Péče je téma, které se týká každého z nás, říká režisér Martin Trabalík

Protagonisty vašeho filmu jste poznal, když jste pracoval pro Nautis, organizaci pomáhající lidem s autismem. Co vás tam přivedlo? 

Měl jsem poměrně spletitou životní cestu, hodně jsem cestoval, vystřídal spoustu povolání a nikdy jsem vlastně moc nevěděl, jak se do společnosti začlenit. Když jsem se snažil nějak stabilizovat, práce v neziskovém sektoru mi připadala nejschůdnější. Takže jsem se hlásil do různých neziskovek, a když mi zavolali z Nautisu, ukázalo se, že splňuju předpoklady pro danou pozici, což je výdrž, pochopení a schopnost pracovat s lidmi na hraně.

To je asi důležité – mít tohle v sobě. Není to práce pro každého. 

To rozhodně není, vyžaduje nejen znalosti, ale i empatii, výraznou psychickou odolnost a nezřídka i fyzickou zdatnost. Nároky na pracovníky jsou tedy velké. Zároveň mám pocit, že je tato práce společností jaksi přehlížena, či považována za samozřejmost. Spousta z mých kolegů jsou srdcaři, ale to neznamená, že by si od nich systém měl jenom brát. Když si k náročnosti této práce přičtete finanční ohodnocení, které je například v Praze na hraně přežití, není divu, že fluktuace lidí v sociální práci je velká a syndrom vyhoření častý.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

To, jak je tahle práce fyzicky náročná, vidíme i ve vašem filmu, protože Péťa má poměrně mohutnou postavu a práce s ním vyžaduje víc síly.  

Péťa byl největší ranař. Když jsem do Nautisu někdy po covidu nastoupil, přijali jej i na základě toho, že jsem byl schopný s ním pracovat, později tuto péči do velké míry přebral Luboš, který vystupuje ve filmu. Péťa je náročný, protože je ve chvílích nepohody schopný svou sílu směřovat vůči ostatním osobám. Není to zdaleka případ všech lidí s poruchou autistického spektra, chování náročné na péči má opravdu jen malé procento z nich. Já jsem si však vybral Péťu jako protagonistu, protože jsem k němu měl nejblíž, a zároveň představuje nejzranitelnější skupinu – velcí agresivní hromotluci nejsou moc populární, když se dělají veřejné sbírky.

Souhlasil byste s tvrzením, že tématem vašeho filmu je spíš péče než autismus?

Ano, autismus je poměrně specifická vývojová porucha, ale péče se týká každého z nás. Příběh pana Jochece je téměř archetypální v tom, jak se obětavě stará o někoho, kdo mu zároveň způsobuje bolest. Myslím, že právě s tímhle aspektem filmu se mnozí diváci budou schopni ztotožnit.

Líbí se mi, že téma péče zpřítomňujete různými způsoby. Pan Jochec pečuje nejen o své dvě děti, ale třeba i o zahradu, o hrob manželky…

To je pravda. Stejně tak pečuje o kočky a další domácí zvířata. Nemá toho na bedrech málo. S tím vyvstává jedna z ústředních otázek mého filmu – kde jsou hranice péče?

Petr Jochec ovdověl a nyní se musí starat o dvě dospívající děti: Vanessu a Péťu, který trpí autismem, foto: GNOMON production

Pan Jochec se snaží oběma svým dětem, Péťovi i dceři Vanese, zajistit stejně kvalitní péči. Ale Péťa jí logicky vyžaduje víc, což jej dostává do určitého rozporu. 

Je přirozené, že jsou rodiče nuceni věnovat velkou míru pozornosti hendikepovanému dítěti. Peťa ovšem bude vždy nějakým způsobem zabezpečený, zatímco Vaneska dospěje a bude se muset se světem potýkat sama, což je vedlejší linka filmu. Zdraví sourozenci jsou často ve velmi těžké pozici, protože veškerá péče směřuje k tomu druhému. Myslím, že je dobré rodičům připomínat, aby nezapomínali ani na tyhle děti. Alespoň když jsou s nimi a mají na to prostor.

Autismus je zároveň stav na celý život, ne nemoc, kterou by šlo vyléčit. Proto ve filmu zřejmě hodně akcentujete otázku budoucnosti – kdo bude o Péťu pečovat, až třeba pan Jochec nebude moct. 

