Je mi blízká nejistota dvacátníků, kteří nemají na nájem a čelí hororům našeho světa, říká režisér Strakatý

Mysteriózní coming of age drama Na druhé straně léta bylo letos uvedeno v soutěžní sekci Proxima na karlovarském festivalu. V příběhu čtyř mladých žen, které během prázdnin u vody objeví tajuplnou tůň, se opět objevuje téma nejistot doprovázejících dospívání a hledání místa ve světě i v životě. V rozhovoru Strakatý přibližuje, jak jeho generace hledá svou pozici v českém filmovém průmyslu. Mluví také o své dlouhé cestě k režii, o spolupráci s mladými herečkami, nekonvenční práci se žánry nebo o chystaných projektech.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Školu jste dokončil v roce 2013 a debutoval až o deset let později. Proč to trvalo tak dlouho?

Absolvoval jsem scénářem, ne filmem, takže jsem neměl dílo, kterým bych se mohl prezentovat. Začal jsem v kultuře „zezdola“, od stavění pódií a produkční práce pro festivaly. Pak jsme se s partnerkou na nějaký čas odstěhovali do Anglie, kde ona dělala doktorát a já pracoval jako pečovatel. Vykonával jsem různá fyzická zaměstnání úplně mimo obor, což mě ovšem výborně připravilo na psaní vlastních scénářů. Až v roce 2016 jsem s kameramanem Adamem Machem za pár korun natočil krátký film Zabouchnutá, stylem předjímající After Party, jenže Zabouchnutou se nepodařilo dostat do širšího povědomí. Teprve po dalších dvou letech marného oslovování producentů a producentek se mi zadařilo se scénářem k After Party, který dostal cenu Filmové nadace. Potom mě oslovil producent Marek Novák, a už to jelo.

Režisér Vojtěch Strakatý, foto: Kateřina Zemanová

Vojtěch Strakatý (* 1988)

Vystudoval režii a scenáristiku na Filmové akademii Miroslava Ondříčka (FAMO) v Písku. Scénář jeho celovečerního debutu After Party získal na MFF Karlovy Vary 2018 cenu Filmové nadace Hvězda zítřka. Film byl v roce 2024 uveden ve světové premiéře na 81. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách (soutěžní sekce Orizzonti Extra). Jeho druhý celovečerní snímek Na druhé straně léta byl v roce 2025 uvedl ve světové premiéře Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (soutěžní sekce Proxima).

Bylo komplikované shánění financí něčím, na co vás škola nepřipravila?

Určitě. V době, kdy jsem studoval, jsem vůbec nevěděl, jak průmysl funguje, jak si na Fondu zažádat o peníze, nebo jak by měla vypadat autorská smlouva. Učil jsem se to za běhu. Napojení na praxi bylo během mých studií minimální. Jen pár lidí se dostalo na plac nebo na stáž do České televize. Přijde mi, že informovanost teď nastupující filmařské generace je větší, že se o různých aspektech financování víc mluví. A taky se objevují osvícenější producenti a producentky.

Patří mezi ně patrně i Marek Novák, s nímž jste dělal After Party, a Ondřej Lukeš, jenž produkoval Na druhé straně léta. V čem se liší od starší generace?

Není to ten klasický model, kdy je producent kdesi nahoře a autoritativně rozhoduje, zatímco autor stojí hluboko pod ním. Jde o větší rovnováhu. Aniž bych chtěl zavrhnout všechny starší producenty, protože je mezi nimi mnoho skvělých lidí, myslím, že je to zčásti dané generačně. Ti mladší jsou otevřenější nastavení pravidel, které bude dávat smysl všem stranám.

Mezi setkáním s Markem Novákem a dokončením After Party ovšem uteklo dalších pět let? Proč ta prodleva? 

