Esej: Do kin vjel Karavan. Příležitost podívat se, jak kinematografie zachycuje autistické spektrum
Filmy a seriály mají moc formovat představy o světě. Třeba o tom, co znamená být autistou. Ovšem často namísto toho, aby k autismu přistoupily jako k odlišnému způsobu vnímání světa, promění jej v překážku, anebo v superschopnost. Výsledkem jsou postavy zřídka odrážející rozmanitost života na spektru. Jsou však výjimky, například Karavan, který nyní vstupuje do kin.
Karavan je důležitý film. Ne ani tak proto, že byl uveden v Cannes – to se v nedávných letech podařilo i jiným tuzemským titulům (Solo, Electra, Osmý den) –, ale pro empatický přístup k člověku, jehož myšlení a jednání se liší od normy. Nesentimentální česko-italská road movie Zuzany Kirchnerové vypráví o čtyřicátnici Ester (Aňa Geislerová), frustrované, vyčerpané matce, která by chtěla alespoň na chvíli vystoupit z role. Musí však pečovat o dospívajícího syna Davida (David Vodstrčil) s autismem i Downovým syndromem.
Ester se díky synovi možná naučí vnímat svět více prostřednictvím svého těla, ale to není jediná Davidova funkce ve vyprávění. Kirchnerová syna neredukuje na diagnózu, symbol či narativní prostředek. Jde o komplexní postavu, k níž si stejně jako k hlavní hrdince musíme najít cestu. Jeho chování vyvolává lítost a dojetí, ale i bezmoc, strach či znechucení. Občas má záchvaty vzteku a agrese, někdy dává nadšení najevo příliš temperamentně a v jedné z prvních scén začne nenuceně masturbovat na veřejné pláži.
David (David Vodstrčil) z filmu Zuzany Kirchnerové Karavan, foto: CinemArt
Ambivalenci života s autismem (nadto i s mentálním postižením) Karavan zachycuje uvěřitelněji než dosavadní české hrané filmy s autistickými postavami. Ty využívaly něčí odlišnosti jako zdroj inspirace a úsměvných situací (Buko, 2022), případně vytvářely nesmyslnou spojnici mezi úrazem v dětství a autismem (Spolu, 2022). Podobné rámování může být škodlivé. Zvlášť v současném socio-politickém klimatu.
Lidé na spektru nepředstavují zanedbatelnou statistickou odchylku. Podle dat Světové zdravotnické organizace splňuje kritéria pro diagnózu autismu zhruba jeden člověk ze sta. V posledních letech mluví se o autismu mluví víc než jindy – a často negativně. Elon Musk a Kanye West se veřejnost snaží přesvědčit, že když jste na spektru, ztratíte empatii a začnete hajlovat. Americký konspirační teoretik, antivaxer a bohužel taky ministr zdravotnictví Robert F. Kennedy varuje před „epidemií autismu“ a vrací do veřejného prostoru dávno vyvrácený mýtus, podle něhož je odlišné fungování mozku způsobené očkováním, nikoliv genetikou. Na sociálních sítích opět sílí strašení autismem.
Martha Issová ztvárnila ve filmu Buko autistickou dívku, foto: archiv ČT
Co vidíš, není bez následků
Pro mnohé diváky a divačky jsou mainstreamové filmy a seriály prvním setkáním s lidmi s poruchou autistického spektra (PAS). Osobní zkušenost nemají. Podle kultivační teorie, kterou maďarsko-americký profesor komunikace Georg Gerbner vypracoval v sedmdesátých letech minulého století, se naše představy o světě mohou měnit, pokud jsme soustavně vystavováni vlivu médií – jak pozitivním, tak negativním směrem.
