Andrea Sedláčková: Lesbické motivy Toyen kreslila, když odpovídaly textu. Jestli byla bisexuální, to nevíme

Kdybyste měla možnost Toyen potkat, jaká by byla vaše první otázka?

Možná prosté francouzské „ça va?“. A pak bych se jí zeptala, jestli se nezlobí, že jsem jí tak pronikla do života.

Myslíte, že by se zlobila?

Není zcela pravda, že by za sebou záměrně zametala stopy nebo byla extrémně tajnůstkářská. Po válce svým francouzským přátelům vyprávěla o minulosti, ale také o intimních věcech: že se sebeuspokojuje nebo jak sama sebe připravila o panenství. Ale některé věci prozrazovat nechtěla, třeba to, jak ve dvacátých letech šla z „náruče do náruče“. Vytvořila si obraz „ženy bez muže“, skoro „ženy‑muže“, aby se vyrovnala maskulinnímu světu. Samozřejmě se jí nehodilo přiznávat, že ji někteří partneři živili.

Andrea Sedláčková, autorka knihy Toyen – léta erotická, foto: Roman Souček

Nicméně ta její mužská stylizace netrvala úplně dlouho.

Její tehdejší milenec malíř Jan Slavíček vzpomínal, že ji potkal poprvé v roce 1920 a byla oděna do pánských šatů. V policejním archivu z jara 1920 je zaznamenaná jako osoba v mužském oděvu na venkovském nádraží – což působilo neobvykle a byla kvůli tomu zadržena. Ale pak máme fotografie z let 1921–1922 a to už je oblečená v ženském oděvu. V roce 1922, když přišla do Devětsilu, se znovu oblékla po mužsku, ale od roku 1923 už na fotkách vidíme znovu pouze ženské šaty. Mužské oblečení nosila při malování – to jsou ty kalhoty ze slavné fotografie před jejím pařížským ateliérem.

Stylizovala se tak tedy spíše ve chvílích, kdy do mužského prostředí chtěla zapadnout?

Byla mimořádně inteligentní a věděla, co dělá. Kdyby přišla jako „partnerka Štyrského“, chápali by ji jako doprovod, slabou polovičku. Když se ale objevila jako nezávislá bytost, brali ji jako sobě rovnou. Už od roku 1920 o sobě mluvila v mužském rodě, což souviselo i s prostředím anarchokomunistů, v kterém se pohybovala: ženy chodily v mužském oblečení a používaly bezpohlavní pseudonymy, často s odkazem k francouzské revoluci. Zde mohl vzniknout i ten Toyen, jež pochází ze slova citoyen – občan. Nejspíš už tehdy byla pevně rozhodnutá, že bude mužům zcela rovnoprávná.

Toyen s Bohuslavem Broukem, kolem 1931

Jaké místo zaujímá erotika v její tvorbě – na plátnech, v kresbách a knižních ilustracích?

Annie Le Brun, největší francouzská specialistka na Toyen, říkávala, že v malířčině tvorbě je „všechno erotické“ a myslela tím i její olejomalby. Avšak pouze dvě olejomalby věnovala Toyen sexu bez skrupulí, od třicátých let do obrazů ukrývala erotické symboly, třeba lastury jako metaforu vaginy. A v podobných jinotajích tvořila až do konce života. I v pozdních obrazech vidíme evokace žen z veřejných domů, na šatech mají na místě vaginy ústa.

Explicitní erotická tvorba je ohraničená lety 1920–1938. Pak už nikdy ženské a mužské přirození nekreslila „doslovně“. Zpočátku tvořila z radosti sama pro sebe, to jsou plátna z roku 1922 a skicáky, kam si kolem roku 1925 kreslila scénky z veřejných domů a zoofilní náměty. Později erotika přešla do jejích knižních ilustrací – což pro ni byla především výdělečná činnost. Přistupovala k ní stejně jako k ilustracím seriózních knih, kterých dělala velké množství.

Erotické kresby Toyen, kolem 1925, soukromá sbírka

V knize zmiňujete, že se erotickým motivům věnovala vždy, když byla čerstvě zamilovaná…

To je jenom moje dedukce z paralel jejího soukromého života a dat vzniku ilustrací. Explicitní tvorbě se po roce 1938 už opravdu nevěnovala.

Kdo knihy s explicitními erotickými ilustracemi vydával – a proč?

