Divadelní glosář: Musím, musím být krásná! Až moc hbitý starý Casanova. Vyhnání Putina

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého titulu.

Žena, píseň, kost

V zrcadlové síni – to je ani ne hodinka v pražském A studiu Rubín. Komixový pop-up koncert, stojí v podtitulu. Předlohou pro scénář, který napsala umělecká šéfka Rubínu Dagmar Fričová, byl předloni česky vydaný komiks švédské tvůrkyně Liv Strömquistové V zrcadlové síni. Ženská krása a ženské stárnutí pod knutou sociálních sítí s jejich tlakem na neustálé srovnávání s těmi nejžádanějšími, nejúspěšnějšími, nejskvělejšími. Knihy Strömquistové bývají označovány za komiksové eseje, neboť autorka kombinuje až insitně působící kresbu s „výpisky“ z četby společenských vědců a filozofů. Však také několik takových jmen (například filozof René Girard či sociolog Zygmunt Bauman) a jejich teze zazní během „koncertu“ v A studiu Rubín, který režírovala stálá spolupracovnice této scény Lucie Ferenzová.

Markéta Ptáčníková v inscenaci V zrcadlové síni pražského A studia Rubín, foto: A studio Rubín – Patrik Borecký

Nekončící a nevyhratelný boj s mobily v rukách, při němž ženám pořád někdo nastavuje zrcadlo, na jevišti svádějí Nataša Bednářová, Anita Krausová a Anežka Šťastná. Trápí se svým vzhledem, svými těly. Nikdy nebudou dost dobré; ještě tak obstojí nejmladší z nich, hraná Anežkou Šťastnou, ale i u ní všeho do času. Markéta Ptáčníková se nejen odlišuje kostýmem v černé barvě, který kontrastuje se světlými kostýmními variacemi kolegyň, ale i tím, že jejich plahočení za kapitalizací sama sebe po straně komentuje, osvětluje, ale sama se do něho i zapojuje a pouští k tomu patřičně cool hudbu, aby se dámy pořádně nakoply a snažily.

Celá ta svižná a časově tenká inscenace – s odskoky ke Sněhurce či císařovně Sissi a k tomu, jak se ty příběhy dají číst – není ničím víc a ničím méně než štěpnou poznámkou na okraj dneška. Jak zábavné je sledovat herečky při práci, kdy v sebeshazování jdou někdy až na hranu, tak smutné je to, o čem hrají. Na tohle se určitě bude do Rubínu chodit, protože inscenace V zrcadlové síni popkulturně uchopuje jeden z nikoliv nepodstatných rysů dneška. Všem společenským změnám navzdory totiž na vnější kráse pořád ještě velmi záleží. Zůstává kapitálem.

Ten sebou ale mrská!

Letošní kulturní rok byl v tuzemsku mimo jiné ve znamení třístého výročí narození benátského spisovatele, špióna, diplomata a dobrodruha Giacoma Girolama Casanovy. Tenhle pán je pro české země zajímavý tím, že poslední roky svého života trávil na zámku v severočeském Duchcově a zde také v červnu 1798 skonal. O jeho tamním pobytu byla napsána nejedna kniha, a když na duchcovský zámek zajedete, jeho prohlídka stojí právě na tom, že zde Casanova žil a pracoval jako knihovník a psal a psal – včetně svých memoárů, které ho jako jediné literárně přežily.

V předstihu k letošnímu výročí se postavy Casanovy vloni chopil divadelní spolek Jedl, který kromě toho, že inscenaci Casanova uvádí v pražském Divadle Rokoko, kde má nyní své sídlo, zavítal letos 6. září přímo na duchcovský zámek a v tamním Valdštejnském paláci inscenaci provedl. A na témže zámku pak jiný pražský spolek, Geisslers Hofcomoedianten, premiérově 19. a 20. září uvedl svoji inscenaci Projekt Casanova: Jak voní ramlice (a týden poté následovala pražská premiéra). „Geissleři“ ovšem v Duchcově na dvoudenní akci, jíž vrcholily tamní akce k třístému výročí narození Casanovy, vystupovali společně s drážďanským divadlem Theaterkahn. Každý soubor tam předvedl své pojetí hry současného německého autora Petera Wekwertha (* 1949) Casanova –  Der Duft der Häsin (Casanova – Jak voní ramlice). Následující řádky shrnují dojem výhradně z inscenace „Geisslerů“, a to z představení na jejich domovské scéně, jíž je pražská Vila Štvanice.

Vojtěch Franců coby Casanova v inscenaci Projekt Casanova: Jak voní ramlice, foto: Geisslers Hofcomoedianten

Rozměrný kulečníkový stůl, jenž v průběhu zhruba devadesáti minut, co bez pauzy hraná inscenace trvá, chvílemi svítí a chvílemi dýmá, je ústřední rekvizitou a hlavní hrací plochou. Nad ní a kolem ní od stropu visí celkem deset drobných lustrů, které herci v průběhu večera dle potřeby stahují a vytahují. Toť scénograficky vše, ono by se toho do Vily Štvanice ani víc nevešlo, i tak se vše děje divákům doslova na dotyk. Giacomo Casanova (ztělesňuje jej Vojtěch Franců) dožívá, jsou to jeho poslední dny. Bilancuje. Kolem sebe má synovce Carla Angioliniho (hraje Jiří Brnula), správce duchcovského zámku čili majordoma Friedemanna Pütze (Lucie Valentová) a služebnou Mílu Zajícovou (Bartoloměj Veselý). Casanova je do posledních chvil těžko snesitelný i odolatelný, rozporuplnost sama a lidé kolem starého muže různě intrikují – buď mezi sebou, nebo i ve vztahu k umírajícímu.

