České filmy by mohly být odvážnější! Karavan doceňují až v Cannes, říká režisérka Kirchnerová
Český hraný film má po 31 letech premiéru na festivalu v Cannes. Řeč je o celovečerním debutu Karavan režisérky a scenáristky Zuzany Kirchnerové, v němž cestuje v karavanu po Itálii matka s patnáctiletým synem, který má autismus a Downův syndrom. Inovativní film vycházející z režisérčiny vlastní zkušenosti však získal větší podporu ve světě než u nás, jak prozrazuje v rozhovoru.
Karavan je pro vás hodně osobní film. Vychází z vašeho života: Máte syna s autismem a Downovým syndromem. Jak se váš film vyvíjel a zrál?
Když se mi narodil Davča, prožívala jsem tak složité věci, že mi bylo jasné, že se to nějak v mojí tvorbě musí odrazit. V té době jsem ale nevěděla, jestli se ještě někdy vrátím k natáčení filmů. Tušila jsem však, že tak silnou a osobní věc musím nechat uzrávat. Postupně jsem došla k tomu, že nechci točit nic tak temného a depresivního, jako byl můj studentský film Bába. Ten se odehrával v paneláku, bylo tam téma stáří, smrti. Sama jsem byla v době přemýšlení o Karavanu zavřená na rodičovské s dětmi a po nemocnicích, tak jsem zatoužila po světlu, moři a vzduchu. Proto Itálie.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube K filmu jste se nakonec vrátila, a to ve velkém stylu. Karavan má premiéru v Cannes. Co to pro vás osobně znamená?
Obrovský zadostiučinění! Pamatuju si přesně ten moment v porodnici, kdy mi doktor říkal, že když si Davida nechám, tak už nikdy nebudu moct pracovat jako dřív. Budu se muset všeho vzdát. To, že se nám podařilo Karavan po všech letech dokončit a promítá se v Cannes, je důkaz, že jde mít takovýhle dítě, a zároveň dělat něco, co mě absolutně naplňuje. Dělat film je můj život. Navíc mě celá léta všichni podceňovali…
Jak to myslíte? Váš film Bába přece zvítězil v prestižní studentské sekci Cinéfondation festivalu v Cannes.
To jo, ale je to už dávno a od té doby mi pořád všichni říkali, že jsem dokumentaristka, přitom já jsem studovala hranou režii, a tu jsem vždycky chtěla dělat. Aby ale bylo jasno, já dokumenty miluju a dost mi pomohly se filmařsky realizovat v době, kdy jsem měla malé děti. Navíc mi to dost dalo i do hrané režie.
Co například?
Myslím, že si z dokumentu nesu tendenci točit formou řízené improvizace. Chci, aby herci v situacích nehráli, ale byli, žili. Mám v sobě dvě režijní tendence – na jednu stranu hodně řeším kameru, svícení i scénografii, ale na druhou stranu chci, aby moje filmy byly věrohodné a autentické. Mám ráda živost v situacích. Nechám třeba herce, aby se ve scéně chovali přirozeně.
Aňa Geislerová (vpravo), David Vodstrčil a Juliana Oľhová v Karavanu, foto: CinemArt
O Aně Geislerové jako protagonistce filmu jste uvažovala už během psaní scénáře. Proč zrovna ona?
Přišlo mi, že by jí to téma mohlo být blízké: Má tři děti a k tomu velkou kariéru, takže určitě zná situace, kdy člověk balancuje mezi tím, jestli je dost máma, nebo zase dost herečka. A byla to pravda: Bytostně se to s ní potkalo a sedly jsme si pracovně i lidsky. Bylo to dané i způsobem příprav – už půl roku před natáčením jsme se potkávali s ní a představitelem Davida. Měli jsme dětskou koučku Helenu Polákovou, která je zároveň klaunka a dělá fyzické divadlo, a tak po sobě herci lezli a různě balancovali s tyčemi. Příprava na natáčení spíš byla o vzájemném naladění.
