Architekt Marek Tichý: Umění v architektuře by nemělo působit jako psík na vodítku

Nedávno vaše architektonická kancelář představila dvě velké pražské rekonstrukce. Jednak jednu z budov v areálu Pragovka, kde kromě kanceláří sídlí i umělecké ateliéry a galerie, jednak generálně zrekonstruovanou budovu někdejšího hotelu Intercontinental. U něj vznikla prosklená budova, kde se zabydlela galerie Kodl Contemporary. Mají budovy určené pro umění nějaká specifika? Přemýšlíte o nich jinak, než když navrhujete například rodinný dům?

Troufám si tvrdit, že tu problematiku dobře znám – sám jsem vystudoval výtvarnou školu Václava Hollara a většina z mých spolužáků mířila na UMPRUM, na AVU… Téma umělecké tvorby je mi tedy blízké. Prostor by měl umělcům umožnit svobodně pracovat, svobodně tvořit, nesmí je svazovat, naopak – musí je inspirovat. A právě tímto způsobem se snažíme komponovat naše prostory. Zvažujeme nejen použité materiály ale také účinek světla, které je klíčovou součástí architektury, pokud má sloužit pro práci umělců.

Bylo od začátku jasné, že prosklenou budovu vedle hotelu navrhujete pro galerii?

Úplně jasné to nebylo, ale galerie byla jedním z našich tajných přání. Od začátku jsme chtěli, aby objekt byl součástí projektu, kterému říkáme Staroměstská brána – tedy prostoru v okolí bývalého hotelu Intercontinental. Je to takové nové entrée do Starého Města a současně propojení města a řeky. Chtěli jsme, aby na tom bodě mezi Dvořákovým nábřežím a ulicí Pařížská stál objekt, který bude sám o sobě sochou a zároveň architekturou. A že ho navíc naplnilo výtvarné umění, to je v pravém i přeneseném slova smyslu naplnění naší představy.

Mnohokrát jsem mluvil o tom, že celý náš projekt konverze hotelu se snaží stírat hranice mezi výtvarným uměním a architekturou, jde o Gesamtkunstwerk v pravém slova smyslu. Navázali jsme na výjimečnou práci našich předchůdců ze šedesátých let a tvůrčí tým jsem poskládal kromě architektů z mnoha výtvarníků současné generace. Potkalo se to s vizí vlastníků hotelu, kteří jsou zanícení sběratelé umění a myšlence fandili. Celý hotel, zejména hotelové přízemí, jsme koncipovali jako veřejně přístupnou galerii, která navíc expandovala do veřejného prostoru. Takže to, že oslovila i Jakuba Kodla, aby tu vybudoval novou galerii současného umění, nebyla úplná náhoda. Byla to shoda okolností, které jsme šli hodně naproti.

Jakub Kodl mi naznačoval, že se k projektu přichomýtl ve správnou chvíli, kdy ještě šlo leccos upravit pro galerijní účely. Ovlivnilo to váš návrh?

Ta budova byla stavěná jako velmi univerzální slupka pro expozici. I proto je to architektura utilitární, ustupuje obsahu, který nechává vyznívat. Je protipólem té vedlejší těžké architektuře brutalistního hotelu. Ta je z podstaty železobetonová, pracuje se sklem spíše jako s výkladnými skříněmi, kterými se díváte do architektury nebo z architektury do města. U té vedlejší budovy jsme to v principu otočili: architektura je celá skleněná, navlečená na železobetonovém jádře, které tvoří těžiště stavby. V důsledku toho je křehká, transparentní.

Umění je ovšem náchylné na světlo, na teplotu, na klima. Brali jste to v potaz?

O tom jsme samozřejmě vedli s Jakubem Kodlem debatu. Je si dobře vědom toho, že díla, která by na to byla obzvlášť náchylná, tam nemůže vystavovat. Ale samozřejmě jsme se snažili stavbu v tomto smyslu maximálně uzpůsobit. Ve střešní rovině jsou UV fólie, součástí pláště jsou subtilní, ale účinné stínící prvky, takže by se díla UV zářením poškozovat neměla.

