„Popelnice“ vydaly mimořádné svědectví o životě našich nedávných předků

V roce 1997 mladíček Martin Wágner (* 1980) sháněl objektiv a v bazaru náhodou narazil na krabici s pečlivě popsanými negativy. Zaujala ho a zakoupil ji. Když ji začal zpracovávat, zjistil, že autor fotografií František Beneš (1878–1943) byl úředník zaměstnaný na pražském magistrátu a velmi aktivní fotoamatér. Negativy z pozůstalosti se našly v zastavěné skříni při rekonstrukci bytu, v němž Beneš kdysi bydlel. Wágner je obecně poněkud stižen sběratelstvím, a tak mladý muž učinil z pátrání po negativech neznámých a po většinou i nezjistitelných autorů svoji vášeň. Prolézal bazary, bleší trhy, něco bylo doslova vytaženo z popelnic, rozhazoval sítě jak v osobní komunikaci, tak na internetu. Kdekdo se přihlásil, že doma něco po předcích našel a jestli by ho to nezajímalo. Nyní čítá jeho sbírka přes milion negativů.

Wágner má trojí předpoklad, aby „s tím“ něco smysluplného provedl. Sám je fotograf, dokumentarista, člen skupiny 400 ASA, má vydanou monografii svých snímků z Ruska Siberia (2019) a spolu s Karlem Cudlínem a Janem Dobrovským je autorem knihy o Ukrajině Lost Europa (2020). K fotografii jako takové má tedy těsný vztah a dobrou fotku pozná. Za druhé: je majitelem malého studia na skenování a tisk fotografií, v němž pracuje se svojí ženou Světlanou; práce s negativy je mu tudíž dennodenním chlebem. A za třetí: je svého druhu kutil, ohledávač možností a vymýšlí technologické způsoby, jak skenování negativů učinit rychlé, přitom v nejvyšší možné technické kvalitě (na tom spolupracuje s ing. Tomášem Mandysem). Podtrženo: Wágner disponuje schopnostmi, aby nastřádanou hmotu zpracoval, neutopil se v ní, oddělil zrno od plev.

Kromě toho na Facebooku založil veřejnou skupinu Negativy z popelnice (dnes má dvacet a půl tisíce členů), díky níž získává kromě jiného informace k co možná nejpřesnější identifikaci nalezených snímků. A provozuje stejnojmenné internetové stránky. Toho všeho je tedy kniha Negativy z popelnice 1900–1945 plodem. Wágner se ji rozhodl vydat na vlastní triko, jako svůj podnik, se vším všudy. Tolik základní fakta. Nyní k podobě publikace, k tomu, co a jak sděluje.

Na snímku ze Solnohradska je podle popisu negativu zachycena zleva manželka autora snímku Františka Beneše – Milča, uprostřed přítel a příležitostný spolucestovatel pan Ptáček. František Beneš snímek exponoval v červenci 1918. Z knihy Negativy z popelnice 1900–1945, repro: Martin Wágner

Ponechané zuby času

K Wágnerovi postupně doputovaly negativy exponované v čase před první světovou válkou, během ní, v meziválečné éře, za druhé války i v desetiletích druhé poloviny minulého století. U knihy se nicméně rozhodl – spolu s Josefem Mouchou, fotografem, publicistou a pedagogem, jenž se spolupodílel na výběru fotografií a napsal do knihy úvodní text – limitovat zařazený materiál počátkem minulého století a koncem druhé světové války. Editoři jej nechávají plynout ve volné chronologii; volné proto, že u řady snímků nelze zjistit přesnou dataci jejich vzniku, takže časové určení je vymezeno například „20. až 30. léta“. V zásadě však záběry, jak se dá vyrozumět třeba z oblečení nebo z předmětů, pozvolna směřují od počátku dvacátého věku ke čtyřicátým letům.

