Czech Press Photo zrcadlí krizi tuzemské novinářské fotografie

Nejprve osobní předeslání. Řadu ročníků Czech Press Phota, různé verdikty porot a výstavní aspekty akce, jsem v minulosti glosoval a recenzoval. Po čase jsem od toho odpadl, neboť jsem získal pocit, že organizátoři prostě mají svoji ustrnulou představu a moje argumentace se opakuje, stagnuje. Jestliže nyní, po mnohaleté pauze, se k akci vracím, tak tedy proto, že jde o ročník jubilejní, při jehož příležitosti není od věci dotknout se širších souvislostí, současného kontextu a nynější podoby Czech Press Phota (CPP).

Nastala jiná doba

Vezmu tu zhurta a šmahem. Na oceněných pracích, a zejména pak na výstavní prezentaci, je patrná neutěšená situace, v níž se tuzemská fotožurnalistika nachází. Na pevný úvazek, jenž znamená ekonomické redakční zázemí, je v tuzemských médiích zaměstnáno daleko méně fotografek a fotografů než v časech, kdy CPP vstupovalo na scénu. Kolem roku 2000 je redakce ne sice často, ale přece vysílaly na zahraniční cesty a pokrytí domácího dění bylo relativně soustavné. Dnes zbytky papírových zpravodajských tiskovin zaměstnávají jednotky fotografek a fotografů, pokud tedy vůbec. Výjimkou je tým fotografů vydavatelství MAFRA, který uvádí osm jmen.  Momentálně nejspíš nejvlivnější tuzemské zpravodajské médium – Seznam Zprávy – interně zaměstnává, alespoň podle toho, co lze dohledat na jeho stránkách, jednoho fotografa (Michal Turek) + v kolonce Naše tváře figurují mezi desítkami redaktorů editorů (a jedné fotoeditorky) tři fotoexternisté. Není proto náhoda, že výraznou pozici mezi oceněnými v CPP zastávají agenturní fotoreportéři – nejvyšší ocenění, Fotografie roku, si z posledních pěti ročníků odnesli třikrát.

Jakkoliv to může znít cynicky, faktem zkrátka je, že za takové situace je pro domácí fotožurnalistiku požehnáním nějaká dostupná tuzemská tragická událost. Střílel na fakultě zvrhlý student? Zasáhly část republiky povodně? Výborně! Všichni tam!! Nechci to zlehčovat, ale zajděte se podívat na výstavu CPP, která se do 23. dubna koná v Nové budově Národního muzea v Praze – z kumulace snímků z daných událostí je to zcela zřejmé. Jeden detail: motiv bílého psa, jenž stojí v obci na Jesenicku zasažené vodou, je v Národním muzeu přítomen jak na vystavené fotografii Petra Davida Joska z agentury AP, tak Milana Jaroše z Respektu.

Czech Press Photo 2024, kategorie Aktualita, 1. místo – Anna Boháčová: ze série Tragická střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, foto: CPP / © MAFRA – Anna Boháčová

Samozřejmě, že fotoreportéři existují primárně od toho, aby pokrývali zpravodajské události a dnes doslova závodí o to, kdo fotky do redakce odešle rychleji, aby se daly zavěsit na web. Ale soutěže novinářské fotografie se nekonají proto, aby jen inventarizovaly pěnu dní uplynulého kalendářního roku, nýbrž aby umožnily vyniknout nekonvenčním pohledům na dané události a jevy ve společnosti, aby ocenily obrazovou invenci a v nejlepších případech i autorskou odhodlanost uchopit námět komplexněji, ukázat jeho různé aspekty. Když tato kritéria aplikujeme na nynější přehlídku CPP, konkrétněji na hlavní soutěžní kategorie, tak vidíme, že na to tuzemští fotoreportéři nemají čas, prostředky, energii.

Proto třeba v letošním ročníku v tak výrazně zpravodajské kategorii, jakou je Reportáž, bodovaly volné fotografky Lenka Klicperová a Jana Ašenbrennerová; první jmenovaná fotografiemi z bojující Ukrajiny, druhá snímky z chirurgického očního tábora v Nepálu. Takové autorky a takoví autoři na vlastní pěst podnikají riskantní výjezdy, dostanou se třeba k zakázkám (někdy i zahraničním), které umožňují delší setrvání v daném prostředí, než je zpravodajská macha „vyfoť a zmiz“. Volným fotografům pochopitelně obecně více sedí kategorie ne ryze zpravodajské, například Každodenní život, Portrét, Umění a kultura.

