Esej: Sherlockův index a Batmanův archiv aneb Nástěnka jako symbol vyšetřovací databáze
Co mají ve filmech společného blázni, geniální detektivové a maskovaní hrdinové? S oblibou sestavují nástěnky nebo píšou po zdech a snaží se tak něco vyřešit. Ještě před třiceti lety bychom na tyto plochy nenarazili, v současné produkci jich je záplava. O čem to vypovídá? Těmto a dalším otázkám je věnována volná série textů. Druhý z nich se věnuje adaptacím Sherlocka Holmese a Batmana.
Filmy, seriály i počítačové hry z nedávné doby nám nabídly hned několik příkladů, kdy detektiv Sherlock Holmes a superhrdina Batman vytvářejí nástěnky ve snaze vyřešit určitý kriminální případ. Estetika těchto ploch je vždy podobná: Novinové výstřižky, fotky podezřelých, záběry z místa činu a „obligatorní“ červená nit, která vše spojuje. Přitom je nenajdeme ani v původních příbězích Arthura Conana Doylea (vycházely v letech 1887–1927), ani v prvních ročnících časopisu Detective Comics, kde se Batman objevil v roce 1939. Ba co víc: nenajdeme je v žádné adaptaci do počátku tohoto století. Co se tedy v posledních dvaceti letech změnilo? Odpověď můžeme hledat v posunu k databázím coby symbolu naší doby.
Základem byly výstřižky
Holmes bývá ve filmech či seriálech vykreslován jako typ detektiva, který umí vyřešit celý případ ve své hlavě. Díky znalosti specifických oblastí – druhů tabáku, typů zeminy, jízdních řádů – si všímá jinak nepostřehnutelných stop, z nichž seskládá rozuzlení, jímž pokaždé ohromí Watsona. Často se ovšem zapomíná, že byl závislý i na množství externích zdrojů. V Doyleových povídkách používá encyklopedie, referenční literaturu a vlastní knihu novinových výstřižků, které říká index. Tento způsob získávání informací přitom nebyl v tehdejší Anglii ničím zvláštním. Od sedmdesátých let 19. století vznikaly agentury, které pro klienty shromažďovaly výstřižky na požadovaná témata; jedna takováto firma dokonce napsala Doyleovi, zda by Holmes neměl zájem o jejich služby.
Nástěnku jako nástroj vyšetřování si A. C. Doyle ani doboví čtenáři s postavou kriminalisty nespojovali. V americké sérii čtrnácti snímků se Sherlockem Holmesem natočené mezi lety 1939–1946 s hercem Basilem Rathbonem se nástěnky taky neobjevily. Na snímku je Basil Rathbone ve snímku The Pearl of Death z roku 1944, foto: Archiv ČT
Sherlockův byt zaplavovaly dokumenty do té míry, že si na to Watson v povídkách stěžoval. Přesto je detektiv nikdy nevylepoval na zeď a spokojil se s pouhým listováním. Proč? Nástěnka jako nástroj či atribut vyšetřování je totiž něco, co si Doyle ani doboví čtenáři s postavou kriminalisty nespojovali. Totéž platí pro následující generace. Nástěnky nenajdeme ani v americké sérii čtrnácti snímků (natočené mezi lety 1939–1946) s hercem Basilem Rathbonem, ani v pozdějším seriálu z produkce Granada Televison (celkem 41 epizod vysílaných v rozpětí 1984–1991). Nástěnka s fotkami obětí a mapkou se vyskytne až v televizním filmu Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy (režie Simon Cellan Jones, 2004), ovšem slouží spíše jako pozadí pro dialogy, nikoli coby nástroj dedukce. Tou dobou je Sherlockův index už dávno zapomenut. Inkorporaci nástěnek je proto třeba hledat jinde.
