Esej: Nový Superman je jako punk-rockový song o hledání optimismu ve světě cynismu

Nový Superman může na první dojem působit jako jeden velký frenetický chaos. Opakované zhlédnutí však vyjeví, že jde o režijně pevně vedené a dramaturgicky přesně vystavěné uvedení do vzkříšeného univerza pod křídly DC Studios, které se bude nadále epizodicky rozpínat napříč dalšími hranými či animovanými filmy nebo seriály. Ať už v dobrém, nebo ve zlém, celá řada postav, jejich motivací, osudů či mikropříběhů své opodstatnění získá teprve časem. I v tomto ohledu Gunnovi a spol. nesluší, když Supermana prezentují jakožto samostatně stojící počin – opak je pravdou, dílo je to od začátku do konce plně otevřené, svým způsobem jako dějově pestrý seriálový pilot chystající si půdu pro další velké či malé kroky.

I když Gunnovo pojetí supermanovského mýtu není natolik komediálně přebujelé jako třeba proslulejší marvelovská trilogie Strážci galaxie (2014–2023), režisér se stylově při zemi. Dvouhodinový let startuje in media res, doslova jako když čtenář poprvé rozevírá komiksový sešit a v jeho průběhu neváhá krátce navštívit videoherní akci s hudebními čísly a gigantickými monstry, retrofuturismus s krystalickou Pevností osamění a polidštěnými roboty, vztahové záležitosti z vod takřka nezávislého artového filmu, něžný sitcom s létajícím psím mazlíčkem a v neposlední řadě neskrývaný komentář k dnešní globální společensko-politické situaci.

V hlavě Nirvana

Američan James Gunn (* 1966) v rozhovoru pro Dolby svůj film přirovnává k typickým písním od Nirvany, kdy se chvíle klidu a křehkosti ve vteřině lámou ohlušující energií. Jeho film takto rychle střídá polohy a po celou dobu své stopáže balancuje na tenké hraně mezi přesvědčivě autorským superhrdinským restartem, hyperbolickou komedií a generátorem memů. Nabízí současný komiksový eskapismus, zároveň však těží ze sympatické symbiózy umělecky nadprůměrného s laciným. Velkolepá akce v centru kapesního vesmíru maniakálního Lexe Luthora (Nicholas Hoult) jako by vypadla ze stránek excentrických komiksů skotského scenáristy Granta Morrisona, James Gunn ji ovšem neváhá obohatit o pohlcující černou díru a antiprotonovou řeku připomínající svět Minecraftu, nehledě na digitální vzdušné souboje ve finále filmu, jež však marně dosahují stylovosti a majestátnosti rozhodující letecké bitvy v Matrix Revolutions (2003).

Připočtěme samozřejmě Luthorovy sny a vize o násilném rozdělení cizího území a o zrodu technokratické utopie včetně zneužívání cvičených opic k psaní nenávistných komentářů vůči titulnímu hrdinovi napříč internetem. Filmový Superman místy záměrně působí jako rozjívený punk-rockový song, který toho v záchvatu agresivní rychlosti chce sdělit až příliš mnoho – stejně jako jeho věrný pes Krypto zběsile cupuje nepřátelské sondy, i Gunnův blockbuster s nakažlivým nadšením nakusuje jedno téma či motiv vedle druhého.

Setkání Lex Luthora (Nicholas Hoult) se Supermanem (David Corenswet), foto: Vertical Entertainment

Úvod filmu představuje Supermana jako zdecimovaného člověka s několika zpřelámanými kostmi a dalšími vnitřními zraněními, jehož do bezpečí musí dostat pes Krypto. V jiné scéně zase titulního hrdinu snad vůbec poprvé spatřujeme ve vlastním bytě, špinavého a unaveného v křesle s ohořelým symbolem naděje na hrudi – z očividné odevzdanosti ho vytahují až horké kakao od Lois Laneové i potřeba nadále pátrat po uneseném psovi, který „sice vůbec neposlouchá, ale je tam někde venku sám a pravděpodobně má strach“.

