Když pan inženýr Bucháček z Akademie věd odložil výpočty a vydal se do města s fotoaparátem…

Karel Bucháček (1932–2008) je případ hodný pozornosti a připomenutí. Narodil se v Praze, v rodině prvorepublikového armádního důstojníka. V roce 1951 maturoval na gymnáziu, o pět let později absolvoval Fakultu inženýrského stavitelství ČVUT. Po škole vystřídal několik inženýrských pozic, ale roku 1960 nastoupil do Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Československé, později České akademie věd. Výzkumu v oborech mikromechanika a biomechanika se zde věnoval až do důchodu (2002). Žil sám, potomky neměl. Když mu skončila pracovní doba, vydával se na výšlapy s fotoaparátem, zejména po rodném městě. Činil tak desítky let. Naexponoval, jak se později vyjevilo, desítky tisíc negativů. Dokumentoval kdeco. Byl členem tradičního a úspěšného fotoklubu Ústředního domu železničářů; osm jeho příslušníků založilo roku 1983 tvůrčí skupinu Město a vyhrávali celostátní soutěže amatérské fotografie. Zatímco však třeba jiný člen Města, František Dostál, hojně publikoval a vystavoval, Bucháček byl jakýmsi tichým parťákem, který nezahlcoval své souputníky ve fotoklubu novými a novými fotoúlovky.

Vinohradská ulice, Praha 21. srpna 1968. Z knihy Přidušené město, foto: Karel Bucháček

Když Karel Bucháček zemřel, příbuzní, především synovec Roman Bucháček, učinili tu šťastnou věc, že jeho archiv nezlikvidovali, nýbrž se rozhodli s ním „něco udělat“. Jmenovaný synovec se spojil s fotografem, kurátorem, provozovatelem fotostudia a iniciátorem projektu Negativy z popelnice Martinem Wágnerem, který započal archiv pozvolna skenovat a na Facebooku pak tito dva pečovatelé průběžně publikovali ukázky z Bucháčkových prací. Toho se chytil fotograf, kurátor a nakladatel Tomáš Pospěch. Do fotografické pozůstalosti se ponořil a vydestiloval z ní nejprve knihu Přidušené město a nyní výstavu Kronika normalizace, která je výsekem z oné hmoty, kterou Pospěch shromáždil do předloňské vázané, více než dvousetstránkové publikace.

Vytrvalý chodec a pozorovatel

Tomáš Pospěch v textu, jímž knihu Přidušené město otevírá, píše o Bucháčkově širokém námětovém záběru, v němž by se bylo snadné ztratit, respektive dalo by se sestavit hned několik různě vyznívajících výborů z jeho tvorby. Pospěch zacílil – a myslím, že šťastně – na dokumentární snímky převážně z Prahy a z let 1968 až 1989 (+ jeden snímek zachycuje bizarní pivní výjev z roku 1990).

Jungmannovo náměstí, Praha, 1985. Z knihy Přidušené město, foto: Karel Bucháček

Vědecký pracovník Akademie věd vyrazil v nejvyhrocenějších dnech srpnové okupace do pražských ulic, zejména k budově Československého rozhlasu, a nasnímal fotografie, jež se energií a obrazovými kvalitami vesměs řadí hned do druhého sledu za fenomenální srpnové svědectví Josefa Koudelky dostupné v knize Invaze 68 (na jedné z Bucháčkových fotek od Rozhlasu je Koudelka ke spatření). Po této úvodní sekvenci společenského vzedmutí, kterou uzavírají dvě fotografie z roku 1969 (lednový pohřeb Jana Palacha a demonstranti na soše sv. Václava na Václavském náměstí), se Pospěchova selekce koncentruje na malátné normalizační dvacetiletí, které se v knize uzavírá samostatným oddílem o novém probuzení a zabírajícím události od povolené opoziční demonstrace v prosinci 1988 na Škroupově náměstí po Havlovu prezidentskou kandidaturu o rok později. Těžiště knihy i nynější výstavy ovšem leží v tom, co se nalézá mezi zmíněnými dvěma časovými póly, a tím je ono normalizační „bezčasí“.

1. máj 1982, Praha. Z knihy Přidušené město, foto: Karel Bucháček

Karel Bucháček v sedmdesátých a osmdesátých letech dokumentoval proměny Prahy, třeba částečnou sanaci Žižkova či brutálně rozkopané ulice a náměstí v centru města v souvislosti s výstavbou metra. Všímal si každodenních fenoménů a absurdit (fronty, lešení, zanedbanost). Rozhlížel se po periferiích, bloumal jimi. S fotoaparátem v ruce také navštěvoval lidové slavnosti i politické rituály: taneční parkety a jiné radovánky v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, oslavy 1. máje na Letné, shromáždění příslušníků Lidových milicí na Staroměstském náměstí při výročí „Vítězného února“. Skrze objektiv nahlížel na diváky na fotbalových stadionech Viktorie Žižkov, Bohemians, Dukly. Hrstce mimopražských záběrů, pro něž se editor a kurátor Pospěch rozhodl, dominují momentky diváků při plzeňském finále hudebního festivalu Porta.

