V obraze: Jaké podmínky potřebuje umění, když se dům z karet rozpadá a co všechno znamená oko
Co spojuje bývalou továrnu na automobily Praga, někdejší budovu továrny KOH-I-NOOR a domeček z karet? Umělci. Sestava výstav, které jsem tentokrát vybrala, vás do všech těchto míst přímo i přeneseně přenese.
Jak se z punku stává luxus
Dříve to byla továrna na automobily a ústřední skladiště pošty. Teď tam mají prostor také výtvarníci. Do Pragovky jsem zavítala naposledy chvíli před tím, než se část prostor začala rekonstruovat. Tenkrát jsem vedla rozhovor s tehdejší ředitelkou spolku Pragovka for Art Lucií Nováčkovou. Od té doby se toho hodně změnilo. Když jsem se nyní vypravila do Pragovka Gallery na výstavu Podmínky umění, musela jsem uznat, že tato část rekonstrukce se docela vydařila. Na svědomí ji má architektonické studio TaK Architects v čele s Markem Tichým.
Na české poměry ten prostor působí možná až bizarně přetechnizovaně – k tomu, aby se umělec do svého ateliéru dostal, potřebuje čipovou kartu, funguje tu „recepce“… Zkrátka – v porovnání s jinými ateliéry, které jsem měla možnost navštívit, to tu dostalo nádech jistého luxusu, profesionality. Druhá strana stejné mince je ovšem navýšení provozních nákladů, o němž mluvil současný ředitel Pragovka Gallery Filip Zimovjan, když jsem s ním na toto téma mluvila.
Tento přerod z punkového prostředí (umělecká komunita se tu začala formovat v roce 2010) tematizuje i výstava Podmínky umění. Třicet osm současných rezidentů a rezidentek tu vystavuje jedno starší dílo, které v areálu Pragovky vzniklo, a jedno dílo novější. Je tak vidět nejenom to, jak se sami umělecky posunuli, ale také to, jak je ovlivnilo zdejší prostředí a jeho změna. Například Adam Štech na plátně zachytil svůj původní ateliér. Některé z jeho atributů, třeba vycpanou zvířecí hlavu, si přenesl i do ateliéru současného. Martin Káňa vystavil původní podlahu svého ateliéru. Za pozornost stojí i díla, která s Pragovkou přímo nesouvisí – třeba něžné realistické kresby Kateřiny Adamové Linhartové. Ta ve svém autě prý neustále vozí chlupatý převlek zvířete, do kterého se podle své vlastní potřeby převléká. A právě tak – na půl oblečenou do této kůže – zobrazila samu sebe v životní velikosti. Vedle sebe umístila obdobně velkou kresbu svého manžela.
Pohled do výstavy Podmínky umění v Pragovka Gallery. Adam Štech na plátně zachytil svůj původní ateliér, foto: Marcel Rozhoň, Pragovka Gallery Koncepce výstavy je jednoduchá, ale kurátorka Jana Písaříková si k ruce vzala také korespondenci zakladatele hnutí dada Raoula Hausmanna. Často se stěhoval a přišel kvůli tomu o většinu svých děl. Umělecké společenství kolem pražské kavárny Globus zaslalo Hausmannovi v roce v roce 1958 dopis s třiceti sedmi otázkami na téma umělecké práce a podmínek, které jsou k ní potřeba. Otázky jsou to trefné. Nynější umělci a umělkyně na některé z nich reagovali a jejich odpovědi si lze poslechnout po načtení QR kódu. Dozvíte se tak například, jaké je to nejdivnější místo, kde se za svůj život probudila Zuzana Růžičková, zda si Filip Černý myslí, že lze dobře prodat špatné umění, anebo jestli Lawrence Wells někdy záměrně zničil svoje dílo…
Pokud vás podobné industriální prostory, které obývají umělci, fascinují podobně jako mě, můžete si přečíst reportáž z bývalé továrny KOH-I-NOOR. I toto místo, kde se původně vyráběly patentky a zipy (jednu z podob slavného loga vytvořil František Kupka a můžete ji vidět na další glosované výstavě Z očí do očí), zanedlouho potká obdobný osud jako Pragovku. Po rekonstrukci by se v areálu KOH-I-NOORu mělo nacházet přes pět stovek bytů a dále obchody a služby. Jsem zvědavá, zda tam zůstane podobné místo pro umělce.