Czech Press Photo 2024, kategorie Reportáž, 1. místo – Lenka Klicperová: ze série Reportérky / Třetí rok, foto: CPP / © – Lenka Klicperová

Kdo, co a proč

Několik poznámek k verdiktům poroty a kategoriím nyní prezentovaného ročníku CPP. Vítězný záběr, Fotografie roku 2024, brazilského překážkáře Rafaela Pereiry na olympijských hrách v Paříži, je technicky trefený, vizuálně vcelku neotřelý, prostě dobrá fotka, kterou AP, pro niž Petr David Josek fotografuje, mohla s klidem zařadit do své agenturní nabídky. Porota ji vyňala ze série o běžcích a běžkyních, kterou autor nasnímal v cílové rovince olympijského stadionu. Nic to však nemění na základním dojmu, že verdikt poroty byl volbou do určité míry z nouze, že jde o náhradní řešení, protože tato pěkná fotka lidského odhodlání je ve své podstatě nadčasová, formálně sice byla pořízena v roce 2024, avšak neobsahuje atmosféru toho letopočtu, dobový společenský pocit, který by Fotografie roku měla podle mě ze své podstaty odrážet.

Czech Press Photo 2024, Fotografie roku – Petr David Josek: ze série Atletika na Olympijských hrách v Paříži 2024, foto: CPP / © AP – Petr David Josek

Zúčastnění autoři, pořadatelé ani porotci takřka vůbec nerozlišují mezi kategoriemi Aktualita a Reportáž. Kupříkladu reportáž Lenky Klicperové Z Ukrajiny by klidně mohla být v kategorii Aktualita, zatímco série snímků Martina Divíška z Izraele po 7. říjnu 2023 má obrazově parametry reportáže. Vágní rozlišování je dáno kromě jiného tím, že v CPP zmizelo dělení mezi jednotlivými snímky a sériemi v rámci daných kategorií. Že by z pragmatismu? Na to, aby jednotlivé kategorie byly ještě děleny na dvě podkategorie, se nedostává dost materiálu?

Czech Press Photo 2024, kategorie Aktualita, 3 místo – Martin Divíšek: ze série Izrael po útoku 7. října 2023, foto: CPP / © EPA Images – Martin Divíšek

Některé verdikty mi přijdou sporné jaksi absolutně. Jedním takovým je vítězný soubor Michaely Kročákové v kategorii Každodenní život o oblibě a závodech hobby horse – ty fotografie poklusávají velmi blízko hranice kýče. Přitom druhou cenu v téže kategorii získal soubor Davida Sládka z koňského trhu v anglickém městečku Appleby, jenž obsahuje několik výborných, dokumentaristicky laděných záběrů s přesahem. Fotografie ze všesokolského sletu jednoho z nejschopnějších českých fotoreportérů současnosti, Romana Vondrouše z ČTK, jsou prostě jen líbivé a provozní – jestliže zvítězily v kategorii Umění a kultura, pak těžko mít jiné vysvětlení, než že v kategorii nebylo kde brát; ostatně bodovaly v ní rovněž snímky Milana Jaroše olympijského ohně v Paříži – sice kultivované, jak je u tohoto autora samozřejmostí, ale co to má námětově společného s kulturou a uměním? Pro mě osobně jsou pak zcela banální a v některých případech i trochu nechutné fotky hokejistů oslavujících na Staroměstském náměstí titul mistrů světa – na ocenění porotcům stačilo, když efektně stříká šampaňské nebo se nad hráčem vznáší svatozář z piva…

Poznámka ke složení poroty. Předsedal jí Petr Mlch, šéfredaktor fotobanky ČTK. Jedním z jejích členů byl Petr Josek, fotograf, otec autora Fotografie roku. Organizátoři předeslali: „Posuzována bude novinářská hodnota snímků (informativnost, pohotovost, aktuálnost) ruku v ruce s jejich hodnotou estetickou. Snímky jsou porotě prezentovány anonymně. Porota má právo většinou hlasů v zájmu ocenění snímků rozhodnout o případném převedení prací do jiné kategorie nebo ocenit jen některý snímek ze série či neudělit některou z cen. Právo neudělit cenu se vztahuje na všechny ceny soutěže.“ Petr Mlch by ovšem byl špatným šéfredaktor „četkařské“ fotobanky, kdyby neznal a nepoznal práce svých kolegů. A že by Petr Josek nesledoval práce svého syna? Oboje pochopitelně  nelze vyloučit, ale přinejmenším papírově jde o střet zájmů.

Czech Press Photo 2024, kategorie Portrét, 1. místo – Zdeněk Dvořák: zde série Ze života klauna, foto: CPP / © – Zdeněk Dvořák

Aby nebylo ticho

V oné v úvodu vzpomenuté dávné minulosti jsem opakovaně kritizoval výstavní instalace Czech Press Phota, které se konaly na Staroměstské radnici – k sobě natlačené laciné panely, mizerné grafické řešení atd. Nynější expozice v Nové budově Národního muzea je technicky někde úplně jinde, ovšem k ideálu má rovněž daleko.

