Rozhlasový seriál Kellner něco pojmenovává, něco naznačuje, na mnohé je krátký

Rozhlasový Kellner je v letošním roce už druhý počin zacílený na tohoto muže. Prvním byla na konci ledna inscenace činohry pražského Národního divadla Privatizace. Ta se rovněž původně měla jmenovat Kellner, ale její tvůrci Petr Erbes a Boris Jedinák spolu s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou došli k tomu, že odosobněný pojem privatizace bude příhodnější, neboť v sobě obsahuje nejen konkrétní ekonomický proces, jenž Kellnerovi otevřel cestu k bohatství, ale také v sobě obsahuje privátnost, do níž se Kellner zapouzdřil – veřejné prezentaci se důsledně vyhýbal, pro běžného našince to byl spíše duch než fyzický jedinec.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Divadelníci měli tu výhodu, že když se někdo z lidí, kteří s Kellnerem přišli do styku, vůbec uvolil k tomu, že s nimi bude o dotyčném mluvit, tak zůstalo u anonymity – jejich slova při psaní hry byla použita jako nejmenovaný zdroj a přepsána tak, aby pasovala do textu, který je v zásadě fiktivní. Rozhlasoví publicisté museli svědky přesvědčit k tomu, aby neanonymně hovořili na rozhlasový mikrofon. S vědomím toho, nakolik uzavřený a nemluvný okruh kolem PPF byl a je, se přítomnost některých svědectví v rozhlasové sérii dá označit za úspěch.

Jaký (ne)byl

V první a poslední epizodě je výrazným motivem tragická Kellnerova smrt na Aljašce a její bezprostřední následky. Zasaženě o tom hovoří jeho blízký přítel, slovenský právník a politik (2014–2018 bratislavský primátor) Ivo Nesrovnal; poznali se ještě v osmdesátých letech coby vysokoškoláci na vojně. To on jel vyřizovat nutné formality na Aljašku včetně identifikace v márnici, že mrtvým je P. K. V závěrečném díle Ladislav Bartoníček, který bezprostředně po smrti zakladatele převzal vedení PPF, vypráví, co bylo třeba udělat, aby firma běžela dál i bez Kellnera. Jde o citově zabarvené informace, což je pochopitelné, a vnášejí do série lidskou rovinu, v kontextu celku nepříliš výraznou, ale aspoň nějakou. Posluchač/ka se jinak o osobnosti P. K. dozví to, že byl tvrdohlavý, šel si za svým, vydělané peníze nerozhazoval, ale dále je zhodnocoval, uměl rány rozdávat i přijímat, dokázal se obklopovat chytrými lidmi, dovedl naslouchat, zdánlivě se při jednáních držel stranou, ale pak jasně rozhodl, na nehezkou práci měl svoje lidi. Nejde o  překvapivé charakteristiky, šly by vztáhnout na řadu figur, jež v byznyse uspěly.

Daleko zajímavější jsou náznaky a mezery v nastíněném Kellnerově příběhu. Petr Chajda, který rozjížděl byznys PPF v Rusku devadesátých let, v seriálu přibližuje některé praktiky tamního podnikatelského prostředí té doby a říká, že to vydržel do roku 2000, kdy se vracel do ČR zcela vyčerpán (v tom roce se prezidentem stal Vladimir Putin). Pro představu: Chajda si v Rusku před příjmení napsal Pjotr Jaroslavovič, protože základem prý bylo „splynout“ a „příliš nevyčnívat“. Jsou to ovšem provozní detaily, nikoliv rozhodující aspekty toho, že se PPF dokázala na ruském trhu zaháčkovat a udržet.

