A znovu v Praze vystavující Jarcovjáková. Ale tentokrát coby součást autorské trojice

Instalace v Galerii Kurzor nenese zastřešující titul; jejím názvem je výčet vystavujících: Mark Barker, Libuše Jarcovjáková, Zuzana Šrámková. S textem Alice Hattrick. První jmenovaný je britský sochař (* 1983) žijící a pracující v Berlíně. Následuje v Praze žijící fotografka (* 1952), která si ve zralém věku vydobyla minimálně celoevropský věhlas. Šrámková (* 1988) se pohybuje v jedné z ostravských alternativních kulturních komunit. A autorkou textu, který se nachází jak na jednom z výstavních panelů, tak si jej můžete u vchodu vzít a odnést vytištěný, je britská spisovatelka a esejistka Alice Hattrick.

Sladěný narušitel

Kurátorka Zuzana Blochová (* 1979) připojila k příspěvku Alice Hattrick, o němž tady ještě bude řeč, svůj text. Osvětluje v něm přítomnou autorskou sestavu:

Výstava se zaměřuje na fyzickou zkušenost, kterou mohou umělecká díla zachytit a následně vyvolat. Skrze pozorování sebe sama, pozorování druhých a dokumentární prostředky fotografie, sochařství, kresby autor a autorky zobrazují vnitřní procesy, samotu v těle a prolínání sociální a individuální tělesnosti.

Formuluje kurátorka východiska expozice v úvodních větách svého poměrně obsáhlého slova. Jak tomu u galerijních kurátorských textů bývá, v citovaných slovech se vyskytují i obecné, nezávazné výrazy, k nimž se snadno lze utéct, nicméně následujícím popisem jednotlivých autorských cest a zdůvodněním, proč právě tato díla spojit do jednoho celku, Blochová srozumitelně obhajuje svoji volbu.

Pohled na jednu z fotografií Libuše Jarcovjákové na výstavě v pražské Galerii Kurzor. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Mark Barker dvěma exponáty intervenuje do prostoru galerie, ostatních pět jeho děl se nachází na panelech obdobně jako snímky obou fotografek. Ony intervence jsou subtilní a balancují mezi roztomilostí a určitou „tichou“ strašidelností. Instalace Are you more (2024) sestává z miniaturních podob předmětů a staveb vymodelovaných především z chlebové hmoty. Z této snůšky zdánlivých nicotností „rozhozených“ do jednoho z koutů galerie emituje hravost kombinovaná s pomíjivostí a ironií vůči lidskému megalomanství. A plastika as yet untitled (git) / zatím bez názvu (protiva) se obrací k individuálnímu pocitu – prostá figurka, položená na zem, s redukovaným trupem, bezbranná, se prostě jen nachází; jako kdyby nám poťouchle říkala: Tak tohle jsme my!

Barkerovy nástěnné exponáty, v nichž těla na kresbách nabývají zdeformovaných, bizarních tvarů a blíží se poněkud vychýleným organismům a či podivným ústrojím, kurátorka částečně včlenila do toku fotografií Jarcovjákové a Šrámkové. Snímky po panelech běží střídavě – nejprve prezentuje několik snímků jedna autorka, pak druhá, a to se několikrát opakuje. Kurátorka snímky „drží“ ve zvětšeninách komorních velikostí, nic se tu neroztahuje do „plachet“, které jsou někdy sugestivní, a někdy ovšem brutálně obnažují vizuální bídu záběru (právě to se několikrát děje v nynější retrospektivě Jarcovjákové ve Veletržním paláci).

„Bezejmenná“ výstava v Galerii Kurzor sice primárně konfrontuje obě tuzemské fotografky, přičemž Šrámková je zastoupena celkem sedmadvaceti a Jarcovjáková dvanácti fotografiemi, ovšem Baker jejich dokumentarismus a verismus zdárně narušuje stylizovanými, vykloubenými díly.

Pohled na jednu z fotografií Zuzany Šrámkové na výstavě v pražské Galerii Kurzor. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Zuzana ze Spodní ulice

Aktuálně se Libuše Jarcovjáková těší pozici tuzemského etalonu queer fotodokumentu s akcentací svého osobního příběhu. Tucet snímků, které kurátorka vybrala, je vzhledem k boomu, jímž je Jarcovjáková nyní multiplikována, na první pohled pouze obligátní připomínkou rozsáhlého sebesvědectví. To je však pouhé zdání! Až na jednu výjimku (snímek z roku 1972) pocházejí ostatní záběry z osmdesátých let, z autorčiny vrcholné, životně nejintenzivnější dekády. A v nepřímém dialogu se spontánními, někdy až insitními „fotečkami“ Zuzany Šrámkové z let 2010–2022 dostává prezentace Jarcovjákové civilní, původní ráz, bez heroizace (viz retrospektiva ve Veletržním paláci) nebo komerčního vytěžování (výstava ve Fotograf Gallery na konci loňského roku).