Park kultury a oddechu Julia Fučíka, Praha, rok 1981. Z knihy Přidušené město, foto: Karel Bucháček

Námětový rozptyl je tedy i při zacílení na normalizaci (a především v Praze) nemalý. My, kteří jsme se Bucháčkovým archivem neprobírali, netušíme, zda Pospěch musel pracně oddělovat zrno od plev, zda proséval stohy negativů tak dlouho, až mu v rukách zůstala jen zlatá zrna, a my hledíme na naprosté „best of“, které vytváří dojem cenného objevu, anebo byl autorův vizuální standard obecně vysoký a obdobně vyrovnaných kolekcí by šlo sestavit víc. Do značné míry je to irelevantní. Faktem prostě je, že editor a kurátor v jedné osobě předkládá na papíře i v galerii kvalitativně vyrovnaný soubor vyznačující se jemnou distancí a ironií, funkční kompozicí, vizuální neokázalostí, přitom však významovou nerozměklostí. Tak jako se kupříkladu Vladimíru Birgusovi podařilo do tuzemského „kánonu“ černobílé dokumentární fotografie druhé poloviny minulého století dodatečně zasadit Gustava Aulehlu s jeho desítky let vznikající kronikou města Krnova, tak nyní Tomáš Pospěch totéž učinil s Karlem Bucháčkem.

Albertov, Praha, 17. prosince 1989. Z knihy Přidušené město, foto: Karel Bucháček

Karel Bucháček: Kronika normalizace

Kurátor: Tomáš Pospěch.
400 ASA Gallery, Praha 5, Kováků 32. Výstava trvá do 6. června 2025.

Když v knize Přidušené město nebo na výstavě Kronika normalizace prohlížíme snímek za snímkem, můžeme si říct: Tu směsici tichého pobavení a sarkasmu, s nímž Bucháček pozoroval chodce klopotně překonávající lajdácky rozkopané ulice, můžeme už znát z fotografií Dušana Pálky. Lidi v davu, třeba při oslavách prvního máje, výtečně zachycovali Ivo Loos, Dana Kyndrová, Vladimír Birgus i někteří další. Na Žižkově v tutéž dobu dokumentovali život Iren Stehli, Pavel Štecha či Karel Cudlín. Našly by se i další motivy a jména. Takže Karel Bucháček může být vnímán jako ten druhý či ten, který „to“ také dokumentoval. Ale tady samozřejmě nejde o nějaké pomyslné prvenství, neboť to by v tomto případě bylo naprosto proti povaze a smyslu autorova díla. Bucháček patřil do nevelké, vlastně stále ještě objevované skupiny lidí s fotoaparátem, kteří především pro sebe, s jistou posedlostí dokumentovali dobu, v níž žili. Velmi často o sobě vzájemně vůbec nevěděli, fotili z nezbytí, téměř bez možnosti publikování, s určitým rizikem, neboť si někdo „bdělý“ od bezpečnostních orgánů mohl všimnout, že míří objektivem na motivy demaskující oficiální propagandu, a začít dělat potíže.

Jestli se Karel Bucháček ve výběru Tomáše Pospěcha od uvedených jmen něčím liší, pak možná tím, že jeho zájem o každodennost byl komplexní, že v něm bylo jakési kronikářské chodectví, zvědavé i potutelné propátrávání rodného města. Nepracoval konceptuálně, nýbrž skládal okamžik k okamžiku. Ale jeho výpověď je ucelená.

Tomáš Pospěch v pražské 400 ASA Gallery před fotografiemi Karla Bucháčka, které jsou zde vystaveny do 6. června 2005. Pospěch je editorem, kurátorem a nakladatelem Bucháčkova díla, foto: ČT art – Josef Chuchma

Karel Bucháček: Přidušené město / The Stifled City

Text: Tomáš Pospěch, fotografie: Karel Bucháček, Miroslav Hlaváček, editor a výběr fotografií: Tomáš Pospěch, knižní úprava: Milan Nedvěd, překlad do angličtiny: Elizabeth Walsh-Spacilova.
Nakladatelství Tomáš Pospěch/PositiF, Praha 2023, 228 stran, doporučená cena 840 korun.