Esej: Když ticho promlouvá. Španělské drama Slyšíš mě? mění způsob reprezentace neslyšících

Nejranější období kinematografie, tedy před příchodem synchronizovaného zvuku, bylo minimálně v jednom směru překvapivě inkluzivní. Němé filmy sice často doprovázel živý hudební doprovod, ale ve své základní podobě si musely vystačit s vizuální expresivitou – s gesty, mimikou, pohybem a mezititulky. K porozumění stačil zrak. Diváci a divačky se sluchovou vadou si mohli odnést téměř stejný zážitek jako slyšící.

Příchod zvuku na konci dvacátých let minulého století tuto rovnováhu narušil. Filmový historik Martin F. Norden v knize The Cinema of Isolation podrobně popisuje, jak synchronizované dialogy bez mezititulků z kin vyloučily neslyšící diváky. Šlo o raný příklad „technoableismu“, kdy nová média a technologie implicitně znevýhodňují určitou skupinu populace (fungovat to však může také opačně: například sociální sítě a online platformy otevírají nové možnosti pro vytváření a šíření obsahu přímo komunitou neslyšících, zmenšují vzdálenost mezi tvůrci a publikem).

My s nimi soucítíme

Po nástupu zvuku se neslyšící postavy objevovaly ve filmech sporadicky, často více jako symboly nevinnosti, zranitelnosti a psychologické izolace než autonomní psychologizované postavy. Typickým příkladem je hollywoodské melodrama Johnny Belinda (1948) s Jane Wyman v hlavní roli. Ta získala Oscara za ztvárnění hluchoněmé dívky žijící v chudé rybářské vesnici, kterou místní lékař učí znakovou řeč. V rozporu s obecnou představou, že hluchoněmí lidé mají zároveň nižší intelekt, je Belinda velice inteligentní. Jinak jde ovšem o bezbrannou, pasivní oběť, která primárně vyvolává soucit slyšícího publika. Ve své době poměrně progresivní reprezentace neslyšících tak šla ruku v ruce se stvrzením stereotypu – lidé, kteří neslyší, zvlášť ženy, jsou extrémně zranitelní a odkázáni na cizí pomoc.

Hollywoodské melodrama Johnny Belinda. Herečka Jane Wyman získala za roli hluchoněmé dívky Oscara, zdroj: IMDb

V poválečné filmové a televizní tvorbě se ustálil vzorec, kdy se neslyšící postava ve vyprávění objevuje pouze proto, aby svým hendikepem uspíšila proměnu slyšících hrdinů. Například je naučila větší empatii či trpělivosti. Jako instrument k morální nápravě bez vlastní subjektivity. Velmi často přitom tyto postavy hráli slyšící herci. Příkladem může být britské drama Mandy (1952), v němž neslyšící dívka funguje jako katalyzátor pro osobní růst slyšících rodičů, kteří se učí přijmout její jinakost. Ač film sympatizuje s neslyšícími a pomohl popularizovat dnes kontroverzní metodu oralismu (učení se slovům tím, že odezíráte ze rtů), dívka sama zůstává pasivní a tichá, reprezentuje čistotu a nevinnost. Happy end je pak podmíněn její integrací do slyšícího světa, podřízením se normě.

Mimo hlavní kinematografické proudy ovšem již od třicátých let minulého století vznikaly filmy pro neslyšící diváky, při jejichž výrobě byli jako herci, konzultanti i scenáristé zapojování lidé s daným postižením. Obvykle byly tyto snímky vyráběny pod záštitou různých klubů, škol a vládních organizací, kupříkladu americké National Association of the Deaf. Až na kuriózní výjimky jako byl horor ve znakovém jazyce Deafula (1975) se jednalo o krátké didaktické tituly zaměřené na praktické zvládání různých životních situací ve škole, práci i domácnosti nebo na výuku znakového jazyka. Často využívaly mezititulků a názorných vizuálních demonstrací, aby byly přístupné i těm, kdo „znakovku“ neovládají. Kromě toho, že tyto filmy vzdělávaly, posilovaly pocit komunitní identity. Představují tudíž raný příklad participativní kinematografie, kdy má cílová skupina přímý vliv na obsah a způsob své reprezentace.

Přelomová Marlee Matlin

Výraznější posun v oblasti mainstreamové kinematografie přineslo až drama Bohem zapomenuté děti z roku 1986. Perspektiva neslyšícího člověka v něm nebyla zprostředkována slyšícím. Odpovídala osobní zkušenosti neslyšící herečky Marlee Matlin. Za svůj výkon získala Oscara za hlavní roli a stala se respektovanou zástupkyní neslyšící komunity.