To je otázka, která leží v hlavě spoustě rodičů, kteří se starají o podobně hendikepované dítě. Otázka, která nemá řešení. Většinou ty děti, respektive už dospělí, potom končí v ústavu, ale ústavní péče není zdaleka ideální. Mnozí z nich zůstávají výrazně zmedikovaní, připoutaní na lůžku, což svému potomkovi nikdo nechce dopřát. Ve snaze trochu situaci zlepšit pořádáme v rámci kampaně k filmu sbírku na Nautis, protože pokud je mi známo, momentálně je v České republice jenom jedno zařízení, které je schopné dlouhodobě pracovat s klienty jako je Péťa. A to je domov se zvláštním režimem v Libčicích nad Vltavou. Peťa je horký kandidát na jedno z míst, pokud se kapacita uvolní. Naše sbírka by měla posloužit k rekonstrukci tohoto domu a jeho uzpůsobení potřebám klientů. Kdyby se takových zařízení postavilo víc, samozřejmě by to spoustě rodičů ulevilo.

Na jednu stranu je potěšující, že taková sbírka vznikla, zároveň je možná smutné, že neziskový sektor a jednotlivci musejí – nejen v této oblasti – suplovat státní podporu. 

Nejsem odborník na politiku, ani na nakládání státu s financemi, nicméně si myslím, že peněz je dost a je fascinující, že jako společnost nejsme schopni nalézt prostředky na ty nejzákladnější věci. Peníze na nová auta vždycky budou, ale peníze na péči o naše děti se hledají těžko, z čehož jsem dost rozčarovaný. Myslím si, že je to odrazem toho, čemu jako společnost přikládáme důležitost – honíme se za luxusem, zatímco se nám čím dál víc začíná drolit základ.

Společnost se ovšem na druhou stranu dokáže alespoň jednorázově semknout a uspořádat třeba sbírku pro lidi zasažené povodněmi. 

Když vidíme nějaké utrpení přímo, tak lidé reagují, ale na hlubší úrovni v sobě tu solidaritu podle mě nemáme. Když lidi viděli trailer k našemu filmu, dostávali jsme spoustu pozitivních reakcí, ale zároveň se objevovaly názory typu „je to hrozně důležitý, ale já to nechci vidět“. Lidi se budou dívat raději na Netflix než na něco smutného, co by je mohlo rozrušit. Tím ale svět nezlepšíme. Je fakt, že žijeme v náročné době, negativní zprávy plynou ze všech směrů, ale proč vlastně v takové době žijeme? Protože lidi volí jednoduchá řešení, nechtějí se bavit o složitějších otázkách a radši zavírají oči, ať to někdo vyřeší za ně.

Petr Jochec s Péťou. Jakou mají budoucnost? Z filmu Co s Péťou?, foto: GNOMON production

Přesto ale zřejmě věříte, že medializace daného tématu má smysl.

Doufám v to. Náš film není jediný s takovým tématem. Vznikla Ta druhá nebo Karavan. Takže se toto téma dostává do veřejného prostoru a zřejmě existuje společenská potřeba o tom mluvit. Právě proto, že se z péče a vzájemné pomoci stává něco čím dál vzácnějšího. Jsme strašně individualistická společnost, která začíná narážet na své limity. Proto se po světě bouří generace Z. Nemá v daném systému žádné možnosti, jak se realizovat. Starší generace nehodlá slevit ze svého životního standardu. Pokud jako rodič nedáte svým potomkům šanci, nemůžete čekat jejich vděk. Myslím, že příběh pana Jochece, který je schopný se pro své děti obětovat, lidi zaujal právě proto, že je naneštěstí čím dál unikátnější.

Velký vliv na individualizaci a uzavírání se do vlastních světů mají zřejmě i moderní komunikační technologie. 