Uprostřed Petr Kellner hovoří se sportovním podnikatelem Miroslavem Peltou 17. března 2016 v Liberci na utkání hokejové extraligy, foto: ČTK – Radek Petrášek

Něco naznačuje Petr Kolář, jenž byl nejprve velvyslancem ČR v USA (v letech 2005–2010), pak do roku 2012 zastával týž post v Rusku, a poté jej najala PPF coby ředitele pro mezinárodní vztahy s tím, že by mohl pomoci firmě etablovat se na asijských trzích. Vydržel deset měsíců. „Na jedné konferenci jsem říkal, že by bylo dobré, kdyby se naši ruští partneři snažili přistoupit na západní standardy, a také jsem zmínil, že jedním ze zásadních problémů Ruska je únik mozků – a to způsobilo poprask, protože se ukázalo, že míra tohoto přístupu a otevřenosti není sdílena ze strany majitele (PPF), tak jsme si to vyříkali, to vyříkání proběhlo poměrně ostře,“ sdělil Kolář tvůrcům. Jak a komu dělal Kellner v Rusku hezky, seriál nesděluje.

Tvůrci parafrázují lidi z PPF, kteří tvrdí, společnost se někdy pohybovala „na hraně, ale nikdy ne za ní“. Americký novinář Allan Callison, jenž o zahraničních aktivitách PPF psal, hovořil o etické flexibilitě. Milan Tománek pro značku pracoval v Číně a specifika tamní podnikatelské kultury ilustruje formálními požadavky na barvu desek, v nichž se písemný materiál podstupoval úřadům. Prostě: obecné charakteristiky a nikoliv podstatné detaily. To podstatné se odehrálo, respektive muselo odehrát na úplně jiném levelu, aniž je veřejně známo, kde a jak. Tvůrci série žádali o rozhovory i někdejší prezidenty Václava Klause a Miloše Zemana – bez odezvy.

Petr Kellner na snímku z 23. srpna 2020, foto: ČTK – Roman Vondrouš

Pro představu jeden střípek z čínského angažmá PPF: v listopadu 2017 došlo v internetovém Deníku Referendum k výměně názorů mezi sinoložkou (profesorkou FF UK) Olgou Lomovou a zmíněným Milanem Tománkem, v tu dobu ředitelem vztahů k veřejnosti společnosti Home Credit, která v Číně přinášela PPF nemalé zisky. Lomová upozornila na kritické výhrady vůči praktikám Home Creditu, které se objevily v čínském veřejném prostoru. Tománek vzápětí reagoval textem, že Lomová píše o něčem, čemu nerozumí, a že věci jsou fakticky jinak a Home Credit má v Číně ten nejlepší zvuk. Sinoložka v odpovědi uvedla, že existují „mnohem příkřejší hodnocení“ Home Creditu než ta, která zmínila ve svém prvním textu. Jmenovala diskusní skupinu Svaz odpůrců Home Creditu na serveru bbs.tianya. „Shromažďují se zde konkrétní stížnosti, podle nichž si v řadě případů postižení myslí, že Home Credit se choval v rozporu s platnými předpisy a čínskými zákony, ale příslušné státní orgány nezasáhly, jak by měly,“ napsala Lomová. Táž autorka v únoru 2020, rovněž v Deníku Referendum, informovala o existenci základních organizací Komunistické strany Číny v Home Creditu, což je součást systémového „pronikání komunistické strany do zahraničních společností působících v ČLR“.

Dneska se už tomu směju

Vladimír Mlynář v PPF působil v letech 2010–2023 a odpovídal za externí vztahy, za komunikaci. „Vzešel z ničeho, prošel devadesátkama, kdy tady prostě ti ostatní z devadesátek typu pan Kožený nebo Stehlík všechno probendili, všechno zbankrotovalo, všechno je pryč, hodnoty pryč. Já jsem přesvědčenej, že Petr Kellner je jakási reklama na devadesátý léta a kapitalismus,“ řekl tvůrcům seriálu.

„Tři týdny po svém odvolání se stal členem představenstva České pojišťovny, tedy firmy, kterou zhruba před rokem z titulu své funkce pomáhal ‚přihrát‘ za – mírně řečeno – výhodných podmínek lidem z finanční skupiny PPF,“ napsal o ex-ministrovi financí Kočárníkovi týž Mlynář na konci června 1997 do týdeníku Respekt, v němž tehdy pracoval; titulek jeho komentáře zněl: Tunel Ivana Kočárníka.

