V obraze: Kdo, proč a jak řídí svět. Život u jaderné elektrárny. Nové práce Ivana Pinkavy

• Daniel Pešta: WHO? WHY?
• Zuzana Pustaiová: Safety report
• Ivan Pinkava, Ján Zelinka: Malström
• William Kentridge. Listen to the Echo

Kým a čím jsme? A proč?

Anglicky formulované otázky kdo a co stojí v názvu aktuální výstavy WHO? WHY? všestranného umělce Daniela Pešty (* 1959) v pražském Museu Montanelli, kterou kurátorovala jeho žena, majitelka té instituce, Dadja Altenburg-Kohl. Naproti dvěma předloňským autorovým autoportrétům, na nichž mu „visí“ na ústech ony titulní otázky, umístili obraz šimpanze. Ten do hry vnáší další téma: Co odlišuje člověka od opice? Je snad v naší genetické výbavě ukryté zlo, které stojí za touhou válčit?

S těmito otázkami vstupuje návštěvník do dalších místností. Odpovědí se sice nedočká, nicméně Pešta prostřednictvím děl připomíná, čeho všeho lidstvo bylo a je schopné. A že z člověka se snadno může stát tyran, dostane-li do rukou moc. K některým dílům výtvarníka inspirovaly experimenty amerického psychologa Philipa Zimbarda. Především jeho kontroverzní stanfordský vězeňský experiment, při němž zavřel dvacet čtyři dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení. Polovina z nich dostala roli dozorců, polovina vězňů. Dozorci začali být natolik krutí, že experiment musel být předčasně ukončen.

Tuto potenciální proměnu „člověka ve zvíře“ Pešta tematizuje například v procesí mnichů nazvaném Animals in us (2010–2024). Figury, které jako kdyby procházely zdí, drží tabulky ukazující možné proměny člověka. To, jaký obraz odkryjí, záleží i na tom, z jakého úhlu se návštěvník dívá.

Daniel Pešta, Animals in us (2010–2024), foto: Daniel Pešta

Většina děl byla veřejně představena už na výstavě Something is wrong v italských Benátkách; ovšem v Praze uvidí publikum řadu z nich poprvé. A spletitá architektura Musea Montanelli s řadou bočních místností jim vyloženě svědčí. Třeba umístění Animals in us do nejmenší temné komnaty je velmi zdařilé – proces proměny tu může nerušeně započnout.

Ale nalezneme zde i jiné formy transformace. Podobně jako Pešta kdysi bloumal antikvariáty a sbíral dobové fotografie nevěst, které následně zaléval do pryskyřice, tentokrát se zaměřil na vojáky: shromáždil pohlednice, jež posílali svým blízkým, a očísloval je jako tichou kroniku osudů.

Do minulosti se obrací i prostřednictvím autentických dobových předmětů – štítku z pesticidu Cyklon B používaného nacisty v plynových komorách, vzácného poválečného vydání Deníku Anny Frankové či smaltovaného hrnku z továrny Oskara Schindlera. Tyto „zdvižené prsty“ minulosti umístil do vitrín a předměty naaranžoval tak, aby umocnil sdělení vlastních obrazů. I když v těchto partiích expozice nemá daleko k svébytné přednášce z historie, Pešta zde dává jasně najevo, že jeho současné postapokalyptické krajiny a brutální výjevy nemaluje výhradně z úzkosti patrné v dnešní době. Autor předkládá hmotné důkazy toho, čeho se lidstvo dávno v minulosti dopustilo a artikuluje upřímnou obavu z budoucího směřování.

Když jsem výstavou procházela, nabyla jsem zkrátka dojem, že Pešta je veden niternou potřebou, nikoliv že jen operuje s pojmy, o nichž by se „mělo“ zas a znova mluvit.

Přitom si je vědom vlastních privilegií – skutečnosti, že chřadnoucí svět sleduje z relativního pohodlí. Tuto situaci divákům předkládá, respektive navozuje ve finále výstavy. Na patnáctimetrové malbě Ecce Homo (2018/2019) se nachází jeden jediný člověk. Se zakloněnou hlavou křičí do zničeného světa. I divák se na tento postapokalyptický výjev může dívat z luxusního pohodlí sametové sedačky.