K tomuto tématu mě přivedl sběratel Pavel Kneppo, když mi ukázal knihu Josefina Mutzenbacherová aneb Vzpomínky vídeňské prostitutky s Toyeninými ilustracemi, které byly ručně kolorované. Začala jsem pátrat, co jsou texty knih zač a jak to s erotickou literaturou ve třicátých letech u nás bylo. Dnes se tyto ilustrace, vytržené z kontextu, používají jako „důkaz“ Toyeniny sexuality – tedy ty s lesbickou tematikou. Ale ony pouze odpovídaly textu, který ilustrovala. Objevila jsem zábavné příběhy nakladatelů těchto publikací: často to byli vykukové z mokré čtvrti. Zároveň ale Toyen dělala erotické kresby i pro serióznější nakladatelství.

Kdo ty knihy kupoval?

Měly vlastní distribuci – oficiálně se v knihkupectví prodávat nesměly. Přesto takových titulů bylo opravdu hodně. Prodávaly se na dobírku, přes šekové knížky, část kolovala po barech, vinárnách, restauracích. Lidé tehdy neměli porno na videu, takže pornografii četli a dívali se na „sprosté obrázky“.

Myslela jsem, že vidím vlaštovku, Toyen, 1961, soukromá sbírka

Byli čtenáři spíš muži, nebo i ženy?

Nevím, data k tomu nejsou. Existovala rovněž lesbická a obecně homosexuální literatura a časopisy; i ty určitě měly své čtenáře a čtenářky.

Bavíme se o třicátých letech minulého století. Neslo s sebou vydávaní těchto tisků problémy se zákony?

Oficiálně takové knihy vycházet nemohly, ale velmi málo lidí bylo potahováno za vydávání pornografické literatury. Tresty padaly spíš kvůli obcházení cechovních poplatků vůči Grémiu nakladatelů. I Štyrského postihla z tohoto důvodu poměrně velká finanční pokuta a jeho nakladatelská činnost byla pozastavena. Stát tento typ literatury spíš shovívavě přehlížel, jen nesměla do běžných knihkupectví – na rozdíl od mé nynější knihy, která se tam prodává (smích).

Jak jste si vysvětlovala fascinaci Toyen černošskými těly v erotických pozicích?

Možná v nich shledávala Toyen větší dokonalost a harmonii nebo třeba i sexuální přitažlivost. V Paříži dvacátých let Toyen navštěvovala revue, kde tančily černošky, třeba slavná Josephine Baker. Existuje i historka z roku 1935, kdy se Štyrským, básníky Vítězslavem Nezvalem a Paulem Éluardem navštívili v Paříži veřejný dům. Éluard se prý chtěl dívat na kopulaci černocha s běloškou. Těžko říct, mohla si to přát i Toyen, jeden z nich to tak zkrátka rozhodl.

Ráj černochů, Toyen, 1925

Zařadila jste do své knihy i velmi explicitní ukázky, například scény z knihy Josefina Mutzenbacherová aneb Vzpomínky vídeňské prostitutky. Je přesto něco, co jste se rozhodla neotisknout? Co už podle vás bylo moc?

Ne, žádnou cenzuru jsem nedělala. Ale texty některých těchto knih jsou pro nás šokující. Například pedopornografická kniha Josefina Mutzenbacherová sleduje erotické příběhy hlavní hrdinky mezi jejím sedmým a třináctým rokem, kdy v jedenácti letech už souloží jak na drátku a ve třinácti ji k prostituci přivede její otec, který hrdinku před tím znásilní… Za vydání takové knihy, která to vše popisuje velmi vesele, by byli dnes autor i nakladatel pravděpodobně soudně stíháni.

Posledními erotickými kresbami Toyen byl jakýsi bestiář milostného života Jednadvacet. O co šlo?

To byl svatební dar pro Jaroslava Brouka, bratra Bohuslava Brouka, který se ženil v prosinci 1938. Je to malý sešitek s jednadvaceti kresbami – některé z nich již byly publikovány v Erotické revui, část byla autorkou namalována speciálně pro tuto příležitost. Je to taková roztomilá příručka pro novomanžele o tom, „jak to chodí“… nechci říct v posteli, protože ta se tam žádná neukáže, ale zkrátka v sexu.

Ilustrace ke knize Josefina Mutzenbachrová neboli paměti vídeňské holky jak je sama vypravuje, Toyen, 1930, Kneppo Family Collection

Jaký vztah měla k erotice sama Toyen? A jak jste se k těmto intimním historkám dostávala?

Třeba historku o její ztrátě panenství jsem měla ze dvou nezávislých zdrojů – vyprávěla ji sama několika lidem a tohle si samozřejmě každý zapamatoval. Nebo o jejím voyerismu – s Nezvalem prý v mládí navštěvovali veřejné domy a pozorovali souložící páry přes zrcadlo. Na konci života chodila v Paříži každý večer na pornofilmy do kina. S muži, s nimiž v mládí cestovala a žila, vedla patrně běžný sexuální život – ale co se přesně dělo v její ložnici, samozřejmě nevíme.