Takže to, co takzvaně normální většina vidí na plátně nebo obrazovce, může ovlivnit, zda osoby s diagnostikovaným autismem bude vnímat jako své spolužáky, kolegy či potenciální přátele, anebo jako hrozbu či problém, který je třeba „vyřešit“. Zatímco s chorobami „těla“ typu onkologických onemocnění se společnost obvykle zvládne vypořádat, tak choroby „mysli“, čili méně zjevná duševní onemocnění, mohou vést k nejistotě, nedůvěře a společenskému vyloučení.
Štěpán Kozub si zahrál ve filmu Spolu chlapce s autismem, foto: archiv ČT
Mediální reprezentace tudíž mají moc ovlivňovat pozici člověka na pracovním trhu, jeho sociální začlenění, vztahy, přístup ke vzdělávání nebo zdravotní péči. A mohou také změnit to, jak lidé s autismem vnímají sami sebe. Pokud roky namísto věrohodných reprezentací sledujete karikatury a anomálie, k samotné diagnóze se přidává pocit vyčlenění či vlastní „divnosti“. Vzniká dvojí břemeno. Sledování postav, s nimiž se člověk dokáže ztotožnit, může mít naopak prokazatelně pozitivní vliv na jeho nebo její sebevědomí a sebehodnotu.
Diagnostikovatelní podivínové
Při letmém ohlédnutí za dlouhou historií uměleckých reprezentací autismu zjistíme, že samotná diagnóza se sice objevila až v roce 1943, ale autistický způsob bytí – úzký okruh zájmů, omezená expresivita, repetitivní chování, limitované komunikační dovednosti, specifické vzorce řeči – dokázali umělci vnímat a zobrazovat mnohem dříve. Za „autisticky kódovanou“ postavu bychom mohli označit třeba Doyleova Sherlocka Holmese s jeho zaměřením na detail a nezájmem o společenské konvence, rezervovaného pana Darcyho z Pýchy a předsudku od Jane Austen, jenž nechápe ironii a obtížně navazuje mezilidské vztahy, nebo úzkostlivého písaře Bartlebyho ze stejnojmenné novely Hermana Melvilla.
Se vznikem kinematografu se podobné figury začaly objevovat i na plátně. Rané němé filmy přebíraly z divadla a literatury archetyp osamělého génia nebo podivínského outsidera. V hollywoodských detektivkách z dvacátých a třicátých let minulého století se objevovali hrdinové jako Philo Vance či Nick Charles, jejichž brilantní deduktivní schopnosti kontrastovaly s jejich neschopností či neochotou přizpůsobit se pravidlům běžné společenské interakce.
Cary Grant jako paleontolog Huxley v Leopardí ženě, foto: archiv ČT
Ve screwballových komediích z éry klasického Hollywoodu lze často narazit na vědce či profesory pohlcené svým oborem – viz například Cary Grant jako paleontolog Huxley v Leopardí ženě (1938), jehož posedlost vědou a doslovné chápání situací vyvolávají komická nedorozumění. Podobně v evropských modernistických filmech z padesátých a šedesátých let, od Bressona po Antonioniho, najdeme hrdiny, v jejichž vnímání světa a vyhodnocování informací by někdo mohl rozpoznat znaky autismu. Rovněž svět nemluvného pana Hulota z grotesek Jacquese Tatiho je plný opakujících se činností a zesílených smyslových vjemů.
Raným příkladem přímé reprezentace autismu je americké drama A Child Is Waiting (1963). Judy Garland a Burt Lancaster v něm hrají terapeuty pracující v psychiatrickém ústavu, kde řeší případ nekomunikativního, vzteklého dvanáctiletého chlapce, jehož symptomy nasvědčují diagnóze PAS. Nakonec se ukáže, že chlapci k duševní rovnováze chyběl jen milující domov s oběma rodiči. Podobně problematické uchopení nabízí Change of Habit (1969) s Elvisem Presleyem, patrně první film, jenž diagnózu explicitně pojmenovává. Autismus nonverbální dívky je zde léčen pseudovědeckou metodou redukce stresu.
