Vyprávět znamená existovat. Palestinské filmy vzdorují zapomnění i stereotypům

Svým životům dáváme smysl skrze vyprávění. Tak lze ve zkratce shrnout jednu z tezí francouzského filozofa Paula Ricoeura, autora třísvazkového díla Čas a vyprávění. Příběhy podle něj nejsou pasivní reflexí zkušeností. Ovlivňují, jak žijeme, jak vzpomínáme, jak se vztahujeme k druhým. Vyprávět znamená předávat vlastní zkušenost, utvářet svou identitu.

Pokud je celý národ zbavován práva vyprávět své příběhy vlastním hlasem, pokud bývají jeho příslušníci ve výrocích politiků, ve zpravodajství a na sociálních sítích soustavně redukováni na statistiky a stereotypy, dochází tím k plošnému popírání a vyvlastňování jejich lidskosti. V takových situacích nabývá vyprávění, literární či filmové, zásadního významu. Stává se praxí, která lidem vrací subjektivitu a důstojnost, dodává jim hloubku. Narativní sebeurčení získává kromě kulturního také morální a existenciální rozměr.

Právo na prezentaci

Mainstreamové vyprávění o izraelsko-palestinském konfliktu, který po teroristickém útoku Hamásu z října 2023 opět ovládlo média, je často jednostranné. Obraz Izraele jako výhradní oběti a Palestinců jako agresorů zastiňuje komplexnější realitu. Mnohé mezinárodní organizace včetně OSN, Amnesty International nebo expertů Mezinárodního soudního dvora upozorňují, že se izraelská vláda dopouští válečných zločinů, podle některých analýz dokonce páchá genocidu. Stejně jako nelze omlouvat terorismus, nelze mlčet o systematickém zabíjení civilistů.

Palestinci jsou v západní popkultuře málokdy vykresleni jako psychologizovaní aktéři. Po desetiletí naopak dochází k jejich démonizaci, bývají redukováni na karikatury zla. Pokud už se v nějakém příběhu objeví, pak zpravidla jako bezejmenná kolektivní hrozba, symbol násilí nebo pasivní objekt. Chybí jim tvář, tedy to, co podle Ricoeurova blízkého přítele, filozofa Emmanuela Levinase, představuje jeden z předpokladů etického jednání vůči jiným lidem. „Tvář je to, čehož smysl spočívá v příkazu ‘Nezabiješ!’“ píše Levinas v Etice a nekonečnu.

Akční filmy Delta Force (1986) a Raději zemřít (1987) posilují stereotyp Palestinců jako islamistických fanatiků, kteří nenávidí Ameriku a vraždí děti. V hollywoodském velkofilmu Exodus (1960) o zakládání státu Izrael nejsou Palestinci téměř vůbec přítomni, nanejvýš jako překážka na cestě k sionistickému ideálu. Dokonce i izraelské filmy jako Betlém (2013) nebo Foxtrot (2017), v lecčem nesmlouvavé k zemi svého vzniku, byly kritizovány za to, že se příliš soustředí na izraelské trauma a opomíjejí kontext okupace a intifády.

Snímky jako Raději zemřít posilují stereotyp Palestinců jako islamistických fanatiků, kteří nenávidí Ameriku a vraždí děti, foto: archiv ČT

Jeden z nejvlivnějších postkoloniálních myslitelů Edward Said ve svém eseji Permission to Narrate z roku 1984 píše, že Palestincům bylo roky upíráno právo reprezentovat sebe samé nejen politicky, ale i narativně. Ačkoliv mají bohatou historii prózy, poezie a dalších uměleckých forem, podle Saida jim mocenské mechanismy médií a politiky znemožnily popsat vlastní zkušenost, artikulovat svou minulost. Saidova úvaha o asymetrii moci přitom zůstává v platnosti i ve věku TikToku, livestreamů a nezávislých distribučních kanálů.

