Komentář: Dokument Má to cenu!? ukazuje hru na umění v době pozdního kapitalismu
O aukční komedii Jana Strejcovského Má to cenu!? se mluví jako o pokračování dokumentu Zkouška umění. Není divu – vychází ze stejné producentské dílny a opět si bere na paškál umělecký provoz. Od přijímacích zkoušek na AVU se tentokrát těžiště přesunulo na vztah umělců k jejich sběratelům a trhu. Co nám tento pohled na umění říká o nás samotných?
Chytit umění při činu, respektive ve chvíli, kdy se uměním stává a kdy ho jako umění začínáme brát. Film Jana Strejcovského Má to cenu!? sleduje cestu od umělcovy vize přes aktuální tvorbu po galerii a veřejný prostor. Proměna díla v hodnotu společenskou a finanční rozhodně není nezávaznou hrou, jakkoliv nadhled filmu poskytuje i komický rozměr takzvané instituce umění. Ta však není centrálním objektem snímku: rozvrh témat je tu širší a běží v mnoha paralelách konzumní společnosti, soustředěné na spalování všeho, co jí přijde do ruky. Ať už jde o běžné pojídání potravin, nebo o politický konzum. Z koloběhu spotřeby nevypadne nic. Tedy ani umělecké dílo.
Posvátno jako dílo zmizelo v proudu profánního koloběhu, jenž se nesmí zastavit, aby se svět nezadrhl. Není čas zarazit se a „stát v díle“, a přesto se dílo jako výjimečné Něco, co se vytrhává z běžnosti, snažíme v konzumním kole znovu sakralizovat. Stává se fetišem hodnoty tvorby, za niž stojí zato se prát a pro niž se také (umělecky) žije. Fetišizuje se tu dílo jako objekt, artefakt, ale i dílo coby myšlenka či tajemná vize, o níž ve filmu Jana Strejcovského mluví až čarovně galerista Zdeněk Sklenář, připomínající v sugestivních záběrech člena tajemného zednářské řádu, který skoro vidí do tajemství světa. „Žít pro své vize“, to je skutečné umění, a je jedno, jestli je realizuje zručný umělecký řemeslník podle předloženého návrhu umělce, nebo galerista svým vlivem a penězi.
Trailer k dokumentu Má to cenu!? Zdroj: Aerofilms Koupit peníze v pytli
Sklenářovo klíčové zatemňování umění posvátným fetišem probíhá ve chvíli, kdy se potýká se zakoupeným dílem, jemuž nechal vysokou hodnotou povstat do říše umění. Nákup peněz v pytli, který jako dílo vytvořil Epos 257, když do igelitky nalezené nedaleko útočiště jednoho bezdomovce vložil 880 tisíc korun, jež si vypůjčil v bance, je symbolický pro celý film. Dochází a nedochází tu k proměně podstaty, transsubstanciaci, přestože dílo se právě zde mění v peníze. Jenže dílem samým jsou peníze. Sledujeme tak dvojitou fetišizaci, či fetišizaci na druhou. Umění se stává velkým fetišem díky tomu, že splývá s konzumním fetišem všeobecným a všudypřítomným, jímž jsou peníze.
Zbytky posvátna, které jinak ze společnosti mizí, se tak zjevují ve dvou vrstvách. Jsou přičarovány na trhu umění a uměleckým provozem, a to nejen k podstatě umění, ale také k podstatě peněz, které se tak mění rovněž v umění, jen v umění jiného, velmi specifického druhu.
Prozaická hra s proměnou banální každodenní reality (želva koupená za padesát korun v exekučním prodeji se stane obrazem; fotografie z těhotenského ultrazvukového skenu zvětšenou vitráží) v hluboké a tržně či společensky cenné umělecké dílo se tak posouvá do širších systémových souvislostí prostředí, v němž dnes žijeme. Povrchu se dodává hloubka opět tím nejpovrchnějším způsobem, jako by peníze byly kůží (společnosti, jedince), v níž se skutečně skrývá ta největší hloubka, o níž ve své slavné větě psal spisovatel Paul Valéry: „To nejhlubší v člověku je kůže.“ Peníze coby obal povrchu, skrze nějž jsme v kontaktu se světem – i to je umění, dokonce jádro umění žít v pozdně moderní společnosti.
Pošpinění čistého tvůrčího aktu?
Hra na umění, která se roztáčí ve filmu Jana Strejcovského Má to cenu!? a zahrnuje i námitky vůči špinavým penězům, spadajícím do ideologické, kritické škatulky zvané artwashing, naznačuje sílu fetišizace umění i peněz. Tvůrčí (umělecký) akt se při těchto námitkách předem považuje za posvátnou figuru člověka, čistá tvořivost je pak tím, co si nezaslouží zašpinění penězi, které navíc z takto „čisté práce“ nepocházejí. Peníze si tu totiž berou od čisté tvůrčí práce její auru, kterou pak svítí do společnosti. Nespravedlivě a falešně, zdůrazňují protestující ve filmu.
Jenže tvůrci sami právě o auru peněz stojí. Zdaleka nejen proto, že i umělci se nějak musí živit a peníze jsou příjemné, což netvrdí jen populární a komerčně a mediálně úspěšní umělci jako je David Černý nebo Kryštof Kintera, ale všichni tvůrci. Ukradená aura peněz zároveň zvyšuje hodnotu díla, včetně toho budoucího. Vytváří status, veřejnou pozici, společenské postavení. Místo pro vznik nového fetiše Umělce. Umění je možná v jádru posvátné, avšak v konzumní společnosti je nakonec zase jen fetišem, bratrem a sestrou rituálního spalování peněz.
Film Jana Strejcovského Má to cenu!? se pohybuje ve všech těchto vrstvách, někdy možná více intuitivně, jindy promyšleně, nikdy však ne úplně náhodně, ale vždy se záměrem zachytit tento společenský fetišismus při práci. Patří k tomu i v závěru přiznané aukční triky takříkajíc vytvořené pro film; principiálně je to přijatelné, protože přesně takto se umění společensky etabluje jako umění.
Námitka, že i celý film je v tom všem pouhá plytká povrchní hra a vše je složitější, neobstojí. Ve Strejcovského náhledu – sestávajícím ze zdánlivě anekdotických příběhů o proměně díla v umění – se nic důležitého neztrácí ani tu nechybí. I role „odborníků“ na umění, včetně kritiků, kteří posvěcují nový fetiš, najde své místo, jakkoliv by si možná zasloužila více prostoru.
Dokument Má to cenu!? je tak vlastně velmi dobrou odpovědí na otázku, která je rámem celého snímku včetně jeho titulku. Ptáme-li se, zda to všechno má cenu, nevystačíme si s prostým ano/ne, ani s pocitem či dojmem libosti nebo nelibosti. Musíme nutně vstoupit do celé spletité hry znaků a významů, v nichž se umění jako společenský fenomén děje. Nakonec je to v dnešních komplexních společnostech takto se vším. Jednoduché odpovědi neexistují a smysl je vzdor tlaku na zjednodušení spíše v procesu hledání než pevnou pravdou v ruce. Navzdory všudypřítomnému fetišismu peněz se nakonec můžeme spolehnout, že nějakou jinou cenu to má vlastně vždycky…