Judy Garland ve filmu A Child Is Waiting hraje terapeutku v psychiatrickém ústavu, kde řeší případ vzteklého dvanáctiletého chlapce, jehož symptomy nasvědčují diagnóze PAS, foto: archiv ČT
Efekt Rain Mana
V roce 1988 se objevil Rain Man a – všechno změnil. Drama s Dustinem Hoffmanem v roli autistického Raymonda Babbitta bylo diváckým hitem, získalo čtyři Oscary a dostalo autismus do popředí veřejného zájmu. Dodnes nevznikl srovnatelně úspěšný a zřejmě ani stejně dobře napsaný, zahraný a zrežírovaný film s autistickou postavou. Zviditelnění diagnózy bylo však dvojsečné. Mnohé projevy autismu působí i díky Hoffmanově několikaměsíční přípravě věrohodně. Najednou také bylo snazší prosadit to, oč lékaři a rodiče usilovali po desetiletí – kvalitnější péči a diagnostiku. Z Rain Mana se však současně stala zkratka.
Ačkoli film samotný netvrdí, že autismus vypadá vždy takto, pro miliony lidí se synonymem pro PAS stal právě Ray Babbitt – bílý heterosexuální muž závislý na cizí péči, emocionálně odtažitý, mluvící monotónním hlasem, obdařený výjimečným matematickým nadáním. Ve skutečnosti je takzvaný syndrom učence nebo „savantismus“ poměrně vzácný. V reálném světě se projevuje nanejvýš u 10% autistů. V populární kultuře je to každý druhý. Lidé s autismem si tak po Rain Manovi připadali zviditelnění, ale zároveň museli vysvětlovat, že nemají záchvat při pohledu na horkou koupel a nedokážou v mžiku spočítat rozsypaná párátka.
Dustin Hoffman a Tom Cruise jako dva bratři ve slavném snímku Rain Man, foto: archiv ČT
Efekt Rain Mana po téměř čtyřiceti letech přetrvává. Fikčním reprezentacím autismu dál dominují bílí muži, kteří jsou tak trochu géniové – například neobyčejně schopný chirurg Shaun Murphy z lékařského seriálu Dobrý doktor (2017), jehož sedm řad se zakládalo hlavně na zkreslených představách neurotypických scenáristů o neurodivergentních lidech. Predátor z roku 2018 šel ještě dál. V akčním sci-fi se objevuje autistický chlapec, který má dokonalou paměť, umí rozluštit jazyk mimozemských lovců a jako jediný rozumí tomu, jak používat jejich technologie. Je natolik výjimečný, že jej mimozemšťané považují za další evoluční fázi ve vývoji lidstva.
Mohlo by se zdát, že na neobyčejně nadaných autistických postavách není nic špatného, že bychom za ně naopak měli být rádi. Jenomže člověk na spektru v podobném typu seriálové a filmové fikce de facto nemá hodnotu sám o sobě. Hodnotným se stává až poté, co je jeho neohrabanost vykompenzována něčím neobvyklým, společensky přínosným. A výhradně tím bývá definován. Dotyčnému je majoritou jinými slovy „povoleno“ chovat se zvláštně, protože zároveň v něčem exceluje. Případně se člověk s PAS v „inspiračním pornu“ typu Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011) stává rovnou motivačním vzorem pro ty, kdo autismus nemají, pouze se málo snaží.
Ben Affleck ve filmu Zúčtování ztvárnil účetního na spektru, který je zároveň nájemný vrah, foto: archiv ČT
Stereotyp autismu coby superschopnosti přiživují i akční thrillery jako Mercury (1998), kde Bruce Willis chrání chlapce, jenž dokázal prolomit přísně tajný kód, nebo Zúčtování (2016). V něm Ben Affleck ztvárňuje extrémně kompetentního účetního na spektru, který se zároveň živí jako nájemný vrah a bez potíží zlikviduje celý gang. A mohli bychom pokračovat chlapcem schopným „vypočítat“ budoucnost v seriálu Doteky osudu (2012), matematickým géniem v kultovním kanadském hororu Kostka (1997), nebo nekomunikujícím klukem z thrilleru Němý svědek (1994), obdařeným fotografickou pamětí.