Palestinci dnes sice mohou natáčet a streamovat videa, publikovat články, ale málokdy proniknou do hlavních zpravodajských médií a západních kulturních institucí. Jejich hlasy často zanikají v moři dezinformací, bývají označovány za neověřitelné, tendenční či rovnou za propagandu. Anebo jsou algoritmicky potlačované. Platformy jako Instagram, Facebook nebo X se podle některých lidskoprávních organizací dopouštějí takzvaného shadow banningu čili snižují dosah obsahu dokumentujícího situaci v Gaze a na Západním břehu, případně jej rovnou mažou. Ať už kvůli nahlášení „nevhodnosti“, nebo automatizovaným zásahům, které nerozlišují mezi dokumentací a glorifikací násilí. Technická možnost vyprávět ještě nezaručuje, že budete slyšet.

Fungování médií asi nezměníme. Ovšem můžeme se rozhodnout neodvracet zrak a aktivně vyhledávat příběhy, které se těžko dostávají k většímu publiku. Na YouTube je například ke zhlédnutí dokument Gaza: How to Survive a War Zone (2025). V době, kdy je přístup novinářů do rozbombardovaného pásma Gazy značně limitovaný a nebezpečný, přináší cenné svědectví tamějších civilistů. Stanice BBC film přesto stáhla ze své online videotéky jen pár dnů po odvysílání. Oficiálně kvůli střetu zájmů. Nepomohly ani protesty osobností jako Ken Loach, Riz Ahmed nebo Gary Lineker, označujících krok za cenzuru.

Dokument Gaza: How to Survive a War Zone je ke zhlédnutí na YouTube, na stránkách BBC ho bohužel neuvidíte, zdroj: YouTube

Promlouvat svým jazykem

Ve filmové tvorbě přispěl k dominanci jednoho typu rámování také fakt, že palestinská kinematografie vznikala v troskách. Doslova i obrazně. Po první arabsko-izraelské válce v letech 1948 a 1949 byla část uměleckých elit zabita nebo vyhnána a kulturní infrastruktura zdevastována. Nebylo kde ani jak tvořit filmy. Přesto se objevovaly převážně amatérské pokusy zaznamenávat existenci na obsazeném území. Systematicky se palestinská filmová tvorba začala rozvíjet po roce 1967 v exilu, pod hlavičkou Organizace pro osvobození Palestiny, která zafinancovala vznik několika desítek dokumentárních filmů.

Palestinské dokumenty se promítaly v táborech, na univerzitách i specializovaných festivalech. Měly burcovat, vzdělávat, vytvářet vědomí národa bez územního ukotvení. Tato první fáze skončila symbolicky i prakticky roku 1982. Palestinské filmy byly kvůli bezpečnosti uskladněny v jedné bejrútské nemocnici. Když do Libanonu vtrhla izraelská armáda (IDF), záhadně zmizely. Později byly některé nalezeny v archivech IDF.

Po zabavení značné části palestinského filmového dědictví a první intifádě ovšem započala nová etapa introspektivních autorských filmů. Režiséři jako Michel Khleifi, Elia Suleiman, Rashid Masharawi nebo později Annemarie Jacir a Hany Abu-Assad tvoří mimo přímou politickou kontrolu a prosazují se na mezinárodních festivalech.

Z palestinského dokumentu Žádná jiná země, který získal Oscara, foto: © Yabayay Media

Rozsáhlou, mimořádně významnou a rámec tohoto textu přesahující skupinu pak tvoří palestinské dokumenty – například Oscarem oceněná Žádná jiná země (2024) nebo film Jít s duší na dlani (2025), promítnutý letos na karlovarském festivalu. Desítky dalších jsou ke zhlédnutí na specializovaných webech jako palestinefilms.org.

Palestinští tvůrci nepředstavují součást dominantní kultury a nejspíš o to ani neusilují. Důležitější je pro ně možnost existovat nezávisle na ní, vytvářet vlastní kinematografickou paměť, promlouvat svým jazykem. Důležité je, že navzdory komplikovanému shánění financí a zastrašování stále filmují a nabízejí alternativu k převažujícím narativním rámcům. Palestince nezplošťují na jednoduché typy. Snaží se vyprávět intimní a specifické příběhy, v nichž mají obyvatelé okupovaného území nejen onu „levinasovskou“ tvář, ale také jméno, minulost a možnost mluvit, jednat, milovat a selhávat.

