Fotografický spolek 400 ASA stagnuje. Nových prací prezentuje poskrovnu

Nedlouho poté, co spolek 400 ASA ohlásil svoji činnost, vystavoval ve Veletržním paláci Národní galerie Praha; psal se rok 2019. V zásadě běželo o výstavu představovací, každý ze sedmičky zúčastněných měl svoji autorskou kóji, do níž instaloval devět prací, které vybral ze svého archivu. Kromě toho byla součástí výstavy slideshow s dalšími fotografiemi členů spolku a katalog, jenž rovněž měl zakladatelský charakter.

Za několik měsíců poté následovala v Domě fotografie, náležejícímu ke Galerie hlavního města Prahy, výstava 400 ASA: Prostě dokument… Z původní autorské sedmy – Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček, Tomki Němec, Martin Wágner – se stal sextet, Němec ze spolku odešel. Šestice v Domě fotografie logicky postavila výstavní kolekci na pracích novějších, než byly ty ve Veletržním paláci.

Oběma zmíněným výstavám se dalo rozumět. Neplatí to však o nynější přehlídce spolku 400 ASA v Leica Gallery Prague (LGP). Jako kdyby se před galerií i spolkem náhle zjevil termín a oni narychlo něco spíchli. Jak jinak chápat podobu toho, co je vidění? – Totiž: Karel Cudlín, Alžběta Jungrová a Antonín Kratochvíl zvolili do LGP kusý náhled do svých archivů, fotky starší než ty, jimiž se před pěti prezentovali v Domě fotografie. Neměli co nabídnout nebo nechtěli nic novějšího vytáhnout na světlo? V jejich případě hledíme na práce opravdu letité a v některých případech nejednou (či dokonce mnohokrát) publikované.

Z výstavy 400 ASA v Leica Gallery Prague – Antonín Kratochvíl: Jean Reno na Měsíci, nultá léta XXI. století, foto: © – Antonín Kratochvíl

Jan Dobrovský na „svou“ stěnu, jež mu byla v LGP vyhrazena, nainstaloval několik snímků ze severních Čech se sociální tematikou, konkrétně třeba ze sídliště ve Varnsdorfu, z provizorní ubytovny na nádraží rovněž ve Varndsdorfu, je zde snímek zdravotních klaunů, kteří navštívili dětské oddělení v nemocnici v Ústí nad Labem; to všechno jsou snímky z počátku dvacátých let, tedy takové, které nebyly ke spatření na předchozích dvou zmíněných výstavách spolku 400 ASA. Pak je tu ovšem jedním záběrem z roku 2016 zastoupena autorova kniha Families (2019) o „životě romských rodin ve Šluknovském výběžku“. Kombinaci nových i starších věcí rovněž nabízí Jan Mihaliček, který na obrovský formát vytiskl záběr člověka s andělskými křídly na zádech; exponoval jej na loňském Prague Pridu. Zároveň je součástí fotografova setu týž snímek z východního Slovenska (2019), který už zařadil před pěti lety do výstavy 400 ASA: Prostě dokument…

Specifický přístup zvolil Martin Wágner, jenž minulé roky finišoval s přípravou prvního velkého výstupu svého mnohaletého projektu Negativy z popelnice. Jde o výběr z jeho nálezů, často fotek s nyní již anonymním autorstvím, od lidí, kteří si amatérsky fotili pro svou radost a potřebu a jejichž negativy skončily na půdách, skříních a někdy skutečně i v popelnicích. Nedávno vlastním nákladem vydal výpravou publikaci Negativy z popelnice 1900–1945. K ní se v Leica Gallery Prague váže jedna část Wágnerova výstavního příspěvku, druhá pak představuje nálezy z padesátých až osmdesátých let, které se jednou také možná dočkají knižní existence. A k tomu Wágner přidal jednu svoji fotografii z roku 1998: policista na pražských Vinohradech natáčí účastníky Global Street Party.