Matlin hraje ve filmu Sáru, bývalou žačku venkovské internátní školy pro neslyšící, která naváže intimní vztah s učitelem (William Hurt). Ústředním tématem ovšem není jejich romance, nýbrž komunikace, autonomie a identita neslyšících. Dílo je výjimečné tím, že z hluchoty nedělá symbol ani didaktický nástroj. Sára má vlastní vůli, emoce a vnitřní konflikty. Ač tedy Bohem zapomenuté děti posunuly hranice autentické reprezentace, objevily se oprávněné námitky, že příběh je stále do značné míry vyprávěn z pohledu slyšícího muže a hluchotu prezentuje coby překážku, kterou je třeba zdolat. Film režisérky Randy Haines se nicméně stal milníkem, jenž v následujících dekádách inspiroval jiné projekty.

Marlee Matlin si výraznou neslyšící postavu opět zahrála například v seriálu Západní křídlo (1999–2006), odehrávajícím se v zákulisí Bílého domu. Její asertivní politická konzultantka Joey byla vzorem toho, že i neslyšící mohou excelovat v určitém oboru. Jiný pozitivní vzor nabídla titulní hrdinka seriálu Sue Thomas: Agentka FBI (2002) – hluchá žena využívá schopnost odezírání při vyšetřování zločinů. Hlavní roli ztvárnila neslyšící herečka Deanne Bray.

Rovněž v následujících letech se to nejpodstatnější odehrávalo na televizních obrazovkách. Americký seriál Záměna (2011) byl vnímán jako průkopnický díky soustavnému zapojování amerického znakového jazyka a dějovým liniím zaměřeným na neslyšící teenagery. Mnoho dospívajících se na sociálních sítích svěřilo, že to pro ně bylo poprvé, co viděli v hlavním vysílacím čase věrohodné ztvárnění své každodenní zkušenosti. Pestřejší reprezentaci později začala doplňovat online tvorba neslyšících influencerů a influencerek, využívajících k vyprávění vlastních příběhů platforem jako YouTube, Instagram nebo TikTok.

Všednodenní ticho

Na přelomu desátých a dvacátých let tohoto století se život neslyšících opět dostal do popředí třeba díky snímku Zvuk metalu (2019), v němž Riz Ahmed hraje metalového bubeníka, který přestává slyšet. Film dokázal díky propracovanému zvukovému designu věrně zprostředkovat zkušenost ztráty sluchu i doprovodný pocit sociálního vyloučení (nazývaný „deaf rage“). Někteří kritici ovšem poukazovali na skutečnost, že se film soustředí na proměnu muže, který teprve nedávno začal přicházet o sluch, a komunitu neslyšících odsunuje do pozadí.

Podobně ambivalentní bylo přijetí titulu V rytmu srdce (2021). Ten představil dvojici neslyšících rodičů ztvárněných neslyšícími herci Marlee Matlin a Troyem Kotsurem. Emocionálním jádrem oscarového snímku však bylo dilema jejich slyšící dcery (Emilia Jones), což posilovalo představu, že neslyšící lidé potřebují slyšícího prostředníka, aby se mohli plnohodnotně zapojit do života.

Kritický a divácký úspěch obou zmíněných snímků nicméně otevřel diskuzi o autentičnosti, autorství a přístupnosti ve vztahu k audiovizuální reprezentaci neslyšících. Potvrdilo se, že to nemusí být jen tragické figury v melodramatech, které ostatní inspirují, případně potřebují, aby je někdo slyšící spasil. Stále častěji šlo o obyčejné pracující lidi ve filmech a seriálech různých žánrů (včetně komiksové adaptace Echo), kteří kromě problému se sluchem, komunikací a sociálním vyloučením řeší řadu dalších osobních i společenských otázek.

Samozřejmostí se stává, že tyto postavy hrají neslyšící herci, viz například James Caverly v komediálním seriálu Jen vraždy v budově (2021–2025) či Keivonn Woodard v postapokalyptickém sci-fi podle stejnojmenné videohry The Last of Us nebo Troy Kotsur v nedávné krimisérii Černý králík. Podobně běžnou praxí je zapojování neslyšících konzultantů a konzultantek už během fáze vývoje, aby byla lidem se sluchovým znevýhodněním uzpůsobena například scénografie nebo scénář, neboť ne pro každé psané slovo existuje odpovídající ekvivalent ve znakovém jazyce.

Snímání řeči

Letos se objevily dvě britské série, které jsou dobrým dokladem výše nastíněného pozitivního vývoje. Krimiseriál Code of Silence stojí na podobné premise jako Sue Thomas: Agentka FBI, ale bez jejího didaktismu. Neslyšící žena pracující v policejní kantýně je zapojena do vyšetřování zločinu, protože dokáže odezírat ze rtů. Její zvýšená vizuální vnímavost představuje silnou stránku, nikoli omezení. Seriál z odezírání na druhou stranu nedělá superschopnost, která by protagonistku teprve zrovnoprávňovala se slyšícími postavami (k čemuž často dochází třeba u autistických postav, jejíchž komunikační znevýhodnění bývá vyvažováno třeba mimořádným matematickým nadáním). Scenáristka Catherine Moulton vycházela z osobní zkušenosti s částečnou ztrátou sluchu a neslyšící je také představitelka hlavní role – Rose Ayling-Ellis.

Táž herečka ztvárnila menší roli v psychologické minisérii Reunion z produkce BBC. Vypráví o muži (Matthew Gurney) propuštěném z vězení, jehož resocializaci komplikuje kromě nedořešené minulosti fakt, že neslyší. Neslyšící byl rovněž showrunner minisérie William Mager a několik dalších herců a hereček. Velká část dialogů je vedena bilingvně – v angličtině a anglickém znakovém jazyce. Tomu je uzpůsobeno i snímání herců. Vidíme je většinou od pasu nahoru, ne v bližších záběrech, takže je jejich komunikace snadno čitelná i pro neslyšící část publika.

Plnohodnotná, jen jiná zkušenost

Jedním z nejnovějších a zároveň nejlepších příkladů participativní praxe je v úvodu zmíněný španělský film Slyšíš mě?. Sleduje neslyšící ženu, která se s obavami připravuje na mateřství. Z předporodních vyšetření nelze zjistit, zda její dcera bude slyšet. Pro režisérku Evu Libertad (* 1978) bylo podstatné natáčet s neslyšícími lidmi, nikoliv o nich. Do hlavní role proto obsadila svou neslyšící sestru Miriam Garlo, jejíž životní zkušenost byla současně inspirací pro ústřední příběh. Scénář filmařka intenzivně konzultovala i s dalšími neslyšícími matkami, aby zohlednila různé aspekty rodičovství s poruchou sluchu.

Trailer k filmu Slyšíš mě? Zdroj: AČFK

Natáčení probíhalo v reálných prostředích, často s neherci a v přirozeném světle, aby situace působily maximálně věrohodně. V intimním, realistickém dramatu je mnoho sekvencí bez zvuku nebo ve znakovém jazyce. Věrné reprezentaci zvukového a zrakového hlediska neslyšících je opět uzpůsoben i styl – od observačních záběrů zachycujících pohyb, jemnou mimiku a gesta herců po bohatě komponovaný zvukový design. Dílo se tím vyhýbá tradiční dramatizaci, která by upřednostňovala manipulaci s emocemi slyšícího publika; namísto toho umožňuje naladit se na rytmus neslyšících a sdílet jejich perspektivu.

V posledních letech lze tím pádem pozorovat posun od hluchoty jako deficitu či „jinakosti“, kterou je třeba napravit, k hluchotě jako plnohodnotné životní zkušenosti. Filmové ticho sice v řadě děl slouží k vyvolání hrůzy, napětí nebo lítosti (viz třeba horor Tiché místo, 2018), avšak stále častěji se objevují projekty ukazující, že zapojení neslyšících herců a tvůrců přispívá ke komplexnější reprezentaci života s hendikepem a v důsledku usnadňuje napojení na ty, kdo bývají většinovou společností přehlíženi nebo marginalizováni.

Z filmu Slyšíš mě? Foto: © Distinto Films

Jak v knize Enforcing Normalcy rozvádí americký profesor Lennard J. Davis, specialista na takzvané disability studies, postižení nepředstavuje pouze tělesný či psychický stav, ale též sociální konstrukt formovaný okolními narativy a normami. To, co film, televize a jiná média zviditelňují – nebo nechávají neviditelné – tudíž může ovlivnit, komu bude majorita věnovat sympatie a pozornost.

Přítomnost neslyšících osob před i za kamerou by ideálně měla být předstupněm strukturálních změn: od standardizace titulků pro neslyšící a inkluzivního vzdělávání přes snazší přístup ke zdravotní a sociální péči po uzpůsobení pracovního prostředí a zrovnoprávnění znakového jazyka s těmi ostatními, které jsou používány u soudu nebo na úřadech.

Autentická reprezentace v médiích jinými slovy sama o sobě větší integraci nezajistí, ale může otevřít prostor pro porozumění, zviditelnit některé bariéry a ukázat, že životní zkušenosti neslyšících jsou stejně hodnotné a relevantní jako zkušenosti těch, kdo slyší.