Dopustil jsem se i takového srovnání se slavnou budovou Neue Nationalgalerie v Berlíně, kterou navrhl Ludwig Mies van der Rohe. Tahle budova byla v době svého vzniku, tedy v šedesátých letech minulého století, vnímaná hodně negativně. Všichni říkali, že tak galerie vypadat nemá. Až po desítkách let se ukázalo, že Mies byl i tady velmi nadčasový – vnímal galerii jako výkladní skříň, umění jako prostředek interakce, který z budov míří do veřejného prostoru. Tuhle myšlenku jsem měl v hlavě i při navrhování konverze hotelu a Jakubovi se ji povedlo dovést ještě dál.

V rozhovoru pro Ekonomický magazín jste řekl, že ve vaší „architektuře hraje environmentální a ekonomický parametr velkou roli.“ Jak se to reálně projevuje? Předpokládám, že skleněná kostka, o níž tu hovoříme, v létě spotřebuje na chlazení dost energie…

Ano, ale je nutné to vnímat v kontextu celého projektu. Snažíme se, aby takovéhle naše velké projekty ukazovaly možnosti transformace historických staveb. Obecně se má za to, že vlastnit historickou stavbu, natož památku, je spíš přítěž, že je to drahé. A to spoustu lidí odrazuje. My se snažíme ukázat, že při konverzi těchto budov je možné myslet na udržitelnost. U tohoto projektu jsme se proto rozhodli celý objekt vytápět i chladit z geotermálních zdrojů. Původně tam samozřejmě byla velká kotelna, ale protože spotřeba energie je zde obrovská, využili jsme toho, že jsme v blízkosti Vltavy a zbudovali jsme tu velké geotermální pole o třiceti zemních vrtech. A to je primární zdroj tepla i chladu, který je schopen celý areál saturovat po většinu roku. Jenom když je opravdu velké vedro nebo velká zima, zapojují se konvenční zdroje.

Využili jsme také toho, že tu jsou obrovské gastro provozy, kuchyně, prádelna, i ze sprchování a provozů wellness – zejména bazénu – se vrací značné množství teplé vody, která se běžně vylévá do kanalizace. I z té zpětně odebíráme energii, čímž získáváme stovky kilowatt tepla. Plně jsme zapojili i tzv. water harvesting, což znamená zpětné využívání vody, snaha co nejvíce ji využít v místě a co nejméně odvádět. Užitkovou vodu do systému vracíme jako vodu šedou, spotřeby hotelu a souvisejících provozů dotujeme i z vlastního podzemního zdroje, v neposlední řadě pracujeme se zadržovanou vodou srážkovou. Na celém hotelu je přes dva tisíce metrů čtverečních zelené vrstvy na konstrukcích – na střechách a fasádách a k tomu rozlehlá zahrada. Ta je pochopitelně na vodu náročná. Ostatně i na Galerii Kodl je zelená střecha. To je další věc, která snižuje odpar a napomáhá tepelné rovnováze staveb projektu.

Ale jinak máte pravdu, ta galerie je energeticky trochu exces, chtěli jsme, aby to byla taková perlička, klenot. Ale nutno myslet na to, že tu nestojí jako osamocený dům v poušti, je součástí celého hotelového komplexu, na němž jsme ušetřili tisíce kilowattů. V tomto ohledu je chlazení té skleněné kostky minoritní, nicméně tepelnou techniku má velmi dobře spočtenou, plášť je tvořený z trojskel, které mají v sobě poměrně sofistikované vrstvy a pouští jen odpovídající množství UV záření a tepla. Železobetonové jádro té kostky se navíc uvnitř stavby chová jako chladič, anebo radiátor, koncepce využívá velké tepelné setrvačnosti tohoto materiálu.

