Komentář: Dilema filmu Sbormistr – dobovka z devadesátek a aktuální téma zneužívání
Po karlovarské premiéře vstoupil do kin snímek Sbormistr, který je inspirován případem zneužívání, jehož se dopouštěl sbormistr Bambini di Praga na svých sboristkách. Režisér Ondřej Provazník film pojal jako coming-of-age drama vyprávěné pohledem mladé sboristky a příběh zasadil do devadesátých let. Právě kombinace aktuálního tématu a dobovky je největší silou i úskalím snímku.
Snímek Sbormistr vzbuzuje dojem podobné letní filmové události jako loňské Vlny. Ne nadarmo: Oba snímky spojuje kromě masivní mediální kampaně a standing ovations při premiéře na karlovarském festivalu i společensky rezonující téma a děj inspirovaný skutečnými událostmi a odehrávající se v nedávné minulosti, kterou řada diváků a divaček prožila.
Zde však paralela s Vlnami končí. Tématem i zpracováním je celovečerní debut scenáristy a režiséra Ondřeje Provazníka mnohem komornější, jde o jiný žánr, který bychom mohli označit za coming-of-age drama. Sbormistr patří k hrstce českých snímků pojednávajících o dnes společensky akcentovaném tématu sexuálního zneužívání (viz třeba kauzy Jana Cimického a Dominika Feriho).
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Inspirující nejednoznačnost
Provazníka inspiroval k napsání scénáře zejména případ Bohumila Kulínského, který coby sbormistr zneužil v letech 1977 až 2004 řadu dívek z dívčího pěveckého sboru Bambini di Praga. Kulínský byl v roce 2004 zatčen a roku 2009 odsouzen k pěti a půl letům vězení, ovšem v červnu 2011 byl po výkonu poloviny trestu podmínečně propuštěn na svobodu (zemřel na selhání ledvin v září 2018). Provazníka prý na kauze zprvu zaujalo ambivalentní chování sboristek. Úplně náhodou byl před lety v baru přítomen telefonátu hrstky dívek z Bambini di Praga Kulínskému přímo do vězení. Nejednoznačnost ostatně panovala i u soudu, kdy sboristky vypovídaly místy protichůdně. Zatímco některé označily Kulínského za sexuálního predátora, jiné se bývalého sbormistra zastávaly.
„Námět mě napadl v době, kdy odstartovalo hnutí MeToo. Cítil jsem, že za těmi příběhy jsou plastické vrstvy, někdy temnější, jindy jasnější a někdy můžou být i komplikované. Kulínského příběh v sobě má určitý typ kontroverze a zároveň tajemství,“ říká Provazník o inspiraci skutečným příběhem v rozhovoru pro web ČT art. „Z dnešního pohledu je naprosto evidentní, že Kulínský byl vinen, ale mě na tom spíš zajímala motivace těch dívek, které svědčily u soudu v jeho prospěch. Zajímalo mě to proto, abych byl schopen vytvořit komplexní filmové postavy. To, co jsem z kauzy pochytil, jsem se snažil vtěsnat do příběhu, který ukazuje, co takovému chování předcházelo,“ upřesňuje Provazník pro web ČT art. „Je tam jednoznačné velké provinění, ale současně je to pro mě v obecnějším smyslu příběh o někom, kdo něco hodně chce, touží si splnit svůj sen, což ho nakonec zradí. Pokud tvůrce vychází ze skutečných událostí, což často dělám, tak k nim podle mě musí dodat něco navíc, aby dílo mělo obecnější platnost.“
Sbormistr Mácha se zjevem podobá skutečnému sbormistrovi Bohumilu Kulínskému. Ztvárnil ho slovenský herec Juraj Loj, foto: CinemArt Vábnička New Yorku
Snímek je vyprávěn z pohledu třináctileté Karolíny (v době natáčení taktéž třináctiletá Kateřina Falbrová zaslouženě získala za svůj výkon zvláštní uznání poroty na karlovarském festivalu). Sboristka Karolína se touží dostat do koncertního oddělení, v němž zpívá i její o dva roky starší sestra a který vede charismatický sbormistr Mácha (Juraj Loj). Koncertní oddělení se totiž chystá na vystoupení v New Yorku, což byl pro dospívající dívku v devadesátkách velký sen.