Jak jste hledali představitele Davida a jaká s ním byla spolupráce? Šlo o skutečného chlapce s mentálním postižením…
Aňa o něm řekla, že to je nejlepší herecký parťák, jakého měla. A má pravdu. Dělali jsme více než rok casting a neomezovali jsme se jen na Česko, protože postava Davida ve filmu nemluví. Nehledala jsem jenom někoho s Downovým syndromem, protože můj syn má Downův syndrom spojený s poruchou autistického spektra. Nakonec se to strašně povedlo: Herec ve filmu se taky jmenuje David a navíc s mým synem chodí do stejné školy, i když jsme se předtím neznali. Natáčení s představitelem Davida bylo bezproblémové, je hodně samostatný. Navíc Italové se chovají k lidem s hendikepem jinak než my. Taky jich je tam daleko víc, protože je to katolická země a ženy tam nechodí na potrat, když čekají dítě s Downovým syndromem.
Film místy působí, jako by vnímal svět Davidovýma očima. S téměř senzorickou posedlostí zabírá kamera odrazy světla, drobné detaily i povrchy, jak to často dělají lidi na spektru.
Můj syn David mě naučil všímat si věcí, které jsem dřív nevnímala. David třeba hodinu sleduje stíny v lese a já jsem si uvědomila, že je to filmařsky hrozně zajímavý.
Aňa Geislerová a David Vodstrčil ve filmu Karavanu, foto: CinemArt
Pojďme ale pryč od tématu autismu. Váš film totiž není ani tak o životě s postižením, jako spíš o mateřství a obecně o rodičovství, potažmo o jakémkoliv vztahu, kde si člověk hledá prostor pro sebe a svou svobodu.
Vůbec jsem nechtěla točit lítostivý film! Tím, že to každý den žiju, by mě vytočilo dělat něco takového, sama jsem háklivá na filmy, kde slouží lidi s postižením jako nástroje citového vydírání. Navíc mám ráda humor, i když hořký, a tak jsem chtěla, aby v Karavanu byla taky nadsázka. Chtěla jsem točit love story, kterou si může dovolit i máma s postiženým klukem, ale nakonec je to hlavně jejich love story. A transformační cesta, podobně jako když někdo chodí pěšky do Santiaga.
V Karavanu ani v Bábě nenajdeme ozvuky poetik, na které jsme tady navyklí. Jaký máte vztah k českému filmu?
Baví mě, když má někdo odvahu, přistupuje k filmu svobodně a nerespektuje zažitá pravidla. V tom mi imponovala třeba Věra Chytilová a ze současných tvůrců mě baví třeba Viktor Tauš. Dělá sice úplně jiné filmy než já, výrazně stylizované, ale je mi blízká jeho snaha dělat věci po svém. Originálně. Česká kinematografie by mohla být víc odvážná.
Cítíte v českém prostředí podporu dělat filmy po svém?
Moc ne. S Karavanem jsme zažívali hrozné věci. Dvakrát jsme nedostali grant od Státního fondu kinematografie (od roku 2025 je to Státní fond audiovize – pozn. red.), první žádost jsme podávali už v roce 2018. Nelíbilo se jim, že se český film točí v Itálii, prý je hlavní postava nevyzpytatelná a měl by se vysvětlit její background v Čechách. Tím by se to ale celé zkazilo! Musela jsem se v duchu smát, protože to samé mi říkali na FAMU u Báby, že přece není možné rovnou vpadnout doprostřed situace, že musím mít nějaké entrée. V zahraničí jsem naopak měla velkou podporu. Film jsem vyvíjela mimo jiné v TorinoFilmLabu a festival v Cannes si ho vybral do programu L’Atelier de la Cinéfondation. No a teď tu má premiéru.
Plakát k filmu Karavan, který má tento čtvrtek 21. května premiéru v Cannes a 28. srpna zamíří do českých kin, zdroj: CinemArt
Zvažovala jste, že scénář kvůli grantu upravíte?
