Nocování v ateliéru a nespaní se považuje téměř za normu, říkají studenti architektury z iniciativy Neklikej a spi

Na konci minulého roku založilo jedenáct studentů architektury instagramový účet neklikejaspi. Studentská iniciativa se vymezila proti podmínkám panujícím dlouhodobě na fakultách architektury, předně na Fakultě stavební a na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického. K dotazníku, který účet Neklikej a spi v prosinci spustil, se s podobnými zkušenostmi záhy připojilo dalších asi 1600 studentů a studentek z oboru. Mezi jedenácti zakladateli Neklikej a spi jsou studující v bakalářském, magisterském i doktorandském studiu. Zprvu média odmítali – chtěli se nejprve setkat s vedením školy. Toto jednání se uskutečnilo. A po něm čtyři aktéři studentské iniciativy souhlasili s tím, že odpoví na otázky webu ČT art. O poměrech v oboru jsme hovořili se Simonou Horákovou (je v magisterském studiu na Fakultě stavební ČVUT), s Matějem Střechou (na „magistru” na Fakultě architektury ČVUT) a s doktorandy z Fakulty stavební ČVUT Vojtěchem Vodičkou a Jakubem Ficencem.

Čtvrtého prosince 2022 jste na Instagramu odpálili, vzhledem k okamžitému zájmu mnoha dalších studentů architektonických oborů, asi dlouho časovanou bombu. Co vás spojilo?

Vojtěch Vodička: Na podzim vyšel článek v Deníku Referendum o poměrech na fakultách architektury. Tehdy jsme si uvědomili, že v tom nejsme sami, když to samé, co nás dlouhodobě trápí, řeší i někdo v Brně, koho neznáme. Věděli jsme, že je na čase téma otevřít.

Proč „Neklikej a spi“?

Jakub Ficenec: Název jsme řešili dlouho a Neklikej a spi vyhrálo, třeba proti Za zdravou architekturu. Chtěli jsme, aby to mělo rétorické využití. Napíšeme post na Instagram a na závěr můžeme vždycky připojit neklikej a spi.

Simona Horáková: Klikat je architektonický slang. (Vzhledem k současné práci na počítačích to přeneseně znamená rýsovat. – pozn. red.) Všichni lidi z architektury pochopí, co to znamená – a obsahově to dobře reprezentuje, o co nám jde.

A o co vám tedy jde?

Simona Horáková: Dlouhodobě nejsme spokojení s podmínkami na škole a chceme se o tom bavit, proto jsme v prosinci spustili dotazník, chtěli si ověřit, že to nejsme jenom my, kdo při studiu architektury naráží na systémové problémy.

Na Instagramu pojmenováváte tyto: práce přes noc, nekonečné konzultace, spousta úsilí bez kontextu a glorifikace neudržitelného životního stylu. Co si pod tím představit? Napadá mě třeba ateliérový týden, kdy studenti architektury bývají ve škole často přes noc.

Matěj Střecha: Ateliérový týden je pouze vyvrcholením celého semestru. Takzvané FA nonstop, kdy je škola pro studenty otevřená ve dne v noci, zajišťuje SPA – Spolek posluchačů architektury a je záležitostí pouze fakulty architektury. Na fakultě stavební je to ovšem podobné, jen to není týden, ale probíhá to přes víkendy. Pro školu jako takovou je neomezený přístup do ateliéru spíš na obtíž. Vyučující ho však berou jako samozřejmost, která řeší všechny problémy. Není hotový půdorys? Nevadí – máme FA nonstop. Ale není to pouze o tomhle. Problémem jsou kupříkladu konzultace do pozdních nočních hodin. Když se škola zavře, jde se někam jinam, aby se to doprezentovalo, jako se stalo třeba v minulém semestru v jednom ateliéru na fakultě architektury. Často je to už od začátku zadané tak, že se to zkrátka nedá stihnout.

Vizualizace z ateliérové práce na fakultě architektury ČVUT člena sdružení Neklikej a spi Matěje Střechy zabývající se paralelní trasou v zoologické zahradě ve Dvoře Králové, foto: FA ČVUT

Jak to, že se to nedá stihnout? Nedostáváte zadání ateliéru už na začátku semestru?