Režisérovi se podařilo vybudovat pozvolné napětí, které vrcholí v překvapivé závěrečné scéně, v níž se veškerá dosavadní křehkost zlomí. Ostrý zlom a utnutý konec byly logickou potřebou autora dodat víceznačnému příběhu jednoznačný apel a usadit ho dle jeho slov tam, kde má eticky být. A také šokovat. „Celou dobu jsem chtěl vytvořit pro diváky či divačky takový prostor, aby se mohli vžít do postavy Karolíny a pochopit, jak se do takové situace člověk dostane. Ale pak jsem jim chtěl jednoznačně ukázat skutečnost, aby pochopili, co se děje potom, proč třeba někdo se svědectvím přichází až dlouho poté a jak je celá situace pro něj komplikovaná emocionálně i psychicky,“ vysvětluje režisér.
Provazník plasticky zachycuje tenze v dívčím kolektivu, kde panuje velká rivalita. Všechny dívky chtějí do New Yorku, Mácha vybere pouze některé. Podle čeho? Vznikají situace, jež dávají leccos tušit, balancují na hraně toho, co je ještě v pořádku a co už možná ne. Je společné saunování dívek se sbormistrem běžnou péčí o zdraví? Proč Máchovi některé dívky tykají? A která dívka získá nejvíc bodů v pomyslné holčičí soutěži, protože se na ni Mácha díval nejčastěji?
Outsiderka Karolína ještě nezná dívčí intriky, taktiky či manipulace. Sbormistr Mácha si cíleně a krok za krokem získává její důvěru, a zároveň v ní vzbuzuje pocit závazku: nemůže ho zklamat, vybral ji přece na soustředění a následně do New Yorku.
Dokonalá evokace devadesátek
Sbormistr představuje jedno z nejpřesvědčivějších audiovizuálních zobrazení devadesátých let u nás. Provazník zvolil toto období pro svůj film mimo jiné proto, že filmové hrdince bylo v té době tolik, kolik tenkrát jemu: „I já jsem v devadesátkách vyrůstal, tím mi to bylo blízké. Psalo se mi to relativně snadno, protože to byl svět mého dětství.“
V českých filmech a seriálech (například Vyprávěj) jsou devadesátá léta zpodobena obvykle příliš stylizovaně a v křiklavých barvách, takže daný fikční svět nepůsobí autenticky. Provazník s kameramanem snímku Lukášem Milotou, s kostýmním výtvarníkem (a divadelním scénografem) Markem Cpinem a se scénografkou Irenou Hradeckou však docílili po(d)vědomého pocitu autenticity prostřednictvím neokázalých, avšak dobově přesných kostýmů a kulis včetně takových detailů, jako jsou plakáty v dívčích pokojíčcích obou sester, na něž si pamětníci a pamětnice budou velmi dobře pamatovat (potvrzuje autorka těchto řádků, která v devadesátkách také vyrůstala). Technicky k vizuálu přispěl fakt, že se natáčelo na šestnáctimilimetrový, tedy analogový film, který má specifické obrazové kvality, není tak ostrý, čímž stáhne devadesátkovou křiklavost a barevnost.
Dojem autenticity podpořilo rovněž to, že všechny scény se sborem byly natočeny bez playbacku, naživo s Kühnovým pěveckým sborem. „Cítil jsem, že zpěv je klíčový element vyprávění, protože dívky spoluvytvářejí něco úžasného a krásného, kontrapunkt k temnotě příběhu,“ říká Provazník pro web ČT art. Dívky prý do filmu vybíral tak, aby fungovaly jak pěvecky, tak herecky. I představitelka Karolíny, Kateřina Falbrová, je ze sboru.
Doba dravá jako buldozer
Devadesátá léta mají kromě faktické roviny (i v té době se Kulínského praktiky odehrávaly) a nostalgické roviny (návrat režiséra snímku do dob jeho vlastního dospívání) ještě jednu vrstvu, jež míří hlouběji k tématu. Praktiky v Bambini di Praga byly předvojem toho, co sklízíme dnes.
