Komentář: Retro Léto s Rádiem Mama na Českém rozhlase Plus říká leccos o dnešku

Rozhlasová skupina Rádio Mama byla dítětem porevolučního mediálního kvasu. Do éteru poprvé pronikla v druhé polovině září 1991 díky jihoafrické soukromé vysílací společnosti Hallo, World, která tu chtěla podnikat. Rádio Mama však vysílalo pouhý tucet dnů. Tuzemští manažeři je vypoklonkovali, byla to pro ně přílišná extravagance (a tuzemské angažmá společnosti Hallo, World jako takové pak nemělo dlouhého trvání).

Po nějaké době se Rádio Mama začalo ozývat z Českého rozhlasu, kde jej do vysílání „zaparkoval“ staronový dramaturg této instituce Dušan Všelicha, jenž onu partičku poskládal. Rekrutovala se z lidí kolem Divadla Vizita, tedy především Jaroslava Duška a jeho žákyň a žáků, plus z některých členů a členek Divadla Sklep a recitační skupiny RS Vpřed (tato tělesa náležela k uskupení Pražská pětka). Produkce Rádia Mama sestávala z plejády pořadů, pro něž byly typické humor, ironie, improvizace, mystifikace, drzost, kontaktnost, experimentování se zvukem. Pokud byly pořady součástí stanice Rádio Mikrofórum, ještě to nějak šlo, protože Mikrofórum byl zavedený pořad spíše pro mladší publikum. Ale po vysílací reorganizaci se Rádio Mama v roce 1993 přesunulo na stanici ČRo 2 – Praha, kterou hojně poslouchalo konzervativnější a starší publikum. Rádio Mama zaplňovalo odpolední vysílání a vnímání jeho pořadů coby naprosto nepřípadného elementu u části posluchačstva a dílem i osazenstva Rozhlasu vzrostlo – a vedení instituce na to slyšelo. Na začátku druhé půle devadesátých let bylo Rádio Mama z vysílacího schématu nadobro vypuzeno. Tým poté založil soukromé Radio Limonádový JOE (vzniklo v roce 1996, zaniklo 31. prosince 2001).

Dušan Všelicha na vizuálu k Létu s Rádiem Mama, zdroj: ČRo

Výjimečné kapitoly

Když před těmi zhruba třiceti lety Rádio Mama zhaslo, mělo se po čase za to, že nahrávky s jeho vysíláním v rozhlasovém archivu „zařvaly“, byly smazány či vyhozeny. Ale shodou náhod a úsilí se nedávno přišlo na to, že tomu tak není. Především zásluhou archivářky Petry Tanclové, dramaturga ČRo Plus Stanislava Vintra a člena tvůrčí skupiny Dokument a publicistika ČRo Davida Hertla (a s přizváním někdejšího dramaturga Dušana Všelichy) se podařilo sestavit docela mohutný balík archivních nahrávek. Tak vzniklo nynější Léto s Rádiem Mama s podtitulem Nejčernější humor a největší mystifikace v rozhlasovém éteru.

Od počátku července jsou proto na stránkách ČRo Plus a v aplikaci mujRozhlas dostupné jednak výběry To nejlepší z Rádia Mama (mají vždy něco přes padesát minut), jednak tematické bloky nazvané podle některých pořadů – Držíte nám palce, Přepadení, Za mozkem, Kamenná školka, Experimenty a Další pořady Rádia Mama. Protože jsou autorsky chráněny, vydrží každý jednotlivý příspěvek na webu pouze třicet dnů (vyjma bonusových rozhovorů k projektu). Takže nyní, v druhé půli srpna, je už leccos z nabídky bohužel pryč, ale pořád zbývá dost na to udělat si základní představu, co produkce Rádia Mama obnášela a zda skutečně šlo o jistý fenomén.

Jaroslav Dušek na vizuálu k Létu s Rádiem Mama, zdroj: ČRo

Mnohahodinové (někdy i opakované) poslechy Léta s Rádiem Mama mě přesvědčily a přesvědčují, že šlo o jedinečnou kapitolu v dějinách nejen polistopadového Českého rozhlasu, nýbrž i Československého rozhlasu, existujícího od roku 1948 (jinak Radiojournal byl v éteru od května 1923, proto ČRo předloni oslavoval sté výročí vysílání). O kapitolu, která v druhé půli minulého století měla v tuzemské rozhlasové produkci obdobu asi jen v Nealkoholické vinárně U Pavouka. Ta existovala od prosince 1965 do podzimu 1969, vznikala ve studiu ČsRo pro experimentální tvorbu, každoměsíční relace připravovali Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek a zde se také poprvé (v září 1966) zjevila postava Járy Cimrmana, jenž byl popsán coby řidič parního válce a sochař, neúspěšně vystavující v nafukovacím pavilonu předměty zdeformované tím, že je ten válec přejel. V pořadu se též objevila vymyšlená figura Evžena Hedvábného, jenž v obci Liptákov nalezl kovanou truhlu s myšlenkovým odkazem Cimrmana. Mimochodem, vinárna U Pavouka byla imaginární, ale někteří posluchači se po ní sháněli (i třeba Jan Werich). A fiktivní jména používalo rovněž Rádia Mama: kupříkladu Jiří Macháček byl Dr. Viněta nebo Dr. Vinnetou, z Renaty Pařezové se stala Ester Kočičková, Dušan Všelicha byl Ovar Šerif, Marie Třešňáková se kryla za Marii Schön a podobně.

Rádio Mama valilo svoji produkci v úplně jiném tempu než „Cimrmani“ v druhé půli šedesátých let, ten rozdíl do určité míry kopíroval proměnu tempa doby. Proto jsou relace lidí kolem Dušana Všelichy, Jaroslava Duška, Jiřího Macháčka, Lumíra Tučka, Lenky Vychodilové a Roberta Nebřenského živelnější, asi nevyrovnanější, rozčepýřenější, ale i nehoráznější než jemné duchaplnosti Svěráka, Šebánka & spol. Nezapomeňme také, že „Pavouk“ soukal mystifikace a humor v časech cenzury (vyjma několika měsíců v roce 1968), zatímco „Mama“ zásobovala éter v bezhraniční době první půle devadesátek.

Jiří Macháček na vizuálu k Létu s Rádiem Mama, zdroj: ČRo

Setkání skinů a Romů na operačním stole

Nechci tu řešit, zda jsou třicet let staré příspěvky z dnešního pohledu korektní, či nikoliv. Důvody jsou dva. První: používat aktuální metr na historické události, zrodivší se ve zcela jiném kontextu, je ošemetné, může to vést k dodatečnému chytráctví, ke snadnému stavění se do role správňáckých autorit (přičemž stačí pár let a v očích nastupující generace mohou být ony správňácké autority nahlíženy coby zamřelci). Důvod druhý: pokud má vůbec smysl nad ne/korektností dávného díla vést debatu, vždy by měla být co nejkonkrétnější a s vědomím dobové situace; generalizace jsou sice efektní, ale myšlenkově málo produktivní.

