Báseň se žije, ne píše. Dokument Raději zešílet v divočině je oslavou svobody

Začalo to knihou Aleše Palána Raději zešílet v divočině, vydanou v roce 2018, Obsahuje osm rozhovorů se šumavskými samotáři, kteří měli dlouhodobou, více než desetiletou zkušenost se žitou samotou. Byli mezi nimi i dvojčata Ondřej a František Klišíkovi, potomci rumunských Slováků, kteří po válce dosídlovali pohraničí po vyhnaných Němcích. Text představuje bratry, kteří strávili celý život pospolu v šumavském stavení po rodičích v odlehlém koutě Šumavy; výjimku tvořilo jen několik mladistvých let, kdy žili odděleně na vojně a ve městě. Klišíkovi byli jediným Palánovým vykročením z konceptu rozhovorů vedených s lidmi žijícími výhradně solitérně. Vykročením, které však dávalo smysl – i jejich život se odehrával v radikálním odloučení od civilizace, na samotě. Oba svérázní bratři působili v knize jako věčné děti, pábitelé vyprávějící svůj život tak trochu jako mýtus. „Neřekl bych, že změnili můj pohled na svobodu, ale spíš na to, jak je svoboda blízko a že fakt stačí natáhnout ruku dovnitř – a ona tam je,“ popisuje Palán v úvodu knihy, co pro něj setkání se šumavskými samotáři znamenala.

Trailer k filmu Raději zešílet v divočině, zdroj: YouTube

Palánova kniha zaujala slovenského dokumentaristu Miro Rema (* 1983), jemuž ji doporučil otec se slovy, že jde o námět, který by mu seděl. Měl pravdu. Už Remův krátký studentský snímek Arsy-Versy (2009) totiž naznačoval, že jde o tvůrce se živelnou energií a mimořádnou (minimálně na česko-slovenské poměry) obrazotvorností. Výraz arsy-versy v angličtině znamená vzhůru nohama a název si tvůrce nevybral náhodou – vyjádřil v něm optiku, s níž na svět nahlíží jeho strýc Luboš, padesátiletý pábitel a milovník motýlů a netopýrů, které posedle fotí a filmuje. Místní ho považují za jakéhosi reynkovského „blázna ve své vsi“, Remo si však pohrává s tím, který svět je vlastně vzhůru nohama: zda ten netopýří, strýcův, nebo ten všední, který žijeme my ostatní.

Od té doby natočil Miro Remo, jehož produkční společnost nese nikoliv náhodou název Arsy-Versy, řadu ceněných dokumentů. Například portrét zpěváka a hudebníka Richard Müller: Nepoznaný či dynamickou Lásku pod kapotou z prostředí motokrosových závodů. Letos zaujal dokumentární sérií pro OnePlay s názvem Medvěd pojednávající o tom, proč slovenskou společnost rozděluje přístup k medvědům hnědým.

Režisér Miro Remo přebírá Křišťálový glóbus za film Raději zešílet v divočině na karlovarském festivalu, foto: ČTK / Slavomír Kubeš

Bajka, kterou vypráví kráva

Slovenského filmaře kniha Raději zešílet v divočině ihned zaujala a stala se pro něj – dle jeho slov – branou do jiného rytmu; do rozhodnutí, která se vymykají běžnému koloběhu. Domluvil se s Palánem a ve společném scénáři nejprve počítali nejen s oběma Klišíky, ale ještě se dvěma dalšími šumavskými samotáři, akcentujícími každý po svém jinou podobu samoty. Ti však v průběhu příprav zemřeli a výsledná féerie se nakonec zaměřila jen na svébytný svět dvojčat, kde se vedlejších rolí samovolně ujali pes, kohout či krtek a vypravěčkou se stala kráva namluvená Jiřím Lábusem. Jakkoliv bizarně to může znít, k výslednému filmu to sedí. Remo v rozhovorech říká, že by mu klasický vypravěč přišel málo šílený.