S Markem jsme na Fondu hned žádali o peníze na vývoj – a dostali jsme je napoprvé. Peníze na výrobu jsme v roce 2019 dostali taky. Zbytek jsme chtěli získat od slovenského Fondu, což nevyšlo. A pak přišel covid a všechno se zastavilo. Měl jsem hodně času na přepisování. Příběh, odehrávající se původně v blízké dystopické budoucnosti, jsem usadil v přítomnosti, která mi sama přišla dost šílená. A do toho se mi v roce 2021 narodila dcera a představitelce hlavní role, Elišce Bašusové, syn. Točit jsme nakonec začali až v létě 2022.

Máte pocit, že rodičovství ovlivnilo vaši práci?

Být rodičem je krásný, ale změní to úplně všechno. Hlavně nakládání s časem a rychlost odbavování věcí. Moje partnerka byla rok na mateřské, pak jsem já nastoupil na rodičovskou – zrovna v době, kdy jsme začali točit After Party, takže to bylo logisticky náročné. Narození dcery zároveň hodně obohatilo téma filmu: je totiž inspirován mou rodinnou situací – dopadem dluhů mého otce na zbytek rodiny. Když jsem se sám stal rodičem, pochopil jsem, jak snadno se člověk do takové situace může dostat. Dokázal jsem ji nahlédnout jak z pozice dítěte, které je tím poznamenané, tak z pozice dospělého.

Nepociťujete nějakou generační opožděnost kvůli tak pozdnímu debutu?

Měl jsem idealistickou představu, že natočím úspěšný debut hodně mladý, jako Xavier Dolan nebo Matěj Chlupáček. To se nestalo. Tak jsem doufal, že to zvládnu před třicítkou a před dítětem. Nakonec jsem točil po třicítce s dítětem, ale vlastně to ničemu nevadilo. Naopak jsem získal hodně inspirace a námětů díky práci mimo obor. Zároveň jsem pochopil, že dílo jako je film vzniká odspodu a záleží na každém fachmanovi. Osvojil jsem si nehierarchický přístup a myslím, že teď dokážu při psaní i režírování efektivněji plánovat, abych nepřečerpal rozpočet a neutýral lidi, s nimiž pracuju. Což se hodí, zvlášť když nemáte moc peněz.

Z filmu Na druhé straně léta, foto: Aerofilms

Váš debut měl premiéru v Benátkách, v sekci Orizzonti Extra. Otevřelo to cestu k novým kariérním možnostem?

Je to určitě forma potvrzení toho, že jste součástí filmového průmyslu, že vaše práce má hodnotu. Dozví se o vás spousta lidí z oboru a začnou vás brát vážněji. Po těch letech to pro mě bylo zadostiučinění. Do jisté míry je to taky závazek. Snažíte se pak udržet na téhle úrovni áčkových festivalů a trpíte, když to nevychází. Ale při psaní nepřemýšlím o tom, že chci dělat vyloženě film pro festivaly.

S filmem Na druhé straně léta se vám to však opět podařilo. Měl premiéru v soutěžní sekci Proxima na karlovarském festivalu. Co bylo impulsem pro příběh čtyř hrdinek, které během léta u vody zažívají velké změny?

Vzešlo to z mého dětského pocitu, který se dostavoval vždy se začátkem prázdnin. Takový ten letní smutek, kdy má člověk v závěru školního roku velká očekávání, že v létě zažije něco velkolepého, ale najednou zjistí, že je po prázdninách a nic z toho se nenaplnilo. Přitom si myslíte, že zatímco vy trčíte někde u babičky na vesnici nebo doma u televize, druzí zažívají něco úžasného. A tenhle rozpor mezi tím, kde zrovna jsem, a představou, o kolik lepší by to mohlo být někde jinde, který je dneska díky sociálním sítím ještě intenzivnější a víc frustrující, se stal základním impulsem.

Jak se pak scénář vyvíjel? 

Od začátku jsem věděl, že půjde o několik hrdinek zažívajících typické české léto někde u rybníka. Protože mám rád žánrovější, stylizovanější věci, chtěl jsem do daného coming of age narativu vnést i něco tajuplného, nedosažitelného. Trochu po vzoru Stranger Things nebo seriálu Ztraceni, na němž jsem vyrůstal. Zatímco After Party začíná svižnějším dějem a v posledním aktu zpomalí, tady jsem postupoval opačně. Od ospalého, nedějového úvodu se za postupného sílení mystery prvků dostáváme až k dobrodružnému finále.

