Těla, pózy a tvary fotografa Tona Stana. Kreativní hédonik pracovně bilancuje

Jano Pavlík, Rudo Prekop, Tono Stano, Vasil Stanko, Martin Štrba, Miro Švolík, Kamil Varga, Peter Župník. Takzvaná slovenská vlna, která se v osmdesátých letech zjevila na Katedře fotografie pražské FAMU. Ze jmenovaných je Tono Stano (* 1960) coby aktivní tvůrce nejvytrvalejší, nejproduktivnější, komerčně nejúspěšnější, nejspíš i nejinvenčnější – a je také nejslavnější, dá-li se u fotografa ve zdejších poměrech o slávě mluvit. A když vezmeme v potaz ne-slovenské studenty, kteří tenkrát fotku na FAMU studovali a rovněž inklinovali k aranžované tvorbě, jako zmínění Slováci, nabízí se jméno Ivana Pinkavy (* 1961). Ten rovněž vytrvale umělecky rozvíjí to, čím na sebe upozornil už jako dvacátník.

Stále svůj

Coby Stanův generační souputník sleduju jeho tvorbu od famáckých let, takže procházka po sálech Městské knihovny pro mě na mnoha místech byla připomínkou prošlých dekád, vybavovalo se mi, kde jsem tu či onu fotku viděl asi poprvé, na jaké výstavě, ve které knize, jaká tehdy byla atmosféra. Ale nebyl to ani pro mě, tedy už pamětníka, z nynější retrospektivy určující dojem – a to je dobře. Autor spolu s kurátorkami Magdalenou Juříkovou a Helenou Musilovou nekomponovali výstavu chronologicky, nýbrž v časově prostupných blocích, v nichž se potkávají snímky z různých období, a to na základě motivické příbuznosti. V „hloubi“ členitých prostor Městské knihovny pak sice lze narazit na tematicky koncipované místnosti (jedna je věnována ve světě mnohokrát reprodukovanému snímku Smysl, jiné autorovým školním pracím, další je sondou do Stanova angažmá v karlovarském filmovém festivalu a podobně), ale základní linii tvoří neortodoxní bloky, přičemž první, větší část výstavního celku patří snímkům exponovaným v interiérech, v autorově ateliéru, druhá potom fotografiím pořízeným v exteriérech.

Důsledný převrat, 1995. Z výstavy Tono Stano v Městské knihovně; výstavní sály Galerie hlavního města Prahy, foto: © – Tono Stano

Časově fluidní přístup byl umožněn tím, že Tono Stano hledá a inovuje v mezích „svého zákona“, že v jeho tvorbě je napříč desetiletími patrná integrita – ať už fotí černobíle, nebo barevně, ženské akty, nebo předměty. Je obdarován značnou imaginací, která jej ovšem nevede k prudkým výrazovým zvratům a přeryvům, k popírání jedné etapy druhou. U některých zejména aktů (SAS, Mimóza, Nahoře aj.) nebo u cyklu Konvex si lze povšimnout, že čerpá z odkazu obrazových avantgard, ale nejde tu složit příběh o tom, že si prošel fázemi různých -ismů. Suverénně se pohybuje na hranici mezi estétstvím a líbivostí, jeho kompozice jsou do detailu promyšlené jak tvarově, tak použitou technikou, ale téměř vždy jsou výsostně obrazové, konceptuálnost je přítomna zřídkakdy – někdy v metodě snímání (cyklus Bílý stín), jindy v intervenci jím navržených předmětů do přírody (cyklus Kosmos).

Tím, že se v těsném sousedství, v jednom oddíle potkávají práce, které od sebe dělí třeba i čtvrtstoletí, vyjevuje se kontinuita a vnitřní integrita Stanovy tvorby, ale někdy celkem pochopitelně také zavedenost, manýrismus určitých postupů, například v pózách modelek. Instalace na první pohled evokuje nekonečnou vířivost kreativity, ale současně tím obnažuje i modelovost. Nicméně klady motivicky postavených oddílů v autorově případě převládají nad riziky této metody. Když bychom se však přece jen měli usuzovat na autorův vývoj tím způsobem, že si z oněch časových chumlů složíme přímočarou chronologickou linii až k nejnovějším pracím, které v retrospektivě zastupují exponáty z přelomu minulého a nynějšího desetiletí, dojdeme k tomu, že explozivní období a provokativně explicitní nakládání s ženskými těly má Tono Stano za sebou, že častěji uvažuje v barvě, jde mu o harmonizaci tónů. Na jednu stranu některá aranžmá (snad vědomě) inklinují ke kýči – třeba Blues (Pohanský stůl), Hledání v podzemí; na stranu druhou jiné snímky z posledních let mají blízko k vymazlenému estetismu děl výše zmíněného souputníka Ivana Pinkavy, konkrétně Tichá dohoda I, II, Po hmatu I, II.

