Barbora Chalupová: Autenticita je zajímavější než porno. Hlad po ní je velký

Váš nejnovější dokument se věnuje fenoménu OnlyFans, internetové platformě s placeným obsahem pro dospělé. Přišla jste na to, proč si tolik mužů předplácí podobný obsah, když je na internetu téměř nekonečné množství pornografie zadarmo?

Nejdřív je poptávka, a teprve potom nabídka. Z rozhovorů s odborníky, stejně jako ze samotného natáčení, mi vyplynulo, že je velký hlad po autenticitě. Ta je ale v tomhle případě jen zdánlivá, protože tvůrci nebo spíš tvůrkyně, jak si na OF říkají, zdání autenticity vědomě vytvářejí. Je to řízená tvorba, ale pro uživatele působí autenticky. Přitahuje je určitý amatérismus, nedokonalost, nevyumělkovanost produkce. To je pro mnohé zajímavější než profesionální pornoprůmysl. Když vám přijde zpráva „Dobré ráno, broučku“ a k tomu video nebo livestream, jak nahá tvůrkyně pije kávu, nejen, že vám to může zlepšit ráno, ale navodí to i pocit, že s ní ten moment sdílíte. Blízkost, možnost konverzace, propojení – to je něco, co klasická pornoprodukce nenabízí.

Jaké motivace mají ženy, které obsah na OnlyFans vytvářejí?

Různé. Pro někoho je to jednoduše byznys, uvědomění si finančního potenciálu vlastního těla. Někdo to může brát jako formu emancipace: rozhodujete o svém těle, nastavujete si hranice a můžete být finančně nezávislí – pokud jste samozřejmě úspěšní. A pak je tu i obyčejná potřeba pozornosti, která se působením na platformě často ještě prohlubuje. Když vám denně píšou stovky fanoušků a pozitivně komentují vaše fotky a videa, snadno se na tom stanete závislí. Ale to známe i ze sociálních sítí – jen tady odhalujete kromě svého života a emocí ještě trochu víc.

Z dokumentu Virtuální přítelkyně, foto: Helium film

Když jste zmínila ten byznys, jakou cenu vlastně naše tělo má? Na tuhle otázku jste trochu narazila už v dokumentu V síti – i některé děti posílaly predátorům například svoje fotografie s vidinou toho, že za ně mohou něco dostat.

Ano, některé děti si to uvědomují, ale u tvůrců a tvůrkyň na OFku je to už zcela vědomé. Jsou tu jasně daná pravidla – dvacet procent odvádíte platformě, zbytek vám zůstává. Je na vás, jaké „meníčko“ nabízíte. Je však těžké udržet své hranice, protože nabídky jsou různé a často finančně lákavé. To může vytvářet velký tlak. Mnoho tvůrkyň a tvůrců tyto hranice časem překročí, protože zkrátka neodolají. Hodnota těla je nakonec velmi individuální. Každý ji určuje sám – a vidíte to i na tom, že existují různé předplatné, slevy či různá meníčka…

Z dokumentu Virtuální přítelkyně, foto: Helium film

Přišlo mi, že některé ženy, které jste sledovala, jsou velmi dobré podnikatelky.

Spousta lidí si myslí, že stačí vyfotit své nahé tělo a stanete se milionářkou. Řada mladých žen po maturitě o tom uvažuje namísto brigády ve fastfoodu. Z natáčení každodennosti našich protagonistek ale vyplynul opak: abyste byla úspěšná, musíte být extrémně dobrá manažerka. Těch skutečně úspěšných je málo a vídáme je v médiích, ale těch neúspěšných je mnohem víc. Možná právě kvůli tomu mediálnímu obrazu často podlehneme dojmu, že je to tak jednoduché. Ve filmu ukazujeme, jak tahle práce dokáže člověka semlít, co všechno obnáší, jak na ni reaguje okolí – a že se to zdaleka ne všem podaří.

Sledujeme tři odlišné strategie. Jedna protagonistka staví byznys na kvantitě a školí ostatní na workshopech. Druhá zprostředkovává zážitek „online přítelkyně“ – má méně fanoušků, ale věnuje se jim intenzivně. Třetí teprve zkoumá, jak přesně platforma funguje, hledá specifický fetiš, který by ji odlišil, aby mohla odejít z běžné práce. Každá má jinou motivaci i cestu. Ale ne všechny jsou zdaleka tak úspěšné. Není to práce pro všechny.

Z dokumentu Virtuální přítelkyně, foto: Helium film

Jak tato platforma a získávání fanoušků na ní tedy funguje?