Nástěnka s fotkami obětí a mapkou (v pozadí) se vyskytla až v televizním filmu Sherlock Holmes a případ hedvábné punčochy z roku 2004, foto: Archiv ČT
Prst na technologickém tepu doby
Batman bývá přezdíván World’s Greatest Detective a je v mnoha ohledech Sherlockovým následovníkem. Koneckonců poslední Doyleovu povídku a zrod maskovaného hrdiny dělí pouhý tucet let. Batman v prvních ročnících komiksu používá při vyšetřování lupu, o případech se dozvídá z novin a běžně u toho kouří dýmku oděn v županu. Rovněž postava Robina představuje paralelu Watsona – pomocník, jemuž detektiv může vysvětlovat nahlas své dedukce. Na rozdíl od londýnského detektiva „zamrzlého“ na konci 19. století se příběhy s Batmanem odehrávají většinou v době vydání. To značí, že odrážejí dobový způsob sběru dat, jejich třídění a ukládání i přidružený futurismus – Batman je totiž vždy technologicky napřed.
Batman bývá přezdíván World’s Greatest Detective a je v mnoha ohledech Sherlockovým následovníkem. V komiksech se občas vyskytuje s lupou, zdroj: DC.com V prvních dekádách své existence tento hrdina jen nerozdával rány, nýbrž skutečně vyšetřoval. Klíčový byl pro něj jeho osobní archiv obsahující bezpočet informací o kriminálních živlech Gothamu. Zatímco Sherlockův index poskytoval pouze pozadí postav a událostí, Batmanův archiv často vede přímo k vyřešení případu. V komiksech je zprvu zobrazován jen jako malá kartotéka a začne se rozrůstat až poté, co Batman „dostane“ svou podzemní skrýš (Batcave se poprvé objeví v roce 1943). Šanony a složky se postupně objeví i na obálkách komiksů a stanou se středobodem několika příběhů. Důležitost archivů v batmanovském světě potvrzuje i to, že si je vytváří někteří zlosynové – kartotéku má i Joker (viz komiks The Joker’s Double z roku 1944).
Situace se mění s příchodem fiktivního superpočítače. I když se Batcomputer poprvé objevuje v hraném seriálu Batman (režie Lorenzo Semple Jr., William Dozier, 1966–1968), přístroje na zpracování dat najdeme v komiksech už dříve (například v příběhu z roku 1956 The 10,000 Secrets of Batman!). Maskovanému hrdinovi ve jmenovaném seriálu někdo ukradne krabičku s mikrofilmy, které obsahují celý jeho archiv. Batman toto extra kompaktní úložiště údajně používá tehdy, pokud musí vyšetřovat mimo Gotham. V nesprávných rukou by však mohlo napáchat nepěknou škodu, takže hrdina musí zloděje vypátrat – a jak jinak než pomocí kartotéky, která mu zůstala. Ta už ovšem neobsahuje fotky či otisky prstů, nýbrž děrné štítky, které Batman s Robinem strkají do přístroje nazvaného Electronic Data Analyzer. Po nastavení parametrů pachatele (přibližná výška, váha, apod.) tento třídič zúží okruh podezřelých na několik desítek a s pomocí dalších filtrů (zloděj uměl zacházet s elektřinou) vyjede jméno viníka. Batmanovi tedy stačí přístroj „nakrmit“ příslušnými štítky, zadat parametry a voilà! Doslovné deux ex machina.
Batcomputery v komiksech i filmech a sériích s Batmanem měnily podobu podle pokroku své doby, zdroj: DC.com Batmanův archiv se v komiksech rozrůstá natolik, že je bez použití třídících přístrojů nepoužitelný. Rozšiřují se i možnosti vyhledávání, hrdina může zvolit téměř jakékoli parametry a není závislý na abecedním řazení kartoték. Celý proces se zároveň automatizuje a s příchodem seriálu v roce 1966 už počítač pouze netřídí štítky, ale rovnou odpovídá na dotazy. Archiv se tak stává něčím novým – databází.
Co bylo první – monitor, anebo nástěnka?