Kvůli grantu jsem do scénáře připsala pár obrazů z Čech, aby byli posuzovatelé spokojeni, ale hned poté, co jsme dostali peníze, jsem to škrtla. Přijde mi arogantní takhle nectít autory a jejich rukopis. Člověk sice dostane v Cannes cenu za film, ale doma musí znovu jakoby od píky školácky dokazovat, že má na to, aby točil filmy. My Češi jsme experti na plýtvání talenty. Jsme malá země, měli bychom si talenty v umění i ve vědě hýčkat, přece nechceme být pořád montovna Evropy! Když někdo vystrčí růžky ven, tak ho zadusíme.
A také by v české kinematografii mohlo být víc žen. Ostatně Karavan touhle cestou už vykročil – producentkou je Dagmar Sedláčková, za kamerou stály dvě ženy. Šlo o záměr?
Pro mě bylo klíčové mít ženskou producentku – Dagmar Sedláčkovou. Mělo to řadu praktických aspektů, třeba jsem měla placený denní stacionář pro syna Davídka, ale hlavně Dagmar chápala, o čem chci vyprávět. Když jsem dávala předtím číst scénář producentům, nechápali hlavní ženskou postavu. Co se ale týče tématu žen a mužů na natáčení nebo za kamerou, tak to není tak černobílé – existují extrémně citliví muži kameramani, já třeba ráda natáčím s Lukášem Hyksou, a na druhé straně jsou kameramanky, které mají odtažitější, chladnější přístup. Nicméně jsem ráda, že se boří mentální bariéra a že i holky můžou dělat kameru.
Na fondu se pyšní tím, že podporují ženy filmařky, ale mají rádi hlavně poslušné ženy, které dělají malé, holčičí filmy za málo peněz.
Ráda bych ale něco dodala. Na Audiovizuálním fondu se pyšní tím, že podporují ženy filmařky, jenže mají rádi hlavně poslušné ženy, které dělají malé, holčičí filmy za málo peněz. Není problém točit jako žena režisérka, ale nesmíte chtít moc. A vystrkovat růžky. A to já teda budu!
Je něco v systémovém nastavení zdejší kinematografie, co byste ráda změnila?
Jsem moc ráda, že se poslední dobou víc mluví o tom, jak se tady umělcům žije. Hlavní problém je, že jsme hrozně málo placeni. Kdybych měla vyšší honoráře, tak si hlídání dětí zařídím sama. Nestojím o dětské koutky na place, jak někteří navrhují, to problém neřeší, tvůrci a tvůrkyně jsou naopak při natáčení většinou rádi, že si od dětí odpočinou a můžou se soustředit na práci. Navíc to není jen o ženách, zažívám na place dost aktivních otců, které mrzí, že jsou pořád na natáčení a nevidí tak často svoje děti. U nás, myslím, spíš než misogynie převládá duch devadesátkového kapitalismu, kdy člověk pořád musí makat, od rána do večera, a být neustále k dispozici. Tohle nastavení je třeba změnit.
Režisérka a scenáristka Zuzana Kirchnerová, foto: Adam Brothánek
Zuzana Kirchnerová (* 1978)
Scenáristka a režisérka. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a katedru režie na FAMU, kde nyní učí. Její absolventský film Bába (2008) vyhrál sekci Cinéfondation na festivalu v Cannes. Pro Českou televizi natočila dokumentární seriály Čtyři v tom (2013) a Pět statečných (2018). Spolu s Adamem Oľhou natočila během pandemie dokument Nemocnice v první linii (2020). Její celovečerní hraný debut Karavan (2025) má letos premiéru v prestižní sekci Un certain regard na filmovém festivalu v Cannes. Pro kanál OnePlay připravuje hranou životopisnou minisérii Monyová o životě české spisovatelky Simony Monyové.
