Plečnik & Pleskot se potkávají ve vyhledávaném kostele

Hranatý stolec z bílého mramoru, který podpíraly zlaté pruty, nahradí Pleskotem navržený masivní oválný kus ze stejného materiálu. Je to už druhá úprava vinohradského chrámu: vloni prošla náročnou rekonstrukcí věž kostela. Potřebovala ji, neboť v sedmdesátých letech, když se na Vinohradech budovalo metro, byla její statika narušena při odstřelování tunelů. Věž pak byla dlouhodobě nepřístupná, z bezpečnostních důvodů se přestala otevírat i pro návštěvníky Noci kostelů.

Ještě než se necháme ve videu provést Josefem Pleskotem po Plečnikově stavbě, která se budovala v letech 1928 až 1932, musím tu učinit dosti osobní přiznání. K žádné z pražských staveb nemám osobnější vztah. Srdce Páně na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad mě provází prakticky celý život. Téměř dvacet let jsem bydlela na Škroupově náměstí – a první, co jsem ráno viděla z postele, byl elegantní profil věže. Pak jsem se odstěhovala na Letnou. Ale zakrátko jsem vrátila na správný břeh. Dnes se sice na svého Plečnika už nedívám hned po probuzení, ale mám ho pro jistotu na dosah. Potřebuju žít ve vzdálenosti, kdy ráno a večer slyším jeho zvony.

Z historek, které se váží k době jeho vzniku, mám nejraději tuhle: Slovinec Jože Plečnik ve třicátých letech minulého století pracoval na úpravách Pražského hradu, mimo jiné i na opravě katedrály svatého Víta. Ve stejnou dobu budoval i Nejsvětější srdce Páně. Do krypty, kterou schoval do podzemí, přímo pod oltář, přinesl úlomky svatovítského zdiva. Obě místa tak symbolicky propojil.

Nejen tohle gesto je na vinohradském chrámu výjimečné. Výmluvná je rovněž sama budova. I téměř sto let po svém vzniku působí současným stylem. I kdyby jej architekt Plečnik obdobně navrhl dnes, stále by ten sakrální objekt byl moderní.

Interiér chrámu je pro příchozí sympatický, konejšivý. Relativně nízký strop bez typické chrámové klenby zdobí dřevěné kazety. Světla vypadají jako z Kubrickovy 2001: Vesmírné odysey. Zlatý Ježíš není nad oltářem na kříži, nýbrž vítá příchozí v gestu naznačujícím objetí. Inspirace Noemovou archou je pro toto stavební dílo téměř všeobecně známa, ale myslím, že Plečnikovi šlo ještě o jednu věc: aby se věřící cítili ve svém kostele bezpečně – a bez vin.

Fascinující jsou rovněž detaily, jimiž Plečnik stavbu nejen zdobil, ale asi i víc – cizeloval celkový dojem! Pávi a srdce ve vitrážích odkazují ke jménu svatostánku. Mramorovou dlažbu rytmizují kruhy, které vzdušnému prostoru dodávají domácí intimitu. Kruhové světlo nad oltářem ve striktně pravoúhlém interiéru působí překvapivým, ale vlastně něžným dojmem. A pak ty skleněné hodiny: stát u kostela a dívat se skrz ně na nebe vyvolává v pozorujícím smířlivý pocit, že nakonec všechno dobře dopadne.

Architekta Josefa Pleskota teď čeká úkol stejně těžký, jako byla samotná odvaha vstoupit do Plečnikových prostor a proměnit je – realizace. Následující rozhovor s ním jsme natáčeli v ten lednový den, kdy proměnu představil farníkům.