Komentář: Vysoké ideály a tlak peněz. Pokulhávání retrospektivy architekta Josefa Pleskota
V pražském Museu Kampa právě probíhá výstava nazvaná Josef Pleskot: Města. Vzdává hold jednomu z našich nejtalentovanějších architektů při příležitosti jeho životního jubilea. Sugeruje představu architektury jako velkého tvůrčího činu talentovaného jedince. Jenže opomíjí zásadní souvislosti.
Projevit sedmdesátiletému Josefu Pleskotovi úctu je samozřejmě namístě. Výstava, kterou kromě šéfkurátora Musea Kampa Jana Skřivánka připravil Norbert Schmidt – Pleskotův spolupracovník v jeho AP ateliéru – má ovšem širší ambice. Chce jednak přispět k definování společenské role architektury, jednak se tu setkáme se široce položenými otázkami jako: „Je architektura politikum? Jak ovlivňuje společenské vztahy, život komunity a jednotlivce? Jak zrcadlí naši společnost a civilizaci?“. Jenže se na ně nedočkáme jasně formulovaných odpovědí. Mají asi spíš naznačit, že Pleskotův přístup je společensky angažovaný a jeho projekty mají vyšší obecnou platnost.
Prvním ze tří měst, kde má Pleskot nejvíce realizací, je Ostrava. Zasloužil se tu o adaptaci Dolní oblasti Vítkovice na kulturně-vzdělávací centrum, což mělo pro město nepochybně pozitivní přínos. Pro sousedící pozemek loni navrhl rozsáhlý Městopark, obytný projekt pro patnáct tisíc obyvatel, kvůli němuž se však má zrušit veřejný park plánovaný na části parcely. Autoři studie argumentují, že celý projekt bude plný zeleně. Zůstává ovšem otázkou, zda ta zeleň bude přístupná každému. Už tady se letmo setkáváme s limity developerské reality, s níž, zdá se, velké architektonické gesto nepočítá. Respektive: projekt se jinak jeví na papíře a v modelech, a jinak v realitě, která onu velkorysost tvrdě limituje a vsazuje ji do někdy silně problematických souvislostí.
Ve druhém městě – Litomyšli – se Pleskotovy realizace řadí k fenoménu takzvanému litomyšlského zázraku, vysoké koncentraci kvalitních realizací současné architektury v obvodu tohoto desetitisícového města. Architekt tu především sjednotil prostranství zámeckého návrší a nově vytvořil náměstí Václava Havla, na němž najdeme také historické budovy bývalé piaristické koleje a pivovaru, které adaptoval pro nové využití. Právě v Litomyšli našel Pleskot, tak jako jiní, ideálního investora, který se nebojí vstupu moderního do historického a jde mu o kvalitu, ne o výnos.
V oddílu věnovanému Praze se setkáváme s poněkud nesourodou směsicí historických fotografií, malých „akupunkturních“ zásahů, velkých realizací jako je centrála ČSOB v Radlicích, koncepčních studií a plánovaných projektů. Hned při vstupu nás uvítá velké panorama z poloviny 19. století – do toho současného má k nevoli památkářů zasáhnout rezidence na Kavčích horách zastoupená na výstavě modelem. Investorem je developerský gigant Central Group. Náhle se tu přiblížíme k faktu, že při stavění ve městech se odehrává konflikt různých zájmů s opakovaným vítězstvím ekonomicky silných hráčů.
Přes Pleskotovu snahu o čtení a respektování kontextu místa má totiž u rezidence Park Kavčí hory navrch zadání investora. Na nevelkém pozemku má vyrůst bytový projekt s 360 byty, jejichž velkou část pojmou tři téměř sedmdesátimetrové věže o 22 patrech, které se zařadí mezi dominanty Pankrácké pláně, z nichž ty starší málem vedly k vyřazení Prahy ze seznamu světového dědictví UNESCO. Parcela bude vytěžena do krajnosti – investor musel žádat o výjimku, aby mohlo bydlení tvořit 82 procent využití namísto povolených šedesáti procent, což mimo jiné znamená, že tento projekt bude využívat okolní infrastrukturu a sám k ní téměř nepřispěje. Příliš citlivosti k okolí tu nenajdeme. Samozřejmě, velký developer poskytuje architektovi pouze úzký manévrovací prostor. Zároveň naplno využije jeho známého jména, aby pro svůj záměr nalezl oporu, jak jsme to v hlavním městě mohli mimo jiné sledovat u projektu Penty při Masarykově nádraží, který pomohlo prosadit jméno světoznámé architektky Zahy Hadid.
Plakát k výstavě Josef Pleskot: Města, repro: Museum Kampa
Dalším sporným příkladem, který na výstavě najdeme, je výstavba na Palmovce. Tady se Pleskot zhostil kromě dodnes nedostavěné a skandálem opředené radnice Prahy 8 rovněž návrhu kanceláří pro Metrostav, a to ve dvou etapách. Oblá, stříbřitě opláštěná budova z přelomu tisíciletí ještě drží formu městského bloku, druhá etapa už je klasickým kancelářským solitérem, který má nepříjemnou vlastnost rozbíjet městskou tkáň, což v už tak urbanisticky roztříštěné Dolní Libni ničemu nepomáhá. Opět se tu setkáváme s pragmatismem developera, který koupil parcelu po továrním objektu a beze zbytku ji vyplnil. A uctívaný architekt mu vyšel vstříc. Na Pleskotův Palmovka Park II pak navazuje další solitér, tentokrát z architektonické kanceláře Aulík Fišer architekti, jejíž představitelé se na něj výslovně odkazují. Tak to ve městě chodí – jeden necitlivý a nekoncepční projekt otevírá dveře druhému.
Architektonické retrospektivy jsou zpravidla neseny obdivem k invenci tvůrce, jeho podílu na hře objemů pod sluncem. Pokud však i profilové výstavy chtějí promlouvat o společenských aspektech architektury, nemohou vynechávat složitosti, které s sebou přináší právě společenský a ekonomický kontext. Na invenční díla, pěkná sama o sobě, totiž nejednou vrhá reálné stíny. Výstava Josef Pleskot: Města tuto problematičnost souvislostí zamlčuje. Je příkladem redukující prezentace architektury, kdy její obraz je oslavně zúžen na estetické kreace daného tvůrce, což ale není celý obraz jeho díla, respektive společenského dosahu autorovy tvorby.