Film Sůl tohoto moře vypráví o ženě, která se vrací do země svých předků, aby od úřadů zkusila získat zpět, oč byla její rodina nespravedlivě připravena, foto: IMDb

Mají atentátníci duši?

Film Sůl tohoto moře (2008), promítnutý toho roku v sekci canneského festivalu Un Certain Regard, vypráví o Soraye, mladé ženě z Brooklynu, která se narodila v komunitě palestinských uprchlíků. Když se dozví, že izraelská banka zmrazila úspory jejího dědečka, vyhnaného v roce 1948 z Jaffy, vrací se do země svých předků, aby od úřadů zkusila získat zpět, oč byla její rodina nespravedlivě připravena. Potkává při tom Emada, jehož ambicí je z Palestiny navždy odejít. Režisérka Annemarie Jacir ukazuje Palestince jako aktivní, povahově rozmanité postavy, z nichž některé touží po návratu, kdežto jiné po útěku.

Podobných příkladů v palestinské kinematografii z nedávné doby najdeme řadu. Hrdinou filmu Omar (2013) je mladý pekař. Každý den riskuje život, když kvůli své tajné lásce přelézá separační zeď mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu. V daném kulturním kontextu nejde pouze o projev zamilovanosti, nýbrž také o formu politického odporu.

Hrdina filmu Omar denně kvůli své tajné lásce přelézá separační zeď mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, foto: IMDb

Na Oscara nominovaný krátký film The Present (2020) sleduje otce s dcerou, kteří se vydávají koupit dárek pro matku. Jenže musejí přejít přes izraelské kontrolní stanoviště. Banální úkon se mění v ponižující zkoušku, která odhaluje brutalitu okupace v mikroskopickém měřítku. Podobný námět má snímek 200 metrů (2020) od Ameena Nayfeha. Vypráví o otci, který se kvůli administrativnímu rozdělení území nemůže dostat za nemocným synem, žijícím přitom v sousední, dvě stě metrů vzdálené vesnici na Západním břehu Jordánu.

V posledních dvou letech na festivalech rezonovaly dva filmy, které zkoumají fragmentární realitu palestinské existence v širším časovém i geografickém rozpětí. Melodrama Vše, co z tebe zbylo (2025) vypráví příběh tří generací jedné rodiny z Jaffy, jejichž životy jsou formovány táhlým válečným konfliktem. Sledujeme, jak se trauma ze ztráty domova a identity přenáší z rodičů na děti a vnuky. Vizuálně bohatý snímek klade důraz na vzpomínky, které si postavy snaží zachovat jako důkaz toho, kým byly a odkud pocházejí. Stejnou funkci plní i palestinské filmy. Tam, kde oficiální archivy chybí nebo byly zničeny, uchovávají paměť nikoliv jako soubor dat, ale jako zkušenost z první ruky.

Melodrama Vše, co z tebe zbylo vypráví příběh tří generací jedné rodiny z Jaffy, jejichž životy jsou formovány táhlým válečným konfliktem, foto: KVIFF

Snímek Do neznáma (2024), uvedený v těchto dnech do české kinodistribuce, sleduje dvojici palestinských přátel, kteří uprchli z libanonského tábora Ain el-Helweh do Athén. Nemají platné dokumenty, pracují proto načerno, aby si mohli nechat vyrobit falešné pasy a emigrovat do Německa. Naplňování plánu naruší drogová závislost jednoho z nich. Režisér Mahdi Fleifel kombinuje thrillerovou strukturu s humanistickým přístupem. Palestinské uprchlíky neidealizuje. V centru jeho nesentimentálního, napínavého filmu stojí otázka, kolika morálních kompromisů se člověk ve strastiplné životní situaci může dopustit, aby neztratil svou lidskost. Film nabízí hlubší vhled do reality lidí, na něž je v mnoha evropských městech nahlíženo s podezřením, opovržením nebo otevřenou nenávistí.

