Být v klidu, aby nás všichni nechali na pokoji.

CzechTech narazil na limity reality a bylo v zásadě lhostejné, zda se koná na půdě s vědomím a souhlasem jejího majitele, či nikoliv (častěji se konal se souhlasem). Rozhodující bylo, že se střetl s určujícími trendy v polistopadové České republice na počátku 21. století. V širším a obecnějším horizontu pak s tím, jak západní společnost začala být od devadesátých let, a u nás od let nultých, postupně posedlá bezpečností. To znamená: co možná eliminovat ve veřejném prostoru všemožná rizika, vytvářet jeden „safe space“ za druhým – přitom v poměrech, v nichž jedinec, pokud ekonomicky nenáleží k několika horním procentům, má čím dál vratší postavení a perspektivu, neboť ekonomická dynamika podrývá stabilní ekonomickou půdu pod nohama.

Seriál v závěrečné epizodě pokládá vedle sebe odlišné názory, zda je správné, že CzechTek v roce 2006 skončil, či nikoliv. Za chybu to považuje výše zmíněný Martin Neal, neboť „společnost se dostala do fáze, kdy se chtěla domluvit a nechápu, proč to prostě nezkusit“. Neal to vidí tak, že by bývalo šlo uspořádat akci, kde by se nemuselo utíkat před policií a určitou část lidí, kteří by organizaci měli na starosti, by to mohlo celoročně uživit. Argumentuje slavným Festivalem Glastonbury, který se od roku 1970 koná u anglické vesnice Pilton (nedaleko města Glastonbury). Výše také zmíněný Joe Rush, který s anglickým festivalem spolupracuje, tvrdí, že Glastonbury nadále zůstává free party, i když s čím dál většími kompromisy. Jenže kompromisy děláme celý život, říká tento umělec, který na akci staví dekorace.

Ovšem CzechTek neměl a nechtěl mít zavedenou strukturu, byl to živelný organismus, v němž se někteří lidé velmi angažovali, byli jakýmisi spontánními vůdci konkrétní sešlosti, někdy na ní i vysloveně finančně prodělali, ale nebyla to instituce. „Byla to největší akce svého druhu na světě, a ten konec, to bylo za cenu všeho, celé té scény,“ želí v pořadu Martin Neal. „Jedním z důsledků konce CzechTeku bylo, že se tenhle undergroundovej nebo punkovej element začal pomalu vytrácet.“ Minisérií oslovení tuzemští aktéři tehdejšího dění si však nedovedou představit, jak by se uchovala undergroundovost, když by CzechTek byl spořádanou povolenou akcí. Nadto Nealův argument, že když je něco největší akcí svého druhu na světě, a tudíž je škoda to zahodit, se neptá, zda velikost sama o sobě je dostačující hodnotou.

Do bublin!

Závěrečná zhruba čtvrthodina série CzechTek: Příběh českého raveu nastiňuje vývoj po roce 2006 a současnou situaci. Co nastalo? V zásadě stažení se do soukromí, do klubů, do různých safe spaces, kde si ti to, kteří mají k dispozici techniku, prostředky a místo, udělají malé, hezké a svoje. Parties se zklidnily, někdy prý mají vyloženě rodinnou atmosféru. Osten antisystému a undergroundu se ulomil, v minisérii o tom mluví třeba Jára Moravec, filmař a člen kolektivu Polygon, který takové apolitické a milé „večírky“ realizoval.

Možná popis post-czechtekového vývoje zní útěšně, ale záleží na úhlu pohledu. Ano, rave parties se vznášely v odéru nadnesených nadějí o paralelní kultuře a nezávislosti, ale pořád ještě v tom byla přítomna představa možnosti velkého kolektivního spontánního sdílení naživo, fyzicky. Představa něčeho, co se děje bez organizace, reklamy, sponzorských firem, úřadů, dohledu sice nezemřela – a k tomuto konstatování také ústí rozhlasová minisérie, avšak současně nikdo z oslovených nepojmenovává důležitou věc: společenské pořádky dnes pacifikují cokoliv velkého nepovoleného. Česká společnost prošla za uplynulých dvacet let citelným šešněrováním, czechtekové události v roce 2005 zašláply poslední zbytky „velké polistopadové anarchie“. Stačí se podívat na dnešní podobu stránek techno.cz nebo rave.cz. – jde o bezzubou v podstatě středostavovskou zábavu opásanou konzumem.

Nastala prostě nová fáze, samozřejmě nikoliv bez vlivu globálního vývoje, konsolidace a spořádanosti, vyznačující se mimo jiné ekonomickou nejistotou, rozevíráním majetkových nůžek, celkovým posmutněním společnosti, která se s nástupem širokopásmového internetu a sociálních sítí fragmentarizuje – a to čím dál programověji, podle neprůhledných algoritmů. Současně však tytéž mechanismy dokáží vyvolávat a mobilizovat antisystémovost zcela jiného, pro demokracii podstatně zhoubnějšího typu než kdysi soundsystémy na loukách.

I když do těchto souvislostí minisérie CzechTek: Příběh českého raveu nedohlédla, i tak jde od Českého rozhlasu Vltava o počin hodný uznání, neboť jako žádný jiný materiál v tuzemských médiích nenastolil otázku, co se to tu před dvaceti lety na loukách u Mlýnce na Tachovsku vlastně stalo, co se zlomilo. Můžeme si o tehdejší době, o její – dnešní optikou viděno – ušmudlanosti myslet, co chceme, avšak budoucnost se nejevila tak odevzdaně, jako je to mu teď.