Kromě Františka Beneše, jehož fotografická pozůstalost se pro projekt stala zakladatelskou, jsou jmenovitě a více pracemi zastoupeni čtyři další muži – knoflíkář Jaroslav Chlebeček, lékař Josef Liška, technik Ladislav Pospíšil, restauratér Emanuel Souček. U větší části snímků však stojí: „Autor neznámý“. Maskulinum nebude náhoda: Wágner nejspíš nepředpokládá ženské autorství, neboť je skutečností, že fotografování bylo v té době především mužskou záležitostí. Pochopitelně to bylo dáno převažujícím nastavením genderových rolí ve společnosti včetně toho, že „přes techniku“ byli muži. (Faktem rovněž je, že ovládání fotopřístrojů tehdy vyžadovalo o dost větší technickou zručnost než dnes.)

Fotografie Jaroslava Chlebečka z 20. a 30. let dvacátého století, místo neurčeno. Z knihy Negativy z popelnice 1900–1945, repro: Martin Wágner

Wágner s Mouchou otevírají skladbu záběry z Prahy na začátku minulého století, ale po několika málo stránkách nakrátko přecházejí k okolí metropole a pak již k portrétům lidí té doby, ke krajinám městským i venkovským, k zachycení slavností nebo pracovních prostředí a v takovýchto námětových vlnkách vyprávění pokračuje až k závěrečným několika unikátním snímkům z Pražského povstání v květnu 1945. Společně s grafikem Janem Zachariášem ze studia Atelijèur Půda (je spojeno s Tiskárnou Daniel, jež knihu vytiskla) hledali pro každou reprodukci takovou velikost, která jednak dává vyniknout obrazovým kvalitám či možná lépe obrazové sugesci daného snímku, jednak sehrává roli v rytmizaci celkové skladby souboru. Silně převažují reprodukce plného formátu negativů – včetně (ve výsledném pozitivu) tmavých rámečků kolem obrazové plochy, ať již byla citlivá vrstva nanesena na skleněnou anebo na pružnou, tedy filmovou podložku.

Kromě toho, že rámečky vytváří jistý historizující pel, tak plnoformátová reprodukce je výrazem respektu k původnímu obrazovému materiálu. Skutečnost, že některé záběry však editoři s grafikem reprodukovali „na spad“, tedy bez rámečků, až do krajů stránky, že tedy učinili výřez, samozřejmě neznamená, že k některým snímkům onu archivační úctu ztratili. Volili tak proto, že jim jde jak o zmíněnou rytmizaci skladby, tak o to, že „rozpálení“ obrazu na plnou plochu knihy (někdy na jednu tiskovou stranu, někdy i na dvě) činí prezentaci expresivnější a dává vyniknout významovému náboji snímku.

Stránka z knihy Negativy z popelnice 1900–1945, repro: Martin Wágner

Samostatnou zmínku zasluhuje používání a míra retuše digitálních souborů vzniklých skenováním. Manželé Wágnerovi upravují v běžné míře tonalitu, usilují prostě o to, aby každý snímek nabral – pokud to jen trochu jde – sytou černobílou škálu. Retušují tečky a jiné drobné kazy, které by u reprodukcí působily jako „posypání“ a poškrábání obrazu pískem. Ale ponechávají větší vady, respektive poškození, stopy vzniklé zubem času a někdy macešským zacházením původních majitelů. Znamená to, že Wágnerovi digitálně nezasahují do plochy klonovacím razítkem, aby zamaskovali fleky, rýhy, zvrásnění či odloupnutí emulze. A některé těžké zásahy času do stavu negativu dokonce působí jako svého druhu výtvarný prvek.

Z jiného světa

Amatérské, neoficiální, což vůbec neznamená, že obrazově marné záběry podávají v Negativech z popelnice 1900–1945 (díky výběru, zpracování a kvalitní reprodukci) bez nadsázky fascinující zprávu o zdejší společnosti před zhruba sto dvaceti až osmdesáti lety. Jsou to výmluvné sondy do každodennosti, náhledy do rodin, vesnických nebo pracovních komunit, do bytů, polí, zahrad, do ulic s protestujícími občany. Lidé při práci i při zábavě. Mnohdy hledíme do vážných tváří dívajících se přímo do objektivů. Ano, vážnost je častější než úsměv, natož smích. Čím to je?