Na začátku téhož měsíce popsali Mlynářovi kolegové v Respektu Jan Macháček a Mojmír Hampl případ jedné tunelové praktiky PPF při spojení s firmou Telekomunikační montáže Praha. „Uvedená transakce je typickou ukázkou chování zdejších podnikatelů, které se začíná promítat i do mizerných ekonomických výsledků země. Všichni vytvářejí kruhové obrany, neprůhledné holdingy a konglomeráty, zisk i volná hotovost se přelévají sem a tam,“ píší autoři článku. V jiném textu, ze srpna 1998, o pádu Kreditní banky Plzeň, se pak o PPF zmiňují tak, že jde o soukromou společnost, která sice získala kontrolu nad Českou pojišťovnou, ale ví se o ní „prakticky pouze to, že podniká v Rusku a udržuje úzké styky s vedením ODS“. O jiných aspektech a praktikách PPF v devadesátých letech psal v Respektu Jaroslav Spurný v září 1996 (v článku Schopní hoši z Teplic a Zlína).

Hlavní tvůrci rozhlasové série Kellner. Na cestě k miliardám: Vojtěch Koval, Jana Klímová, Lucie Korcová, foto: ČRo

V tu dobu byl redaktorem Respektu i Tomáš Němeček, dnes advokát a komunální politik. V sérii Kellner praví, že „devadesátá léta v něčem byla i bezelstná. Ivanu Kočárníkovi se drolilo pod rukama takřka vše, co spadalo do jeho gesce, kapitálovým trhem počínaje, bankami pokračuje a udržením rozpočtu konče. Čili jeho demise byla ve vzduchu, možná i odvolání z vlády. Můj dojem je, že (v PPF) nemysleli na pět kroků dopředu, ale že když Kočárník tu demisi podal a byl v tu chvíli bez práce (…), tak se jim zdálo jako nějaké završení toho příběhu, že to byla taková jako slušnost mu nabídnout místo místopředsedy dozorčí rady.“ Rozuměj v České pojišťovně, kterou PPF ovládla.

Nynější blazeovaný a smířlivý postoj někdejších novinářů ovšem naprosto kontrastuje s tím, jak bez iluzí na transakce PPF a angažování Kočárníka nahlížel časopis, v němž v tu dobu oba pracovali – a jehož byl Mlynář v letech 1994–1997 šéfredaktorem. Zmiňuji to zde coby ilustraci toho, jak se v průběhu času mohou měnit náhledy na věci, ať už z jakýchkoliv důvodů. A teď z toho zkuste složit důvěryhodný obraz, jak PPF ke štěstí přišla…

Nedočkáme se

Jen tak mimochodem v seriálu ke konci zazní, že Kellner byl onkologický pacient a že to hrálo roli při budování biotechnologické skupiny SOTIO Biotech, potažmo divize PPF Biotech. Nijak rozvedeno to není, vyjma citování předsedkyně představenstva PPF Kateřiny Jiráskové, že i tohle se ukázalo být jako dobrá investice. O Kellnerových dvou manželstvích a vůbec rodinných poměrech nepadne v seriálu ani slovo. Kromě tragické smrti P. K., která je naopak vytěžena téměř melodramaticky, jsou lidé, kteří vlastnili či vlastní sto procent akcií PPF (Renáta Kellnerová s rodinou), obcházeni velkým obloukem. Majitelé odmítli s tvůrci série (a předtím s divadelníky) hovořit. A z těch lidí „okolo“, kteří promluvili, se nejeden nejprve majitelů PPF otázal, zda by nebyli proti (respektive: dnes již lze hovořit výhradně o majitelkách, neboť těsně před zveřejněním seriálu vyšlo najevo, že Kellnerová s dcerami odkoupily podíl Kellnerova syna z prvního manželství).

Obestoupenost tichem u značky Kellner, jedné z nejvlivnějších v této zemi, tak do značné míry trvá, i když se „pouští ven“ o něco málo více fotek a informací, než kdysi. S velmi kontrolovaným publikováním za účelem „zlidštění“ a zlepšení veřejného obrazu ovšem začal už P. K. – zřejmě i na radu šéfa komunikace PPF Mlynáře, který to naznačuje v seriálu.