Je atomová elektrárna bezpečná?

O jaderné bezpečnosti se v posledních letech mluví víc než kdy jindy. Slovenská fotografka Zuzana Pustaiová (* 1990) v blízkosti jaderné elektrárny Mochovce vyrůstala. Začala proto pátrat, nakolik jsou informace, které se k veřejnosti dostávají, pravdivé. A tento umělecký výzkum, Safety report, letos prezentovala na prestižním fotografickém festivalu ve francouzském Arles. Nyní je k vidění v pražské galerii Fotografic.

Projekt Safety report reflektuje roli novinářů, odborníků i chování běžných občanů. Autorka fabuluje, jak asi by se veřejnost chovala, kdyby jaderná elektrárna kolabovala a nesla zkázu. Sahali by všichni instinktivně po mobilu a začali by výjev fotografovat a natáčet? Absurdnost takového chování vyobrazila na fotografické koláži #Priority.

Pustaiová pracuje s motivy a postavami, které k debatě o jaderné bezpečnosti neodmyslitelně přirostly. Ovšem manipuluje s nimi – podobně jako média dokážou manipulovat s veřejným míněním. Ukazuje, jak snadné to je – třeba jen úpravou zeleného odstínu přes světelný filtr, který nechá vzorek radia působit výrazně hrozivěji.

Pohled do výstavy Safety report. Portrét Dany Drábové, foto: Zuzana Pustaiová

Fotografii nedávno zesnulé Dany Drábové, někdejší předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, autorka převedla do černých bodů. Poznáváme, o koho se jedná, i když se rysy rozplývají do abstrakce. Je nakonec důležitější tvář, která o tématu mluví, než samotná slova? Podle Pustaiové ano: Obsah je pro většinu veřejnosti příliš složitý, zatímco vizuální identita expertů se zapamatuje snáze.

Oceňuju, že fotografka kromě otázek přináší i odpovědi (samozřejmě i ty lze problematizovat). Jejich náznaky se objevují v doprovodných textech i samotných fotografiích. Například se ptá, zda práce v jaderné elektrárně je bezpečná. „Odpovídá“ portréty dvou zaměstnanců jaderné elektrárny: Ľubomíra (1983–2024), vedoucího skupiny v Republikovom úložisku rádioaktívnych odpadov, a Márii (* 1991), asistentky v atomové elektrárně. Bledé portréty doplňuje citací z knihy Černobyľ: Príručka prežitia (2019) od Kate Brown: „Vysoké dávky radiácie spôsobujú na povrchu kože sťahovanie kapilár, takže tváre pôsobia neprirodzene bielo – ako napudrované.“

Pokud někdy odcházíte z výstav současné fotografie zmatení, tady se vám to pravděpodobně nestane. V doprovodných textech fotografka všechny své záměry (někdy až příliš) pečlivě popisuje, vysvětluje kontexty a klade doplňující otázky. Jejich zodpovězení už ale nechává na návštěvnících galerie.

Jak vypadá plynoucí čas

Jak vypadá chvíle, kdy čas protýká mezi prsty a nejde ho zastavit? Zachytit tento jev fotografií je obtížné – podstata média přece tkví ve zmrazení okamžiku, v uchování něčeho, co mizí. Ivan Pinkava (* 1961) však dokázal fotografii přelstít. Prchající čas ve svých nejnovějších dílech zobrazil přímo v jeho průběhu. Jsou to ošuntělé materiály, fragmenty rozpadlých celků, nahnuté předměty denní potřeby, spadlá květina, která ani nestihla zvadnout ve váze.