Samozřejmě dílem tím, že před plus minus sto lety bylo fotografování jistým obřadem, přece jen výjimečnou chvílí, nejednou okamžikem strnulosti. Jenže v těch tvářích se zračí ještě něco jiného, zejména u lidí ze sociálně nižších vrstev: vědomí, jak je život těžký, jaký je to boj, jak nejistá je existence. Tak se to dá říct: v těch tvářích je přítomen existenční tlak a vědomí existenciální vratkosti. Koncentrace na „teď“, nerozptylování. U skupinových portrétů lze vysledovat mezigenerační pouta a soudržnost, fyzickou blízkost (danou tím, že se žilo víc natěsno, z dnešního pohledu nekomfortně), ale rovněž určitou cudnost vyplývající ze způsobu oblékání a pohybu ve veřejném prostoru. Z fotek cítíte otužilost, odolnost a materiální prostotu předků. Byli životem víc biti. Jiný svět, ačkoliv běží pouze o nějakých sto let – a když se na Wágnerem nalezené fotky nacítíte, jak se dneska říká, začnete pochybovat, zda byste tuhle minulost se svým současným ustrojením vůbec dali, obstáli v ní.

Tím spíš platí, uvědomíme si nad Negativy z popelnice 1900–1945, že o životě v dávnější minulosti, rozuměj před vynálezem a rozšířením fotografického záznamu reality, si sice můžeme číst díky dějinám každodennosti, beztak si však nedovedeme dost dobře představit, jak žitá realita vypadala – a tím myslím třeba jen povrch reality, který je schopné zprostředkovat fotografické médium. Mělo by nás to vést k pokoře a respektu vůči předkům.

Necháme to jen na něm?

Jedna obecnější poznámka. Martin Wágner projektem Negativy z popelnice 1900–1945 v podstatě supluje (a při představení knihy na to právem upozornil historik fotografie Pavel Scheufler) paměťové veřejné instituce. Existuje Národní muzeum, jsou zde regionální muzea, z nichž některá publikují i knihy starých fotografií, nejhojněji Muzeum hlavního města Prahy, které kromě jiného produkuje obrazovou edici o minulosti pražských čtvrtích.

Obálka knihy Negativy z popelnice 1900–1945, repro: Martin Wágner

Wágnerův projekt však nepřímo upozorňuje na něco trochu jiného, a nikoliv nepodstatného. Zatímco existuje Národní filmový archiv (NFA), neexistuje obdobná fotografická instituce, řekněme Národní fotografický archiv. Můžete namítnout, že tak jako NFA spravuje filmovou tvorbu, tak Uměleckoprůmyslové museum v Praze nebo brněnská Moravská galerie vybudovaly sbírky umělecké fotografie. Ale tady hovoříme o něčem jiném: Sbírky NFA shromažďují i amatérské filmové záznamy z minulosti, které jsou nezastupitelným svědectvím o každodennosti předešlých generací. Ale žádná instituce, která by tak soustavně, metodicky činila s fotografiemi od „obyčejných“ lidí, která by budovala fotografickou paměť Čech a Moravy, v České republice neexistuje. Wágnerův projekt jasně ukazuje, proč by měla smysl – a Wágnerem nashromážděný materiál by mohl posloužit jako jeden ze sbírkových stavebních kamenů takové paměťové instituce.

A už zcela na okraj: Kdyby byla Magnesia Litera objektivní v tom smyslu, že bere v potaz všechny vydané publikace v daném období, a nikoliv pouze ty, které nakladatelé do soutěže přihlásí, pak by Negativy z popelnice 1900–1945 mezi letos nominovanými tituly v kategorii Litera za nakladatelský čin podle mě nesměly chybět. A pokud se snad stalo, že nakladatel je do Litery přihlásil a kniha se nyní mezi nominanty neobjevila, pak už nevím…