Na rozdíl od fatalistického supermanského přepisu Muž z oceli (2013) režiséra Zacka Snydera, jemuž rozhodně nelze upřít grandióznost, tíhu a melancholii se silným emotivním dopadem, je Gunnův protagonista méně okázale heroický a lidštější tím, nakolik je chybující a zranitelný. Není snad scéna, v níž by se Gunn v superhrdinově charakteru nepokoušel vypichovat lidskou vřelost a optimismus, ale zároveň chybovost a nejistotu či nepokrytecký idealismus. Probouzí v něm dokonce i humor, aniž by se mu jakkoliv vysmíval.

Klání mezi pravdou a životem

Překvapivý vrchol Gunnova Supermana přichází v jeho první třetině: stává se jím intimní, ovšem intenzivní konverzace mezi reportérkou Lois Laneovou (Rachel Brosnahanová) a Supermanovým alter-egem, novinářem Clarkem Kentem (David Corenswet). Jiskřící, realisticky upřímný, přitom vtipně vypointovaný dialog se dotýká Supermanova aktu zastavení počátku války, respektive razantního přerušení invaze jedné země do druhé. Dle Jamese Gunna je to ve zkratce klání mezi pravdou a životem. Lois Laneová neúnavně zastává pravidla novinářské etiky, od důsledného ověřování faktů až po opatrné rozlišování mezi pravdou v subjektivním či obecném pojetí.

Titulní hrdina je oproti jejímu přísnému profesionalismu „lidský“, a to se všemi pozitivními i negativními konotacemi. Naivně věří, že když svou nadlidskou silou rozdrtí pár tanků a odpudivého invazivního diktátora nechá v poušti viset na kaktusu, z lekce se poučí a jeho nepřátelské rozpínání se jednoduše nebude opakovat. Má pevnou důvěru v univerzální dobro v každém z pozemšťanů a je bytostně přesvědčený, že jedině dobrá vůle, vzájemná domluva a pochopení, nikoliv násilí, může znepřátelené celky, potažmo lidstvo, dovést k ukončení globálních konfliktů. Lane razí kritické myšlení a Kenta takový přístup provokuje a postupně tak interview od počátečního optimismu otáčí ke gradující nevraživosti. Celá slovní přestřelka je nakonec mimořádně zábavná i díky tomu, nakolik jsou oba světonázory hodnotné a pochopitelné.

Superhrdinství bez manýrismu

Konfrontační rozhovor mezi profesionálním cynismem a odzbrojujícím idealismem trvá bezmála deset minut a krátce po premiéře filmu se stal jednou ze stěžejních scén, diskutovaných a analyzovaných mimo jiné v The New York Times. Bez nadsázky ji lze označit za jeden z nejlepších momentů v Gunnově dosavadní kariéře, nemluvě o vizuálním pojetí, které je díky (na komiksový film) neotřelému přístupu kameramana Henryho Brahama civilně surové. Snímek autenticky ohýbá téměř až k serióznímu vztahovému dramatu založenému na rostoucím vnitřním napětí projevujícím se i v měnící se dynamice pohybu postav.

Zmiňované lidství ve smyslu jakési lidské podstaty a přirozenosti se ostatně odráží v komplexní vizuální identitě filmu – Braham v klíčových scénách točí z ruky, byť stabilizovaně, jednu postavu často zabírá přes rameno druhé, stejně tak vytváří iluzi přirozeného světla nebo podtrhuje nastavený subjektivismus tím, jak se dostává k bezprostřední blízkosti toho či onoho charakteru. I díky tomu je Gunnův Superman přes veškeré digitální intervence a superhrdinské megabitky formálně uzemněný, přirozený a nemanýristický. Kromě výtečného interview mezi oceňovanou reportérkou a Mužem zítřka takový přístup vyniká například ve scéně reflektující utajované setkání mezi Lexem Luthorem a vládními zástupci v Pentagonu.

Tlumené světlo podporuje hutnější atmosféru, představitel Luthora Nicholas Hoult dominuje jako narcistní techno-magnát přeskakující mezi zlověstným klidem a infantilní hysterií, u stolu naslouchají ředitelé zeměkoule, u vchodu do zasedačky stojí metačlověk v těsném černém kostýmu a projektor na plátno vysílá agitační militaristické video, které svým zpracováním a obsahem nemá daleko ke štiplavému sarkasmu nadčasové Hvězdné pěchoty (1997) režiséra Paula Verhoevena. Scéna se pohybuje na tenké hranici mezi politickým thrillerem a superhrdinskou parodií a znovu dokazuje, nakolik Gunn záměrně, takticky i divoce prolíná různé žánrové atributy.