Simona Horáková: Dostáváme a celý semestr na něm intenzivně pracujeme. Ateliérový týden je hlavně o tom dát vše dohromady a graficky představit výsledek, vyrobit portfolio nebo poster. Naši semestrální práci totiž prezentuje převážně poslední obrázek, vizualizace, to ovšem zdaleka není celá práce, kterou jsme za semestr odvedli. V nonstop ateliéru už jen doklikáváme. Fakulta architektury má nonstop týden v oficiálním harmonogramu. To je trochu zvláštní a toxické. Končí to právě u takzvaných nocovek, kdy nespíme a nechodíme domu. Jedeme v kuse klidně i čtyři dny.

Jakub Ficenec: V hodnocení totiž chybí důraz na průběžně odvedenou práci a na získané znalosti. Hodně často je vyvíjen tlak prostě na to, aby byl výstup ideální. Cílem je odevzdat dokonalou práci. Chybí důraz na věci, které by si měl člověk v procesu osvojit, a to právě na spoustě neodprezentovaných variant téhož objektu.

Výkres z ateliérové práce (FA ČVUT) Matěje Střechy z Neklikej a spi zobrazuje ocelový most, po němž by návštěvníci zoologické zahrady ve Dvoře Králové mohli přejít říčku Netřebu, foto: FA ČVUT

Opravdu není čas se jít za čtyři dny domů alespoň na chvíli vyspat? Není to i o tom, že tam vlastně chcete být? Nemá to i dobrou studentskou atmosféru, když jste v centru dění?

Simona Horáková: Jasně, ateliérový týden je rozhodně společenská událost. I když už mají třeba studenti a studentky hotovo, chtějí tam spolu být a prožít to spolu. To, že se nespí a je to hrozná sranda, však ve skutečnosti znamená, že to vlastně žádná sranda není, protože lidem je po čtyřech dnech bez spánku fakt zle. Pojí nás stejná tragédie. Všichni se plácáme po rameni a ptáme se: Kolik jsi dneska spala hodin? A odpověď často zní: Ještě ani jednu.

Pokud je největší problém lepší plánování času, neměli by na to pedagogové klást větší důraz? Bylo by nutné využívat tolik FA nonstop, kdyby byl ve škole více akcentován time management?

Jakub Ficenec: Ve škole nám často říkají, že v praxi je to ještě horší a že dobrý architekt často nespí. Architektura je z podstaty kreativní činnost. Naším cílem je hledat ideální řešení, které však neexistuje. Čím více času strávíme rozpracováváním, tím lépe pro práci samotnou. Ale záleží na vedení, jak se k tomu postaví. Zda řekne: Stanovte si deadline, kdy začnete připravovat závěr. Nebo jestli několikrát sdělí: Tohle by šlo ještě zlepšit – to pak totiž práce skoro nemá konce…

Vojtěch Vodička: S důrazem na time management studentů i učitelů jsem se příliš nesetkal. Myslím, že pedagogové uvažují takto: V praxi to vypadá stejně, proč by to tak nemělo vypadat i ve škole?

Jak náročné tempo, tlak na výkon a spánkový deficit kompenzujete?

Jakub Ficenec: Po první probdělé noci jsem šel běhat. Bál jsem se, že bych usnul, kdybych už nepracoval, a že bych zaspal konzultace. Tak jsem běžel ze Strahova do Dejvic. Jenže když jsem práci konečně odevzdal, měl jsem zase úzkost z toho jít spát. Když si člověk v sobě vybuduje nátlak, který jde částečně z vnějšku a částečně graduje zevnitř mysli, je těžké to zvrátit.

Vojtěch Vodička: Já vždycky jel na cukru a na hudbě, to mi stačilo. Měli jsme se spolužáky pojem ateliérová zombie – to když se lidé ploužili po ateliéru po týdnu na bagetách z bufetu a na cole. Na konci člověk padne. A znám i lidi, kteří si pomáhají látkami na podporu výkonu.

Kolik třeba vypijete před odevzdáním semestrálního projektu kávy nebo vykouříte cigaret?