Od roku 2021 se výstavy CPP konají v Národním muzeu. Zprvu to bylo ve dvoraně historické budovy, což je důstojný prostor a expozice tam „dýchala“. Nynější umístění v budově někdejšího Federálního shromáždění v sobě bohužel nese obdobné rysy jako kdysi instalace na Staroměstské radnici. Jde o totiž o prostory primárně nevýstavní, členité, rozetnuté ve dví, s nimiž se je jako organizátor musíte poprat, ale vítězně z toho stejně nevyjdete. V jednom tom prostoru se nacházejí zpravodajské, „politické“ kategorie, ve druhém ty ostatní včetně panelu pro velkorysou prezentaci Fotografie roku, která sem ostatně zapadá, neboť je sportovní. V první části při prohlížení fotografií ruší ve smyčce běžící hlasité video ze slavnostního ceremoniálu přítomného ročníku, přičemž instalace pro tuhle projekci je současně prezentací značky Samsung, jejíž obrazovky umístěné do výstavy zprostředkovávají i projekce některých dalších do soutěže zaslaných prací. Ve druhé části přehlídky se nad panelem s Fotografií roku s ostatními snímky Joskovy série, z níž byl vítěz porotou „vytažen“, nacházejí dva reproduktory, z nich se bez ustání line ruch sugerující ruch na sportovním kolbišti či kde. Zřejmě to chce učinit instalaci sugestivnější, dynamičtější, ale je to spíš na hlavu.

Specifická je práce s popisky. Na webových stránkách soutěže žádné nejsou, u jednotlivých prací je pouze uveden(a) autor(ka) a umístění v té které kategorií, jenže okolnosti zobrazované události scházejí. Na výstavě vysvětlující popisky najdeme: v nevyrovnané kvalitě, nedostatečně redigované, někdy doslovné a zbytečně dopovídající. V případě Davida Těšínského, který do kategorie Každodenní život přispěl sérií záběrů o alkoholismu v Grónsku, dostávají popisky charakter neohrabané parodie: „Alkoholismu je zde tvrdě vybudovaný a vždy přítomný. Pije se od rána do rána a limity tu nejsou zcela jasné. – V Nuuku je zvykem odcházet z jedné z několika málo hospod buď velice opilí, nebo s asistencí chůze. – Místní se baví v hospodě s pivy a hašišem.“

U některých sérií jsou určité snímky vytištěny do většího formátu než ostatní záběry. Není zřejmé, kdo o tomto kurátorsky rozhoduje a jaká při tom kritéria volí. Každopádně ne vždy je tato volba promyšlená. U docela zajímavé série Osamocený prezident Zuzany Bönisch (nyní „hradní“ fotografky) je formátově akcentován snímek, jenž onu „osamocenost“ ukazuje ze všeho nejméně, ale je nejlíbivější (a v sérii by ani být nemusel). Jak u samotných aktérů soutěže, tak u organizátorů si lze povšimnout nedostatečné schopnosti eliminovat fotografie rozmělňující, jen variující.

Czech Press Photo 2024, kategorie Portrét, 2. místo – Zuzana Bönisch: ze série Osamocený prezident, foto: CPP – © Zuzana Bönisch

Něco ze světa

Původní inspirace CPP, v roce 1955 založená soutěž World Press Photo (WPP), prošla v novém tisíciletí dramatickou proměnou co do struktury i  kritérií. Postupně se mezi oceňovanými pracemi začaly objevoval také série uchopené konceptuálně, jež ve výrazu reflektovaly nové trendy ve fotografickém výrazivu. Když to velmi zjednoduším, tak k „čisté“ fotožurnalistice přibyla díla „umělečtější“, takzvaně galerijní. Tohle bourání hranic a přehrad se v českém kontextu nekoná.

Související článek

Ostrovy vizuality: Hledání ideálního těla. Proč nás baví sledovat cvičení a sportování

• Kateřina Zemanová

World Press Photo se zkrátka diverzifikovala (i tak, že jsou v ní silně zastoupeny autorky). A poskytuje platformu pro tvorbu na pomezí fotožurnalismu a fotoesejistiky, která z tištěných médií sice globálně mizí, ale to neznamená, že se pomíjí smysl takových sond. A věnuje jim prezentační péči. Webové stránky WPP k jednotlivým příspěvkům připojují textový doprovod vysvětlující, o co na záběrech běží, biografické heslo několika větami představuje autorku či autora + jsou sděleny základní EXIF údaje (přístroj, objektiv, citlivost, čas expozice), což jeden z „bezpečnostních“ kroků po několika aférách s manipulací digitálních dat, k nimž v minulosti ve WPP došlo.

„Že se česká fotožurnalistika potácí v jakémsi beztvarém existenciálním nihilismu, to víme už delší dobu. I bez Czech Press Phota, dlužno dodat. Tato soutěž ale neutěšený stav prezentuje… v celé své nahotě,“ napsal fotografický publicista Petr Lindner, když glosoval poslední ročník, nicméně se snažil se na něm nalézt pozitivní okamžiky. Ano, najdou se, ale dá to práci a neodbourává to otazníky a pochybnosti, jež jsem se tady snažil formulovat.