Rozum a cit, příjmy a výdaje. Romantická komedie Dokonalá shoda zkoumá tržní hodnotu lásky

Film začíná daleko v minulosti, za úsvitu civilizace. Dva pravěcí milenci se setkávají na mýtině. Muž dává ženě nasbírané kvítí a květinový prsten. Možná sledujeme první žádost o ruku v historii lidstva. Ale je to  opravdu čisté romantické gesto, nezatížené ekonomickou logikou pozdějších věků, anebo připomínka, že podstatou vztahu bylo od prvopočátků něco dát a něco získat? Namísto odpovědi přichází prudký střih do současného New Yorku. Jeskyni vystřídaly mrakodrapy, namísto kůží a kožešin nosí lidé elegantní šaty.

Také Lucy (Dakota Johnson) věnuje zvláštní péči tomu, aby měla kostýmek vždy perfektně sladěný s náhrdelníkem a odstínem rtěnky. Po městě kráčí s jistotou člověka, jenž má vše propočítané. Je to její práce. Vede luxusní dohazovací kancelář, která vám vypočítá partnera nebo partnerku na míru. Někoho s odpovídajícím věkem, výškou, příjmem a indexem tělesné hmotnosti. To jsou aktiva určující hodnotu člověka na současném vztahovém trhu. Nikoliv květy a bobule. Přestože se měna změnila, v jádru jde pořád o transakci.

Anebo to s Lucy (Dakota Johnson) vyhraje charismatický, ale finančně nestabilní divadelní herec John (Chris Evans)? Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Když Lucy své klienty přesvědčuje, že jim vybrala protějšek, jemuž ještě rozhodně nebylo čtyřicet a jenž ročně vydělává sedmimístnou částku, v jejím hlase není žádné váhání nebo ostych. Volí stejný tón, jako kdyby si u ní někdo objednával kuchyň na míru. Také kamera je během těchto bryskních slovních výměn nehybná. Jen stroze zaznamenává a podtrhuje repetitivnost moderního seznamování, kdy romantická gesta nahradila chladná kalkulace. Režisérka Celine Song při tom nepřehání, čerpá ze života. Sama v minulosti krátce pracovala jako dohazovačka.

Jak dát výpověď ze vztahu

Sociolog Zygmunt Bauman v Tekuté lásce (Academia, 2013) píše, že vztahy jsou v éře vyžadující pružnost a mobilitu pojímány tak, aby se daly kdykoli rozvázat. Stejně jako firmy nabírají zaměstnance na krátkodobé projekty, rovněž lidé se seznamují s vědomím, že mohou být vyměněni v okamžiku, kdy vztah přestane „fungovat“ a přinášet jistý druhu zisk. Baumanovskou tekutost vystihuje i počáteční rytmus Dokonalé shody. Jedno setkání střídá druhé. Nic trvalého nevzniká.

Klienti Lucy nehledají někoho, s kým by zestárli, nýbrž člověka, jenž by jim momentálně nejvíc vyhovoval. Pozice se přitom může v příští chvíli uvolnit. Trh nabízí spoustu jiných kandidátů a kandidátek. Analogicky je z intimních dialogů opakovaně stříháno na velké celky, v nichž se postavy ztrácejí v okolním prostoru, stávají se pouze jednou z mnoha možností.

Jenomže Lucy přes veškeré své pragmaticky-obchodnické uvažování a kontrolovanou vřelost – dřív se živila jako herečka – není úplně bez citů. A tak může být rozehrán klasický milostný trojúhelník, jehož vrcholy tvoří vedle Lucy její bývalý přítel – charismatický, ale finančně nestabilní divadelní herec John (Chris Evans) a Harry (Pedro Pascal), který pracuje ve financích a žije v apartmánu za dvanáct milionů dolarů. Ve starších filmech by šlo o souboj důvtipu a šarmu, zde se střetávají hmotné a nehmotné statky. Harry nabízí pohodlí a stabilitu, John upřímné milostné city.