Používáte podobné principy i u jiných realizací?

Velmi se o to snažíme, tento způsob myšlení o provozu a ohledech ke spotřebě a životnímu prostředí je myslím jedním z důležitých momentů každého našeho projektu, ale ne vždy to jde realizovat tak komplexně a do hloubky jako právě zde. Stavbu to v neposlední řadě samozřejmě značně prodraží a zkomplikuje. Musíme například zařídit, aby se v žádném případě nedostala šedá voda do míst, kde být nesmí. Takže celý dům potřebuje mít dvojí rozvody, dvojí směšování, při odebírání tepla z vody vzniká mnoho technických uzlů. Technická koordinace je prostorově náročná a ve svém důsledku je tak aplikace technologií drahá. A úplně otevřeně – ne vždy to má smysl. Je třeba zvažovat typy a velikosti provozů a dobře počítat logiku investice ve střednědobém horizontu provozních nákladů a spotřeb.

V hotelu je teď k vidění řada děl z doby jeho vzniku, což byl přelom šedesátých a sedmdesátých let, i díla současných umělců. Jaké místo má umění v současné architektuře? A jak zabezpečit, aby se přínosy umělců i stavařů sčítaly, nikoliv šly proti sobě?

Mám pocit, že se tomu věnuje větší a větší pozornost. Hodně lidí má ambici instalovat nějakou sochu třeba i vedle svojí chalupy. Někdy mám pocit, že to je spíš exhibice než cesta, jak výtvarné umění s architekturou propojit. Skutečné prolnutí umění architektury znamená vytvořit dostatek místa pro obojí. Aby to nepůsobilo tak, že umění je architekturou utiskované nebo je pouhým šperkem, který si někdo koupí, protože na to má. Je důležité, aby jak architekti, tak umělci měli dostatek odstupu a soudnosti a případně si řekli: „Hele, když se to sem nehodí, tak to sem nedáme.“

My jsme takhle vedli poměrně dlouhé diskuze s Jaroslavem Rónou, jestli a kam postavíme jeho sochu lvice. A shodli jsme, že kdybychom vhodné místo nenašli, tak ji sem dávat nebudeme. I k vlastní instalaci jsme se na místě sešli společně a věnovali jí odpovídající čas. Umění potřebuje svůj prostor, potřebuje hovořit k lidem samo o sobě. S architekturou ten dialog sice může být ještě zajímavější, ale taky může snadno dojít k tomu, že umělecké dílo začne působit trošku lacině, protože se dostane do kontextu obrovské budovy. A stane se z něj spíš psík na vodítku než zvíře ve volné přírodě.

Nová budova galerie současného umění Kodl Contemporary a socha Jaroslava Róny, foto: BoysPlayNice

Před časem takhle vzbudila kontroverzi instalace motýlů Davida Černého na památkově chráněné budově obchodního domu Máj…

Obecně mám pocit, že celá konverze Máje je trochu promarněná příležitost. Vidím to ale zpovzdálí a jsem dalek kritizovat výsledek, když nevím, co přesně za tím bylo. Ani mi nevadí, že ta budova vyvolává kontroverze. To ta naše skleněná kostka taky – a diskuze je zdravá a potřebná. Ale řekl bych, že ti motýli působí skoro jako takové zbytečné gesto než jako součást stavby. Je to spíš něco, co má upoutat pozornost, než že by to mělo svůj kompoziční koncept. Tím nechci tvrdit, že takovéto pokusy se nemají odehrávat, i to patří k tvorbě kulturní vrstvy města.

Kdo má v těchto ohledech obvykle poslední slovo – architekt, umělec, nebo investor?