Přestože výstava nazvaná Malström láká plakátem s nahou mužskou figurou, kurátorský výběr Petra Vaňouse se soustředil především na snímky, v nichž člověk chybí. Hlavní roli hraje spíše to, co po člověku zůstává. A syrový betonový prostor lounské galerie navržený architektem Emilem Přikrylem jako by byl přímo stvořený pro Pinkavovo vidění světa. Fotografie do něj zapadají s takovou samozřejmostí, až mi tu snad scházel moment překvapení, ono kýžené vizuální „vyvedení z míry“.

Pohled do výstavy Malström, foto: Filip Trubač

Ale této role se zhostily sochy Jána Zelinky (* 1978), kterého Pinkava na výstavu přizval. Slovenský tvůrce pracuje se zvířecími korpusy. Návštěvník tu narazí třeba na plastiku, která vznikla nalitím sádry do břišní dutiny mrtvé laně, či na Rekviem pro včelí rodinu, které je utvořeno 7880 uhynulými včelami zalitými v roce 2018 do olova, z něho pak byly předloni vyjmuty. I v Zelinkových dílech těla v podstatě chybí, ale jejich otisky se před námi až mrazivě zpřítomňují. Existenciální sepětí obou umělců zde dostává ještě environmentální rovinu.

Vedle výstavy Malström probíhá v Galerii Benedikta Rejta (v jejím prostředním patře) přehlídka objektů Michala Škody. A v nejspodnějším podlaží galerie se nachází „dovětek“ k Malströmu – povedená tvůrčí dílna, do níž se mohou zapojit dospělí i děti. A tady se ještě jednou potvrzuje, jak výjimečně vhodná je lounská galerie pro Pinkavovo dílo. Ve fotokoutku se nachází rekvizity „vyňaté“ z jeho fotografií. Snímky, které tu návštěvníci pořizují u galerijních zdí, rezonují s prostředím Pinkavova ateliéru…

Pohled do výstavy Malström. Rekviem pro včelí rodinu, které je utvořeno 7880 uhynulými včelami zalitými v roce 2018 do olova, foto: Filip Trubač

Tip: William Kentridge v Drážďanech

Koláže, ručně kreslené animované filmy, knihy a noviny jako plátna. Díla jihoafrického umělce Williama Kentridge (* 1955) jsou v současnosti k vidění na třech místech v Drážďanech a také v Museu Folkwang v Essenu. Ke svým sedmdesátinám totiž autor obdržel poctu v podobě festivalu William Kentridge. Listen to the Echo.

Do Kentridgovy tvorby se nevyhnutelně propsala jeho zkušenost s jihoafrickým apartheidem. Ve svých dílech se vyrovnává s dědictvím rasového násilí, vykořisťování a nespravedlnosti, ale také s tématy viny, odpuštění a lidské pospolitosti.

Ostatně – českému publiku jeho dílo nemusí být neznámé. Umělcovy filmy byly součástí nedávné výstavy fragilités v pražské Galerii Rudolfinum, objevily se také na zahajující výstavě v Kunsthalle Praha Kinetismus: 100 let elektřiny v umění (2022).

William Kentridge, z filmu More Sweetly Play The Dance, 2014, foto: William Kentridge

V Drážďanech se klíčem k jeho monumentálním instalacím stal motiv procesí a průvodů. I proto je v Albertinu vystaven vedle Kentridgových děl návrh slavného knížecího průvodu (Fürstenzug) Wilhelma Walthera z let 1869–1876 ze sbírek Kupferstich-Kabinetu. Kentridge tento exemplář postavil do kontrastu s dvěma svými filmy: More Sweetly Play the Dance (2015) a Oh To Believe in Another World (2022). Obě monumentální videoinstalace (takhle by se měl dělat videoart!) doplnil kresbami, tapisériemi, soškami a fotografiemi.

Procesí je rovněž ústředním motivem expozice v Drážďanském zámku (Kupferstich-Kabinett). Zde Kentridge představuje zejména svou grafickou tvorbu. Rovněž tady vedou jeho práce dialog s historickými díly ze sbírek kabinetu. A v drážďanském kulturním centru Kraftwerk Mitte se propojují ozvěny Kentridgova díla s tamější sbírkou loutek (Puppentheatersammlung).