Databázi jako jeden z klíčových aspektů nových médií zdůrazňuje americký umělec a teoretik ruského původu Lev Manovich v knize Jazyk nových médií (v originále vyšla roku 2001, česky 2018). Dle Manoviche byly dřívější formy kulturního výrazu moderní doby – konkrétně román a film – nahrazeny databází. Podle autora představuje odlišný model podoby našeho světa, „novou symbolickou formu počítačového věku“. Tvrdí, že s sebou přináší i novou estetiku.
Podle teoretika Lva Manoviche představuje databáze „novou symbolickou formu počítačového věku“, která s sebou přináší i novou estetiku.
Ona nová estetika se nejpřímočařeji projevuje právě v detektivkách a kriminálkách. Zvláště ve zrychleném seriálovém vyprávění se okamžitý přístup do nejrůznějších interních i externích databází stal standardem a vyšetřovatelé zde snadno ověřují otisky prstů, DNA, získávají výpisy hovorů či platebních karet apod. Divák tyto možnosti bere jako něco samozřejmého.
Tým detektivů Námořní vyšetřovací služby L. A. provádí pravidelně briefing před rozměrnou obrazovkou, foto: Archiv ČT Skutečnost, že tato interakce s databázemi probíhá výlučně skrze monitory, je ještě samozřejmější. Typickým v tom je seriál Námořní vyšetřovací služba L. A. (první série vznikla v roce 2009), kde tým detektivů provádí pravidelně briefing před rozměrnou obrazovkou. Na ní se objevují záznamy z nejrůznějších zdrojů, ale nikdy není ukázáno, jak vyšetřovatelé informace vyhledávají. Prostě je na obrazovku „nahodí“ z tabletu. Rovněž nevidíme, že by bylo nutné pro daný dokument někam fyzicky dojít. To, co lze skrze obrazovku vyhledat, lze na ní i okamžitě zobrazit. Tím se vkládá rovnítko mezi databáze a monitory. Obrazovky nejsou pouze oknem do databáze, přímo ji symbolizují.
Přestože bychom mohli předpokládat, že vývoj ve filmových a televizních detektivkách směřoval od korkových nástěnek směrem k monitorům, bylo tomu patrně naopak. Nástěnky, tabule a podobné plochy fiktivních vyšetřovatelů se masivně rozšířily teprve poté, co kriminálky začaly operovat s databázemi nahlíženými skrze obrazovky. Zásadním momentem zde není ani přerod archivu v databázi, ani příchod počítačových monitorů na konci sedmdesátých let, nýbrž kombinace obojího. Dokládá to příklad zmíněného Batmanova archivu.
Obrazovky v Batmanovi Tima Burtona, foto: Archiv ČT
I když byly monitory v devadesátých letech běžnou součástí komerčních počítačů, Batman se ve filmech z této doby spoléhá raději na papírovou dokumentaci. Ve snímku Batman (Tim Burton, 1989) je sice Batcomputer zpodobněn coby robustní výkonný přístroj, ovšem když hrdina potřebuje něco zjistit, nechá si od Alfreda přinést složku s novinovými výstřižky. Jako kdyby tvůrci zapomněli, že minimálně od šedesátých let je Batmanův archiv uložen právě v počítači. Teprve když se internet stal stejně každodenním nástrojem jako monitory – za pomyslný zlom můžeme považovat příchod takzvaného Webu 2.0 kolem roku 2004 –, vrátil se Batcomputer do pozice hlavního informačního portálu.
Ukázkový je poslední díl batmanovské trilogie režiséra Christophera Nolana Temný rytíř povstal (2012). Rozhraní zdejšího Batcomputeru, který sestává z celkem devíti monitorů, navrhl designér Jorge Almeida: „Chtěl jsem, aby rozhraní vypadalo jako výkonný domácí počítač, který Bruce Wayne sám postavil. Batman je detektiv, takže jsem nechtěl, aby to vypadalo, jako by za něj veškeré vyšetřování prováděl superpočítač. Použil jsem překrývající se okna, abych naznačil, že se aktivně nabourává do více zdrojů informací,“ vysvětlil designér.