Férie, 1994. Z výstavy Tono Stano v Městské knihovně; výstavní sály Galerie hlavního města Prahy, foto: © – Tono Stano

V zásadě „má hotovo“

 Kurátorky Magdalena Juříková a Helena Musilová – první jmenovaná je ředitelkou pořádající Galerie hlavního města Prahy, druhá je tamtéž náměstkyní pro odbornou činnost a vede oddělení sbírek – evidentně investovaly většinu energie do výběru prací a jejich uspořádání v galerijních prostorech. Doprovodné texty jsou střídmé rozsahem i interpretací, jejich tón je převážně informativní. V galerii to nevadí, spíše naopak, ať obrazy mluví samy za sebe, svým formátem, svým přímým účinkem, ostatně tak to má Tono Stano rád – když se věci moc nevysvětlují.

Limity té umírněnosti se projevují v knize/katalogu, která k výstavě vyšla: zde už to působí poněkud úředně, chladně, sucharsky. A také v knize vychází najevo, že daná kompoziční výstavba výstavního souboru je na papír nepřenosná, takže publikace začíná chronologicky, fotografovými školními pracemi a ranou tvorbou, ale pak se přejde do oddílu nazvaného Tělo a fyzický aspekt tvorby Tona Stana, do něhož je však vložen i snímek Smysl se samostatným textem, jenže poté následují díla, která se Smyslem nesouvisejí a vlastně tím pokračuje předešlý „tělový“ oddíl, jenž svazku dominuje. Jako doklad, že výstava proběhla a coby základní informace o tvůrci kniha obstojí, ale (po)řádná monografie to není. Na tu teprve musí dojít.

Kromě textových návěští kurátorek si ve větších sálech můžeme pod stropem všimnout fotografových sentencí, zřejmě běží o úryvky z jeho deníkových záznamů. Možná by to šlo i bez nich. Jestliže Stano deklaruje zdrženlivost vůči interpretacím, tak výroky typu Jak poděkovat erupcím na slunci?, 4. 5. 2020 jsou při své obecnosti a „filozofičnosti“ paradoxně doslovné.

Pohled do výstavy Tono Stano v Městské knihovně; výstavní sály Galerie hlavního města Prahy (GHMP). Část sálu věnovaná autorovu snímku Smysl, foto: ČT art – Josef Chuchma

Snad není od věci dodat, že celé pojetí retrospektivy lapidárně pojmenované Tono Stano se dokonale vyhýbá společenským a kulturním souvislostem. Autorova tvorba sama o sobě, to jsou ryze estetické kreace, žádný komentář k čemukoliv mimo tělo či fotografovaný předmět sám. Nelze si nevšimnout, že fotografovy modelky nestárnou spolu s ním, že ženy před jeho objektivem jsou věčně obdarovány mládím a fyzickou krásou (tedy krásou v konvenčním slova smyslu); jedinou výjimku ve věku tvoří portréty filmových tvůrců a tvůrkyň na karlovarském festivalu, což je svého druhu zakázka. Díla v průběhu času ovšem vstupují do proměňujících se kontextů, mohou být čtena jinak; kurátorky tento aspekt percepce ani jen nezmiňují, setrvávají u neproblematizujících sdělení.

Ačkoliv Tono Stano letos v březnu oslavil pětašedesátiny, nemění se v tom, že je i nadále zůstává kreativním a optimistickým hédonikem – život může být krásný, jdi tomu vstříc… Realita ovšem bývá jiná. On tedy nabízí iluzi. A setrvale oslavuje pomíjivost. (Nad řadou jeho starších snímků si říkám, jak ty na nich zachycené ženy asi vyhlížejí dnes, že by mě zajímaly jejich současné fotografie – samozřejmě stylizované úměrně jejich věku. To by však byla úplně jiná záležitost, Stanově naturelu nejspíš bytostně cizí.) Pokud si tedy „zakážeme“ podobné otázky nad ontogenezí lidského života a jen tak rozkošnicky procházíme sály Městské knihovny v Praze, dojdeme uspokojení a musíme uznat, že Tono Stano za těch více než čtyřicet let vytvořil minimálně v kontextu české fotografie (od studií žije v Praze) dílo hodné respektu a že může být v klidu, neboť takzvaně v zásadě „má hotovo“. Což by on pravděpodobně nerad slyšel, namítl by, že přece nekončí, že v sobě cítí sílu a chuť na další hledání. To také nepopírám, jen poznamenávám, že objem a kvalita dosavadní práce mohou pro něho být důvodem k dobrému pocitu, že talent neprošustroval, že s ubývajícím časem nemusí nic dohánět a že jej nemusí jímat panika, až jednou nápady třeba dojdou.   

Pohled do výstavy Tono Stano v Městské knihovně; výstavní sály Galerie hlavního města Prahy (GHMP). Ze sálu věnovaného Křišťálového globu, ceny MFF v Karlových Varech. Fotograf sošku navrhl. Součástí sálu jsou i některé portréty, který Stano pořídil na karlovarském festivalu, foto: ČT art – Josef Chuchma