Matěj Střecha: Kávu nepiju, ale když jde do tuhého, je to výhoda, dá to víc. Ani nekouřím, ale přijde mi, že u nás kouří hodně lidí. Občas jim závidím, že jdou na pět minut na čerstvý vzduch. Já nemám proč jít ven, musím přeci klikat.

Simona Horáková: Údajně se také stává, že k nám během nonstop týdne zajede Redbull a „zasponzoruje“ nás batohem energeťáků. Pije se hodně i alkohol, pivo nebo víno. Ale samozřejmě nepijí všichni.

Vojtěch Vodička: Mám dojem, že byly i časy, kdy v hlavním prostoru školy byly dokonce ledničky s Jägermeisterem.

Nehromadí se potom ve škole prázdné lahve od alkoholu? Vedení školy to toleruje?

Matěj Střecha: Pamatuju si na situaci, kdy jsme byli pokáráni za jednu flašku vína na stole. Na druhou stranu fakt, že studenti ve škole pijí, je vedením dost možná vědomě přehlížen.

V dotazníku, který jste v prosinci spustili, se už po týdnu sešlo 1350 odpovědí. To je o více než dvě stovky odpovědí víc než studujících na bakalářském i magisterském stupni programu FA ČVUT dohromady. Překvapilo vás to? Kolik jste mysleli, že jich bude?

Simona Horáková: Překvapilo nás to hodně. Založili jsme instagramový účet a vykopli dotazník. Zdaleka není bezchybný, ale bez těch much by asi vůbec nebyl venku. Měli jsme připravené příspěvky na propagaci dotazníku. Nebyly vůbec potřeba. Instagramový profil nám ani nešel otevřít, kolik najednou přilákal pozornosti. Nakonec ho vyplnilo přibližně 1600 lidí, nejen z Prahy, ale i z Brna, z Liberce a ze zahraničí. Obsah účtu na Instagramu jsme zastavili, byli jsme z toho v transu, potřebovali jsme se uklidnit.

„Studium vysoké školy je náročné. Naším cílem není stěžovat si a usilovat o zjednodušení studia.” To jste napsali týden po založení profilu. Takhle zvenku to zní jako, že jste se trochu lekli, možná pozornosti, která se na vás snesla…

Simona Horáková: Ano, strašně jsme se lekli. Nechtěli jsme, aby to vedení bralo jako útok, ale zároveň jsme celou dobu věděli, co sdílíme a za čím si stojíme.

Jakub Ficenec: Mysleli jsme, že bude trvat dlouho, než vůbec vybudujeme komunitu sledujících, abychom mohli udělat detailnější šetření. Ani jsme nestihli veřejně říct, o co nám jde, a už nás sledovaly skoro dva tisíce lidí. Nechtěli jsme na školu tlačit, chtěli jsme s ní spolupracovat na případných změnách.

Vizuální kritika promítaného odpočtu od sdružení Neklikej a spi, kolik zbývá času do odevzdání ateliérové práce. Ten je na fakultě architektury ČVUT promítán v hlavní chodbě v ateliérovém týdnu, foto: Neklikej a spi

Co by se podle vás mělo změnit jako první? Napadá mě třeba proslulý odpočet času, který se na FA ČVUT promítá na zeď, aby informoval studenty, kolik jim zbývá hodin, minut a vteřin do konce ateliérového týdne.

Simona Horáková: My jsme ten odpočet zprvu jako problém příliš nevnímali, až když jsem to říkala lidem, kteří studují jiné obory, tak jim to přišlo dost zvláštní. Odpočet opravdu nepotřebujeme, všichni máme telefon a víme, kdy to máme odevzdat.

Matěj Střecha: Odpočet na zdi mi zas tak nevadí, prostě se na něj nedívám. Horší mi přišlo, když tam visely seznamy, kde si studenti čárkovali, kolik nocí už nespali. A hodně mi vadí konzultace s vyučujícími do noci, kdy čekáte potmě dvě hodiny na chodbě na konzultaci, protože když ji nestihnete, tak nemůžete odevzdat, jelikož to není zkonzultované. Odpočet je marginální, i když hodně viditelný problém.