Savantismus nemusí ovšem být vždy na škodu. Globálním hitem se stal jihokorejský seriál Výjimečná právnička U Jong-u (2022). Přestože jde opět o autistickou postavu, jejíž komunikační neohrabanost je vyvažována encyklopedickými znalostmi a brilantní analytickou myslí, ve své domovině seriál vyvolal veřejnou debatu o tabuizovaném tématu PAS a podnítil diskuzi o tom, jak pracovní prostředí učinit vlídnějším vůči neurodivergentním zaměstnancům.
Dítě, nebo vrah
Pokud nemají filmoví či seriáloví hrdinové s autismem nadpřirozený talent, pak jsou alespoň extrémně fixovaní na jednu úzkou zálibu – jako teenager Sam z populárního seriálu Atypický (2017), jehož svět se točí kolem tučňáků. Nebo Adam (2009), protagonista stejnojmenné romantické komedie posedlý fakty o astronomii. Jakkoli se podobná fixace u lidí s autismem může vyskytovat, při jejím přílišném zdůrazňování vzniká dojem, že tito lidé nejsou schopni vyváženého života a fungování mimo sféru konkrétního zájmu. Ve skutečnosti mívají více koníčků, střídají je, případně se věnují i věcem, které nejsou nijak excentrické nebo komické.
Teenager Sam ze seriálu Atypický, jehož svět se točí kolem tučňáků, foto: archiv ČT
Stejně vytrvale se opakuje další klišé: nedospělost. Autistické postavy bývají buď dětmi a dospívajícími, nebo dospělými, kteří se ovšem chovají jako děti. Tato infantilizace umožňuje zobrazovat autisty coby roztomilé, komické a bezbranné, a přitom se vyhýbat nekomfortním tématům jako je sexualita (jednou z výjimek je zmíněný Karavan, další pak David od Jana Těšitele z roku 2015). Zvolená optika brání vidět autistické lidi včetně těch plně soběstačných jako dospělé, kteří mají plná práva a odpovědnost, navazují vztahy a zakládají rodiny.
Infantilita se úzce pojí s jiným typem zjednodušení. V rodinných melodramatech jako Davidova matka (1994), Miracle Run (2004), Bílá vrána (2008) nebo The Lighthouse of the Orcas (2016) představují lidé s autismem překážku na cestě neurotypických postav za hodnotnějším životem. Její zdolávání pak slouží jako katalyzátor osobního růstu rodičů nebo sourozenců, zatímco autistická postava zůstává statická, definovaná svým „problémem“. Autismus zde není celoživotním stavem, který může přinášet odlišný pohled na svět a být sám o sobě obohacující, nýbrž nemocí, jež je třeba pro dobro všech vyléčit.
Samotný autismus je přitom opakovaně prezentován jako bariéra nacházející se výlučně v hlavě jedince. Sociální a environmentální omezení zůstávají mimo záběr většiny fikčních děl. V realitě to ale často nejsou vrozené limity, co lidem na spektru brání plně fungovat, nýbrž architektura a společenská očekávání: restaurace, kavárny, obchodní centra i školní třídy, úřady a nemocniční čekárny přehlcené zvuky, pachy a světly, které mohou u lidí s větší senzorickou citlivostí vyvolávat úzkost a dezorientaci, ale i kancelářské open spacy bez možnosti izolovat se od okolního ruchu; každodenní společenské situace, během nichž se samozřejmě předpokládá oční kontakt, předstíraná zdvořilost a rychlá reakce na small talk…
Neexistuje jediný způsob, jak být autistou, stejně jako neexistuje jediný způsob, jak být člověkem.
