Komentář: Czech Press Photo 2022 – Smutné štěstí českých fotoreportérů

Tradiční novinové a časopisecké redakce chudnou a nemají prostředky na vysílání fotoreportérů, tedy pokud jim ještě vůbec nějací zbyli, do míst, kde se něco dramatického děje. A taky o zahraniční materiály zdejší  publikum vlastně moc nestojí. To byl argument, a nikoliv nepravdivý, proč Czech Press Photo často zabředlo v lokálnostech. A protože se tu po většinu času takzvaně nic nedělo, mohla být například Fotografií roku tvář politika Davida Ratha (2013) jedoucího ve výtahu nebo snímek rodičů přetahujících se před soudem o dítě (2007). Jakkoliv to zní cynicky, tak pro soutěž bylo požehnáním, když Česko zasáhla přírodní katastrofa – povodeň nebo tornádo. Za této situace se také čím dál víc prosazovali volní fotografové, kteří našli prostředky a způsob, jak vyjet „ven“ a dostat se do míst, kde se lidé se životem potýkají dramatičtěji a „fotogeničtěji“ než občané ČR.

To se vloni zásadně změnilo. Po třiceti letech se na evropském kontinentě rozhořela válka. Počátkem devadesátých let, když se krvavě rozpadala Jugoslávie, Czech Press Photo (CPP) neexistovala, první ročník se datuje letopočtem 1995. Nynější válečný konflikt má v této souvislosti tudíž smutné prvenství: odehrává se natolik blízko a bezprostředně se nás dotýká i ukrajinskou uprchlickou vlnou, že je prakticky nemožné, aby jej fotožurnalistická soutěž pominula. Bylo velmi pravděpodobné, že Fotografie roku se bude vztahovat k válce na Ukrajině a po zveřejnění nominovaných snímků v kategoriích Aktualita a Reportáž to bylo prakticky jisté. Otázka jen zněla, koho porota – v níž zasedli i dva ukrajinští fotografové – vybrala za celkového vítěze a za vítěze v nejexponovanějších kategoriích. Jinak kategorií je celkem osm + CPP vyhlašuje ceny vázané k partnerům soutěže a k tomu ještě jsou tři kategorie juniorské. Celkově je cen CPP trochu moc.

Absolutní vítěz, snímek Masakr v Buče, „vytažený“ z reportáže Vojtěcha Dárvíka Mácy (získal zároveň první cenu v kategorii Aktualita), dokumentující důsledky války v ukrajinských městech Buča a Irpiň, pracuje s motivem zvířete, zde konkrétně psa, který sedí u těla svého zabitého pána. Ostatně týž motiv má na své fotografii Gabriel Kuchta (z Deníku N), jehož snímek se v kategorii Aktualita umístil jako třetí. Není to poprvé, co zvíře figuruje na Fotografii roku CPP. V roce 1997 plaval pes zatopenou moravskou ulicí na záběru Petra Joska, o pět let později se topil slon Kádir v ZOO při pražské povodni na fotce Reného Jakla, v roce 2018 zvítězil záběr opice s mládětem od Lukáše Zemana. „Sloní“ a „opičí“ laureátství pak zaslouženě prošlo poměrně ostrou diskuzí nad etikou i kvalitou takových prací.

Nynější snímek Vojtěcha Dárvíka Mácy je do značné míry nesporný. Kompozičně jednoduchý, významově nerafinovaný, reportážně konstatující, nekrvavý, ale výmluvný. Výrok poroty jako kdyby říkal: Teď je čas svědčit, netřeba sofistikovaných obrazových přesahů, autorem byla podána jasná zpráva o zvěrstvech a stačí to. Ještě věta o jednom z oceněných v kategorii Aktualita – Jan Zátorský podal empatickou a obrazově inspirovanou zprávu o pohřbu britské královny Alžběty II. a právem mu porota přiřkla druhé místo.

K absolutními vítězi několik slov. Vojtěch Dárvík Máca (* 1986) není žádné velké jméno na poli tuzemské (foto)žurnalistiky. Na blogu Respektu si založil v květnu 2011 stránku, do listopadu 2020 tam zveřejnil celkem šest příspěvků a charakterizoval se coby „freelancer fotograf a copywriter“. Na svých fotografických stránkách má pouze dva soubory fotografií: Jednak zajímavé dvojice fotek z Mikulčic, kde zaznamenal několik míst, které tam zničilo tornádo v červnu 2021, a s odstupem téže lokality zdokumentoval po opravách. A jednak desítky záběrů z Ukrajiny, kde na přelomu zimy a jara 2022 strávil šest týdnů (vyprávěl o tom vloni v dubnu v DVTV). Na jednu stranu je skvělé, že se takto může prosadit nepříliš známý freelancer, na stranu druhou to do určité míry svědčí o fotografické kondici českých redakcí, o tom, co si mohou a nemohou produkčně dovolit.

A poslední poznámka: webové stránky Czech Press Phota sice umožňují prohlédnout si oceněné práce z letošního, ale i ze všech minulých ročníků, ovšem k záběrům chybí popisky, které jsou pro pochopení kontextu u novinářské fotografie zásadní. Jak se to informačně může (a má) dělat, na to se stačí podívat na stránky World Press Phota.