Ve zmíněném článku z  Deníku Referendum, na který se sami odvoláváte, se píše: „Paradoxy studia jako ateliérový týden vás naučí, že pro projekt se musíte naprosto vyčerpat. Není divu, že v nastupující praxi s lehkostí přijmete občasné přesčasy do pozdních nočních hodin jako standard profese.” Vnímáte toto jako zásadní problém? Že mají školy moc svým prostředím spoluutvářet i architektonickou praxi?

Simona Horáková: Ano, to je asi ten největší problém. To, jak funguje praxe, je otisk toho, jak funguje škola – a obráceně. Když si ve škole zvyknete plánovat tak, že automaticky počítáte s prací v noci i o víkendech, tak když se potom v práci odevzdává soutěž, je to už vlastně pravidlo, že to dotáhnete v neděli a přes noc. Ze školy v sobě máte zaryté, že je to normální. Navíc když vyučující řídí své vlastní architektonické studio právě tak, že normalizuje směrem k zaměstnancům práci přes noc, jak potom může vypadat ta výuka? Cítím celou dobu tlak na to, že kdo nejede nonstop, není dost dobrý. Někteří spolužáci to třeba nedělali a my jsme se jich ptali: Vy tomu nechcete věnovat čas? Proč tu nejste přes noc? Takové přemýšlení se později přelévá do praxe. Fungují tak často i nejznámější světové ateliéry, díky nocovkám a vykořisťování studentů.

Jakub Ficenec: Tento způsob práce je na škole glorifikován a vyzdvihován. Řeknou vám třeba, že když to nebudete dávat, tak ti nejlepší to přes noc ještě dotáhnou na daleko lepší úroveň. Škola nocovky nevynucuje, ale nabízí je jako velmi atraktivní možnost.

Vidíte to tedy tak, že škola vás vede k tomu, abyste takto vypjatě přistupovali k práci a tím i k vlastnímu fyzickému i duševnímu zdraví?

Simona Horáková: Myslím, že ano. Nikde to sice není explicitně napsané, ale implicitně, mezi řádky, tomu takhle je. Nikdo nám neříká, že nespat rovná se dobré dílo, nebo nespat rovná se budete nejlepší, ale nikdo nám ani neříká: Dejte si pauzu.

Matěj Střecha: A může to dojít do extrému, k němuž došlo myslím na bratislavské fakultě architektury. Tam je marketingový slogan, který zní asi takto: Už se jenom dvakrát vyspíš a odevzdává se. To ovšem neznamená, že by do odevzdávky zbývaly dva dny. Znamená to: Vyspíte se už jen dvakrát a můžete odevzdávat; přitom uzávěrka může být za týden nebo i za dýl.

Jsou na fakultách i osvícení učitelé? Co dělají, aby se standardy změnily? Co by mohli dělat víc?

Jakub Ficenec: Určitě, ale jsou to jednotlivci. A i těm se stává, že student přijde na konzultaci týden před odevzdáním a osvícenější vyučující řekne: No tak toho není moc, ale když budete pracovat přes noc, tak to vytáhnete.

Matěj Střecha: Někdy jsou to třeba jen vtipy, ale když se říkají v kontextu, který tady popisujeme, tak jde o vtipy, které nejsou zrovna namístě.

Dvoupodlažní velkoprostorová učebna ateliéru D vyhrazená pro výuku oboru architektury na stavební fakultě ČVUT, foto: web FSv ČVUT

Máte srovnání se zahraničními univerzitami?

Simona Horáková: Je to velké téma i jinde. Byla jsem rok v Milánu, kde jsem si poprvé uvědomila, že takový způsob práce není v pořádku. Na Erasmu to řešili lidé z celého světa, hlavně ze západní Evropy. V Itálii se také pracovalo přes noc, ale lidé tam byli uvědomělejší, dovedli si alespoň někdy nechat přes noc počítač ve škole. Na druhou stranu třeba kamarád, který byl ve Švédsku, říkal, že lidé tam přes noc vůbec nejsou, i když je škola otevřená, a když už tam někdo je, jsou to právě čeští studenti a studentky.

Vojtěch Vodička: Něco podobného jsem zažil na severu Finska, kde tento problém opravdu nebyl.  Studenti tam mají školu a osobní život jasně oddělené, lépe vnímají hranici, předěl, kde končí škola a kde začíná osobní život. Škola je sice otevřená celou noc, ale nikdo v ní není.