Svět dvojčat Klišíkových ve filmu skutečně působí lehce pohádkově. S gustem ukusují kopřivy, líbají ropuchu, chytají a zabíjejí kohouta, nebo sečou louku kosou vyrobenou z berle, aby ji František mohl vzít do pahýlu, protože o kus ruky v mládí přišel. Ale hlavně se věčně škorpí. Oba od sebe na pohled sice stěží rozeznáte – až na tu ruku, povahově jsou však odlišní: introvertní Ondřej mluví málo a bratra spíš uzemňuje, zato jurodivější František se rád předvádí, recituje své básně a touží létat, a tak vyrábí perpetuum mobile. Jeho pády mnohdy nedopadnou zrovna nejlíp a několikrát byl málem po smrti, jednou například poté, co ho nabral býk. „Říká se, že rozdělit dvojčata je jako rozbít zrcadlo. Obraz sice zůstane, ale už nikdy nebude jednotný,“ sděluje ve filmu svérázná vypravěčka a pojmenovává tím klíčové téma Remova dokumentu. Na rozdíl od Palánovy knihy, v níž oba bratři po svém uvažují o životě a je znát, že toho nejen mnoho prožili, ale také přečetli, se film stává hlavně obrazem jejich soužití. Patrně proto se ve scénách místy objevuje kruhové zrcadlo, které obraz prokresluje do hloubky.

Některé scény působí velmi autenticky (například hovory obou bratrů uvnitř stavení), jiné stylizovaně (kupříkladu scéna, v níž jsou oba bratři stočeni do klubíčka v mohutném pařezu), ale celek vyznívá kompaktně. Nemáme totiž adekvátní srovnání, vše je vymknuté z našich běžných životů, vše se může stát jen někomu, kdo žije podle vlastních pravidel. Vizuální stránka snímku je mnohdy strhující, ať jde o kompozici, barevnost nebo svícení, což se u Remových děl stává pravidlem, zde mu však Klišíci dopomohli spoluvytvořit unikátní časoprostor. Je třeba dodat, že za kamerou stál kromě Rema i jeden z nejpozoruhodnějších současných kameramanů u nás, Dušan Husár, který má na kontě vizuálně originální snímky Rok vdovy, Citlivý člověk, Arvéd, BANGER. či Domestik.

Jiná média, jiná vyznění

Aby však nedošlo k mýlce, Remo svět šumavských pábitelů nepřikrašluje, tedy alespoň ne pořád. Hledá, kde by obraz romantického soužití dvou postarších pánů narušil či kde by mu dodal lehkosti za pomoci humoru. Kromě bratrských potyček a četných vulgarismů snímek vyjevuje i temnější chvíle, například při střetu s býkem nebo ve sněhové vánici a zimě, kdy je život na samotě nejtvrdší.

Snímek tedy rozhodně nesetrvává v jedné tónině, nabízí pestré vrstvy. Na rozdíl od Palána, který společný rozhovor s dvojčaty zkondenzoval do žité moudrosti, akcentuje Remo poťouchlou hravost bratrů a jejich jurodivou radost z prostého bytí. „Báseň se žije, ne píše,“ recituje František a dotýká se tak podstaty snímku. Psaná slova obou bratrů míří do hloubky, k přemýšlení, zatímco filmové výjevy zobrazují život jako poezii. Spíš než co jiného se obě díla doplňují a vyjevují, v čem dokáže být to které médium v tomto případě nejsilnější.

Jediné, co mi kompaktní a hluboký dojem z Remova snímku narušuje, je použitá hudba. Remo nechává v mnoha scénách zaznít motiv ze Smetanovy Mé vlasti, konkrétně z Vltavy. Důvodem je dle jeho slov to, že v místech, kde Klišíkovi žijí, je pramen této řeky. Jenže Smetanova oslavná hudba dodává snímku zcela jiné konotace a nálady, než intimní pohroužení do samoty či hravost obou bratrů.

Vlastně je tu ještě jedna věc, která vytrhává z jedinečného světa bratrů Klišíkových. Tato okolnost sice s filmem ani knihou přímo nesouvisí, jejich příběhu však dodává nepříjemně definitivní tečku. Den poté, kdy snímek Raději zešílet v divočině získal Křišťálový glóbus v hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu (tedy 13. července letošního roku), se František Klišík utopil v rybníce u vesnice Ohrobec (sic!) poblíž Prahy. Policie to uzavřela jako nešťastnou náhodu. Těžko říct, co se skutečně stalo.

Jak nyní ustojí pozůstalý Ondřej Klišík absolutní a poprvé natvrdo zakoušenou samotu? Jaký spodní význam teď dodává název rozhovoru s oběma bratry v Palánově knize, jenž zní Kdybych byl jeden? Navíc není vyloučeno, že tak, jako byl život dvojčat výzvou pro naše civilizací sešněrované životy, tak mohl ten náš, ozdobený festivalovým červeným kobercem, k smrti vyděsit svět šumavského básníka.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms