Film Sorry, Baby mění zavedenou představu o tom, jak mají vypadat příběhy o traumatu

V Paříži narozená Eva Victor (* 1994), jejíž rodina se přestěhovala do USA, hraje profesorku anglistiky Agnès, která přednáší na své alma mater v Nové Anglii. Kromě univerzity neopustila ani svůj studentský byt. Stísněný, přeplněný a špatně osvětlený interiér, z něhož odchází jen v nezbytných případech, se stává metaforou jejího rozpoložení. Mladá žena zůstává kvůli bolestivému incidentu uvězněná v minulosti a sbírá odvahu k opětovnému převzetí kontroly nad sebou samou. Její stagnaci odráží i struktura vyprávění, které se po prologu vrací o pět let zpět a ve čtyřech retrospektivních zastaveních nastiňuje, čím Agnès prošla.

Jednotlivá zastavení nemají povahu kroniky. Po vzoru prozaičky Virginie Woolf, jejímuž románu K majáku náleží v ději významné místo, se zaměřují víc na pocity a imprese než na fakta. Tomu odpovídají i názvy kapitol jako Rok se špatnou věcí nebo Rok s dobrým sendvičem. Vědomí poznamenané traumatem je roztříštěné, nesouvislé a snaží se něčím vyplnit bílá místa v paměti. Z hrdinčiných verbálních i nonverbálních reakcí na zdánlivě nevinné repliky poměrně záhy pochopíme, že byla sexuálně napadena profesorem, s nímž pracovala na své dizertaci. Samotný útok nevidíme. Film nesměřuje k odhalení nebo ke katarzi, pohybuje se v soustředných kruzích, aniž by vždy objasňoval příčiny a následky.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Pro Evu Victor není trauma hádankou. Vyřešení a uzavření představuje pouhý přelud – bolest se bude dál ozývat. Jen možná míň citelně. Rovněž Agnès, jejíž akademickou specializací jsou povídky a nelineární vyprávění, si uvědomuje, že formativní životní zkušenost nelze plně narativizovat. Vždy zůstane něco nevyřčeného. Proto je pro pochopení protagonistky klíčový její vztah s bývalou spolužačkou a nejlepší kamarádkou Lydií (Naomi Ackie). S ní se cítí bezpečně. Nemusí nic vysvětlovat, za nic se omlouvat. Jejich porozumění stojí na podobném smyslu pro humor a nenápadných pečujících gestech, která nepotřebují slovní doprovod.

Setkání s jinými postavami jsou naproti tomu prostoupena nedůvěrou a napětím. Agnès zůstává v obranné pozici. Neustále kalibruje, nakolik se může otevřít. Není si jistá, co lze od druhých – třeba od přátelského souseda Gavina (Lucas Hedges) – očekávat. Odrazem hrdinčiny emocionální zdrženlivosti je i střídmý vizuální styl. Kameramanka Mia Cioffi Henry volí dlouhé, statické záběry, které vždy doznívají ještě pár vteřin po zhasnutí světel a vyřknutí poslední věty. Místo toho, abychom dostávali jasné emocionální signály, jsme nuceni číst mezi řádky, zamýšlet se nad skrytým významem každého slova a pohledu.

Eva Victor a Louis Cancelmi ve filmu Sorry, Baby. Foto: Aerofilms

Znepokojivý podtón získává i uvolněné milenecké škádlení v koupelně. Když Agnès ke Gavinovi utrousí, že se jí nejvíc líbí měkké penisy, můžeme se nad tím pousmát, nebo v tom vidět ozvuk prožitého znásilnění. Zatímco jiné filmy o podobně traumatizujícím incidentu od humoru raději upouštějí, pro Evu Victor – která se poprvé zviditelnila krátkými komediálními videi na Twitteru – jde o součást osobitého autorského rukopisu. Nadsázku ovšem zapojuje tak, aby emoční zranění nezlehčovala, nýbrž prohloubila jeho rezonanci. Trauma neznamená, že se přestanete smát. Často jde naopak o jediný prostředek, jak se s tíhou existence vypořádat.

Dialogy Agnès s doktorem, jehož naučené odpovědi připomínají robota, nebo s dvojicí univerzitních úřednic omlouvajících svou nečinnost interními předpisy, jsou absurdní a současně děsivé tím, jak přesně vystihují realitu mnohých přeživších. Instituce jim sice naoko naslouchají, ale pomoct jim nedokážou. Samozřejmost, s jakou film přechází mezi různými kontrastními tóny a s jakou v něm koexistuje tragika s komikou, tíživost s lehkostí, je nejpřesvědčivějším dokladem mimořádného režijního a scenáristického talentu Evy Victor.

Klidná láska. Lucas Hedges a Eva Victor ve filmu Sorry, Baby. Foto: Aerofilms

Síla jejího inteligentního debutu přitom spočívá v tom, že se nesnaží dojít k univerzálnímu poselství. S odzbrojující přirozeností a upřímností zachycuje specifické, občas matoucí a nečitelné projevy a prožitky jedné konkrétní ženy se zvláštním smyslem pro humor a slabostí pro kočky. Suchým, někdy kousavým černým humorem se Agnès brání tomu, aby byla zredukována na oběť a nic víc. Má kariéru, partnerský vztah a nejlepší kamarádku, která čeká dítě. Její život se nezastavil, i když si to občas přeje. Udržet jeho kontinuitu jí pomáhají hlavně lidé, kteří jsou tady pro ni. Někdy jen na chvíli – jako cizí muž, který jí pomůže rozdýchat panickou ataku, jež ji zastihla v autě. Někdy na celý život – jako Lydie, jejímž návratem na scénu (a výletem k majáku) je vyprávění kruhově uzavřeno.

Také Agnès se opatrně vrací do života tím, že se znovu učí být v něm i pro ostatní. Třeba pro opuštěné kotě, které našla na ulici a bere je pod svou ochranu. Možná klíč k přežití traumatu nespočívá v tom, že s ním budeme zápasit, ale že navzdory němu zůstaneme přítomni. Den po dni, pro sebe i pro druhé, se všemi rozpory a zraněními.