V České republice jsou vysokoškolští pedagogové v porovnání s evropskými zeměmi jedna z nejvíce podfinancovaných profesí. Máte pocit, že to přispívá k tomu, jak studium vypadá, například co se týká konzultací pozdě do noci?

Matěj Střecha: Určitě. Ten problém není pouze na naší straně. Učitelé jsou tam do noci s námi. To přece není komfortní ani pro ně.

Jakub Ficenec: ČVUT je na tom z hlediska financování pořád lépe než jiné vysokoškolské obory, nicméně zrovna architektura je na tom z ČVUT úplně nejhůř. U architektů je žádoucí, aby vedle výuky pracovali, aby přicházeli z praxe, která se rychle vyvíjí. Praxe tedy pro vyučující není jen existenční otázka, ale je samozřejmě zpravidla výnosnější než výuka.

Vojtěch Vodička: V oboru architektury není de facto možné financování z vědecké činnosti – z grantů. Vědeckou činnost nahrazuje právě výdělečnější praxe a pedagog-architekt je zkrátka často víc ve svém studiu než ve školním ateliéru, škola je pro něj často něčím navíc. Stává se, že pedagog do ateliéru vůbec nedorazí, nebo se vyskytuje třeba jen na třetině hodin. Ateliér pak vede kupříkladu jeho asistent nebo doktorand. Proto se to nestíhá. Praxe je totiž hodně nárazová a vyžaduje časovou flexibilitu, což se s výukou dá často těžko skloubit.

Hlavní chodba Fakulty architektury Českého vysokého učení technického v pražských Dejvicích, foto: web FA ČVUT

To je asi těžké změnit. Kde je naopak prostor pro změnu?

Vojtěch Vodička: Určitě se dá zapracovat na komunikaci mezi studenty a vedením školy. Škole chybí sebereflexe a údaje z ní, aby se na jejich základě mohlo něco změnit.

Jakub Ficenec: Chtěli bychom se spojovat i s dalšími školami napříč Českou republikou a udělat důkladnější šetření. Vedení nám v tom vychází vstříc, disponují sociology a dalšími odborníky, kteří vědí, jak na to.

Simona Horáková: Jedním z cílů je otevřít diskuzi o wellbeingu ve studiu architektury. Obor architektury je stresující, je možné, že se studenti a studentky budou potýkat s úzkostmi a panickými ataky. To se dá pochopit. Jenže když o tom otevřeně nemluvíme, tak když taková úzkostná či panická situace nastane, jsme zmatení a nevíme, co se to děje. Vedení by nás mělo dopředu upozornit, že je možné, že toto nastane. Člověk, který má fyzický problém, dostává možnost školu studovat, ovšem mentální zdraví se moc neřeší.

Zástupci z iniciativy Neklikej a spi na lednovém setkání s názvem O duševním zdraví v architektuře pořádaném spolkem architekty, foto: Šimona Němečková

Co se už podařilo změnit?

Simona Horáková: Škola to téma už nebude zavírat v šuplíku. V iniciativě Neklikej a spi dostala dobrý nástroj pro komunikaci se studenty. Jsme otevření diskuzi. Na obou fakultách byly zřízené ombudsmanské pozice a akademický senát si založil Instagram a začal komunikovat. Otevřelo se to. To je hodně důležité.

Vojtěch Vodička: Přispěli jsme k větší spolupráci fakult s těmi organizacemi na ČVUT, které se problematikou wellbeingu zabývají, jako je ELSA nebo CIPS. Z drobných změn, k nimž jsme pravděpodobně přispěli, bych zmínil lednový plakát k nonstop ateliéru na stavební fakultě, kde poprvé stálo upozornění, že nonstop je služba pro studenty, ne však povinnost, a že jim nepomůže zlepšit si známku. Především nám ale jde o hlubší, totiž systémové změny, které zasáhnou celou výuku. Věta na plakátu je každopádně důkazem – i když ne moc hlasitým – že vedení školy je tématu otevřené a ochotné dělat pozitivní kroky.