Příklad: Byla některá Přepadení, v nichž Jiří Macháček s různými mamáckými kolegy obvolával instituce nebo jedince a vedl s nimi mystifikační hovory na více či méně bizarní, provokativní či jinak ustřelená témata, byla taková Přepadení nepřístojná, nekorektní? Když třeba telefonoval jménem skinheadů do romské asociace dětí a mládeže a navrhoval uspořádání společného setkání? Nebo když volal do pohřební služby coby parašutista a snažil se domluvit organizaci pohřbu, jenž by spočíval ve shozu rakve se zesnulým kolegou na padácích na určené místo? Nebo když se ozval profesionálním hasičům s nabídkou, že za pomoci svého skútru s kbelíkem vody by pomáhal s dohašováním velkých požárů? Samozřejmě, všechno to balancovalo na hraně, ale právě ono posluchačské trnutí, kudy se hovor vydá, kam se to dostane, jestli se to zvrhne, ta nejistota, ona nevěřícnost situace, a přitom naprostá reálnost hovoru, při němž Macháček dokázal mistrovsky udržet poker face a absurdity gradovat, stojí za poslech a případnou diskuzi. Jde o nuance, o kreativitu, o vysmekávání se z rutiny každodenního fungování, z okoralých automatismů. Bylo v tom Přepadení úspěšné, vkusné, poťouchlé, zlé či jaké? Mimochodem: dva muži a jedna žena oslovení v uvedených přepadových epizodách Macháčkovu mystifikaci pozvolna prokoukli a začali ji inspirovaně hrát s ním (zejména pán z romské iniciativy je vynikající).

Ester Kočičková na vizuálu k Létu s Rádiem Mama, zdroj: ČRo

Zatímco ovšem Přepadení bylo posluchačsky uchopitelné, v podstatě šlo o formát rozhlasového telefonátu – a koncesionář mohl nanejvýš zareagovat: Na jaké blbosti se to ptají?! – tak některé jiné relace Rádia Mama byly fluidnější, atmosféričtější, fantasknější a bez napojení se na jejich imaginativní surfování musely leckterému „běžnému“ člověku u přístroje způsobovat pocit zmatení, neporozumění, bolehlav. Nejednou se mamácké hrátky a asociace poněkud rozbředly, což byla nutná daň, riziko dané improvizováním a takzvanou otevřenou dramatickou hrou, kterou kolektiv na vlnách ČRo provozoval. Jenže současně jejich přístup přinášel vynikající chvíle okamžité inspirace, rozkoš z právě vznikající tvorby. Také tu byly výstřední dramatické kusy (dnes již zesnulého) Radomila Uhlíře, například o avantgardním divadelníkovi a básníkovi Antoninu Artaudovi či dekadentní setkání umělců Svatyně slov (ještě pár dnů dostupná). A přelévavý dialog mezi sny, nočními můrami a realitou v podání Jaroslava Duška a Lenky Vychodilové Poběžím s tebou lze legitimně řadit mezi dramatické experimenty formátu proslulého Rakušana Ernsta Jandla, jehož nevšední hra Chroptění Mony Lisy se díky stému výročí vídeňského tvůrce na několik týdnů potkala v nabídce ČRo právě i s titulem Poběžím s tebou.

Atmosféra devadesátek

V bonusových debatách k Létu s Rádiem Mama (dvě z nich se konaly na letošní Letní filmové škole) se opakovaně vrací otázka, zda by v současnosti bylo možné, aby něco takového existovalo, zda by veřejnost takové mystifikace, provokace a hry a hříčky akceptovala. Odpověď na to neexistuje v jednoduché binaritě ano / ne.

Robert Nebřenský na vizuálu k Létu s Rádiem Mama, zdroj: ČRo

V určité části společnosti se postupně rozšířilo – a to s různou motivací, například generační nebo ekonomickou – přesvědčení či povědomí, že devadesátá léta jsou základní příčinou nynější neutěšenosti, že to byla dryáčnická dekáda, která měla probíhat a být žita jinak, než tomu bylo. Nelze popřít, že mnohé se z dnešního pohledu tehdy zvoralo, že bezskrupulózní šíbři dostali příliš velký prostor, že právně se takzvaně zhaslo, obce se neprozíravě zbavovaly bytového fondu a tak dále a podobně. Jenže vedle toho to byly roky spontánního ohledávání, ohmatávání terénu, velkého odhodlání, kdy se řada lidí nebála „překopat“ své životní směřování a vydat se na zcela nejistou půdu kupříkladu podnikání. Byla to také léta, kdy na právě založené TV Nova vysílal v pořadu Seance své energetické vlny léčitel Tomáš Pfeiffer, v Českém rozhlase měla svoji meditační hodinku Patricie Tervinová, v Československé televizi divadelní tvůrce Petr Lébl zinscenoval sérii (dnes legendárních) mystifikačních diskuzí Studio Kroměříž, až nerozpoznatelně parodujících expertní žvanivé debaty. A samozřejmě nelze pominout Českou sodu, vysílanou Českou televizí v letech 1993–1997. Právě do tohoto kontextu zapadá Rádio Mama. Takzvaná velká média byla vlivná, daleko vlivnější než dnes, a také odvážná co do hledání a experimentování – opět: daleko více než dnes.