Zásadně záleží na nastavení spolupráce. Zadavatel má svoje záměry, chce, aby byly naplněny, architekt chce třeba zhmotnit svůj manifest nové formy, ale důležité je, aby byl výsledek společný. Třeba v případě konverze hotelu Intercontinental jsme dostali velkou volnost a důvěru. Když jsem měl vymyšlenou mentální linku, třeba s díly Zdeňka Lhotského, který je pro mě pokračovatelem Libenského a Brychtové a chtěl jsem, aby tu sklářská tradice v podobě jeho jména byla, nevedli jsme o tom velkou polemiku. Ale tohle není opravdu standardní, měli jsme v tom velké štěstí a příležitost. V obecné rovině je možné leccos, ale ještě jsem nezažil, že by nám někdo něco vysloveně nutil. Možná je tomu tak i proto, že naše projekty se zadavateli předem hodně diskutujeme a pokud cítím, že by tam byly nějaké animozity a tření, zakázku prostě nebereme.

Vaše architektonické studio se specializuje zejména na rekonstrukce ikonických nebo památkových objektů. Kromě bývalého hotelu Intercontinental a Pragovky jste rekonstruovali například i budovu Elektrických podniků či Divadlo Na zábradlí. Narazil jste na nějaké geniální architektonické řešení z minulosti, na které se zapomnělo – nebo by dneska už třeba ani neprošlo?

Meziválečná architektura obvykle sledovala potřeby a ambice společnosti. Československá republika bylo místo, které hýbalo světem. Vznikaly tu první prototypy strojů, lidé se sem jezdili dívat, jak se podniká, jak se staví… Hodně se zkoušelo – každá stavba, kterou jsme rekonstruovali, byla v podstatě experimentem svého druhu. Zjišťovalo se, co funguje, a co ne. Tenkrát byly mnohem menší nároky na stabilitu konstrukcí, dnes nás dobíhá spousta předpisů, které musíme brát v potaz. Tenkrát se šlo po ryzí podstatě architektury – po formě, objemu, po prostoru, důraz se dával na práci se světlem. To jsou věci, které mě na té meziválečné architektuře vážně baví. Ne vždy se nám povede je plně obnovit, ale hodně se o to snažíme.

Zaujalo vás v tomto smyslu něco i u budovy někdejšího hotelu Intercontinental?

U této stavby, která je motivovaná brutalismem šedesátých let, mě upoutalo, že funguje jak v mezinárodním, tak v pražském kontextu. Karel Filsak hledal to, co historickou architekturu tvoří z hlediska textury. Přišel na to, že to je vertikalizace fasád. Historické domy jsou tvořené vertikálou oken a meziokenním prostorem, který je většinou formalizovaný dekorem – ať už se jedná o renesanční, neorenesanční nebo kubistický sloh. A právě tahle vertikalizovaná fasáda je zejména pro Prahu typická. A tak se rozhodl, že i fasádu tohoto obrovského hotelu navrství vertikálami. A do toho nechal výtvarníka Zbyňka Sekala udělat dvaapadesát pásů mozaik z keramiky, čímž mimochodem založil fenomén mozaiky na fasádě.

Takže teď, když se na ten dům podíváte, najdete na něm atributy mezinárodní architektury – těžké horizontální podloží s nadstavbou, ale tělo té stavby je roztříštěné vertikalizovanou fasádou, na níž se střídají materiály a práce s dekorem, což je typické pro českou architekturu. Tímto způsobem historickou architekturu konvertoval do současné podoby. A to je metoda, která je mi vlastní, velmi se o ni snažíme i na našich stavbách.

A druhá věc, která mě tu zaujala, je otevřenost, někdy možná až rozervanost té stavby. Můj tatínek pracoval ve Výzkumném ústavu pozemních staveb a dělal lehké pláště právě pro Filsaka. Vyprávěl mi, jak na ně Filsak vždycky řval, že to, co je vevnitř, musí být i venku, musí to spolu souznít. I kdyby to mělo plesnivět. Neřešil tolik stavební fyziku, spíš tu výtvarnost objektu. Aby ji umocnil, na předěl exteriéru a interiéru vsazoval velkoformátová skla. Chtěl tím docílit toho, aby sklo v architektuře spíše nebylo, aby se člověk díval z architektury nebo přímo do ní. Právě tohle propojování exteriéru a interiéru mi připadá velmi důležité. Ani já nechci, aby dům byl překážkou, kterou je třeba obejít při pohybu městem.