Podmínky umění
Kurátorka: Jana Písaříková. Pragovka Gallery, Kolbenova 923/34A, Praha. Výstava trvá do 19. září 2025.
Rozpadající se domeček z karet
Jedním z rezidentů Pragovky je Jakub Janovský (* 1984). Jeho novější díla jsou teď k vidění v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře (GASK). Na výstavě Dům z karet trefně ukazuje, jak se i v dětských hrách mohou zrcadlit společenské problémy. Motiv domu z karet se zde opakuje několikrát, přičemž stavby mají různé podoby. Na obrazech dům ještě stojí, ve videu, jež je k vidění v poslední místnosti expozice, se domeček z karet pozvolna rozpadá. Čitelná metafora křehkosti.
Pocit, který Janovského obrazy vyvolávají, není optimistický. Na první pohled nejde o obrazy tak drastické a temné jako třeba u Josefa Bolfa (* 1971), jenž rovněž zpracovává témata dětství a dětských traumat. Melancholičnost je v díle Jakuba Janovského spíše plíživá, nenápadná. A o to někdy možná děsivější. Pracuje s kolektivní pamětí i s vlastními vzpomínkami, ale aktualizuje je a pozměňuje.
Jeho obrazy i svou barevností připomínají staré zašlé fotografie. Nikdo na nich vyloženě netrpí, děti si hrají, lezou na prolézačkách, staví stavby. Přesto je tu přítomno cosi, co člověka nenechá v klidu. Postavy od diváka odvracejí tvář, schovávají se za oponou, do masek. Jeden chlapec na obraze má na zádech vytetované číslo sedm – to je pro umělce (dle jeho slov) metafora ztráty vlastní identity, člověk se stává číselnou značkou, což může evokovat i vytetovaná čísla v pracovních táborech.
Některé osoby z obrazů se zhmotnily přímo v prostoru. Také ty působí nepřítomně, odtržené z reality, pobývající ve vlastním světě, do něhož návštěvník nemůže vstoupit. Ačkoliv Janovského sochy nejsou tak precizně vyvedené jako jeho malby, řekla bych, že se jim daří držet návštěvníka ve střehu. Opakující se motivy dočasných stavbiček v jistou chvíli ztrácejí tah, ovšem právě to, že autor přenese příběhy z obrazů do prostoru galerie, zabraňuje výstavě jako celku, aby se z ní vytratilo napětí.
Jakub Janovský absolvoval v rodné Jihlavě Střední uměleckou školu grafickou, pak se dostal na pražskou Akademii výtvarných umění, kde u Jitky Svobodové studoval kresbu. V minulosti nejednou tvořil ve veřejném prostoru, na opuštěných místech, často v domech určených k demolici. Esence těchto míst zůstala i v jeho současných obrazech. Kromě klasické kresby a malby pracuje s technikou smaltu a s materiály jako je silikon. Na aktuální témata nereaguje přímo a očividně, přesto se jeho obrazy přítomnosti dotýkají. Mám za to, že i proto se jeho jméno z výtvarné scény jen tak neztratí.
Výtvarník Jakub Janovský, foto: Trafo Gallery
Dům z karet
Kurátorka: Vanda Skálová. Galerie Středočeského kraje, Barborská 51/53, Kutná Hora. Výstava trvá do 12. října 2025.
Oko jako symbol vědění, vesmíru i dohledu
Kurátorka Martina Vítková se ve spodních dvou sálech pražského Musea Kampa snažila obsáhnout téma, které v podstatě obsáhnout asi ani nejde – jak se symbol oka vyvíjel v dějinách výtvarného umění od roku 1900 do současnosti. Zaměřila se zejména na české autory, ovšem vedle obrazů tuzemských surrealistů je tahákem téměř čtyřmetrový obraz Květinové oči z baletu Šílený Tristan od Salvadora Dalího. Zaujme i objekt na sezení ve tvaru oka od Mana Raye nebo Franz Kafka s upřeným pohledem od Andyho Warhola; naopak nenápadná je Hlava dívky od Andrého Deraina.