Optimismus na pokraji vyhynutí

Filmař Gunn k celkové atmosféře probuzeného optimismu a víry v nadějnější globální zítřky přidává ještě jedno zásadní téma – adopci. Superman je mimozemským imigrantem na Zemi, jehož výchovy se ujmou starousedlíci z amerického venkova. On sám se pak musí vypořádat s temnější stranou odkazu, který mu jeho dominantní aristokratičtí rodičové z Kryptonu zanechali, a přesvědčit především sám sebe o významu vlastní cesty. Nakonec je to tak především frustrovaný Luthor, kdo evidentně trpí nedostatkem lásky a jemuž by adopce mohla zachránit život – alespoň předtím, než ve své dimenzionální věznici chladnokrevně popraví bezbranného člověka, Supermanova podporovatele a mimochodem taktéž imigranta. Jde pravděpodobně o nejkontroverznější scénu celého filmu, která zprvu nemusí dávat dramaturgický smysl, nakonec ji ale lze vnímat především jako rozhodující motivaci uvádějící do pohybu jednu z (pro příběh) klíčových, dosud ovšem pasivních postav.

David Corenswet jako Superman, foto: Vertical Entertainment

„Optimismus je radikální, těžká a odvážná volba – ta, kterou dnes tváří v tvář veškeré beznaději potřebujeme ze všeho nejvíc. Pokud chcete dnes vypadat inteligentně, stačí, když budete působit dostatečně skepticky. Vypadáme sofistikovaně, když říkáme, že nevěříme a neupřímně, snad až trapně a falešně, když naopak tvrdíme, že upřímně věříme,“ uvedl v roce 2019 oscarový režisér Guillermo Del Toro pro časopis TIME. „Optimismus je instinkt, naše přirozená touha nadechnout se, když se dusíme. Je to naše potřeba říkat, jak by věci měly být, i když realita je úplně jiná. Optimismus nikdy nepřestal být cool – na to je příliš odvážný, vzdorovitý a životně důležitý.“

Jeho glosa se tehdy dočkala publikace pod půvabně přímočarým názvem Nejodvážnější a nejpunkovější věc, kterou můžete udělat, je zůstat optimistou. Del Toro, mimo jiné tvůrce prvního filmového Hellboye (2004) či nedoceněné upíří brutality Blade 2 (2002), jen těžko mohl předpokládat, nakolik trefně vystihuje základní filozofický kámen nejen Gunnova příběhu, ale rovněž Supermana jako takového – coby postavy, kterou dva talentovaní novináři se židovskými kořeny, scenárista Jerry Siegel a kreslíř Joe Shuster, stvořili coby symbol naděje; navíc v roce 1938, v době mezi Velkou hospodářskou krizí a vpádem nacistického Německa do Polska, který „oficiálně“ odstartoval druhou světovou válku.

Kronika naděje

„Když spadl z nebe, proč jsme ho přijali mezi sebe? Protože Superman je jako my a my jsme jako on. Když budeme mít štěstí, zůstaneme tu, a pak poletíme jednadvacátým stoletím – znovu na Měsíc, pak na Mars a ještě dál. Superman půjde s námi. Ne, on tam na nás bude čekat,“ napsal spisovatel Ray Bradbury, autor Marťanské kroniky (knižně 1950), v roce 1994 v předmluvě k soubornému vydání proslulé komiksové série Muž z oceli scenáristy a kreslíře Johna Byrneho.

Uvidíme, jaké zpracování Supermana na nás bude v kinech čekat za několik dekád. Jisté je nyní pouze to, že v režii Jamese Gunna vstoupil tento superhrdina do poměrně vzrušující éry, kdy ve svém formálním i obsahovém pojetí zrcadlí všechen lesk a bídu doby svého vzniku. Neuhýbá před atmosférou zkratkovité nenávisti ani před vzrůstající eskalací reálných globálních konfliktů. Ale napovídá, abychom uprostřed té divočiny nezapomněli na naději, optimismus a alespoň elementární projevy vlídnosti. Zkrátka abychom nezapomněli být lidmi. Na film o komiksovém Kryptoňanovi v barevném, skoro až wrestlerském úboru, to není málo.

Český plakát k filmu, zdroj: Vertical Entertainment