U těchto starších budov se zpravidla méně myslelo na přístupnost například lidí na vozíku nebo matek s kočárkem. Je to něco, co při rekonstrukcích napravujete, nebo se dostáváte i do situací, kdy to napravit dost dobře nejde?

Je pravda, že se na to historicky příliš nemyslelo, ale my se to snažíme nepřehlížet. Tam, kde to jde, to doplňujeme. Dnes je to naprosto standardní součást práce architekta.

Kromě toho všeho učíte na Fakultě architektury ČVUT. A právě studium architektury je známé svou náročností, kterou před dvěma lety zviditelnila studentská iniciativa Neklikej a spi. Je profese architekta pro člověka udržitelná – a zdravá?

Já k debatě o work-life balanci nejsem moc povolaný, tím ale neříkám že se jí nesnažím rozumět… Moje práce je můj život, naplňuje mě, baví mě. A když za mnou přijde večer tchyně, že jsem chudák, že sedím u počítače do jedné do rána, říkám jí, aby mě nelitovala – já ji taky nelituju, že listuje dlouhé hodiny na Facebooku, sleduje články, dívá se na filmy v televizi… Myslím, že je to prostě čistě o tom, jak se člověk rozhodne svůj čas trávit.

Když jsem nastupoval do práce v devadesátých letech, měl jsem za to, že architektura je absolutní povolání, že člověk tomu má dávat opravdu všechno. Lidi tenkrát vůbec neřešili, kolik času tráví v kancelářích, bralo se za samozřejmé, že když se odevzdává, tak pracujeme přes noc, přes víkendy, že to patří k výkonu práce architekta.

Ale dneska to prostě lidi, včetně příštích či nastupujících architektů, řeší…

Však jim také neříkám, co mně říkali šéfové tenkrát, že první rok, dva po škole budu muset být v kanceláři téměř pořád, protože nic neumím a musím se něco naučit. Dneska prostě vím, že lidi práci chtějí věnovat nějaký svůj čas a za to něco dostat. Tu rovnováhu hledá každý individuálně. A stejně jako u všeho, co člověk dělá – míra toho, kolik tomu věnujete, bude odpovídat výsledku. Architektura je ale týmová práce. Architektů, kteří obor definují a vytvářejí viditelné projekty, je ve skutečnosti minimum. To je jako kdybyste hledala mezi doktory ty, kteří budou patentovat nový postup. Těch je také jen pár…

Architektura je obor tvořený mnoha lidmi – a většinou takovými těmi „praktickými lékaři“. Protože projekty často vznikají spoluprací stovek lidí, každý si může v týmu najít svoje místo a každý může mít radost z toho, že je součástí tvůrčího kolektivu a na projektu odvádí míru práce, která i jeho osobně naplňuje. Jeden bez druhého by to totiž nedokázali. Snažím se i na konci každého velkého projektu připomínat, že jeho podobu tvořil velký, často mezioborový tým, za který hovořím.

Takže bych řekl, že situace je jiná než před dvaceti lety, ale řešitelná. Že takových těch ultimátních bláznů, kteří budou ochotní se kvůli svým projektům a práci třikrát rozvést a v šedesáti končit s infarktem, nebude ubývat. To platí nejen pro architekturu. A lidí, kteří se rozhodnou tomu oboru věnovat jenom to, co jsou schopní a co je pro ně smysluplné, bude taky hodně. A my jsme za ně rádi, i na nich stojí výsledek. Třeba v naší kanceláři máme více než půlku dělených úvazků, pracujeme hodně na home office, snažíme si ve využití času hodně vycházet vstříc… Myslím, že je to jenom o tom, jak se spolu lidi domluví, jak si to s prací nastaví a co po nich společně zůstane. Beru to prostě jako fakt, už jsem se přes to přenesl. A nemyslím si, že by ty výsledky, kterých dosahujeme, byly horší než před dvaceti lety.