Platforma vznikla kolem roku 2016 jako místo pro fanoušky už objevených tvůrců a tvůrkyň – třeba těch, kteří učí hrát lidi na kytaru nebo péct bábovku. Pokud tam přijdete bez fanouškovské základny, je opravdu těžké prorazit. Platforma nemá vlastní vyhledávání, potřebujete přivést publikum odjinud. To si mnoho lidí neuvědomuje a končí u toho, že jejich intimní materiál koluje po internetu – tomu se dá těžko zabránit. Představa, že placený obsah zůstane skrytý vašemu okolí, je mylná.

V dokumentu sledujete i jednoho muže – fanouška. Jak probíhala komunikace s ním?

Bylo pro nás důležité natočit i tu „druhou stranu“. Nejdříve jsem oslovila několik tvůrkyň, které na platformě působí, ale řada z nich, i když mluvila otevřeně v podcastech, odmítala filmové natáčení – říkaly, že film je svět spíš jejich rodičů a prarodičů. To pro mě bylo hodně překvapivé. Nakonec jsem narazila na jednu protagonistku ze Slovenska, která vede workshopy pro začínající tvůrkyně. Díky tomu jsme potkali další dvě ženy, které s touto kariérou teprve začínají.

A pak jsme stáli před výzvou, jak oslovit samotné fanoušky a jak je přemluvit, aby ve filmu vystoupili. To se povedlo hlavně skrze zprávy a anonymní chat. I na tom je vidět, jak daleko jsou muži v konverzacích schopni zajít. Přesto jsem ale chtěla, aby ve filmu vystoupil také někdo, kdo se podělí o svoje motivace.

Dlouho dopředu jsme měli domluvené natáčení s velmi oddaným fanouškem jedné z protagonistek, který se do ní zamiloval, i když po celou dobu nosila kuklu. Když měl proběhnout jejich videohovor, vzala jsem kameru na sebe, představila jsem štáb, ukázala jsem mu, v jakém setupu natáčíme a v průběhu roku jsme pak mapovali jejich vztah skrze videocally. Od začátku jsme měli jeho souhlas. Film jsem chtěla točit naprosto upřímně ke všem, co v něm vystupují. Všichni účastníci a účastnice jsou dospělí a sdílení obsahu je konsenzuální, proto nebyl důvod pracovat investigativně, na skryté kamery. Chtěla jsem, aby se všichni cítili bezpečně.

Zkoušeli jste natáčet i s jinými fanoušky, nebo šlo o jediný případ?

Nebyl to jediný případ, ale chtěla jsem, aby byl fanoušek provázaný s konkrétní protagonistkou a s její roční cestou. Jen jedna z nich měla v „menu“ soukromé videocally a on byl ochotný mluvit na kameru. Kdyby šlo o seriál nebo bychom měli delší stopáž, byl by prostor i pro další fanoušky. Tenhle fanoušek v dokumentu zastupuje typ lidí, kteří nehledají jen uspokojení, ale i „online přítelkyni“ a podporu.

Jak moc „autorizovaný“ je váš dokument?

Jeho styl je observační. Na místě jsme připravili techniku, někdy jsme měli až čtyři kamery, do scén jsem nijak nezasahovala. To ale neznamená, že bychom dopředu scény nekonzultovali. Vždy jsme víceméně věděli, co se bude dít. V průběhu roku jsem protagonistkám průběžně pouštěla sestřihy, aby nedošlo k nedorozumění. Chtěli jsme zachytit fenomén a proměny vztahu k intimitě a soukromí a bylo pro nás důležité, aby všichni věděli, o co nám v rámci toho dokumentu jde. Intimnější scény jsme točili až v závěru, když jsme se už dobře znali. Všichni mohli natáčení kdykoli přerušit, to se ale nikdy nestalo. U některých scén jsme všichni, včetně zvukaře, z místnosti odcházeli a až ve střižně jsem viděla, co jsme natočili. Ještě před uzavřením střihu jsme dokument všem protagonistkám a jejich partnerům pustili a oni měli možnost se k tomu vyjádřit.

Měl stejnou šanci i ten fanoušek?

Ano, film jsme mu promítli, ale později. Nechtěli jsme, aby se se svou „online přítelkyní“ potkal osobně. A ta projekce pro něj byla náročná. Ne ani tak kvůli scénám, kde vystupuje – ty jsme vždy společně diskutovali – ale protože se díval na obraz reálného vztah své „online přítelkyně“. A o tom v průběhu jejich online známosti nevěděl.

Z dokumentu Virtuální přítelkyně, foto: Helium film

Bylo jednoduché dostat se i k partnerům protagonistek? Musely je jejich přítelkyně přemlouvat?