Odkud se vzal mýtus, že měla vztahy se ženami?

Nelze to potvrdit ani vyvrátit. Nejspíš vzešel ze Seifertovy vzpomínky, když ho odbyla slovy, že se jí líbí ženy stejně jako jemu; lidé si jako důkaz Toyenininy inklinace k ženám vykládají právě i její erotické kresby. Dalším možným faktorem byl pohled tehdejších výtvarných kritiků na malířčinu a Štyrského tvorbu, kdy se od jejich prvních výstav opakuje stále stejná mantra, že Štyrského obrazy jsou „zženštilé“ a Toyeniny „mužské“. Dnes je pro mnohé lákavé mít z Toyen lesbickou ikonu, protože v českém časoprostoru neexistuje mnoho slavných žen, které by do tohoto narativu zapadaly. Paradoxně třeba novinářka Milena Jesenská vedla vztahy s ženami, ale o tom se téměř vůbec nepíše.

Erotické kresby Toyen, kolem 1925, soukromá sbírka

Takže je to možná trochu konstrukt vytvořený společností?

Možná Toyen byla bisexuální, ale nevíme to jistě. Nemám ráda, když je malířka prezentována jako queer ikona nebo muž v ženském těle. To nikdo tvrdit nemůže, protože z faktů, která máme k dispozici, to prostě jednoznačně nevyplývá. Stejně tak, když lidé říkají, že by se o Toyen mělo hovořit v mužském rodě, protože tak o sobě mluvila. Jenže tak to bylo jen v krátké periodě a se zúženým počtem přátel.

Panuje kolem Toyen ještě nějaký stereotyp, který byste ráda vyvrátila?

Bořím mýtus „ženy bez partnera“, mýtus „ženy bez rodiny“ – našla jsem šanony pohlednic, které dokazují, že s rodinou byla v čilém a srdečném kontaktu. Pravdivý není ani mýtus věčné chudoby, protože v životě měla i období, kdy na tom nebyla tak špatně. A povedlo se mi také vyvrátit představu, že se o Toyen nedá nic zjistit.

Toyen (vl. jm. Marie Čermínová), zdroj: ČTK

Proč Toyen odmítala přehlídky „žen‑umělkyň“?

Nechtěla být „žena‑umělkyně“, považovala se za umělce. I když ani tohle označení neměla ráda, říkala, že je prostě malíř. Škatulkování jí vadilo. A taky nesympatizovala s pravicovým emancipačním hnutím dvacátých let. Což chápu: pamatuju si, jak tu na začátku devadesátých let probíhalo silné emancipační hnutí a taky mi to nebylo příjemné. Vždycky jsem emancipovaná byla, nepotřebuju k tomu hnutí. Musím si dávat pozor, abych do Toyen nepromítala samu sebe, ale tady to cítím podobně.

Jak si hlídáte, abyste se do Toyen nepromítla?

Když s někým strávíte tolik let, tolik o něm přemýšlíte a je vám životními milníky blízký, musíte být opatrná, aby se identifikace v textu neobjevila a nevedla vás případně k unáhleným závěrům. Pokud tedy něco není založené na faktech, ale pouze na okolnostech, z nichž lze něco usuzovat, vždy upozorním, že se jedná o moji domněnku.

Jak se vám v tomto meziprostoru mezi fakty a vyprávěním pohybovalo?

Když jsem začala psát první knihu, tak jsem všechny zdroje uváděla do poznámky pod čarou. Jenomže téměř co věta, to odkaz. To bylo úplně šílené. Uvědomila jsem si, že nejsem kunsthistorik; píšu pro čtenáře, kteří mají chuť jako já číst informace prostřednictvím trochu šťavnatějšího jazyka. Proto jsem textu dala literárnější tělo, i když mě za to někteří novináři kritizovali. V českém prostředí to není úplně klasické – píšou se buď kunsthistorické práce nebo romány, kde si člověk může vymýšlet. Což se stalo v minulosti i s příběhem Toyen. Já to takhle nechtěla. Bála jsem se, že by pravdivé věci mohl někdo brát jako zdroj mé fantazie.

Malířka Toyen (vl. jm. Marie Čermínová) a Jindřich Štyrský na výstavě, foto: ČTK

Zatím jsme se hodně bavily o Toyen. Ale jaký byl Jindřich Štyrský?

Pamětníci ho popisují jako tichého, skromného, až bázlivého. Ovšem když se napil, zcela se změnil, zaplnila ho vášeň či zloba. Byl to krajně komplikovaný člověk, silně zasažený smrtí matky a sestry. Toyen v jejich páru prezentovala rozum, on emoce.

Proč ani jeden z nich nikdy nevstoupil do manželství?