Je příznačné, že tato etapa se uzavřela spolu s devadesátými léty. Pro západní civilizaci, k níž se česká společnost snažila vehementně přiřadit či navrátit, to byla asi vůbec nejšťastnější dekáda v onom krvavém XX. století. Byl to finální večírek před novými časy. Ty s přelomem milénia nastaly překvapivě záhy a konkrétně. Hned v první půli roku 2000 praskla takzvaná první internetová bublina, která sice jen na čas, nicméně v tom okamžiku citelně zchladila digitální ekonomiku. V září 2001 nastal teroristický útok na New York a Pentagon a společenské nálady se razantně proměnily. Sdílený optimismus byl fuč. V českých médiích nastala první vlna transformací a propouštění. (Ostatně připomeňme si: Kdy skončilo po Mamě nástupnické Radio Limonádový JOE? – 31. prosince 2001.) Dramaturgické experimenty se vytrácely, v programování rádií a televizí se daleko více začalo hrát na jistotu. A tento proces nepřerušovaně trvá a sílí již více než dvacet let.

Radomil Uhlíř na vizuálu k Létu s Rádiem Mama, zdroj: ČRo

Neznamená to, že z veřejného prostoru zmizely mystifikace a satira (i když tedy Rádio Mama satirou vlastně nebyla, k tomu se ještě dostaneme), jen se pozvolna vytratily z televizí a rozhlasů, které měly a mají široký záběr a sjednocující potenciál. Přešly na internet a sociální sítě, diverzifikovaly se a „specializovaly“ na své cílové skupiny. Veřejnoprávní média se pak dostala pod obzvláštní tlak, jehož iniciátoři buď vůbec odmítají existenci médií veřejné služby, nebo prosazují představu, že tato média mají plnit funkci bezhodnotových mechanických hlásných trub pro každého: pět minut pro Hitlera, pět pro Žida, dejme stejný prostor těm, kteří tvrdí, že Země je placatá, jako těm, kteří mají za to, že je kulatá – a najde-li se někdo, kdo tvrdí, že je hranatá, má dostat stejné slovo i ten. Každá jinakost je okamžitě vystavena útoku, jenž byl v časech Rádia Mama nemožný, neboť k němu neexistovaly technologické prostředky. Zcela aktuálním příkladem „pobouření“ jsou hejty vůči minisérii Chi Chi na gauči uvedené tento měsíc v iVysílání ČT. Produkovat satiru či jakkoliv riskovat a experimentovat se celoplošným médiím chce čím dál méně. Publikum nesmí být vyvedeno z míry, musí se potkávat pouze s očekávatelným obsahem.

Výrazem nynějších pořádků je vsazení disclaimerů či spíše trigger warnings do všech příspěvků v Létě s Rádiem Mama. Příklad: „Vážení posluchači. Následující pořad obsahuje humor. Humor z devadesátých let. Takže humor černý, cynický a trochu nekorektní. Zvažte proto jeho poslech, ať neohrozí vaše zdraví.“ Jistěže jsou zde upozornění míněna dílem poťouchle a ironicky, avšak dílem jsou v cyklu přítomna účelově, alibisticky, aby úplně každý hned pochopil, s čím bude mít tu čest. Je žádáno, aby posluchačstvo bylo ubezpečeno a „zabezpečeno“. V tomto případě bez ohledu na to, že některá upozornění o „humoru z devadesátých let“ vyloženě ruší proud daného pořadu a při delších posleších mamácké tvorby jsem měl několikrát chuť toho „varujícího“ pána (s jinak sympatickým hlasem) zastřelit.