Batcomputer z filmu Temný rytíř povstal sestává z celkem devíti monitorů a navrhl jej designér Jorge Almeida, foto: Archiv ČT
Batman tedy vlastní archiv již nepotřebuje, protože díky internetu a svým hackerským schopnostem má přístup k bezpočtu databází. Monitory tohoto počítače přitom pro diváka fungují jako nástěnka. Neukazují příkazové řádky, ani excelové tabulky, ale důvěrně známé grafické prvky: otisky prstů, protokol o zatčení či stránku novin.
Kde se ty věci vzaly?
Nástěnky se možná zdají vzdálené počítačovým obrazovkám, ve skutečnosti využívají stejné vizuální principy. Výzkumníci počítačového rozhraní v sedmdesátých letech hledali různé způsoby, jak malou obrazovku připodobnit desce stolu (desktopu), a to jak rozměrem, tak manipulací s dokumenty. Když počítačový vědec Alan Kay coby zaměstnanec výzkumné a vývojové společnosti Xerox PARC přišel s překrývajícími se okny, inspirovaly jej k tomuto vynálezu papíry ležící přes sebe na stole. Ve své dizertaci z roku 1969 virtuální plochu přirovnával právě i k nástěnce.
V současných detektivních filmech a seriálech je s fyzickými i digitálními plochami nakládáno stejně. Ani v případě nástěnek často nevíme, odkud se připíchnuté dokumenty vzaly, fáze vyhledávání chybí. Typickým příkladem je seriál Jak prosté (režie Robert Doherty, 2012–2019), kde Sherlock a Watson v každém díle pokryjí zeď svého bytu skrumáží dokumentů, ale skoro nikdy nevysvětlí, odkud pocházejí. Zatímco například v prvních dvou řadách seriálu The Wire – Špína Baltimoru (tvůrce David Simon, 2002–2008) byl každý dokument, ať už fotka, nebo telefonní číslo, velmi pracně získán a jeho umístění na nástěnku představovalo malý triumf, v seriálech typu Jak prosté jsou informace z databází spotřebním zbožím, jež je možné vždy znovu vyhledat a vytisknout.
Sherlock Holmes a jeho přítel Watson v podání herců Roberta Downeyho Jr. a Judea Lawa stojí ve filmu Sherlock Holmes: Hra stínů taky občas před nástěnkou, foto: Archiv ČT
I když byl Sherlockův index dávno zapomenut, nástěnky se do jeho světa nakonec dostaly díky této databázové estetice. Platí to pro adaptace zasazené do konce 19. století, jako je Sherlock Holmes: Hra stínů (režie Guy Ritchie, 2011), tak i pro ty aktualizované: seriál BBC Sherlock (tvůrci Mark Gatiss, Steven Moffat, 2010–2017) a zmíněné Jak prosté. Přitom vytvoření nástěnky je mnohem těžší. Přenos digitálních dat do papírové podoby se totiž neobejde bez řady rozhodnutí. Pokud chci vytisknout fotografii, jak má být velká? Má být barevná, či černobílá? Mám ji vytisknout samostatně, nebo s popiskem? Zatímco skutečný i fiktivní vyšetřovatel ještě v devadesátých letech připíchnul na nástěnku dokumenty prostě tak, jak mu „přistály na stůl“, jeho nynější kolega může být stižen rozhodovací paralýzou.
Odtud možná plyne přetrvávající atraktivita detektivních nástěnek. Jsou reakcí na expandující digitalizaci a slouží jako most mezi virtuálním světem a smyslově uchopitelnou realitou. Tak, jako sebejistý Sherlock pomáhal Londýňanům konce 19. století zorientovat se v turbulentních proměnách jejich města – rapidní urbanizace, proměna demografie, globalizace –, tak nám dnešní fiktivní detektivové pomáhají navigovat neúprosný přechod do virtuálna. Nástěnky v kriminálkách tedy nejsou anachronismem, nýbrž symbolem nové éry, kdy se snažíme uchopit stále rostoucí množství dat. Jde o atribut moderního vyšetřovatele a my, diváci, se jejich červených nití chytáme jako tonoucí stébla.