Pietní místo s kondolenční knihou pro rodinu Petra Kellnera v sídle společnosti PPF v pražských Dejvicích na snímku z 30. března 2021, foto: ČTK – Vít Šimánek

V seriálu nezazní srovnání a úvahy – a mohl by z nich být docela výživný bonusový materiál – o tom, nakolik je „pépéefácká“ uzavřenost před veřejností specifická, přesněji oprávněná. Vyskytují se miliardáři, již se před veřejností neskrývají a apelují na společenskou odpovědnost – viz Bill Gates. Jak on, tak Steve Jobs nebo Elon Musk byli či jsou viditelné tváře ovšem mimo jiné proto, že jejich firmy vytvářejí konkrétní a hmatatelné produkty každodenního používání. Na druhou stranu Dieter Schwarz, nejbohatší Němec, zakladatel společnosti Schwarz Group, pod niž spadají řetězce Kaufland a Lidl, svou identitu vysloveně skrývá, rozhovory zásadně neposkytuje. Mezi všemi jmenovanými a Kellnerem je však jeden podstatný rozdíl: oni k základu svého majetku nepřišli během privatizace státních postsocialistických firem, který vzápětí rozhojnili na velmi specifických trzích Ruska a Číny.

Tím rovněž lze nepřímo odpovědět na otázku, zda se v dohledné době dočkáme detailní, investigativní a spolehlivé monografie Petra Kellnera. Hraje se tu o čas. Leckdo, kdo by k tomu třeba mohl něco říci, už není mezi živými. Leckdo, kdo ještě žije, mluvit nechce. Leckdo, kdo mluví, už přirozeně zapomíná detaily, nebo si zažité přenastavuje v sobě tak, aby to vyhovovalo jeho stávající pozici. Dokumenty byly zlikvidovány nebo nedobytně uschovány. Ucelený Kellnerův příběh, který by do určité míry byl i příběhem této země, sotva vznikne.

V bonusovém self-promo díle Jak vznikala série Kellner hovoří autorské trio Vojtěch Koval, Jana Klímová a Lucie Korcová. Zazní v ní například, že při natáčení je překvapila doteď trvající adorace Petra Kellnera ze strany zaměstnanců PPF na různých firemních úrovních. „I po Kellnerově smrti je vidět, že spousta lidí má nějaký velký respekt nebo obavu, že kdyby náhodou řekla něco špatného, takže by se to mohlo nějak projevit, nevím jak,“ podotýká Klímová a dodává, že čekala i kritičtější pohled „některých politiků z devadesátek, s nimiž jsme se snažili mluvit“.

Korcová má za to, že se „nám podařilo dát dohromady nějaký ucelený obraz“, přičemž neměli investigativní ambice. Koval za přikyvování kolegyň tvrdí, že sérii se daří vysvětlit, kým a jaký Kellner byl. Otázka je, zda bez investigace je věrohodnost takového obrazu možná. Nebo ještě jinak: je to od ČRo Plus dobrý a záslužný počin s tím, že vše, co v sérii není, právě všechny ty zející mezery, zastřenosti, nedohledatelnosti jsou také svého druhu odpovědí na to, kým Petr Kellner byl.

Vizuál rozhlasové série Kellner. Na cestě k miliardám, zdroj: ČRo

Český rozhlas Plus – Vojtěch Koval, Jana Klímová, Lucie Korcová: Kellner. Na cestě k miliardám

Autor: Vojtěch Koval, spoluautorka rozhovorů: Jana Klímová, dramaturgyně: Lucie Korcová, námět: Zdeněk Veit, odborné konzultace: Tomáš Jeník, rešerše: Ondřej Čížek, zvukový mistr: David Dibelka, sound design: Jaroslav Pokorný, grafika: František Novotný, Kateřina Srbová, Vladimír Staněk, kreativní producent: Lukáš Sapík.