Esej: Co bývalo vnímáno jako šílenství, je dnes dovedností pro přežití

Současná filmová a televizní tvorba přináší paradoxní fenomén: detektivy, jimž v pátrání pomáhá jejich mentální nestabilita. Přibližně od roku 2010 lze zaznamenat obecný nárůst hlavních i vedlejších postav, jejichž duševní nemoc je v příběhu explicitně zmíněna, a tento trend zasáhl i kriminálky.

Objevují se vyšetřovatelé s diagnostikovanými nemocemi, třeba s paranoidní schizofrenií (viz postava neurovědce Daniela Pierce v sérii Prozíravost, vysílané v letech 2012–2015) či s bipolární poruchou (agentka CIA Carrie Mathison v seriálu Ve jménu vlasti vysílaném v letech 2011–2020), ale také s autismem (vyšetřovatelka Saga Norén v sérii Most, 2011–2018), s nočními běsy (kriminální psycholog Malcolm Bright v sérii Prodigal Son, 2019–2021) i s blíže neurčenými psychickými problémy. Detektiv Will Graham v seriálu Hannibal (2013–2015) trpí jakousi chorobnou empatií, díky níž se vciťuje do myslí psychotických vrahů. Detektiv Rust Cohle z první řady Temný případ (2014–dosud) je pro změnu stižen halucinacemi a dlouhodobou depresí.

Nepřekvapí, že stejně jako jejich příčetní kolegové, i tito detektivové ve filmech a seriálech vytvářejí nástěnky, píšou po zdech či vylepují novinové výstřižky. Vzhled těchto vyšetřovacích ploch je ovlivněn neurodivergentním uvažováním jejich tvůrců, a fungují tudíž jako externalizace atypického, hypersenzitivního či přímo šíleného vnímání. Pojďme se podívat, jakým způsobem taková díla kombinují zažitá klišé o duševních nemocech a detektivní práci.

Související článek

Esej: Sherlockův index a Batmanův archiv aneb Nástěnka jako symbol vyšetřovací databáze

• Tomáš Kolich

Patologie jako svého druhu přednost

Nový typ mentálně nestabilního vyšetřovatele je pokračováním předchozích disfunkčních detektivů, kteří ve filmech zápasili především s alkoholismem. Protože vesměs šlo o muže, netrpěli psychózami, které byly historicky ve fikci přisuzovány spíše ženským postavám. Zatímco někdejším zkroušeným kriminalistům popíjení bourbonu v práci nepomohlo, u současných nestabilních vyšetřovatelů je to jiné. Filmy a seriály posledních let jim často připisují speciální talenty či rovnou zvláštní schopnosti. Filmový teoretik Thomas Elsaesser tento paradoxní fenomén pojmenoval „produktivní patologie“.

Stavy, jimiž tito detektivové trpí, jim sice znesnadňují rodinný i pracovní život, zároveň jim však umožňují excelovat v pátrání. Autistická Saga Norén z Mostu postrádá sociální schopnosti a nechápe pravidla běžné konverzace, ovšem vyniká precizní logikou. Manické epizody přivedou Carrie Mathison v seriálu Ve jménu vlasti až do nemocnice, současně jí umožní průlom v případu. Navíc tvůrci tyto postavy někdy staví před neřešitelná rozhodnutí – pokud si Carrie vezme léky, otupí svou všímavou mysl.

Produktivní patologie jsou důležité zvláště v takzvaných mindgame filmech a seriálech, které se vyznačují složitou dějovou výstavbou. Jde například o cestování v čase, o příběh v příběhu či o vyprávění pozpátku. Jak tvrdí zmíněný teoretik Elsaesser: „… psychologicky aberantní stavy (schizofrenie, paranoia, bipolární poruchy, amnézie, autismus) často mají v mindgame filmech umožňující a posilující funkci, a to právě proto, že dokáží udržet rozpor.“ Takovéto složité narativy, jako jsou například snímek Memento (2000) či seriál FlashForward – Vzpomínka na budoucnost (2009), nejednou současně obsahují vyšetřovací plochy, aby usnadnily orientaci postavám a přeneseně i divákům. Vztah fiktivních detektivních nástěnek a produkčních patologií je tudíž synergický, protože se v posledních dekádách vyvíjely pospolu.

Věštění z důkazů

Jak ukazuje výčet postav v úvodu tohoto textu, produktivně-patologické vyšetřovatele dnes běžně nacházíme i v konvenčně vyprávěných seriálech, kde se to nejrůznějšími vyšetřovacími plochami jen hemží. Škála mezi detektivní intuicí, konspirační paranoiou a nekontrolovanou apofenií (neboli tendencí vnímat smysluplné vzorce v náhodných datech) bývá v detektivkách fluidním, prostupná. Proto jsou někdy „metody“ náhodného asociování vytěžovány i příčetnými vyšetřovateli.