Když se mě zeptáte, proč Casanovu, jenž skonal ve svých třiasedmdesáti, hraje čtyřiadvacetiletý Vojtěch Franců, pokusím se to vzápětí naprosto bez záruky vysvětlit. Ale proč majordoma Pütze hraje žena a proč služebnou Mílu muž, to vážně nevím, i když režisér Petr Hašek to v Českém rozhlase prý nějak vysvětloval, ale rozhovor s ním jsem neslyšel, a je to vlastně jedno – z inscenace samotné jsem záměr nepochopil. (Němečtí inscenátoři při obsazení volili herce odpovídající figurám věkem i genderem.) Vojtěch Franců je stálým členem souboru Geisslers Hofcomoedianten (a od nynější sezóny nastoupil do angažmá v Městských divadlech pražských), za titulní roli v geisslerovské inscenaci Simply Simplicius získal v roce 2023 užší nominaci na Cenu Thálie a letos obdržel Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku. Nedávný absolvent DAMU je herecky tvárný, pěvecky vybavený, čistě technicky Casanovu hraje velmi dobře (to ostatně platí o celém obsazení), všechna ta vnitřní pnutí a vypjaté stavy umírajícího bonvivána zvnějšňuje výraznou gestikou a vůbec dynamickou prací s tělem. Je to od něho pořádný fyzický výkon, úměrný dřině fyzického odchodu jedince ze světa. Nějaký sedmdesátník by na kulečníkovém stole sotva zvládl všechny ty výkruty, obraty, vzedmutí či skoky, které (na konci inscenace zpocený) Franců absolvuje.

Geisslers Hofcomoedianten se dlouhodobě soustředí na barokní divadlo a kulturu vůbec, jsou v tom ojedinělí a zkušení. Sázka na Casanovu, jenž žil v epoše pozdního baroka, je proto u souboru logická a oprávněná. Ale že by k divadelnímu zprostředkování italského excentrika přispěl výrazněji či zásadně jinak, než divadelní spolek Jedl, to se říct nedá. U Casanovy v podání Martina Pechláta je pro mě patrnější, ostřejší a sžíravější zborcený triumfalismus titulní postavy. Geisslers Hofcomoedianten více sázejí na koncentrovanou energii, efekty a barokní neřestnost.

Jednou je málo

Popisovat zde scénické provedení původně rozhlasové inscenace Matko Boží, vyžeň Putina je dost marná věc, spíš to vede k poznámce obecnější povahy. Proč tomu tak je, žádá drobné vysvětlení.

Ale nejprve nejzákladnější skutečnosti. Jmenovaná rozhlasová inscenace má podobu prosebné litanie, v níž se tři ženské hlasy obracejí na Matku Boží s přáním, aby budoucnost byla lepší než minulost a přítomnost. Dějištěm je putinovské Rusko, výchozím inspiračním bodem bylo vystoupení ruské punkové skupiny Pussy Riot, jejíž členky se 21. února 2012 pokusily zazpívat protestsong v moskevském Chrámu Krista Spasitele. Pro kontext: v Rusku šlo o zlomový čas, těsně před prezidentskými volbami (4. března), v nichž znovu, potřetí, kandidoval Vladimir Putin, čímž v tehdy o poznání svobodnějším Rusku, než je to dnešní, popudil nemalou část střední třídy. Český rozhlas hru Matko Boží, vyžeň Putina premiérově uvedl letos v únoru (věnovali jsme jí samostatnou recenzi). V říjnu pak hra nejprve obdržela čestné uznání na mezinárodním festivalu Prix Europa 2025 v kategorii Audio Fiction a několik dní poté získala na festivalu Bohemia Radio třetí místo v kategorii Drama. Český rozhlas ji při té příležitosti znovu zpřístupnil, ještě je v první půli tohoto týdne k poslechu.

Zleva Vendula Holičková, Bára Mišíková a Kateřina Císařová při provedení „scénické kompozice pro tři ženské hlasy a hudební ansámbl“ Matko Boží, vyžeň Putina v pražském divadle Alfred ve dvoře, foto: ČT art – Josef Chuchma

Živé provedení se uskutečnilo nedávno bohužel pouze v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v pražském divadle Alfred ve dvoře. Autor libreta, režisér a spoluautor hudby Jiří Adámek Austerlitz spolu s dirigentem, skladatelem a zakladatelem Brno Contemporary Orchestra Pavlem Šnajdrem původní kompozici pro scénické uvedení hudebně ještě rozšířili. Alfred ve dvoře ji prezentoval jako premiéru, nikoliv jako jediné uvedení, jenže žádná repríza v programu do konce roku ohlášena není. Chápu, že produkčně je to nesnadná věc, desetičlenný orchestr něco stojí, ale považuji za tak trochu marnotratnost uvést takový kus pouze příležitostně. Psal jsem v podstatě to samé již v minulém glosáři, na okraj „politického melodramatu“ Your Silence Will Not Protect You uskupení Masakr Elsinor, který má shodou okolností za námět rovněž poměry v současném Rusku. Udělování grantů by mohlo a mělo více vést v patrnosti reprízovatelnost daného titulu a jeho společenský potenciál. Nechat něco nastudovat pouze pro potřeby jednoho divadelního festivalu není úplně „ekologické“.

„Scénická kompozice pro tři ženské hlasy a hudební ansámbl“ byla naživo trochu jiná, než ta rozhlasová. Tedy o něco delší, zvukově syrovější. A byl zážitek sledovat práci vokalistek Kateřiny Císařové, Venduly Holičkové a Báry Mišíkové, které na jeden zátah musely v souhře mezi sebou a orchestrem vystřihnout komplikované slovně-zpěvní party. Tahle litanie by si nějaké živé provedené ještě velmi, velmi zasloužila.