Významným mysteriózním prvkem je záhadná tůň, která hrdinky teleportuje na různá místa, což je poměrně oblíbený herní mechanismus. Inspiroval jste se i videohrami? 

Videohry miluju. Třeba série adventur Monkey Island ovlivnila jak zasazení části děje Na druhé straně léta na ostrov, tak ten trochu pirátský, tropický vibe. Co se týče herních mechanik, mě ve hrách vždycky bavilo přepínání pohledů mezi jednotlivými postavami, kdy chvíli hrajete za tuhle a pak za jinou. Třeba v hororové hře The Path hrajete za pět sester, z nichž každá podobně jako Červená karkulka potká svého vlka. Tuhle štafetovitost jsem se snažil přenést do filmu. A pak jde o prvek cestování napříč světy, k němuž mě inspirovala série Super Mario, kde se cestuje pomocí různobarevných trubek. Tůň v našem snímku funguje podobně. Takže herní principy mě hodně baví a chtěl bych s nimi pracovat dál.

Ve vašich filmech se hodně překračují hranice: mezi světy nebo mezi dětstvím a dospělostí. Zajímají vás přechodové fáze? 

Asi ano a nemusí to být jen přechod z puberty k plnoletosti. V After Party je to období mezi dvacátým a třicátým rokem života, kdy se podle různých výzkumů teprve završuje vývoj mozku. Člověk dokončil školu, odpoutává se od rodičů, hledá si práci, zakládá rodinu, vytváří nové vztahy. Takže je to možná nejvíc turbulentní a zlomové období. Zejména při současné nejistotě na trhu práce, v politice, v oblasti bydlení a životního prostředí… U filmu Na druhé straně léta vyprávím o hrdinkách těsně před „oficiální“ dospělostí, ve věku okolo šestnácti let. Takže jde zase o nějaký moment zlomu, o střet reality s představami o tom, kde bychom měli být. Také v dalších projektech, které připravuju, se téhle generační perspektivy držím, protože je tam pořád co prozkoumávat.

Z filmu Na druhé straně léta, foto: Aerofilms

Nejistota je v současnosti pociťována napříč generacemi. Předpokládám, že jste při psaní obou filmů čerpal i z vlastních obav. 

Je to tak. Mně teď bude sedmatřicet, takže jsem sice věkově dál než některé mé postavy, ale ta nejistota, kterou zažívám dennodenně, je spojující pocit napříč dekádami, kterému dobře rozumím.

Zároveň jste při psaní teenagerských hrdinek musel překonávat určitou generační propast. Co vám pomohlo vystihnout myšlení nebo vyjadřování lidí o dvacet let mladších?

Vyzkoušel jsem si to už u Zabouchnuté, která vypráví o čtrnáctileté hrdince. Pomohla mi skutečnost, že moje partnerka má hodně mladších sester, které jsem viděl vyrůstat někdy od jejich pěti let přes pubertu až do dospělosti. To mi poskytlo spoustu podnětů třeba ke způsobu, jakým se baví mezi sebou i s dospělými. Bylo pro mě přitom důležité zachytit komunikaci mladých ženských postav co nejuvěřitelněji, protože mi to v českém filmu chybí.

Pomohly vám s hledáním autenticity i herečky?

Ano, tři ze čtyř hlavních hereček jsou začátečnice, byla to pro ně jedna z prvních větších zkušeností, takže jsem se je snažil už od vývoje a procesu psaní zapojovat ještě víc, než to běžně dělám. Potkávali jsme se, četli spolu nahlas scénář, abychom zjistili, jestli jim ten styl sedí, nebo jestli kadence replik odpovídá tomu, jak samy mluví. Někdy se stane, že napíšete pětistránkový dialog, a když jej herečky přečtou nahlas, zjistíte, že vám z něj budou stačit dvě věty.