Zatímco výše uvedená díla vykreslují autistické postavy jako bezmocné nebo roztomilé, na opačném pólu stojí filmy implikující, že lidé s PAS mohou být hrozbou. Snímek Relativní strach (1994) naznačuje spojitost mezi autismem a psychopatologií – ústřední pár má podezření, že jejich autistický syn je sériovým vrahem. Podobně je coby potenciální nebezpečí pro okolí zobrazen protagonista snímku The Fanatic (2019). Hlavní postavou thrilleru Noční recepční (2020) je recepční v motelu, který špehuje hosty, aby porozuměl lidským emocím. Takové příběhy převracejí realitu naruby. Podle řady výzkumů se lidé na spektru mnohem častěji stávají oběťmi sexuálního, fyzického či psychického násilí, než aby se jej sami dopouštěli. Na jedné straně spektra tak stojí romantizace, na druhé démonizace.
Inkluzivnost pouze zdánlivá
Od nultých let počet postav s autistickými rysy v kinematografické produkci soustavně narůstá. Objevují se v sitcomech, seriálech i nezávislých filmech, ale ne vždy s jasně stanovenou diagnózou. Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku (2007), Dwight z amerického remaku Kanclu (2005) nebo Abed Nadir v komediálním seriálu Zpátky do školy (2009) se pro mnohé stali neoficiálními zástupci autistické komunity, ačkoli někdy ani nešlo o záměr. Showrunner seriálu Zpátky do školy Dan Harmon přiznal, že teprve díky reakcím fanoušků na postavu Abeda zjistil, že je sám na spektru.
Jeden z nejslavnějších autistů v audiovizi: Sheldon Cooper (hraje ho herec Jim Parsons; vpravo) z Teorie velkého třesku, foto: archiv ČT
Někdo může namítnout, že pokud jsou tyto postavy očividně autistické, proč potřebují ještě diagnózu. Potíž tohoto zdánlivě inkluzivního přístupu tkví v tom, že když jsou hrdinové pouze autisticky kódováni, scenáristé nenesou zodpovědnost za „správnost“ v zobrazení jejich chování. S určitými zvláštnostmi pak mohou pracovat jako se snadno čitelným komickým elementem. Právě čitelnost je pro vizuální médium lákavou, ale zrádnou cestou. Autismus nemusí být na první pohled patrný. Místo aby to filmaři přijali jako příležitost pro jemnější, vrstevnatější portréty, volí opačnou strategii: přehánějí a zviditelňují několik málo znaků.
Pro neurotypické publikum jsou autistické postavy zas a znovu redukovány na soubory tiků, ritualizovaného chování a „typicky autistických“ projevů, které v realitě tvoří jen část celé autistické zkušenosti. Tento trend se přitom neomezuje jen na hranou tvorbu – vidíme ho i v televizních formátech jako je australská seznamovací show Láska na spektru, kde se „autistické zvláštnosti“ účastníků a účastnic stávají středobodem dramaturgie.
Láska na spektru je současně příkladem díla, kde nositelem autistické zkušenosti není jediná postava, jejíž individuální příběh se nevyhnutelně stává definicí celého autismu. Série dává prostor více autistickým aktérům, nejen heterosexuálním mužům, a ukazuje jejich rozdílné povahy, zájmy a způsoby komunikace i jejich vztahy, emoce a touhu po intimitě.
Seznamovací show Láska na spektru, foto: archiv ČT
Několik dobrých příkladů
Pozitivní příklady tohoto typu bychom našli i mimo sféru reality TV. A to jak v tvorbě dokumentární – Normální autistický film (2016), Dina (2017), A proto skáču (2020), Ta druhá (2024), tak v tvorbě hrané. Někdy přitom k dosažení větší autenticity stačilo zvolit tu nejsamozřejmější cestu – konzultovat scénář s lidmi na spektru. Životopisné drama Temple Grandin (2010) vznikalo za přímé účasti titulní hrdinky, americké vědkyně a vynálezkyně prosazující humánnější zacházení s hospodářskými zvířaty. Film nejenže mapuje její život, ale také nám umožňuje vcítit se do jejího specifického prožívání. Slova a emoce, jejichž vyjadřování Temple dělá problém, jsou převáděny do evokativních zvuků a obrazů.