Přirozeně to vyplynulo z času stráveného v domácnostech. Před samotným natáčením jsme se seznamovali neformálně, třeba v baru a trávili čas bez kamer. Teprve potom jsme natáčeli.

Do dokumentu nevstupujete, nepoužíváte „mluvící hlavy“ expertů, kteří by situaci vysvětlovali, ale přesto vám zůstal jeden mocný nástroj, jak vyprávění a jeho vyznění formovat – a to je střih. Jakým způsobem jste k němu přistupovali? Které scény se do dokumentu dostaly a které nikoliv?

Snažili jsme se stříhat co nejméně. Protagonistky, které jsme natáčeli, jsou na kameru zvyklé. V tomto ohledu to bylo velmi jednoduché natáčení, protože ony rozumí střihu i tomu, jak se audiovizuální materiál skládá do sebe, takže bylo poměrně jednoduché to s nimi komunikovat. Natáčeli jsme v průběhu jednoho roku, protagonistky i protagonisté se vizuálně dost měnili, neměli jsme tedy moc jinou možnost než dokument skládat přísně chronologicky. Na konci jsme – jako u každého filmu – bojovali se stopáží, takže jsme museli volit ty nejvýstižnější momenty.

Můžou podobné služby jako je OnlyFans v budoucnu nahradit technologie umělé inteligence?

Částečně se to už děje. Hodně tvůrců a tvůrkyň umělou inteligenci využívá minimálně v rámci chatu, kdy musíte obstarat velké množství zpráv. My jsme ale natáčeli ženy, které si všechno obsluhují samy, protože věří, že fanoušci autenticitu poznají. S ohledem na rychlý vývoj vizuálních i audiovizuálních nástrojů si ale dovedu představit, že větší část interakcí bude brzy automatizovaná.

Jak se cítíte vy sama na internetu? Je to pro vás hezké místo?

Já jsem si ho hezké udělala. Používám adblock a nemám sociální sítě. Nikdy jsem veřejně nic nesdílela. Takže můj internet je super.

Jak se vám bez sociálních sítí pracuje, když je většina vašich dokumentů o online světě?

I bez Instagramu, Facebooku, TikToku nebo X se mi daří získávat si důvěru respondentů. Zatím mě to nijak nelimituje, ale pokud budu vnímat, že sociální sítě potřebuju kvůli svojí práci, tak si je nainstaluju. Třeba kvůli dokumentu V síti jsem si nainstalovala chatovací aplikace, abych pochopila dané prostředí. Ale rozumět algoritmům neznamená trávit na sítích čas.

Z dokumentu Zákon lásky, foto: Silkfilms

Vrací se k vám témata vašich filmů? Třeba u Zákona lásky by pokračování dávalo smysl – od roku 2021 se v otázce manželství pro všechny leccos změnilo.

Stejnopohlavní páry se stále nemohou brát, některá práva se sice posunula, ale podle mě strašně málo. Nicméně pokračování žádného svého dokumentu neplánuji. Už několik let se věnuji vývoji hraných filmů. Dokument uzavírám, když mám pocit, že materiál dostatečně sděluje původní myšlenku. Samozřejmě, že bych i dokument Virtuální přítelkyně mohla točit čtyři roky, ale řekla bych, že je silný právě tím, že přichází včas: mnoho lidí zná tu platformu jen z novinových titulků, prostor se rychle mění a bylo důležité zachytit ho teď. Zároveň ale nechci moralizovat. Nechtěla jsem ani, aby tam „mluvící hlavy“ expertů vysvětlovaly, jak se ty ženy a muži cítí, když to vlastně můžeme přímo vidět.

Dokumentaristka Barbora Chalupová, foto: Šimon Havel

Barbora Chalupová (* 1993)

Je známá především jako režisérka dokumentárních filmů. Zaujala už svým studentským krátkým filmem Do zbraně z roku 2016, kde mapuje dostupnost střelných zbraní v našem prostředí, ať už legální, nebo nelegální cestou.  V Teorii rovnosti (2017) se věnovala debatě o vyrovnaném postavení žen a mužů. Experimentální snímek Na okraji (2018) se zabýval plochozemským hnutím v České republice. V autorském dokumentu Reality (2019) reflektovala krizi bydlení. Spolu s Vítem Klusákem spolurežírovala snímek V síti (2020), který rozkrýval svět sexuálních predátorů na internetu. V roce 2021 dokončila po třech letech natáčení dokument Zákon lásky, který sledoval boj za manželství pro všechny v Poslanecké sněmovně. Věnuje se také hrané tvorbě.