Na závěr: Dosud jste se bránili poskytovat novinářům rozhovory. Jediné debaty se v médiích vedly o vašem písemném projevu, v němž používáte písmeno X pro genderově neutrální výpověď. O ženách v architektuře je slyšet málo, například v čele vaší fakulty architektury dosud nestála ani jedna děkanka – stejně jako v Brně, v Liberci… Jak vnímáte postavení žen v architektuře? 

Simona Horáková: Ženy na vysokých pozicích v architektuře nejsou. Přitom šedesát procent studujících tvoří ženy, ale učí nás téměř samí muži. Na tom, že je pro nás zohlednění genderu důležité, panovala shoda od začátku. Dáváme si na tom záležet, abychom reprezentovali všechny – studenstvo, ba naopak v současnosti tu větší část z něj.

Jakub Ficenec: To, že je potřeba mluvit za všechny, to bylo pro nás bez diskuze. Řešili jsme jen grafické znázornění – zda to bude X, nebo jiné znaky. X je jednoduché, inkluzivní a limituje počet dalších znaků, jako jsou lomítka nebo i, y. Pro nás nečekaná veřejná debata v Parlamentních listech a na Twitteru o písmenu X dala tématu větší mediální dosah, který v důsledku napomohl jeho otevření širší veřejnosti.

Reakce děkana Fakulty architektury ČVUT v Praze

Vážený pane šéfredaktore,

rád bych zareagoval na rozhovor se zástupci a zástupkyněmi iniciativy Neklikej a spi publikovaný na webových stránkách ČT Art. V první řadě děkuji za prostor, který ČT Art věnoval našim studentům a problémům, které řešíme i my jako děkané fakult.

Některé pasáže rozhovoru jsou ale zavádějící, tvrzení se často nezakládají na osobní zkušenosti a poškozují pověst fakulty.

„Školu“, tedy akademickou obec, tvoří nejen akademičtí pracovníci, ale z velké části studenti, kteří se podílejí na životě fakulty, její atmosféře i samosprávě. Fakulta je svobodné a tvůrčí prostředí, studenti se těší akademickým svobodám a jsou sami zodpovědní za organizaci své práce i času. To je zásadní rozdíl oproti základnímu a střednímu školství.

Vedení Fakulty architektury nespaní a nocování v ateliéru za normu rozhodně nepovažuje. Ateliérový týden je spoluorganizován studenty a neexistuje proto, aby studenti a studentky nespali, ale aby měli prostor a zázemí k dokončení svých ateliérových prací, bez stresu a bez rozptylování ostatními předměty. Alkohol je na Fakultě architektury zakázaný s výjimkou společenských událostí jako jsou křty, vernisáže nebo pravidelné čtvrteční setkávání studentů a pedagogů.

Vysoké školy jsou vrcholným centrem vzdělanosti, poznání a tvůrčí činnosti. Je třeba si uvědomit, že studium na vysoké škole je výběrové a náročné, kvalitní vzdělávání vyžaduje od studentů a studentek čas a úsilí. Vedení Fakulty architektury usiluje o to, aby podmínky pro takové studium byly co nejlepší, aby fakulta byla otevřeným prostorem pro dialog a dbala na kulturu spravedlivého studijního a pracovního prostředí i na psychické zdraví studentek, studentů i zaměstnanců. Dlouhodobě usilujeme o vyrovnání počtu žen a mužů v akademickém sboru. Z celkového počtu cca 260 pedagogů je 1/3 žen a 2/3 mužů. V 7 členném vrcholovém vedení fakulty jsou 4 ženy, ve vedení 21 ateliérů prvního ročníku jsou ženy dokonce ve většině, konkrétně jsou z 56% zastoupeny ženy a z 44% muži.

Fakulta architektury ČVUT vítá a podporuje zpětnou vazbu od svých studentů, trváme ale na tom, aby zveřejňované informace byly objektivní a pravdivé. Se zástupci a zástupkyněmi iniciativy Neklikej a spi a Spolkem posluchačů jsme se opakovaně sešli, v současné době se zaměřujeme na komplexnější analýzu přetíženosti studujících a jejich potřeb.

S díky,

Dalibor Hlaváček
děkan Fakulty architektury ČVUT v Praze