Francouzsko-belgický detektivní seriál Astrid et Raphaëlle (celkem pět sezón v letech 2019–2024) byl vytvořen v úzké spolupráci s lidmi na spektru – mimo jiné s francouzským filozofem, politologem, spisovatelem a publicistou českého původu Josefem Schovancem. Tato spolupráce vedla k citlivému, neheroizujícímu ztvárnění cílevědomé autistické archivářky. Do hlavních rolí seriálu Svět podle nás (2022) byli obsazeni autističtí herci a rovněž na scénáři se podíleli lidé s autismem. Ze smyslového přetížení a repetitivních činností neučinili překážku nebo komický prvek, nýbrž běžnou součást reality postav, řešících každodenní vztahové a pracovní výzvy. Autismus je zde stejně samozřejmým charakterovým rysem jako třeba přízvuk nebo hudební vkus.
Příklad dobré praxe: do hlavních rolí seriálu Svět podle nás byli obsazeni autističtí herci a rovněž na scénáři se podíleli lidé s autismem, foto: archiv ČT
Další potěšující vzor nabízí komediální seriál Everything’s Gonna Be Okay (2020), rovněž vytvořený lidmi na spektru. Autističtí hrdinové v něm mají různé vlastnosti, různé potřeby a různou sexualitu. V australském seriálu Škola zlomených srdcí (2022) byla do role queer studentky na spektru obsazena autistická herečka Chloé Hayden. Krátká pixarovka Loop (2020) představila neverbální autistickou hrdinku, pro niž byla vzorem dívka, která rovněž nemluví a má autismus. Autoři jiných projektů se zase poučili z kritických reakcí publika. Do výroby zmíněného seriálu Atypický byli původně zapojeni pouze alističtí (tj. neautističtí) herci a tvůrci. Ke vzniku pozdějších sérií ovšem byli přizváni i lidé s PAS.
Vím, o čem mluvím
Naznačený posun je mimo jiné důsledkem toho, že do struktur audiovizuálního průmyslu stále víc pronikají talentovaní lidé, kterým byl autismus diagnostikován na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se téma i díky Rain Manovi ocitlo v centru pozornosti. Nyní již dospěli a začali spolupracovat s profesionálními filmovými a televizními produkcemi. Stovky dalších lidí s PAS pak dennodenně sdílí své zkušenosti na sociálních sítích jako TikTok nebo Instagram.
Navzdory rostoucí snaze vyprávět autistické příběhy zevnitř, nikoli zvenčí, ale nevymizelo spoléhání na problematické vzorce a dál vznikají neupřímné paskvily plné klišé jako Music (2021) nebo The Unbreakable Boy (2025). Komerční logika vyžaduje postavy, které publikum okamžitě identifikuje jako autistické – což v praxi znamená, že stále vídáme geniální muže, excentrické detektivy, problematické děti a infantilní dospělé. Tento repertoár nejenže neodráží realitu, ale může i bránit širšímu pochopení autismu jako spektra.
Přitom neexistuje jediný způsob, jak být autistou. Stejně jako neexistuje jediný způsob, jak být člověkem. Jako někdo, kdo má sám autismus, poměrně často a citelně zakouším, k čemu tahle zkreslení mohou vést. Přitom by stačilo ukazovat rozmanitější podoby života na spektru. Muže i ženy, lidi různého věku, původu a sexuality, ty, kteří mluví, i ty, kteří komunikují jinak, nikoliv skrze slova. A víc zapojovat tvůrce, pro něž nejde jen o divácky vděčný koncept, nýbrž o žitou zkušenost. Není za tím žádná „politická korektnost“, s níž nejradši šermují lidé snažící se hájit status quo, ale prostá schopnost a ochota vnímat lidskou zkušenost v celé její šíři.
