V obraze: Tři výtvarné knihy. Toyen erotická. Symbolista v osidlech dějin. Jak se dělá umění při praní prádla

Nic pro prudérní občanstvo

Andrea Sedláčková (* 1967) vydala novou knihu o malířce Toyen. Oproti velmi úspěšné předloňské monografii Toyen – první dáma surrealismu se v té nové zaměřila zejména na erotickou tvorbu malířky v letech 1921–1938.

Autorka se tentokrát více držela prostých faktů a ve vyprávění se již tolik nepouštěla do domněnek a téměř fabulovaných partií, jak to činila u první knihy. Výsledkem je trochu nudnější čtení, zato značný prostor dostávají ilustrace. Jejich otištěné množství je úctyhodné. Škoda, že se Sedláčková v textu tentokrát soustředila zejména na jejich popis (a to ještě mnohem výrazněji než u její první knihy), zatímco širší kontexty načrtává letmo, občas dokonce „akademicky“.

Do knihy rovněž zařadila reprodukce stránek ze šanonů s výstřižky, které umělkyně sbírala a skládala k sobě podle nejrůznějších vizuálních i významových klíčů. Tyto materiály prolínají celou publikací, ale zajímavá je zejména závěrečná kapitola „Po celý život jste se nesmiřovala s něčím, co vám bylo vnitřně cizí“, kde je Sedláčková zasazuje do souvislostí s Toyeniným dílem. Ukazuje se, že Toyen inspiraci sbírala všude kolem sebe, vytvářela si vizuální katalog inspirace. Výstřižky sbírala z „německých, švabachem psaných časopisů, ale postupem času také z francouzského, anglického a českého tisku,“ poznamenává Sedláčková.

Oproti prvnímu svazku se dozvíme ještě více o klíčových osobnostech, které malířku obklopovaly – o jejím nejbližším příteli Jindřichu Štyrském (i jeho partnerských peripetiích), o židovském básníkovi Jindřichu Heislerovi i o spisovateli a psychoanalytikovi Bohuslavu Broukovi. I díky němu se erotická tvorba Toyen rozrostla o další ilustrace – poprosil ji, aby pro jeho bratra Jaroslava nakreslila soubor jednadvaceti kolorovaných kreseb. Část ilustrací už existovala, jiné Toyen vytvořila nově – a všechny jsou v Sedláčkové monografii reprodukovány. Podobně jako ilustrace z knih určených pro (nikoliv širokou) veřejnost jako Venuše a Tannhäuser nebo Josefina Mutzenbachrová neboli paměti vídeňské holky jak je sama vypravuje. Právě ucelená prezentace této části tvorby malířky a jejích inspiračních zdrojů je největším přínosem této publikace.

Andrea Sedláčková tentokrát vytvořila víceméně katalog zaměřený na erotické dílo Marie Čermínové – Toyen. Víceméně udržela styl, který se „dobře čte“, poznámkový aparát dobře zabalila na konec knihy a celkově se dá říct, že ve vyprávění poněkud „ubrala“ ze svého nadhledu scenáristky.

Obálka knihy Toyen – léta erotická, foto: Nakladatelství Portál

Dějinné záseky do sochařovy rodiny

O výtvarníkovi, sochaři a architektovi Františku Bílkovi (1872–1941) bylo napsáno už ledacos. Jaký osud však potkal jeho nejbližší? A jak vlastně vypadala závěrečná etapa jeho života? Historik Martin Jindra (* 1973) se v knize Troje dveře do chrámu v nás zaměřil právě na tato, dosud méně probádaná témata.

Publikaci vydal Ústav pro studium totalitních režimů, kde Jindra působí, ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy, která spravuje jak Bílkův dům v Chýnově, tak Bílkovu vilu na pražských Hradčanech. Jakými peripetiemi si tato místa po Bílkově smrti prošla, historik dokládá na příběhu umělcovy dcery Berty Mildové-Bílkové.

V Bílkově vile dcera žila nadále se svou matkou Bertou a častým návštěvám se snažila zprostředkovat otcův odkaz (ovšem kromě toho se tam počátkem padesátých let konala ilegální skautská setkání). Roku 1963 však vila byla převedena do státního majetku – obě ženy se tak ocitly ve vlastním domě v roli hostů, začala tam „úřadovat“ Galerie hlavního města Prahy a drobná příkoří se postupně vršila.