Výše jsem poznamenal, že Rádio Mama netvořilo satiru (pravda, satirické prvky se v jeho pořadech vyskytovaly). Co tedy tvořilo? Především hru: otevíralo prostor hravosti, představivosti, nespoutanosti, nezaručenosti. Hravost a otevřenost souvisí s nastavením jak jednotlivců, tak sociálních skupin, ale i společnosti. A právě hravost a otevřenost je to, co odlišuje dobu Rádia Mama od současnosti, která je opatrnější, úzkostnější, tiše agresivnější. V produkci té partičky je patrný dobový optimismus. Když Jiří Macháček volá do firem a institucí se svými absurditami, respondenti s ním komunikují i ve snaze mu vyhovět, protože jsou podnikatelsky našlápnutí a jsou odhodlaní zařídit skoro vše. Tohle je dnes prostě pryč.

Mlčením neurazíš

Létu s Rádiem Mama předcházela v programu ČRo Plus těsně před prázdninami série Česká satira. Jejím základem je sedm epizod sklenutých názvem Tady končí legrace. Ondřej Cihlář a Petr Prokop za občasné spoluúčasti Jiřího Havelky, tedy tvůrci spjatí s divadlem Vosto5, se šestkrát vypravili za různými lidmi, aby se s nimi jakoby poradili o tom, jak se vyrovnat s nabídkou, kterou v Rozhlase jakoby dostali: vytvořit satirický pořad. V první epizodě se ptají filmového teoretika a dramaturga Jakuba Felcmana, který má přehled o satiře porevoluční dekády. Dále jdou za někdejším generálním ředitelem ČT Petrem Dvořákem. Pak se dotazují psychoanalytika Slavoje Titla, spoluautora knihy Čemu a proč se smějeme? Následně hovoří se třemi ženami: herečkou a performerkou Lenkou Vychodilovou alias Lemurou Lepou, písničkářkou Muchou a moderátorkou, herečkou a muzikantkou Ester Kočičkovou. Po nich přijdou na řadu herec Marek Daniel a filmař Marek Najbrt, neboť mají na svědomí youtubeový seriál Kancelář Blaník. A poslední návštěva je vykonána u producenta Čestmíra Kopeckého a youtubera Jana Špačka, kteří reprezentují dvě různé generace a dva různé přístupy.

Petr Prokop, Jiří Havelka a Ondřej Cihlář na banneru k pořadu Česká satira, zdroj: ČRo Plus

Sedmá epizoda, nazvaná Opatrný škraloup – satira, která nezraní, potom shrnuje, k čemu pánové z Vosto5 při návštěvách došli, co jim kdo poradil. A je to díl nejsmutnější, ačkoliv je veden v uvolněném a ironickém duchu. „Na tom se shodli všichni, že humor jo, ale opatrně. Myslím, že nejlíp to pojmenoval Marek Najbrt, respektive jeho babička – Humor jo, ale ne z vážných věcí,“ formuluje jeden z dílčích závěrů Jiří Havelka. „Z toho mi vychází: opravdu odvážně do toho jít, malinko zbrzdit před tím vtipem samotným, ujistit se, jestli se to tematicky netýká někoho, kdo by se mohl cítit offended (uražený – pozn. red.).“ Nakonec trojka z Vosto5 dojde k tomu, že nevytvořit satirický pořad je možná větší odvaha než jej vytvořit, nadto tím nikdo nebude zraněn a každý se může smát libovolně.

A to také může být nepřímá, a přece možná přiléhavá tečka za tázáním se po povaze tvorby a doby Rádia Mama.