Brad Pitt to valí v mašině. F1 je opulentní závodní spektákl i feel good snímek o stárnutí

Snímek F1, za nímž stojí stejný tým, který pár let předtím vytvořil Cruisův letecký spektákl Top Gun: Maverick, se dostal do kin jen pár měsíců po novém, osmém dílu Cruisovy akční série Mission: Impossible a svým způsobem stojí na stejném principu. V době, kdy globální publikum začíná být unavené hyper-virtuálními fantastickými podívanými, jako jsou série Marvel či Star Wars, Cruise nabízí opak – jakousi hyper-autenticitu.

Letošní Mission: Impossible – Poslední zúčtování i tři roky starý Top Gun: Maverick mají za základ scény, kde herec provádí šílené „kaskadérské“ kousky, v nichž se nenechává zastupovat, nýbrž naopak zdůrazňuje svoji přítomnost. Letos až do té míry, že v komplexní scéně natáčené pod vodou má Cruise speciálně osvětlený skafandr, aby přes obličejové hledí byla co nejlépe viditelná jeho tvář – důkaz, že v obleku je skutečně on! Všechny ostatní aspekty takovýchto filmů má smysl řešit s ohledem na to, že právě riskantní a „opravdové“ scény tvoří jejich jádro. Ostatní aspekty nejsou důležité. Pohoršovat se třeba nad tím, že F1 má předvídatelný děj, a vůbec nezmínit, jak bombastické jsou v něm závodní scény, znamená vytrhnout jeden prvek filmu z jeho celkových proporcí.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Co by tomu řekl Buster Keaton?

Takže začněme u toho nejdůležitějšího. Závodní scény jsou v F1 točeny následovně: Pokud za volantem sedí hlavní hrdina Sonny Hayes, respektive přímo Brad Pitt, jenž ho ztělesňuje (a totéž platí i pro vedlejší postavu mladého závodníka Joshuy Pearce v podání Damsna Idrise), tak herec opravdu řídí reálné auto po skutečné závodní dráze, přičemž jde o reálná závodiště formulí. Scény jsou snímány speciálně vyrobenými miniaturními kamerami, které však mají rozlišení, jež obstojí i v projekcích v IMAXu. Podobné kamery se používaly už v Maverickovi, ale pro potřeby F1 byly ještě zmenšeny na čtvrtinovou velikost. Režii obstaral Američan Joseph Kosinski, který před F1 a Maverickem natáčel designově vypiplané spektákly jako Tron: Legacy nebo Oblivion. V letošním kousku Kosinski stvrzuje schopnost vytvořit elegantně barevně sladěné obrazové kompozice, jež skládá do dynamických, zároveň však dokonale přehledných a precizně rytmizovaných sekvencí – dokonce i hlas sportovního komentátora, který v některých případech provází závodními pasážemi, je pečlivě rytmicky dávkován, aby seděl se střihem a dynamikou pohybu.

Brad Pitt dodal snímku ze světa závodních formulí své typické rošťácké charisma, foto: © Warner Bros.

Podobně jako poslední Cruisovy filmy, rovněž Pittova F1 je v jistém ohledu esenciální podívaná – konkrétně v tom, jak spojuje fyzickou akci, technologii a vizuální estetiku. Svým způsobem jde o návrat k němým slapstickům, v nichž právě souhra člověka a technologie, ať už té před kamerou, nebo kamery samotné, byla základem diváckého zážitku – mám na mysli filmy, kde hvězdy jako Buster Keaton předváděly zběsilé fyzické gagy s tehdejšími stroji, často dopravními prostředky. Cruise tenhle princip posunul do pozice extrémně nákladných blockbusterů, v nichž podobných „stunts“ sice není tolik jako v Keatonových titulech, o to víc jsou však opulentní a koncentrované na efekt neuvěřitelnosti.

Starej mladej a mladej starej

Na účinku bezprostřednosti a autentičnosti není v principu nic staromilského a s tím, jak digitální obrazy začnou být všudypřítomnější, možná ještě nabere na síle. Zároveň je příznačné, že se této možnosti chytají především úspěšní muži ve vyšším věku – platí to nejen pro superhvězdy Pitta a Cruise, ale i pro dvě další zásadní tvůrčí osobnosti – scenáristu Ehrena Krugera a producenta Jerryho Bruckheimera. První z nich začínal kariéru na hororech jako Vřískot 3 a Kruh, poslední léta strávil především psaním fantasmagorických pokračování ságy Transformers; druhý výrazně spoluformoval podobu (nejen) akčního hollywoodského filmu od osmdesátých let – má totiž za sebou natolik rozdílné filmy, jakými jsou Policajt z Beverly Hills, Armageddon a Piráti z Karibiku.

Brad Pitt ve filmu F1, foto: Warner Bros

Možná proto je F1 filmem, který silně akcentuje téma stárnutí a ageismu. Patří do dlouhé linie mezigeneračních děl soustředěných kolem dvou protagonistů různých generací, kteří se jeden od druhého mají co naučit. Sonny Hayes v podání Pitta si mnohokrát vyslechne, že přesluhuje, že patří do starého železa a jeho metody jsou zastaralé. Jenže on je paradoxně tím, kdo do týmu přináší svěží vítr a aktivizuje členy závodní stáje, kteří do té doby byli uvízlí v rutině, včetně Hayesova mladistvého protějšku Pearce. Zároveň je Hayes tím, kdo nakonec musí „dospět“, získat cennou životní lekci a ve finále si potvrdit vlastní životní hodnotu. Jestliže Hayes je vlastně „starej mladej“, pak konformní a ambiciózní Pearce je „mladej starej“. Ženské protějšky obou hrdinů jsou sympaticky obsazené postavami, které nejsou mladé a prvoplánově sexy. Hayesou přítelkyní je rozvedená designérka navrhující auta, v nichž závodníci jezdí, a Pearce ani žádnou romantickou dějovou linku nemá, neboť komplementárním ženským průvodcem je mu jeho matka.

Důležité rovněž je, že v F1 se postavy přes všechny své vnitřní démony a různá vnější protivenství přenášejí s neobvyklou lehkostí. V jádru je to především feel good film: všechny překážky se snaží co nejhladčeji přejet a nechat publikum naplno si užít omamný pocit z rychlé jízdy. Kromě samotných závodů spoléhá na rošťácké charisma Brada Pitta, který snímku vtiskuje svůj charakter podobně, jako to dělá zádumčivý a pekelně soustředěný Tom Cruise v Mission: Impossible. Takže F1  je „důležitým“ filmem především z hlediska vývoje fyzického spektáklu v hollywoodských blockbusterech, což nakonec není zas tak málo.

Plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment