Když se kultuře nedaří, je k vraždění jen kousek, tvrdí sochař Kurt Gebauer

„Tak, a teď vyfotím já vás, jo?“ říká Kurt Gebauer, když jsem ho dofotila. Bez foťáku na krku jej skoro neuvidíte. Inspiraci pro tvorbu sbírá, kudy chodí. Zároveň přiznává, že devadesát devět procent času tráví bojem za lepší veřejný prostor. A jedno procentu zbývá na tvoření. „Teď jsem zrovna přijel z Hradce nad Moravicí, mého rodiště, kde jsem mimo jiné čtrnáct dní řešil problém s parkem, který jsme v roce 1986 proměnili z nákladové plochy u nádraží. Asi aby se utratily prachy, chtějí vykácet krásný živý plot – místo toho, aby zasázeli další u silnice, kde už chybí čtyřicet let. Pak chtějí udělat dlážděné průtahy, které by pro ten prostor byly zločinem… Tak se snažím, aby lidé věděli, co se pro ně chystá,“ vychrlí sochař ještě, než stihnu položit první otázku.

„Tak, a teď vyfotím já vás, jo?“ říká Kurt Gebauer, když jsem ho dofotila, foto: Kateřina Zemanová

Už řadu let prosazujete, aby měla každá obec svého sochaře – strážce veřejného prostoru. Co vnímáte jako aktuálně největší nešvary?

Problém je, že spousta lidí dnes bere místo, kde žije, jako ubytovnu. Vydělávají na to, aby jeli k moři nebo do hor. Ale vůbec je nezajímá, co mají kolem sebe. Nechodí pěšky, projedou kolem autem, a tak jim stačí malá zahrádka u domu.

A když pak někdo chce, aby se ve veřejném prostoru „něco dělo“, bez rozvahy se zvolí prolézačka, jakýsi katalogový produkt, který se tam nehodí a ani pořádně nefunguje. To se i děje v Hradci nad Moravicí: minulý místostarosta  v parku u nádraží, lidé mu říkají Kurtpark, nainstaloval řadu skoro nefunkčních hejblátek, jakousi posilovnu, kterou nikdo nepoužívá, neb je mimo jiné na nevhodném místě. A teď, místo toho, aby pokračovali v mém projektu, na kterém jsem před dvěma léty strávil dost času, nechalo nové vedení navrhnout další vylomeniny. Na přání mých fandů se schválily po letech dvě plastiky, ale co s tím, když se park zkazí? Tak se snažím aspoň o to, aby proběhla smysluplná konzultace. A když to nepůjde, tak, doufám, nastoupí lidový odpor.

Kurt Gebauer, Ona v moři času, 1986–2020, foto: Winternitzova vila – David Cysař

„Chráníte“ tak i další místa?

Dělám to celý život. V Praze chráníme různá místa: třeba se mělo stavět v Dalejském údolí, kam lidi z celé Prahy chodí na procházky. Se synem Žandou a dalšími jsme roky pracovali na tom, aby se tomu zabránilo, vyhlásilo se referendum. Šílená práce – a dělali ji lidé, kteří za to nejsou placení, místo těch, kteří jsou za to placeni z našich daní. Referendum nakonec proběhlo a lidé byli proti zástavbě. Podobně to bylo s vodní nádrží Džbán. Také už dvacet let zachraňujeme historickou sýpku v Drachkově u Bystřice na Benešovsku.

Dalším příkladem z Prahy 6 může být zámek Veleslavín – jediné místo v okolí vhodné na procházky a kulturu, vznikl podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, fungovalo tam sanatorium. S mojí absolventkou Veronikou Zapletalovou a dalšími děláme v zámku výstavy a akce, aby bylo vidět, že je živým místem. A stát namísto toho, aby zámek věnoval obci coby důležitý kulturní bod, snaží se vydělat co nejvíc peněz a prodat ho.