Prostor pro dotváření výsledku, pro spoluúčast všech členů štábu, je pro mě důležitý ve všech fázích výroby. Můžu mít sebelepší představu, ale když už jsem si ty lidi vybral a vložil do nich důvěru a oni mají co nabídnout, tak by mi přišlo škoda jim nenechat prostor. Tím spíš, když si filmy píšu a případné úpravy neznamenají zásah do díla někoho jiného.

Jak jste trojici mladých hereček – Lucii Fingerhutovou, Nikolu Kylarovou a Sofii Annu Švehlíkovou – objevil? A jak pak vypadala jejich režie?

Tím, že v Česku nemáme velkou tradici profesionálních mladých hereček, vybírali jsme v prvním kole ze self-tapeů. Sešlo se nám jich opravdu hodně, navazující casting trval několik měsíců. Točilo se až rok a půl po něm, takže bylo dost času se mezitím vídat, zvykat si na sebe a herečky se mohly sžít s postavami. Obecně mi přijde dobré nebýt fixovaný na jednu představu, jak by měl být určitý charakter zahraný, a spíš ten výsledek sochat společně. Hodně scén vznikalo formou kontrolované improvizace. Herečky věděly, co mají říkat a dělat, ale zároveň měly díky způsobu snímání v dlouhých nepřerušovaných záběrech čas se do toho dostat, nadechnout se, zvolit si vlastní rytmus.

Z filmu Na druhé straně léta, foto: Aerofilms

Solidarita, sesterství, schopnost vzájemného naslouchání – to jsou ústřední témata Na druhé straně léta. Jak souhra mezi herečkami fungovala?

Měli jsme luxus trávit spolu před natáčením dost času. Jsou projekty, kdy ostatní potkáte rovnou na place, a jde se točit; to není ideální. Motiv sesterství, kamarádství pro mě byl hodně důležitý, a jsem proto rád, že si holky sedly už během castingu a odpadl tak prvotní stres. Čtené zkoušky jsou důležité, ale mají v sobě silný divadelní rozměr. Snažím se tak občas dělat i kamerové zkoušky, ale nakonec se herci nejlépe dostanou do role přímo na place, s kamerou, kostýmy, rekvizitami, kdy už obývají svět filmu.

Zmínil jste kameru Stanislava Adama. Můžete přiblížit, jak jste vymýšleli obrazovou koncepci filmu?

Už při psaní, ať to byla After Party, nebo Na druhé straně léta, mám hodně konkrétní představu o prostředí, čímž si na sebe někdy ušiju bič, protože si vymyslím místa, která reálně nejsou k nalezení. Zejména u Na druhé straně léta to bylo náročné. Potřebovali jsme rybník, uprostřed kterého bude ostrov, na něm tůň a okolo rybníka navíc pár chatek. Museli jsme objet celou republiku, než jsme takovou lokaci našli.

Pokud jde o Standu Adama, mohli jsme navázat na styl, který jsme si s podobným štábem vyzkoušeli v After Party. Standa má trénink z dokumentu a kromě toho, že má cit pro obrazovou estetiku, je pohotový. Dokáže rychle reagovat na pohyb lidí a změny prostředí, což se nám u obou projektů i kvůli omezenému času a rozpočtu hodilo. Navíc jsme si vytvořili omezení v tom, že jsme se snažili točit co nejvíc chronologicky a nepoužívali jsme žádné jízdy, jeřáby, nic složitého. Buď stativ, nebo easyrig, málo svícení, jenom dva objektivy To nám i herečkám dávalo velkou flexibilitu. (Pozn. red.: easyrig je podpůrný systém pro kameramany, který jim odlehčí kameru, aby se jim s ní snáze manipulovalo.)

Nejsem moc na storyboardy. Radši vycházím z prostorových možností a atmosféry dané lokace. Takže se nám i v tomhle případě osvědčilo se s tou lokací nejdřív sžít, a pak dokázat líp reagovat na změny počasí a podobně.

Přírodní elementy jsou dalším důležitým motivem. Zejména voda, která prostupuje napříč vyprávěním a bere na sebe různé významy. 