Ze snímku Do neznáma, který vstoupil do českých kin minulý týden, foto: © Inside Out Films

Zachytit každodennost okupace

Komplexnost, kterou přinášejí filmy jako Do neznáma, je zásadní. Postavy nejsou dobré, nebo špatné, nýbrž reagují na situace, jež nemají snadná řešení. Jak píše mimo jiné i výše zmíněný filozof Ricoeur, narativní identita není utvářena pouze soudržností, ale také skrze rozpory. Příběh musí obsahovat napětí, zvraty a nejednoznačnost. Možná největší výzvou pro západní publikum bylo v tomto ohledu drama Ráj hned teď (2005). Na Oscara nominovaný film detabuizoval psychologické motivace sebevražedných atentátníků. Ti tady nepředstavují bezduché padouchy, kteří provolávají „Allāhu akbar!“ a slepě nenávidí Západ, nýbrž mladé muže vyrůstající v násilných, nestabilních podmínkách a volící radikální východisko.

Kontroverzní úhel pohledu vedl k protestům i petici žádající zákaz filmu, kterou podepsaly desítky tisíc lidí. Režisér Hany Abu-Assad se prý dopustil humanizace vrahů a propagace terorismu. Ve skutečnosti ale činy postav neobhajuje, jen se jim snaží porozumět. Což někdy vyžaduje vidět lidskost i tam, kde převládá krutost, fanatismus a násilí. V naší extrémně polarizované přítomnosti, kdy bývá jakékoli pojmenování utrpení jedné strany automaticky vnímáno jako negace bolesti té druhé, je něco takového možná ještě kontroverznější než v době, kdy měl film premiéru.

V naší extrémně polarizované přítomnosti bývá jakékoli pojmenování utrpení jedné strany automaticky vnímáno jako negace bolesti té druhé.

Politický akt palestinských filmařů může ovšem spočívat i v něčem nevinnějším, než je pohled do mysli atentátníků – v zachycení každodennosti okupovaného území. To je doména zřejmě nejproslulejšího palestinského režiséra Elii Suleimana, několikrát oceněného v Cannes. V absurdistických, anekdoticky komponovaných kronikách lásky a útlaku jako Boží zásah (2002) nebo Čas, který zbývá (2009) neukazuje vybombardované nemocnice či střelbu do civilistů čekajících na humanitární pomoc, ale lidi hrající vrhcáby, připravující si kávu, mlčky míjející izraelské tanky stojící na ulici. Normální život v nenormálních podmínkách.

Nárazy do neviditelných zdí

Suleimanova smutná groteska To musí být nebe (2019) rozšířila prostor palestinského vyprávění za hranice okupovaného území. Film s minimem dialogů a velkým citem pro vizuální ironii podobně jako Sůl tohoto moře a Do neznáma upozorňuje, že Palestinci nejsou jen „tam“, ale i mezi námi – v diaspoře, exilu, ulicích evropských metropolí. Bezejmenný protagonista, jehož hraje sám režisér, se ocitá v různých městech – Paříži, New Yorku, Nazaretu – a všude naráží na neviditelné zdi. Setkává se s povědomou podezíravostí, zesíleným dohledem, jemnými i přímými formami vyloučení.

Hrdinova identita je stigmatizujícím břemenem i daleko od domova. Druzí v něm nevidí člověka, ale bezpečnostní riziko, zhmotnění politického konfliktu. Palestinská existence se stává něčím, co je sledováno, kategorizováno, málokdy respektováno. Právě o respektující přístup, který nezůstává u dichotomie dobra a zla, oběti a agresora, se snaží Suleiman i další palestinští režiséři a režisérky. Tím, že své krajany ukazují v celé jejich složitosti, vracejí jim to, co jim je po desetiletí systematicky odpíráno: možnost být viděni a slyšeni jako plnohodnotné lidské bytosti.