Celine Song se ovšem i nadále vyhýbá jak žánrové lehkosti a tempu klasických romantických komedií od Ernsta Lubitsche nebo Billyho Wildera, tak i sentimentalitě. Namísto jiskřivých konverzací a vyznání lásky nechává herce dlouze pózovat v prokomponovaných záběrech. Když spolu postavy flirtují, odtažitá kamera Shabiera Kirchnera z nás nedělá dalšího účastníka dialogu. Zůstáváme v pozici pozorovatelů na opačném konci místnosti, kteří se spíš zamýšlejí nad tím, co vidí a slyší, než aby to spoluprožívali. Promyšlená vizuální koncepce vystihuje odstup a opatrnost moderních vztahů, ale zároveň znehybňuje děj a tlumí emoce.

Dialogy, jež by měly gradovat k emocionálnímu vrcholu, až do konce plynou v pomalém, nevzrušivém tempu. Song jako by se bála veškerých zatraktivňujících žánrových efektů – rychlého střihu, energických hudebních podkresů, mírného přehrávání. Raději volí téměř muzeální distanc. Výsledkem je stylově čistá, ale málo stravitelná série hezkých fotografií.

Všichni jsme produkty

Scénář, který v některých ohledech trefně satirizuje povrchnost, má navíc tendenci vlastní postavy zplošťovat na jasně čitelné typy. Harry je definován bohatstvím, John nedostatkem peněz. O jejich minulosti, zájmech či touhách se nic zásadního nedozvíme. Zůstávají uvězněni ve výchozím nastavení. Víceméně totéž platí pro Lucy. Její život mimo kancelář neexistuje. Nemá opravdové přátelé, minulost je pouze letmo naznačena. Tato absence hloubky je v něčem výmluvná. Lucy prodává, a zároveň je produktem. Osvojila si profesionální nástroje a taktiky pro přežití v kapitalismu a vzdala se všech investic bez záruky, které by její efektivitu mohly ohrozit – intimity, vášně i sexu.

Problém je, že u takto vyprázdněné hrdinky nikdy nezjistíme, co vlastně chce. Její dilema vyznívá schematicky. Vedlejší dějové linie, které by mohly tento obraz rozvrstvit, jsou využívány účelově. Nejvíc bije do očí epizoda se sexuálním napadením. Namísto toho, aby vedla k hlubšímu prozkoumání moci a zranitelnosti v odcizených partnerských vztazích, funguje jako katalyzátor pro Lucyino finální rozhodnutí. Tento utilitární přístup k závažným tématům oslabuje přesvědčivost filmu i význam činěných rozhodnutí.

Plakát k filmu, zdroj: Falcon

Nakonec vlastně příliš nezáleží na tom, kterému z nápadníků dá Lucy přednost. Možná je to však pointa – možná Celine Song nezajímají konkrétní volby a konkrétní lidé, nýbrž systémové podmínky, v nichž jsou uskutečňovány. Dobře zvolené lokace, kde k setkáním postav dochází, podobně jako v Minulých životech často promlouvají hlasitěji a výmluvněji než lidé. Vnímáme tak, že láska je neustále formována okolní architekturou a logikou trhu.

Jenže právě tato ambice vidět vztahy prizmatem ekonomických a společenských rámců vede k paradoxu: film o vykalkulovaných vztahových strategiích se nakonec sám zaplétá do logiky, kterou demaskuje. Celine Song ve snaze vyprávět o odcizení a odkouzlení příliš spoléhá na formální vytříbenost a klasické dramaturgické berličky, jež slouží spíš k mechanickému posunu zápletky než k prozkoumání reality, v níž postavy existují. Výsledkem je snímek, který je stejně přesný v popisu parametrů moderní lásky, jako je neživý a rezervovaný v jejich dramatizaci. Lze jej s potěšením rozebírat, ale těžko si ho zamilovat.