Štyrský v některých textech manželství naprosto odmítal. Toyen se také nevdala. Nevzala si ani svého milence básníka Jindřicha Heislera, kterého za války ukrývala a riskovala tím svůj život. Heislerova sestra byla ve stejné situaci, byla položidovka, ale vdala se a válku přežila krytá svým manželem. Těžko říct, čí tedy bylo rozhodnutí, zda Toyen či Heislera. Spoustu věcí se už nedozvíme. Anebo pouze v případě, že se objeví ještě nějaké zatím zakleté archivy.

Existuje ještě něco, co jste neprozkoumala?

Určitě. V pozůstalosti Annie Le Brun, která měla dědictví po Toyen, jsou údajně dopisy a další nepublikované materiály. Jenže Annie nedávno zemřela a nikdo moc neví, kde se archiv nachází.

Šanon Evropská města

Zaujaly mě soubory výstřižků, které Toyen sbírala jako zdroj inspirace. Objevila jste nějaký vizuální klíč k motivům, které ji zajímaly?

Vystřihovala si prakticky všechno. Šanonů se u jednoho českého sběratele dochovalo patnáct, ale bylo jich mnohem víc. Některé Toyen zasvětila výtvarnému umění, jiné třeba světovým či československým městům, nebo například speciální tematice jako továrnám. Potřebovala věci kategorizovat a mít je po ruce. Řekla bych, že tyto motivy sbírala jako inspiraci pro vlastní tvorbu a pro knižní ilustrace. Když třeba ilustrovala knížku o továrnách, inspirovala se realitou. Na konci své nynější knihy ukazuji také stránky z šanonů, které si odvezla do Paříže – začala je skládat ve třicátých letech a v padesátých až sedmdesátých letech dolepovala související výstřižky. U řady obrazů lze opravdu v šanonech najít přímé inspirační zdroje.

Jak tedy vypadala její pracovní metoda?

Existuje nepublikovaný rukopis o tvorbě Toyen, který napsal estetik Jiří Veltruský během druhé světové války. Mimo jiné se zde zmiňuje o malířčině metodě a to, že někdy kresby převáděla do obrazů a jindy na plátno nanesla první barevnou vrstvu a z ní postupně svévolně „vystupovaly“ tvary.

Ze šanonu Toyen

Existovalo pro vás v posledních letech i jiné téma než Toyen?

Samozřejmě, musím se taky něčím živit. Když jsem dokončila první knihu o Toyen, byla jsem ráda, že mám tu obrovskou práci za sebou, ale začalo se mi rychle po Toyen a světě české a francouzské avantgardy stýskat. Bojím se, že obdobná situace nastane znovu. Ráda bych napsala biografii o Jindřichu Štyrském, ale obávám se, že by lidi zajímal méně než Toyen.

Jak šla práce v archivech skloubit s běžným životem?

Psaní první knihy jsem původně hodlala věnovat půl roku, myslela jsem, že především zpracuji rozhovory s pamětníky, které jsem natočila pro svůj dokumentární film Toyen, baronka surrealismu a bylo mi líto, že se do filmu dostala jen jejich nepatrná část. Chtěla jsem je doplnit některými údaji, jenže jsem zjistila, že lze dohledat mnoho nových překvapivých informací. Takže jsem pokračovala a použila své úspory, které ale nakonec došly. Po dvou letech psaní jsem se obrátila na mecenáše, kteří mi pomohli – bez nich bych knihu nedokončila. Ale i tak to byla sázka do loterie. Šlo o moji čtvrtou knížku a moc dobře jsem věděla, že pokud se kniha prodává relativně dobře, vyděláte maximálně sto tisíc korun. Po mimořádném úspěchu první knihy o Toyen jsem do té druhé investovala s radostí. Ale tohle si opravdu málokdo může dovolit.

Andrea Sedláčková, autorka knihy Toyen – léta erotická, foto: Roman Souček

Andrea Sedláčková (* 1967)

Studovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU a po emigraci do Francie střih na pařížské filmové škole. Režírovala filmy jako Fair Play (2014), Rytmus v patách (2009) nebo Backstage (2018). Vedle toho stojí také za dokumenty Život podle Václava Havla (2014), Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) a Toyen, baronka surrealismu (2022). Právě prostřednictvím tohoto dokumentu se dostala k tématu, které ji začalo provázet i v její literární tvorbě. V roce 2023 vydala knihu Toyen, první dáma surrealismu, letos vyšlo její pokračování Toyen, léta erotická. Kromě toho napsala další tři knihy: Moje pařížská revoluce (2014), Každý něco tají (2017), Téměř nesmrtelná láska (2021). Žije střídavě v Paříži a v Praze.