Myslím, že jako společnost technologie strašně nadhodnocujeme. Máme pocit, že vyřeší naše problémy, ale zatím mám spíš pocit, že za každým problémem, který vyřeší, vznikne deset dalších. Ano, máme dnes možnost komunikovat napříč světem, vědomosti jsou veřejně dostupné, lékařská péče se zlepšila, nicméně zároveň čelíme čím dál větší sociální izolovanosti, všude po světě zaznamenáváme nárůst vývojových poruch a poruch pozornosti a spekuluje se o tom, že kolektivně hloupneme. Ale řeknu to jednodušeji: bez překotného technologického růstu bychom se nemuseli bavit o dopadech klimatické změny a čím dál pravděpodobnějším zániku civilizace. Přesto stále hledáme řešení v technologiích, místo abychom začali klást větší důraz na vzájemnou solidaritu, lidské vztahy a vztahy k životnímu prostředí.

Zmiňoval jste, že někteří potenciální diváci vyjádřili obavu, že váš film je příliš depresivní. Osobně mám pocit, že se vám v něm naopak daří vyvažovat drsné, vyhrocené momenty s těmi lehčími, kdy je Péťa šťastný a hraje klidnější hudba… Jak náročné bylo při dramaturgii dosáhnout této rovnováhy?

Vyvažování vyprávění bylo tématem našich bouřlivých diskuzí jak s producentem Honzou Bodnárem, tak se střihačem Matějem Beranem. Hodně nám pomohli taky dramaturgové Ivo Bystřičan a Ivana Pauerová Miloševič a konzultace na mezinárodních workshopech jako Ex Oriente. Stejně tak jsme promýšleli, jak použít hudbu Petra Mazocha – kde emoce podpořit a kde to naopak nechat syrovější. Snažili jsme se docílit toho, aby škála emocí byla komplexní, aby tam byly okamžiky radosti, humoru, ale i smutku. Ten film rozhodně nemá být depresivní. Naopak jsem chtěl, aby to byl rodinný film, ze kterého budou lidi odcházet s hřejivým pocitem.

Došlo během natáčení přesto k nějakým nebezpečným situacím, nebo jste vždy věděl, jak s Péťou pracovat? V jedné chvíli například vidíme, že útočí na kameru. V další scéně má Luboš ruku v sádře. 

Tím, že jsem měl s Péťou přímou zkušenost a dobře jsem ho znal, tak mě jeho projevy nijak zvlášť nešokovaly. Byl jsem na ně připravený a věděl jsem, co můžu zhruba očekávat. I když Péťa dokáže být hodně drsný a dostávat lidi do hraničních poloh. Ale asi se dá říct, že mě nebezpečí přitahuje, což je patrné i z mých předchozích projektů realizovaných různě po světě.

Petr Jochec ve filmu Co s Péťou?, foto: GNOMON production

Předpokládám, že štáb jste tvořil jenom vy coby režisér a kameraman filmu a s vámi ještě zvukař. 

Ano, zvukařem byl většinu času Petr Kačírek a myslím, že jsme Péťovi nijak nepřekáželi. Snažili jsme se chod domácnosti nenarušovat. Když ty situace byly opravdu vypjaté, za hranou lidských možností, natáčení jsme přerušili.

Jakkoli je váš film primárně intimní rodinné drama, jak jste říkal, zároveň se vám daří nenásilně zpřítomňovat systémovou rovinu problematiky péče, kdy pan Jochec například řeší invalidní důchod pro Péťu nebo státní příspěvek na přepážku do auta. 

Poukázat na ty nedostatky byla jedna z mých primárních motivací. Ale nechtěl jsem na tom stavět film. V první řadě mě zajímal život postav. Jestli se nám podaří zároveň pohnout systémem, budu jen rád. Většinu těch naznačených témat bychom ale rádi rozpracovali v mediální kampani, která film doprovází. Mimo jiné jde o podcastovou sérii Co s nimi, kde se s různými experty bavíme o konkrétních otázkách, které ve filmu vyvstávají.

Zároveň mě napadá, jestli není v něčem frustrující natáčet o problematice, se kterou máte osobní zkušenost. Uvědomujete si tím pádem její složitost, kterou nelze nikdy v úplnosti postihnout. 

Je pravda, že nic se nedá vysvětlit kompletně. Ale to ani není potřeba. Lepší mi přijde vyvolávat otázky, nechávat prostor pro imaginaci. Když máme po projekcích diskuze, lidi se hodně zajímají o podrobnosti. Cílem toho filmu tedy není všechno vysvětlit, ale vyvolat v divákovi nějakou emoci a zájem.

Jestli se nepletu natáčení trvalo tři roky. Změnilo se za tu dobu něco v systému sociální péče?