„Devadesátky jsou ambivalentní: jsou zdrojem nostalgie a vzpomínek na něco skvělého, ale zároveň zdrojem traumat. Je to prostě neuralgický bod počátku dnešní demokratické společnosti. Devadesátky byly přívalem energie a obrovské touhy něco dokázat, a zároveň všemožných špín pod povrchem. Byly jako buldozer: živočišné, jelo se dopředu bez záklopky a bez ohledu na cokoliv, všichni byli orientovaní na úspěch. Až po letech se začalo přicházet na temné, zejména kriminální věci, které to provázely. Ta doba byla pro můj příběh příznačná. Postava sbormistra, který představuje úspěch i moc, je typicky devadesátková. Tenhle implicitní dojem z té doby jsem chtěl do filmu za sebe dostat. Pro mě to byl takový vnitřní obraz toho, proč právě do devadesátek jsem Sbormistra situoval,“ přibližuje Ondřej Provazník.
V devadesátých letech (nemluvě o předchozích desetiletích, ale i o letech následujících – až do hnutí MeToo, které o sobě dalo hlasitě vědět po roce 2017) nebylo úplnou výjimkou, že měl šéf něco se svou podřízenou nebo učitel se žákyní, ostatní to věděli, ale nic s tím nedělali. Zcela běžné byly dvojsmyslné či ženy ponižující narážky na pracovišti. Teprve kauzy objevující se v zahraničí razantně označily dříve tolerované chování za obtěžování či zneužívání.
Scenárista a režisér Ondřej Provazník, foto: Kateřina Zemanová
Film pro pamětníky?
Je však otázkou, zda Sbormistr svou kombinací dobovky, která spatřuje kořeny dnešního problému v devadesátkách (upřímně řečeno, tyto kořeny jsou mnohem hlubší a je třeba je hledat v nastavení společnosti dávno před rokem 1989), dokáže aktuální debatu o tématu zneužívání posunout a dodat jí něco navíc. Zejména mladší generaci, která v devadesátkách nevyrůstala, bude dobový kontext i design filmu cizí, stejně jako jim pravděpodobně bude připadat neaktuální i pojetí tématu.
Dnes už by rodiče dospívajících byli k autoritě jejich vedoucího (ať sboru, sportovního klubu či jiného kroužku) patrně mnohem obezřetnější, než jsou rodiče v Provazníkově filmu. Dnešní dospívající nejsou díky internetu, škole či veřejné debatě už tak nepoučeni tím, kde leží hranice toho, co si k nim kdo může dovolit. V dnešní době se o zneužívání pojednává v audiovizi spíš v jiných souvislostech, například v partnerských vztazích (viz série Pět let) či prostřednictvím sociálních sítí (například dokument V síti).
Devadesátky jsou ambivalentní: jsou zdrojem nostalgie a vzpomínek na něco skvělého, ale zároveň zdrojem traumat. Je to prostě neuralgický bod počátku dnešní demokratické společnosti.
Sepětí Sbormistra se skutečnou Kulínského kauzou, které akcentuje zejména mediální kampaň k dílu, má tedy svá pro a proti. Ačkoliv Ondřej Provazník zdůrazňuje, že příběh i jeho postavy jsou fiktivní, místy působí vazba na skutečnost matoucím dojmem. Nejenže se filmový sbormistr Mácha velmi podobá skutečnému Kulínskému a snímek je zasazen do let, kdy kauza vrcholila, ale divák si snadno zamění filmový příběh za skutečný případ i co do jeho rozuzlení, zejména když snímek tak ostře končí a nabízejí se otázky, na něž může nacházet odpovědi ve skutečné kauze: Co se s dívkou dělo poté? Jak reagovali rodiče obou děvčat či matka sbormistra? Kdo predátora nakonec nahlásil? Vzniká zvláštní podvojnost díla a skutečnosti. Znalost případu navíc snímku ubírá na napětí, protože tušíme, kudy se příběh bude ubírat. Kampaň zdůrazňující sepětí s případem navíc zjevně cílí především na pamětníky devadesátek, protože současné generaci je už sotva známá.
Sbormistr tedy do současné debaty o zneužívání či obtěžování vstoupit nedokáže. Pokusil se spojit trendující téma s dobovým dramatem, přičemž jedno z podstaty vylučuje druhé. Svou sugestivní a nenásilnou devadesátkovou stylizací bezesporu dokáže oslovit generaci, k níž patří i tvůrce snímku (i autorka těchto řádků), obávám se však, že nemluví jazykem srozumitelným následujícím generacím.