Umělcova manželka Berta zesnula v roce 1964, bylo jí osmdesát. Její dcera Berta Mildová-Bílková zemřela jen sedm let poté; její smrt dodnes halí tajemství. Historik Martin Jindra nicméně v knize barvitě a s přesností badatele popisuje, co všechno k tomuto náhlému skonu vedlo.

Neméně dramatický je i příběh Františka Jaromíra Bílka, sochařova syna. Přestože měl uměleckou povahu a miloval divadlo, otec jej přiměl, aby se stal duchovním. Působil například v pražském Kostele svatého Václava na Zderaze. Pro ten František Bílek navrhl lavice i oltář – a hostie s jeho návrhem se tam podávají dodnes. K divadlu se František Jaromír Bílek vrátil až po otcově smrti. A roku 1948 emigroval do Uruguaye…

Martin Jindra se nevydal cestou populárně pojatého výkladu jako Andrea Sedláčková, nicméně jeho kniha je poutavá, dobře napsaná a přitom je u ní patrná pečlivost historika uvyklého na práci s archivními materiály. A nepřináší příběh výhradně jedné rodiny – v jejím osudu se zračí dějinné zlomy v českých zemích minulého století.

Kniha Troje dveře do chrámu v nás: Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století, foto: GHMP

Dva v jednom: praní prádla a umění

Schází se každé úterý. Tomu, kdo za nimi přijde, vyperou prádlo a u toho tvoří umění: natáčejí videa, píšou básně, kreslí ilustrace. Kolektiv Prádelna, složený ze žen se zkušeností s bezdomovectvím, vydal knihu Píčou ke zdi, v podstatě katalog jejich uměleckých performancí, hovorů, jež spolu vedou a textů jedné z nich, Moniky. Publikace zaujme i svým provedením. Má kroužkovou vazbu a na přání kolektivu je doplněna cigaretovými papírky a filtry – aby podle nich „sloužila také k něčemu praktickému“.

Na provoz pojízdné prádelny vydělávají například prodejem triček, na než otiskují pražské kanály. Jinak společně tvoří videa a jedno z nich, Jak vyjádřit touhu nemožného (2022), dokonce získalo na předloňském festivalu Marienbad v Mariánských Lázních cenu za nejlepší snímek experimentální povahy. Ve filmech tematizují stereotypy spojené jak s bezdomovectvím, tak kupříkladu s rasovou nenávistí či s uměleckým provozem. A to je největší deviza této knihy: umění, jež reflektuje širokou společnost, nemá sloužit jen hrstce „vyvolených“. Kolektiv Prádelna upozorňuje třeba na to, jak nepřístupně pro ně působí galerie. Tipla bych si, že to není pocit jen lidí, kteří žijí na ulici, ale zasahuje mnohem širší skupinu obyvatelstva. Málokdo ten pocit však umí tak jednoduše a přesně pojmenovat. Kolektiv Prádelna to ve své knize dokázal dokonale.

Upozorňuje i na zdánlivé drobnosti, jež pro někoho mohou být nepřekonatelnými překážkami, aby do galerie zavítal, jako si třeba odložit v šatně kabát a batoh. Podobnou překážkou je pro ně zákaz psů. Když členky Kolektivu obsadily vybranou místnost ve výstavním prostoru Městské knihovny GHMP v rámci pražského bienále Ve věci umění 2022, pro fenku Aranku, které je rovněž členkou Kolektivu, si vyhádaly výjimku.

Kniha někdy působí lehce chaoticky: ženy v rozhovorech mluví kolektivním hlasem, takže není vždy jasné, kdo na koho reaguje. V tématech se občas točí v kruzích a někdy prostě nedojdou k závěru. Trefně se obouvají do umělecké scény. (Třeba na straně 31: „Sorry, ale fakt, umělci jsou takový papaláši… Ne, pardon, nechci urážet umělce. Ale když jdou, tak jim vlajou ty šatičky. Ten jejich úsměv. ‚Dobrý den, jak se máte? Nedáte si nějaký papáníčko, chlebíček? Víte, já jsem vegan!‘“). A někdy jednoduše pojmenují podstatu umění, na niž spousta umělců už třeba dávno zapomněla.

Obálky knihy Píčou ke zdi, foto: Tranzit.cz