Myslím, že je to čím dál horší. Když jsem tam pracoval já, měl jsem vždycky hluboko do kapsy, nikdy jsem neměl dost financí na to, co jsem potřeboval. To bylo v letech 2020 až 2022. Od té doby se ceny zdvojnásobily a platy ve službách zůstaly víceméně tam, kde byly. Takže si nedokážu představit, co ti lidé dělají dneska. Obecně mi přijde, že zatímco dříve jsme ještě měli alarmující témata, se kterými se dalo něco dělat, dnes jsme se už natolik odchýlili od udržitelného směru, že tyto otázky vlastně přestávají být tématem. Teď už nás čeká jen tvrdý dopad, který nás donutí náš přístup přehodnotit. To se týká například životního prostředí, ale myslím si, že i vzájemné péče. Doufám ale, že jsem jen přílišný pesimista.

Jsme strašně individualistická společnost, která začíná narážet na své limity.

Ve vašem filmu vidíme dva mladé pečující lidi, Luboše a Báru. Zajímalo by mě, zda stále pracují v respitním centru Nautisu.

Bára se dokonce stala vedoucí. Je velmi inteligentní, empatická a cílevědomá. A Luboš v sobě má nevyčerpatelnou fontánu energie, takže tam oba pořád pracují. Jak v Nautisu, tak v jiných organizacích jsem ale často byl svědkem toho, že ta práce je tak náročná, že i když ji dělají skvělí lidé, málokdo tam vydrží déle než dva roky. A když jste v pozici vedoucího pracovníka, musíte neustále hledat nové zaměstnance a přemýšlet, jak obsadit všechny směny. Poptávka přitom zdaleka přesahuje kapacitu odlehčovacích služeb. Je spousta rodin, které by potřebovaly pomoc, ale nejsou v tak kritické situaci, aby ji dostaly. Berou se jen nejzávažnější případy.

Snad moc neprozradím tím, že film nekončí zastavením a uzavřením, ale jízdou – chtěl jste tím naznačit, že i Péťa a jeho tatínek před sebou ještě mají dlouhou cestu? 

Péče o Péťu nebo člověka s podobným hendikepem pokračuje pořád dál. Vyřešíte jeden problém a pět dalších vznikne. Je to kontinuální, repetitivní proces, na což v našem lineárně fungujícím světě možná nejsme připraveni, děsí nás to. Ale pokud v tom najdete smír, nemusí to být nic hrozného, čehož dokladem je pan Jochec. Tak jako tak ale platí, že ti pečující potřebují pomoc a sociální kontakty, což je jedna z věcí, které se nám asi nepodařilo dostatečně ukázat. Ten táta je osamělý, většinu času tráví sám s Péťou, který konstantně vyžaduje jeho pozornost. Kdyby se rodiče jako on měli kde scházet a vytvářet spolky, mohlo by jim to pomoct se zase otevřít světu.

Plakát k dokumentu, který vstoupí 30. října do kin, zdroj: GNOMON production

Kdybychom přitom víc investovali do péče a lidi by pak měli víc času pro sebe navzájem, profitovala by z toho celá společnost.

Zní to až utopisticky, ale zároveň je to jediná cesta, pokud má civilizace dál fungovat. Kdybychom se přestali furt hnát za dalšími a dalšími cíli, nehledali neustále jen způsoby, jak věci zrychlit, a naopak se snažili zpomalit, všem by nám to prospělo.

To je vlastně něco, k čemu Péťa inspiruje ostatní – ke zpomalení, k přeladění na cyklické pojetí času. 

Ano, je to tak. Lidi, kteří dělají tuhle práci, často zmiňují, že je nutí být plně v okamžiku, nevěnovat se jiným věcem, prožívat přítomný den. To je dar, který nám lidi s hendikepem dávají.

Váš film měl světovou premiéru na filmovém festivalu v Soluni. Překvapila vás něčím reakce tamějšího publika? 

Reakce byla vřelá a po projekci padlo hodně otázek. Podobných, které pokládají lidé tady, což snad dokazuje, že se nám podařilo natočit univerzální film oslovující široké spektrum diváků. Doufám, že bude začátkem širší společenské diskuze na téma vzájemné péče.

Dokumentarista Martin Trabalík, zdroj: GNOMON production