Ale jsou i věci, které se zázrakem povedly. Například rekonstrukce mé Minikrajiny Fifejdy v Ostravě z 80. let. Znovu se instalovala socha Alenky v Praze Libuši u školy v Metereologické ulici. Když před lety někdo ukradl bronzovou větev, která se na ni dívá, schovali i Alenku do skladu. Léta se o její navrácení snažila moje žena Libuše a pak zapracovala i paní místostarostka a Alenka byla znovu slavnostně odhalena. Zázraky se dějí, ale dá to fušku.

Kurt Gebauer, Alenka v pražské Libuši, 1982–1988, foto: archiv Kurta Gebauera

Vedete předmět Veřejný prostor na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni a na Fakultě humanitních studií UK v Praze. Kdyby si studenti z něho měli odnést jednu jedinou věc, která by to byla?

Těch myšlenek je víc, ale jednu opakuju pořád: sochy ve veřejném prostoru brání třetí světové válce. Zní to nadsazeně, ale funguje to takhle: obrovská plocha se změní na parkoviště nebo kancelářskou budovu, dálnice vede středem města – a skoro nikoho to nevzrušuje. Ale když se někde postaví soška za pár korun, anebo dokonce zadarmo, strhne se diskuse: Jestli je to správné místo, téma, autor, styl, kolik to stálo… Tím se kultivuje vkus a kultura. Lidé vedou konflikt o kultuře, a tím mají méně času hádat se kvůli tomu, kdo je Ukrajinec, kdo Rus, kdo Žid, kdo katolík, kdo levičák, anebo pravičák. Kultura není nadstavba společnosti, ale její základ. Když se kultuře nedaří, je k vraždění jen kousek.

Mám k tomu i básničky. Ta první:

Národní zájmy, toť smečky právo. Pobijme sousedy, bravo! Ty krávo.

A druhá:

Nic na světě není tak blbý, aby to nezblajzl grunt lidu tvrdý. A když to zblajzne, ještě víc ztvrdne, nelze se divit, že kdeco prdne.

Obě jsou z roku 2015, bohužel jsou ale stále velmi aktuální.

S dalšími texty jsou k přečtení v katalogu Kurt Gebauer jak ho (asi) neznáte a některé jsou nyní i součástí mé výstavy v J. A. Galerii MAT.

Kurt Gebauer, Proměna monumentu v klauna Ferdinanda, 1987, polyester, sádra, foto: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Když jste kdysi dávno chtěl do Opavy umístit svoji sochu Utíkající dívky, vyprávěl jste, jak se tomu jeden aktivní komunista snažil zamezit, protože by si lidé mysleli, že holčička utíká vyděšeně z Východu na Západ. Máte pocit, že i dnes může umění v někom vyvolávat podobně absurdní obavy?

Dneska už nejde tolik o obavy, spíš o negaci. Lidé vidí něco, co neodpovídá jejich představě, a hned říkají: To je špatně!

Za totáče lidi bavilo v sochách hledat a vidět něco, co si kvůli totální cenzuře nemohli přečíst nebo co nevěděli. Dneska umění často berou jako něco, co „přebývá“.

Je přitom paradox, že Praha je považovaná za jedno z nejkrásnějších měst světa – jenže jezdí se jen do nějakého jednoho procenta města, na Karlově mostě je tlačenice a zbytek skoro nikdo nezná. A vůbec je nenapadne, že by tam taky mohla být socha.

Jak dnes nahlížíte na zdejší zacházení s veřejným prostorem?

Až na výjimky to je průšvih. Někde se něco napraví, ale většinou to jde špatným směrem. Na Praze 6 máte různá místa, kde býval volný terén – lidi tam chodili se psem, s kočárkem, hrát si. Dnes tam stojí obrovské kancelářské domy. Dětské hřiště se smrskne na malou oplocenou zahrádku s katalogovými prolézačkami místo pořádné plochy. Ulice se nedají normálně přejít, všude jsou auta. Jehličnany na zahradě nám usychají kvůli špatnému vzduchu. Ale i ty uschlé stromky jsem využil jako sochu, nazval jsem ji Vánoce po evropsku.