Pohled do výstavy 400 ASA v Leica Gallery Prague – část kolekce Jana Mihalička, uprostřed fotografie Prague Pride, 2024, foto: ČT art – Josef Chuchma

Ani jeden ze šesti autorských bloků v LGP není námětově ucelený. V zásadě vždy běží o sestavu jednotlivých snímků, které spojuje černobílé škála a dokumentární charakter (a u Dobrovského sociální nota, u Wágnera kurátorský koncept), avšak nepotkáváme se tu ani jedenkrát s náhledem do aktuálně vznikající tvorby, která by byla tematicky ucelená, byla by to vícesnímková sonda do soustředěného fotoeseje. Možná se v „dílnách“ členů a členky spolku 400 ASA takové obrazové eseje právě rodí, možná ne, těžko říct. Každopádně se nynější prezentace ukazuje jako zbytná.

Dělníci v synagoze

Ještě dál do minulosti se vrací Karel Cudlín (* 1960) svou samostatnou výstavou, která se termínově částečně kryje s expozicí v Leica Gallery Prague. Počátkem osmdesátých let autor vytvořil soubor Rustonka – tak se říkalo dnes už neexistující fabrice v pražské čtvrti Libeň. Podnik založený v půli devatenáctého století měnil své určení, v čase Cudlínových návštěv se v něm servisoval vozový park pražského dopravního podniku, ohýbaly se tu tramvajové koleje a vyráběla kolejová křížení. Šlo o typický dělnický provoz své doby: zašlý, přežívající bez jakéhokoliv proletářského odhodlání, jež tlačila vládnoucí ideologie, která však reálně pečovala hlavně o to, aby v příslušná data byla i tato zanedbaná (a tím ovšem ze lži usvědčující) prostředí rituálně vyzdobena hesly, hvězdami, srpy a kladivy, což na Cudlínových snímcích lze vysledovat.

Vstupní část výstavy Karla Cudlína Rustonka v pražské Synagoze na Palmovce, foto: ČT art – Josef Chuchma

Soubor Rustonka je v takto ucelené podobě vystaven poprvé, a došlo k tomu stylově – pouhých několik stovek metrů od místa, kde fabrika stávala. Tři týdny jej hostí Synagoga na Palmovce, v níž kulturní program připravuje spolek Krajinou přílivu. Ke stylovosti značně přispívá fakt, že interiér synagogy co do své zachovalosti docela „ladí“ s prostředím fotografem zdokumentovaného továrního provozu. Shodou okolností byla tahle nyní „vybydlená“ synogoga, jejímž vlastníkem je Židovská obec v Praze, vystavěna přibližně v téže době, co Rustonku převzal a dobudoval britský podnikatel Josepha Ruston, podle něhož získala své označení.

Karel Cudlín docházel do Rustonky původně proto, aby nabral dokumentární materiál k přijímacímu řízení na Katedru fotografie FAMU. Na školu byl také přijat a v roce 1987 ji absolvoval. Ze snímků je patrné, jak dvacátník Cudlín byl do značné míry už hotovým autorem. Prostě talent. Už v sobě měl vytvořené základy, které v následujících desetiletích rozvíjel a vystavěl na nich své dokumentaristické dílo – nikdy na tento typ fotografování nerezignoval, i když kvůli obživě musel přijímat rozličné zakázky. Soubor z Rustonky je obrazově velmi přímočarý, ne však banálně popisný, projevuje se v něm Cudlínova schopnost jemně ironického, ovšem nikoliv sarkastického, „zlého“ pozorovatelství. S naprostou přirozeností zachycuje obyčejnost. Syrovost v Rustonce je, surovost ani náhodou.

Pohled do výstavy Karla Cudlína Rustonka v pražské Synagoze na Palmovce, foto: ČT art – Josef Chuchma

Speciální zmínku zasluhuje instalace, která naslouchá prostorové dispozici synagogy. Při vstupu do hlavního sálu je návštěvník konfrontován s obří zvětšinou jedné z fotek, která je od stropu spuštěna po způsobu vertikální rolety; tutéž technologii autor využil ve dvou průchozích bočních prostorách s klenbou. Tyto „rolety“ jednak do hlavního sálu synagogy imerzivně intervenují, jednak jej zcelují, aby zde fotky nebyly vnímány coby pouhé ornamenty. S tím souvisí, že Cudlín jen některé exponáty instaloval na zdi synagogy, většinu umístil do prostoru, zavěsil je na lanka, žádné pasparty, nýbrž jsou tu výhradně „obnažené“ fotky, esteticky konvenující „ohlodanému“ sálu. Zkrátka: promyšlená práce.