Trochu nahodile a přizpůsobivě vybraným obrazům působí i kategorie, do nichž kurátorka exponáty rozdělila: Zázrak vidění, Brána imaginace, Dohled, Vidím tě – poznání druhého, Kosmické oko – mezi bohem a přírodou, Zavřené oko, Jsem jen pozorovatel, Oko radar. Do jmenovaných přihrádek bylo rozparcelováno téměř 140 děl. A to je na dva sály hodně. Takže odcházím s pocitem zahlcenosti. I když: autor architektonického řešení Mirek Vavřina dělal, co mohl, a hmotu zmohl zručně: v obou sálech je instalována dřevěná konstrukce, do níž lze vstoupit. Rovněž ta symbolizuje oko a ukrývá další umělecká díla zejména menších formátů nebo videa.
Motiv oka lze pochopitelně nalézt v podstatě na každém portrétu. Takových snadných tref „na první dobrou“ však na výstavě naštěstí není mnoho. Nechybí zajímavé momenty. Například když se obraz Rozkapané oko (2023) Michaela Rittsteina objeví v kategorii Zázrak vidění nebo když nezvyklé operace oka od Karla Nepraše (Z očí do očí, 1984; Postel, 1979) i jeho svébytné zobrazení Hmatu, chuti, čichu a zraku (1979) nalezneme v „technicistní“ kategorii Oko radar.
Podle slavné věty z románu 1984 George Orwella „velký bratr tě sleduje“ nalezly v Museu Kampa místo i různé formy dohledu. Ty nejčastěji reprezentuje mnoho očí upřených do jednoho bodu, anebo naopak osamělé očko vyhlížející svět venku. Oceňuji exkurz do tvorby surrealistů, kteří motiv oka ve svých obrazech a kolážích často využívali. A najdete tu rovněž mytologické postavy kyklopů (multimediální socha Kyklopa Ondřeje Navrátila z roku 2024 nebo Redukovaný portrét Dalibora Chatrného z roku 1978) a medúz (Hlava Medúzy od Jaroslava Róny z roku 2001 a Medusa Jiřího Černického z roku 2023). Podle kurátorky nesměl chybět obraz Dívka s patentkou (Miss KIN) od Františka Kupky – jsme přece na půdě Musea Kampa, kde má Kupka stálou expozici.
K výstavě vyšel katalog doplněný interpretačními texty, které někdy neřeknou vůbec nic, jindy jdou rychle k věci, nebo přinášejí kontexty, jež nemusí být na první pohled viditelné. Škoda té nekonzistentnosti celku.
Pohled do výstavy Z očí do očí – OKO v umění 1900–2025 v Museu Kampa, foto: O. Palán
Z očí do očí – OKO v umění 1900–2025
Kurátorka: Martina Vítková. Museum Kampa, U Sovových mlýnů, Praha. Výstava trvá do 12. října 2025.
Za fotografií do Arles!
Ve francouzském Arles teď není k vidění jen jedna výstava, která by za to stála, je jich více než čtyřicet. Fotografický festival Rencontres de la photographie d’Arles se tu během léta koná od roku 1970. Letos k nejzvučnějším jménům patří například americká fotografka Nan Goldin. V sérii Stendhal Syndrome (2024) do kontrastu staví mistrovská díla z období klasicismu, renesance a baroka, která lze najít ve světových galeriích, s portréty svých přátel.
Hlavními výstavami letošního ročníku pak jsou On Country: Photographie d’Australie a Futurs ancestraux. Ta první se věnuje hlubokému, ale zároveň složitému vztahu obyvatel k australské krajině, jazyku, rodině, identitě i odpovědnosti za péči o zemi. Výstava Futurs ancestraux pak představuje novou generaci brazilských umělců, kteří se prostřednictvím svých fotografií, videí a koláží zaměřují zejména na to, jak vznikají stereotypy, a zpochybňují oficiální vyprávění brazilských dějin.
Festival připomíná i doby minulé – například na výstavě Yves Saint Laurent et la photographie, která sleduje, jak se obraz legendárního návrháře i jeho značky vyvíjel. Osobně by mě zajímal ještě projekt Chambre 207 Jeana-Michela Andrého. V roce 1983, když mu bylo sedm let, byl jeho otec zavražděn v avignonském hotelu. Chlapec ztratil paměť a až po více než třiceti letech se po stopách svého otce sám vydal – s fotoaparátem. Skrze rodinné archivy, předměty, tiskoviny i fotografie, které sám pořídil, zkoumá hranice obrazu i vlastní paměti… A tohle je jen malá ukázka toho, co letošní ročník Rencontres de la photographie d’Arles nabízí.
Les Rencontres de la Photographie
Arles, Francie. Festival trvá do 5. října 2025.