Když geniální detektiv Luther ve stejnojmenném seriálu hledá spojitost mezi oběťmi sériového vraha a konvenční postupy nikam nevedou, rozloží důkazní fotky na podlahu do kruhu. Různě je přemisťuje, prohlíží, nakonec si sedne doprostřed na židli. Kolegům vysvětlí, že jde o découpage: „Découpage, technika vystřihování. Vezměte kousek textu, rozstříhejte ho, náhodně ho promíchejte. Vytvořte nový text. Objevte nové vzorce.“ Tato asociativní technika, kterou Luther přiznaně odkoukal od Davida Bowieho – britský hudebník takto komponoval texty písní –, v seriálu ovšem nakonec k posunu nevede. Luther vodítko neobjeví pomocí vizuální analýzy „randomizovaných“ fotek, nýbrž jen tak mimoděk, když přemýšlí nahlas. Kompozice na podlaze zde funguje především coby atribut neortodoxního stylu vyšetřování.

Záměrně chaotický přístup k důkazním materiálům posouvá dál Saga Norén v první řadě série Most, když policisté naleznou sídlo sériového vraha a zajistí řadu materiálů, s jejichž pomocí plánoval útoky. Ve snaze určit jeho další krok tým detektivů dokumenty třídí, ale nikam to nevede. Saga si proto vezme jednu krabici a dokumenty začne vytahovat jen tak na podlahu. Povšimne si návodu na betonování a z něj odvodí vrahův úmysl. Vyšetřovatelka s nadlidskou všímavostí tak překoná systematickou práci celého týmu.

Do krajní až absurdní podoby je tato produktivní patologie dovedena ve francouzsko-britském remaku The Tunnel (2013–2017). Zdejší verze Sagy, francouzská policistka Elise Wassermann, totiž vysypává na zem hned celé boxy dokumentů a následně po nich chodí bosa. Vše doprovází šeptání – Elisina vnitřního hlasu nebo samotných dokumentů? – a snově se prostupující záběry. Elise už není vyšetřovatelka, nýbrž věštkyně hledající budoucnost v čajových lístcích.

Schizofrenní náhled na věc

Ultimátním ztvárněním produktivní patologie jsou případy, kdy je vyšetřovatelova všímavost přímo zviditelněna, jako je tomu v Čisté duši (2001). Film je vyprávěn z pohledu geniálního, ovšem současně i schizofrenního a paranoidního matematika Johna Nashe. Postupně odkrývá jeho schopnost vidět spojitosti v datech, číslech i kravatových vzorech. S tím, jak se propadá hlouběji do své nemoci, začne rozpoznávat vzorce i v novinových článcích. V kulminujícím momentu vidíme Nashe, kterak stojí uprostřed kruhu tiskovin, které se pod jeho pohledem vždy rozzáří. Kamera nám simuluje jeho vizi, písmena formují vzory a svítí. V pozdějších scénách Nash články vystříhá, nalepí na zeď a propojí provázky – jenže reálný John Nash takovéto šílencovy stěny nikdy nevytvářel (zato psal spousty dopisů).

Čistá duše je dodnes vlivná, co se týče zobrazování duševních nemocí i nestabilních vyšetřovatelů, přesto se do takovéto vizualizace šíleného vidění pustí málokterý film či seriál.

Platí to i pro snímek Číslo 23 (2007), v mnoha ohledech následovník Čisté duše. Zaměstnanec odchytové služby Walter Sparrow zde postupně propadá obsesi číslem 23, které vidí úplně všude, jeho všímavost však není zviditelněna zářením ani jinými efekty. Je pouze naznačena úhly záběru, například když kandelábr překryje vícemístnou číslici a Walter vidí jen počáteční dvojku a poslední trojku.

Lze kvitovat, že se režiséři nepouštějí do příliš explicitního zviditelňování apofenie. Mohlo by to rychle sklouznout k mechaničnosti, a tím i stereotypizaci duševních nemocí. V Čisté duši tento efekt funguje, protože jde ruku v ruce s Nashovou schopností rozpoznat čistě matematické vzorce. Hodí se i k příčetným detektivům jako je Sherlock Holmes, jehož všímavost je v seriálu BBC s názvem Sherlock (2010–2017) podána estetikou vycházející z průhledových displejů (tzv. HUD). V případě postav trpících duševní nemocí by takovéto „cool“ řešení bylo nedůstojné.