Kurt Gebauer, Zdraviči, 1987, foto: Winternitzova vila – David Cysař

Vaše muzeum ve vodárenské věži v Opavě může naopak sloužit jako příklad úspěchu. Jak vzniklo?

Ano, na nádraží v Opavě je vodárenská věž – jediná drážní památkově chráněná vodárenská věž v republice. Málem spadla kvůli péči železnic a státu. Koupil ji Vladimír Peringer, aby ji zachránil a založil moje muzeum. Vedle věže jsme vyprojektovali výstavní prostor, pořádají se tam koncerty, přednášky, promítají se filmy a hlavně akce Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Na střeše jsou moje sochy ale i akce všeho druhu, byly tam nedávno i koncerty s tancem. Nádhera, zatančil jsem si mezi sochami, nafotil a namaloval jsem si to. Žije to, i když stát přispívá minimálně.

Jednou z výstav, na které se objevují vaše sochy, je nynější přehlídka skupiny 12/15 Pozdě, ale přece v Kutné Hoře. Ta skupina vznikla v osmdesátých letech v opozici vůči oficiálnímu výtvarnému provozu. Zůstává pro vás z tehdejší atmosféry něco, co vám teď v uměleckém prostředí chybí?

Tenkrát bylo normální postavit se blbosti a dělat, co se dá, aby se situace změnila. Samozřejmě často s velkým rizikem. Ale brali jsme to trochu jako sport. To by si lidé měli uvědomit i dnes, když nám hrozí mnohem menší nebezpečí. Mezi sebou jsme se ve 12/15 skoro neznali, já znal jen Sopka, Načeradského a Kafku, spíš jsem znal ty mladší, z budoucí skupiny Tvrdohlavých, někteří mi jako studenti dříve pomáhali.

Po okupaci „spřátelenými vojsky“ se nedalo vystavovat, svobodně pracovat, takže moji spolužáci z AVU emigrovali nebo se živili restaurováním. Volné seskupení 12/15 vzniklo proto, že svaz výtvarných umělců, v němž zcela převažovali „druhořadí“ autoři loajální k režimu, měl všechno pod cenzurou. A my proti tomu protestovali a když se nic nepohnulo, tak se založily spolky 12/15, Tvrdohlaví a s Jindřichem Chalupeckým Nová skupina.

Byl to test, co se bude dít. Oficiálně jsme se nahlásili. Když nás nezavřeli a tvářili se, že nic nevidí, založilo se prý dalších třicet spolků. Když nečekaně nastala sametová revoluce, byli jsme už docela proorganizováni, takže v obsazených galeriích – v Mánesu, ve Špálovce a v Galerii mladých ve Vodičkové ulici – byla centra propagace revoluce. Malovaly se transparenty, tiskly texty, dělaly noviny, organizovaly cesty do míst, kde chtěli založit OF. Václav Havel a spol. měli díky tomu skvělý servis.

Jinak 12/15 bylo volné seskupení bez programu – každý si dělal svoje. Speciálně já byl vždy proti programům, snažil jsem se tvořit věci jinak, šlo mi hlavně o to, aby měly šmrnc, manifest nemanifest.

Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece dnes, foto: GASK

Existovalo v rámci 12/15 něco, na čem jste se zásadně rozcházeli?

Rozešli jsme se ještě před založením (smích), protože tam měl být i Jiří Sozanský, jenže někteří také navrhovali Ivana Kafku. Jenomže Sozanský řekl: Buď já, nebo Kafka! Většina byla pro Kafku. Sozanský se sebral a založil skupinu Box Art. To byla celá „krize“. Jinak jsme se respektovali. Každý dělal něco jiného a mně to tak vyhovovalo. Ale ne všichni to tak mají. Někteří to „vizuálno“ dělají určitým způsobem a nepřipouštějí jiný úhel pohledu. Jsem v tomhle trochu praštěnej, jsem zvědavý na kde co. Vždycky jsem se učil napodobováním různých stylů, od Egypta, gotiky přes kubismus…

To je dobře vidět třeba na mojí aktuální výstavě v J.A. Galerii MAT. Vystavuju tam mix věcí – od dětství po současnost. Nebral jsem na to kurátora. Majitelka galerie paní Zuzana Mattlachová si vybrala, co se jí líbilo, já to trochu korigoval a architekt nainstaloval. Návštěvníci vernisáže nechtěli věřit, že ty věci dělal jeden člověk. Každá věc na té výstavě je jinak praštěná.

Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece dnes, foto: GASK

Aktuálně vystavujete i se svým synem Žandou ve vestibulu metra Dejvická. On světelné objekty, vy obrazy. Inspirujete se navzájem?

Ze slova inspirace si dělám legraci. Člověk má dělat to, co ho tlačí v hlavě a chce to vidět. Naši synové jsou každý jiny, spíše si pomáháme. Žanda je výborný technolog, Adam mi skvěle pomáhá s IT, s nejmladším Otou děláme na knížkách a webu. Já se jim snažím radit, jak přežít v té naší džungli. Není to lehké.

Častým motivem vašich obrazů jsou lidé ve vodě. Co se vám honí v hlavě, když plavete?

Plavu hlavně proto, že tělo potřebuje pohyb. A plavání je pro mě nejlepší sport. Denně cvičím – pět minut vestoje, pět minut vleže, něco mezi jógou, strečinkem a tai chi. Plavání je k tomu ideální doplněk. Když vlezu do vody, nechce se mi hýbat. Pak se rozjedu a nevím, kdy skončit. Baví mě, jak se tělo ve vodě vznáší. V bazénu si beru brýle a koukám kolem sebe. Sleduju pohyby ostatních: jak jdou ruce, nohy, jak se lidé hýbou. Trénuju si paměť, snažím se ty kompozice zapamatovat a pak je nakreslit.

Kurt Gebauer, Plavkyně, 1981, foto: Winternitzova vila – David Cysař

Jak vznikl grafický soubor Belaaxa, z něhož jste teď daroval litografie do aukce pro Konto Bariéry?

Jmenuje se Belaaxa podle dvou bazénů: Belaria v Hradci nad Moravicí a Axa v Praze, kam chodím plavat. V Opavě byla výstava těchto litografií  a textu, v němž píšu, že bazén je výborná náhrada náboženství. V kostele se člověk vznáší duchovně v prostoru a kouká na nahé andílky. V bazénu se tím andělem stane sám – sám se vznáší. Když nám nenarostla křídla jako našim příbuzným dinosaurům, snažíme se létat aspoň ve vodě.

Kurt Gebauer, Belaaxa, Ochlazování, foto: Konto Bariéry

V rozhovoru pro Deník N jste řekl, že když se po vás něco chce, většinou do toho jdete. Je něco, do čeho byste nešel?

Když jde o „něžný tlak“ – a když vidím, že to lidi baví – tak většinou neodolám. Zajímá mě pohled druhého na moje věci. Na výstavě díky tomu vidím svoje práce v jiných kontextech, které by mě třeba nenapadly. Když zájem nevidím, nejdu do toho. Jdu zkrátka do toho, co je pro mě zajímavé a co mě těší. Protože život má být přece zábava.

Sochař Kurt Gebauer, foto: Kateřina Zemanová

Kurt Gebauer (* 1941)

Narodil se v Hradci nad Moravicí, kde v letech 1985–1988 realizoval svůj návrh parku u nádraží a často a rád se tam vrací. Studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně, Sochařsko-kamenické škole v Hořicích a na AVU v Praze. V letech 1990–2012 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM v Praze (studovali u něj například David Černý, Lenka Klodová, Dagmar Šubrtová, Václav Magid, Diana Winklerová, Veronika Zapletalová, Marek Rejent). Je autorem mimo jiné Srdce pro Václava Havla (2016) na piazzettě u Národního divadla, jedenáctimetrového Obřího trpaslíka v Hořicích v Podkrkonoší nebo sochy W. A. Mozarta (2008) na Zelném trhu v Brně. Nedávno s ním vyšel knižní rozhovor Mezi obludami, trpaslíky a holkami, který s ním vedla dramaturgyně a překladatelka Marina Feltlová.