Zuzana Šrámková se počátkem minulého desetiletí přestěhovala do vyloučené lokality v centru Ostravy, do Spodní ulice, kde se postupně utvořilo společenství existující v legálním squatu – za údržbu a opravy v něm mohlo bydlet. A bydlelo hodně po svém.

Fotografie Zuzany si ovšem na nic nehrají…. Zaznamenává onu ‚exotiku‘, která ale není až tak exotická právě proto, že je její každodenní realitou. Ta se žije bez ohledu na ostrost či kompoziční vyváženost snímku, nakonec žije se stejně dobře i bez fotoaparátu. Fotka, jako vedlejší produkt života.

Napsal kurátor Lukáš Bártl do katalogu k výstavě v brněnské Galerii Valchařská. To se psal letopočet 2016; ten samý rok Šrámková, která se věnovala i hudebnímu promotérství, snímky prezentovala v Ostravě, rok na to v Praze. Ale potom s vystavováním ustala. Až předloni 10. února se v ostravském prostoru zvaném Kalerie s čupr uměním Saigon uskutečnila akce anotovaná následovně:

Fotografka, kulturní buditelka, žena mnoha talentů – Zuzana Šrámková aka Loučka se loučí s Ostravou. Výstava fotek ze Spodní, místa lidské pospolitosti, pevných přátelských pout a legendárních událostí. Určena k rozebrání na jednotlivé snímky, dražbě (?), rituálnímu pálení, kolážím.

Ačkoliv to u stávající výstavy není konstatováno, kurátorkou vybrané práce – prakticky vůbec se nepotkávají se zmíněným katalogem z roku 2016 – jsou vlastně ohlédnutím za jednou kapitolou v autorčině životě. Jádro díla Jarcovjakové vznikalo z nezbytí, z úzkosti, z hledání, zatímco u Šrámkové to byly spíše radost, vytržení, rozptýlení. Obě ta svědectví vznikala stranou, coby veskrze osobní poznámky a záznamy, jakkoliv mladší z autorek je záhy mohla zveřejnit – na rozdíl od Libuše J., která nikoliv pouze z osobních pohnutek, nýbrž i vinou doby, čekala desítky let. Nynější klidné, neokázalé sousedství v Galerii Kurzor oběma svědčí a tvoří dvougenerační dvojhlas.

Pohled na jednu z fotografií Zuzany Šrámkové na výstavě v pražské Galerii Kurzor. Foto: ČT art – Josef Chuchma

Jak žít? A kým vlastně jsem?

Pominut nesmí být doprovodný text britské, v Londýně žijící spisovatelky a producentky Alice Hattrick, která v roce 2021 publikovala žánrově tekutou knihu „o nevysvětlitelných nemocech, intimitě a vztazích mezi matkou a dcerou“ Ill Feelings. (Hattrick sužuje ME/CFS, zjednodušeně syndrom chronické únavy, tedy nemoc „bez známé příčiny“, která však člověka může zcela zdeptat, přičemž na okolí dotyčný působí jako podivínský simulant.) Hattrick se v textu schopně vyjadřuje k tvorbě obou českých fotografek, o Marku Barkerovi píše s intimitou danou tím, že jej osobně zná. Ale netuctovost jejímu příspěvku dodávají především pasáže, v nichž se zmiňuje o sobě samé, o svém nastavení, o momentálním životním pocitu, čímž slovně koresponduje s vystavenými díly. „(Re)produktivní čas, čas na rodinu, je také něco, co chci zničit,“ tvrdí Hattrick. „Mark žije stále sám. Na rozdíl ode mne si zachoval soběstačnost, alespoň co se týče vytváření domova. Soběstačnost je přitom pojem, který maskuje realitu vzájemné závislosti, život s oddaným partnerem nebo přáteli, lidmi, kterým na vás záleží a na kterých vám záleží, v realitě kultury vytěžování, tolika práce za tak málo,“ formuluje autorka uchopení unikající i emocionálně iritující nejednoznačnost, které lze porozumět. „Cítím se jako jiný člověk v závislosti na tom, s kým trávím čas, zda jsem sama nebo ve společnosti a Markovy kresby mi také připomínají tento pocit – že ve svých tělech uchováváme mnoho verzí sebe sama a že některé z nich jsou těžší než jiné. Některé jsou naprostou noční můrou.“

Nynější výstava v Galerii Kurzor je z těch nenápadných, „postranních“ akcí, u nichž si říkáte, jak je dobře, že vznikly. Bez humbuku a nafukování sdělují něco opravdového, niterně dotýkavého.

Alice Hattrick se svou knihou Ill Feelings, kterou publikovala v roce 2021, foto: Fitzcarraldo Editions – Jacques Testard