Co je příliš doslovné pro film, může ovšem fungovat v jiném médiu, jak dokládá fantasy počítačová hra Hellblade: Senua’s Sacrifice (studio Ninja Theory, 2017) soustředěná na schizofrenii hlavní postavy. Hráč zde musí v trámech budov, ohništích a dalších prvcích daného prostředí hledat tvary určitých run. Z vizuální apofenie se tím pádem stává herní mechanika. V kontextu hry nepůsobí křiklavě, snad proto, že na titulu spolupracoval i profesor psychiatrie Paul Fletcher, který se výzkumem psychóz dlouhodobě zabývá.

Pohlceni případem

Nestabilní vyšetřovatel bývá se svou důkazní plochou propojován nejen pohledem, nýbrž též vlastním tělem. Jeden z nejoblíbenějších způsobů už demonstroval seriál BBC Luther (2010–2019) a probíraný snímek Čistá duše – postavit vyšetřovatele do kruhu důkazních materiálů na podlaze. Jde o poměrně nový motiv, objevuje teprve kolem roku 2000.

Fiktivní detektivové rozmisťují fotky a dokumenty na zem většinou coby přípravu pro trvalejší prezentace, anebo pokud analýza systematické nástěnky nikam nevede. Podlahové kompozice mají představovat ještě neukončený proces vyšetřování, proto bývají provizorní. Dokumenty nejsou uchyceny, červená niť mezi nimi chybí. Jediný známý příklad „permanentní“ důkazní plochy na podlaze najdeme ve snímku The Batman (režie Matt Reeves, 2022): Bruce Wayne je miliardář, takže mu nejspíš nevadí vodítka nastříkaná sprejem na historické parkety.

Podlahové kompozice mají představovat ještě neukončený proces vyšetřování, proto bývají provizorní. Na snímku vyšetřovatelka Saga Norén ze série Most, foto: IMDb

Využití podlahy se zdá možná praktické, jenže na sezení uprostřed vlastní koncentrické kompozice nic přirozeného není. Detektiv nemůže vidět dokumenty, které jsou za ním, a i když sedí na otočné židli jako Luther, nedokáže rotovat dostatečně rychle, aby fotky v takovémto kruhu mohl skutečně komparovat. Jakýkoli textový dokument je navíc nečitelný už z odstupu několika decimetrů. Tyto kruhy – většinou zdůrazněné důsledným záběrem z ptačí perspektivy – mají jedinou funkci: symbolizují vyšetřovatelovo pohlcení.

Výmluvné srovnání nabízí dvě adaptace ze světa Hannibala Lectera: film Červený drak (2002) a seriál Clarice (2021). Zatímco ve snímku z počátku milénia detektiv Will Graham vyskládá fotografie na zem teprve v pozdější fázi vyšetřování, nadto pouze do půlkruhu před sebe, a objeví díky tomu na důležité vodítko, agentka Clarice si sedne do kruhu papírů hned v pilotní epizodě seriálu a na nic nového nepřijde. Dvě dekády stačily, aby se z realistického a funkčního půlkruhu stala samoúčelná efektní „orbita“.

Třísetletá představa, třicetileté klišé

V případě nestabilních vyšetřovatelů někdy obklopenost dokumenty slouží za stvrzení mentálního kolapsu. Když v páté řadě seriálu Ve jménu vlasti Carrie vysadí léky ve snaze vypátrat, kdo jí usiluje o život, její přítel ji najde druhý den nepříčetnou sedět v paprskovitém kruhu fotografií. Je to jemnější verze grafomansky popsaných místností, které nestabilní vyšetřovatelé ve filmech a seriálech vytvářejí po tuctech. Jediný šílenější akt, než sedět uprostřed dokumentů, je zjevně popsat všechny stěny, a pak sám sebe – jak to udělali protagonisté filmů Číslo 23 a Šílenství (1994). Oba jsou svým blouznivým vyšetřováním doslova pohlceni.

Popsat všechny stěny, a pak sám sebe… Plakát k filmu Číslo 23 s tváří Jima Carreyho, jenž ztvárnil hlavní roli, foto: archiv ČT

V těchto případech se potkává třísetletá představa o grafomanských šílencích s třicetiletým klišé o detektivních nástěnkářích. Ani jedno neodpovídá realitě. Alespoň tedy ne v podobě, kterou vykreslují filmy a seriály. Přesto ta díla významně utvářejí naše ponětí o duševních nemocech i o policejní práci. Proč jsou pro seriálové tvůrce a diváky tyto stereotypy stále tak atraktivní?

Zatímco nástěnka symbolizuje současné nesmírně objemné databáze, produktivní patologie slouží za metaforu roztěkanosti, která je nutná k jejich prohlížení. Informační svět, až už kriminalistický či každodenní, je možná příliš rozsáhlý pro příčetného člověka a asociativní přeskakování představuje lákavou alternativu k metodickému procházení. Jak napsal zmíněný Thomas Elsaesser: „To, co bylo kdysi klasifikováno jako porucha, se ukazuje být dovedností pro přežití.“