A vy jste ten člověk, co by byl ochotný se kvůli projektu třikrát rozvést?

Já se rozvedl jenom jednou, ale to sem asi nepatří. Jsem ale nejspíš člověk, který všem, kteří chtějí dělat velké věci v jakémkoliv oboru, vzkazuje, že tomu musí dát opravdu hodně ze sebe a musí tomu hodně obětovat. Bez toho se nedá výjimečného výsledku dosáhnout. Ale to neznamená, že je to nějaký návod. Mě to třeba naplňuje, ale jsou samozřejmě lidé, kteří tohle nepotřebují. Ale ano, já jsem ten typ člověka, který chce mít každý detail pod kontrolou, chce všechno znát, u všeho být. Možná i proto se naše kancelář nerozšiřuje, chci všechny kolegy znát, chci, abychom se o sebe dokázali opřít. Když za mnou přijde klient, vím, že všechno budu umět vysvětlit, zdůvodnit, obhájit. Takže té práci objektivně dávám dost.

Necháváte si nějak pomáhat umělou inteligencí?

Zatím ne, ale samozřejmě se tím zabýváme. Chceme, aby platilo, že umělou inteligenci budeme zapojovat vědomě a že budeme její zapojení kontrolovat. Abychom nesklouzli do generického projektování. Ale dovedu si představit, že nám pomůže mít lepší a rychlejší rešerše, budeme umět lépe kompilovat, seznamovat se s detaily. Ale i nadále se budeme snažit, aby architektura zůstala svébytným produktem lidského myšlení a kreativity, aby reagovala na potřeby lidí a aby se architekt jejich potřebami zabýval. A jestli si k tomu pomůže modelováním ve 3D, nebo umělou inteligencí, je koneckonců jedno. V kanceláři ji využíváme už teď jinými způsoby – například jako překladač nebo pro zápisy z jednání. Těch máme totiž skutečně hodně.

Na čem vaše architektonické studio pracuje teď?

Krouží teď kolem nás asi čtyři velké projekty a je jasné, že nestihneme všechny a budeme si muset vybrat. A to mě baví i trápí, protože mě samozřejmě mrzí, když nemůžeme vyjít všem vstříc a dělat věci, ke kterým máme blízko a kde věříme v zajímavou spolupráci. Ale jak jsem řekl: chci u všech těch projektů být osobně a opravdu se jim věnovat. Jinak máme v Praze hromadu drobnějších projektů, třeba přestavbu obchodního domu Baťa na Václavském náměstí, hezké bytovky na pomezí Vinohrad a Vršovic u Grébovky a u Hostivaře, pracujeme na konverzi paláce Bellevue na Smetanově nábřeží, stejně jako na konverzi celého nábřeží…

Architekt Marek Tichý, foto: KIVA

Marek Tichý (* 1971)

Fakultu architektury ČVUT v Praze absolvoval v roce 1995, v roce 2022 tam v oboru architektura habilitoval. Architektonickou kancelář TaK Architects spoluzaložil v roce 2002. Dlouhodobě se věnuje kontextu současné a historické architektury, zajímá ho zejména architektura meziválečná. Na toto téma vydal i řadu publikací: Volmanova vila – klenot české meziválečné architektury (s Tothovou, Sedlákovou a Kurfurstovou, 2020), Historická a současná architektura (2021), Elektrické podniky v běhu času (s kolektivem, 2023). V současnosti také vyučuje na Fakultě architektury ČVUT v Praze.