Glosa: Rozhlasová stanice Vltava nabrala neúnosně klidný tok
Stanice Vltava během koronavirového jara postupně najela na nové vysílací schéma, jež se obsahově odřízlo od struktury, kterou kulturnímu kanálu vtiskl její předchozí šéf Petr Fischer. Je to změna dobově příznačná. Ze stanice totiž zmizela diskuse.
Aby bylo hned jasno: tato glosa nebude chválou ani hanou Fischerovy koncepce, protože to, o čem bude řeč, jeho koncepci daleko přesahuje. Fischer, který Vltavu vedl od prosince 2016 do prosince 2018, akcentoval reflexi umění a kultury ve společenském kontextu. „Petr Fischer se hodně zaměřoval na kulturní publicistiku, zdůrazňoval kritický akcent. To není linie, na kterou bych chtěla navazovat,“ řekla vloni v rozhovoru pro server Mediář jeho nástupkyně Jaroslava Haladová.
Ke změnám, které její vedení přineslo, patří i skutečnost, že z vysílání zcela zmizel formát kritických klubů, kdy si odborně zaměřený, prostě v oboru informovaný moderátor přizval dva hosty a v pokud možno polemickém duchu diskutovali o konkrétním díle. Tento formát na Vltavě existoval dávno před Fischerem a stojí na jednoduchém a s kulturou a uměním bytostně spjatém principu: názory a hodnoty na dílo či situaci uměleckých disciplín se tříbí v diskusi, v názorovém střetu.
Na současné Vltavě se však nediskutuje, natož kriticky. Zato se na Vltavě hodně – a mnohdy zdlouhavě – mluví. Dialogy na Vltavě se redukovaly na vyprávění a sdělování informací. Moderátor se ptá a host odpovídá. Jsou to prakticky výhradně zdvořilostní hovory o tom, co host dělá, případně – když je to rozhovor-recenze – co host o daném díle soudí. Ale nekřísnou tu o sebe různé náhledy na věc. Moderátoři jsou nahrávači, vesměs bez názoru. Hodinová stopáž dopoledního pořadu Vizitka je nejednou nad síly obou stran – když host není řečný, stopáž se rázem jeví jako silně naddimenzovaná. Totéž se dá říct o odpoledním ArtCafé; zkuste si dát třeba tuhle hodinovku ze 17. července o zvukových krajinách, respektive zvucích krajin. Moderátorčina apatie vůči tvaru interview je podivuhodná. Kdo toto poslouchá? Tohle je naplnění slov šéfredaktorky Haladové, že „mělo by tady být míň mluvení o umění a víc samotného umění“?
Logo stanice Vltava. Proud musí být hladký, nerušený nesouladem v diskusích, repro: Český rozhlas
A propos poslechovost. To byl ze strany vedení Českého rozhlasu jeden z hlavních argumentů pro to, aby Petru Fischerovi nebyla prodloužena smlouva. Nedosáhl požadovaného zvýšení poslechovosti. Je to nyní lepší? Těžko říct. Proč? Protože zatím poslední čísla byla zveřejněna letos v únoru a poskytují meziroční srovnání mezi druhým pololetím r. 2018 a druhým pololetím r. 2019 – a z nich vyplývá, že Vltava meziročně ztratila třináct procent posluchačů. Pro korektnost však nutno dodat: vloni Fischer sice již ve funkci nebyl, jeho dramaturgie se však do vysílání setrvačností samozřejmě nadále částečně promítala. Přesněji řečeno: do podoby vysílání se promítalo i to, co Fischer převzal od svých předchůdců, mimo jiné zmíněné kritické kluby.
Radioprojekt, který měření provádí a zveřejňuje kvartálně, přičemž vždy jde o čísla za předchozí klouzavé pololetí, letos v květnu kvůli atypickému času koronakrize nic nevydal, neboť jak vysílací obsah, tak zvyklosti posluchačů jako celku nejsou podle Radioprojektu v nynější zvláštní době standardní. Takže na nějaký reálný posluchačský ohlas inovované Vltavy si budeme muset počkat.
Odříznutí dialogů s navzájem třeba i velmi nesouladnými názory, jež letos bylo provedeno na Vltavě, jde ruku v ruce s celospolečenským a ovšem i nadnárodním trendem: každý si nejraději říká jen to svoje a nechce být rušen tím, že někdo si myslí něco jiného. Diskuse se redukuje na střety zkratkovitých soudů na sociálních sítích. Ztrácejí se platformy, na nichž by tazatel nutil strany, jež spolu nesouhlasí, argumentovat, prohlubovat svá tvrzení. Že na tohle rezignuje právě veřejnoprávní rozhlasová kulturní stanice, je smutné a leccos to říká. Například to, jak funguje Rada Českého rozhlasu, která dle svého statutu kromě jiného kontroluje tvorbu pořadů.
Radní Tomáš Kňourek za šťavnaté podpory kolegy radního Vítězslava Jandáka rozjel předloni v létě kampaň proti Vltavě, a především Petru Fischerovi, tvrzením, že ten na stanici (do)pustil pornografii, za niž považoval jednu pasáž z mezinárodně ceněného současného britského románu (šlo o větu „…provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník“). Nyní, když z Vltavy zmizel vpravdě veřejnoprávní prvek, totiž živá diskuse podporující tříbení názorů a hodnot, tak Kňourek, Jandák i další radní mlčí. Výmluvný detail, jak Rada Českého rozhlasu (ne)funguje.