Voda prochází oběma mými filmy. Když byla After Party původně zasazená do dystopického světa, řešilo se v ní, že v Česku došla kvůli klimatickým změnám voda a všude je sucho. Ve filmu Na druhé straně léta pracuji s vodou jako s transformačním prvkem – ponoření, vynoření a proměna. Z videoher jsem si zároveň přinesl čistě estetickou fascinaci vodou, potápěním a pohybem ve vodě.

Zajímalo by mě, jestli máte pocit, že k transformaci, pozitivní nebo negativní, dochází v posledních letech také v českém filmovém průmyslu? 

Myslím, že víc funguje týmová souhra, kolegialita. Dřív jsem cítil větší hostilitu. Teď vnímám ochotu pracovní podmínky společně zlepšovat. Možná i proto, že jsme v tom všichni stejně ztracení a potřebujeme to sdílet. K pozitivním změnám přispívá taky Fond, který se snaží být otevřený novým hlasům. Akorát to získávání zdrojů zejména na menší filmy zabere dost času. Člověk čeká, jestli mu bude schválen grant, namísto toho, aby točil. Věc, co by mohla vzniknout za rok dva, vzniká deset let. Udržet si kontinuitu, nevypadnout ze systému mi přitom přijde stěžejní. Jednu z nejcennějších myšlenek, kterou jsem si odnesl z filmové školy v Písku, pronesla pedagožka Pavlína Coufalová: „Točte, dokud jste mladý, protože až budete starý, tak to prostě už fyzicky nedáte.“

Vnímáte už teď natáčení jako fyzicky nebo psychicky náročné? 

Oba své filmy jsem natočil za poměrně malé peníze. První za čtrnáct dní, druhý za dvacet jedna. Oba by unesly víc peněz, což znamená víc času, odpočatější štáb a větší bezpečí pro všechny. Jakkoli se ty podmínky snažím jako režisér nastavit co nejlíp, někdy se něco nestíhá a člověk řeší, jestli si zajde na záchod, nebo bude točit dál, protože potřebuje za den udělat velké množství obrazů. Dvanáctihodinové směny jsou fyzická dřina. Většinu dne někde stojíte, jíte nepravidelně. A to nemluvím o lidech od zvuku nebo kamery, kteří jdou navíc z projektu do projektu. Určitě by pomohly vyšší rozpočty a víc času. Ale pak řešíte dilema, jestli točit za míň a úplně se uvařit ve snaze to nějak logisticky zvládnout, nebo netočit vůbec a čekat další léta, než získáte víc zdrojů.

Režisér Vojtěch Strakatý, foto: Kateřina Zemanová

Na čem momentálně pracujete?

Mám ve vývoji film Ze dna, který děláme s producentem Ondřejem Lukešem. Ideálně bych chtěl točit za rok. Čím dřív, tím líp. Bude to o čtveřici postav ve věku dvacet až třicet let, z nichž většina je sice zaměstnaná, ale stejně nemají peníze na nájem, tak se rozhodnou vykrást vilu. Takoví ubožejší Dannyho parťáci. Teď je mi prostě nejbližší nejistota dvacátníků třicátníků, kteří nemají peníze na nájem a čelí všem těm hororům našeho světa.

Čili lze říct, že se pořád držím mladší generace a převážně ženských kolektivů a opět půjde o fúzi realismu a žánrovosti. Ale tu žánrovost se snažím tlačit do popředí. Paralelně ještě píšu zimní survival horor z českých hor, to je však hodně raná fáze vývoje. A pak mám v hlavě pár dalších menších projektů. Ideálem pro mě je točit žánrovější divácké filmy, které budou zároveň vnitřně pravdivé.

Vypadá to, že během těch deseti let, kdy jste netočil, jste získal opravdu dost inspirace. 

Je to tak, nabilo mě to nápady, ale uvidím, jak to budu lidsky, fyzicky a psychicky zvládat. Někdy se ty deadliny na Fond potkají najednou a nedá se to všechno stihnout. A když nějaké financování nevyjde, člověk stejně potřebuje zaplatit nájem. To znamená, že do toho potřebujete ještě točit reklamy, nebo zkrátka dělat něco, čím se uživíte.