Nekrolog: Fotograf Gustav Aulehla byl mimořádný svědek života v nesvobodě
V devadesáti letech zemřel v neděli 19. prosince Gustav Aulehla. Desítky let fotografoval život především v Krnově, kde žil. V obecnější známost vstoupilo jeho pozoruhodně důsledné dílo až po roce 2000. Předtím v podstatě jen tiše existovalo, známo nemnohým, především těm, kteří se s autorem osobně znali a stýkali.
Gustava Aulehlu zásadně ovlivnila tvorba Henriho Cartiera-Bressona, spoluzakladatele agentury Magnum Photos. Ten dodržoval zásadu nevstupovat do fotografovaného děje, tedy nemanipulovat jím, a nepořizovat z negativů výřezy, nýbrž ponechat kompozici takovou, jaká byla v okamžiku stisknutí spouště. Cartier-Bresson ovšem také zastával princip rozhodujícího okamžiku, což znamenalo, že fotograf má záběr exponovat v takové chvíli, která daný děj co nejkomplexněji vystihuje. Je však třeba mít na paměti, že francouzský dokumentaristický klasik mohl svobodně cestovat a pohyboval se v rozličných prostředích a situacích, které vykazovaly určitou dramatičnost a měl „k dispozici“ paletu všemožných lidských typů, které na cestách potkával. Kdežto Aulehla byl uzavřen v jedné malé zemi za železnou oponou a žil v nevýznamném severomoravském městě, kde se takzvaně nic nedělo. Jeho „rozhodující okamžiky“ jsou proto daleko všednější, nenápadnější, někdy ovšem i rafinovaněji komponované. Navíc k některým zachyceným scénám je třeba znát kontext – docení je tedy především ten, kdo v této zemi a v danou dobu žil, takže velmi osobně cítí, jak Aulehla vyhmátl syrovost, šedivost, provinciálnost a vnitřní smutek oněch jevů.
S humanistickým fotodokumentem Aulehlu pojila i technická stránka věci. Když začal soustavně fotit, držel v rukách českou dvouokou zrcadlovku na střední formát Flexaret. Byla však pro něho málo pohotová. Přešel tedy na kinofilm, nejprve na východoněmeckou značku Wera, později si pořídil legendární (západo)německou značku Leica – její stroje náležely k téměř povinné výbavě cartier-bressonovských dokumentaristů. S ní nafotil převážnou část svého díla.
Gustav Aulehla své práce poprvé představil na veřejnosti roku 1984 v ostravské Výstavní síni Fotochema, následovaly dva články v odborném tisku. „Naplno“, bez (auto)cenzurních omezení, je mohl ukázat až po listopadovém převratu, jenže v devadesátých letech několik dalších autorských výstav a jejich ohlas nepřesáhly moravský region. Zlom nastal v roce 2006, kdy historik fotografie, kurátor, pedagog a sám také fotograf Vladimír Birgus uspořádal Aulehlovu retrospektivu nazvanou Takoví jsme byli. Představena byla v několika důležitých galeriích včetně Pražského domu fotografie či na festivalu Měsíc fotografie v Bratislavě, o autorovi se najednou psalo v celostátním tisku. Na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě, kde Birgus učí, souběžně vznikla bakalářská práce. Pomyslným definitivním stvrzením toho, že Aulehla vstoupil do dějin české fotografie druhé poloviny minulého století, byla monografie nazvaná Gustav Aulehla: Fotografie 1957–1990, kterou Birgus sestavil a doprovodil textem; vyšla v roce 2009.
Na autorových internetových stránkách začíná kolonka Životopis takto: „Gustav Aulehla se narodil 13. června 1931 v Olomouci jako nemanželský syn služebné Eleonory Greipelové a úředníka Gustava Lamela. Osamělá matka nemohla svého syna uživit, proto ho svěřila do péče manželů Aulehlových, kteří ho později adoptovali. Vyrůstal na periférii Olomouce ve Staré Vísce ve velmi skromných poměrech. Z finančních důvodů nemohl studovat, musel se vyučit zedníkem a nastoupit do zaměstnání u firmy olomouckého stavitele Rudolfa Hudce. Vzdělání si později doplnil na stavební průmyslové škole v Brně, vyšší odbornost získal studiem v Praze. V roce 1956 se přestěhoval do Krnova, oženil se a začal pracovat jako projektant u Okresního stavebního podniku, později i jako vedoucí projekce Severomoravských státních lesů. Byl dvakrát ženatý. S první manželkou má syna Marka, s druhou manželkou dceru Martu a syna Roberta.“
Ve zmíněné monografii Birgus přibližuje některé další události Aulehlova života. V roce 1964 autor po dvouletém členství v KSČ vystoupil z jejích řad pro nesouhlas s politikou. Následoval nátlak, který vyústil nejprve v přeřazení na méně placené místo, pak si „hříšník“ raději našel nové zaměstnání. Za normalizace pobývala v Krnově početná posádka Sovětské armády. Protože Aulehla dokumentoval místní život, občas namířil objektiv i na okupační vojáky. To neuniklo pozornosti bezpečnostních složek. Byl předvolán na výslech, někdo se pokoušel dostat do jeho bytu, takže exponované filmy raději uschoval u přátel. Došlo pak i na domovní prohlídku, ale při ní byly zabaveny jen stavební projekty, které navrhoval po pracovní době. Ocitl se před soudem. Před odsouzením jej v říjnu 1988 zachránila amnestie k 70. výročí vzniku Československa.
„Po roce 1990 už Aulehla moc nefotografoval. Naposledy jsme se spolu setkali letos v létě. Chystal výstavu k devadesátým narozeninám. Uskutečnila se v Krnově letos v září,“ napsal ve své vzpomínce pro server Aktuálně.cz novinář Tomáš Vocelka, který vyrůstal v Krnově a s autorem byl v kontaktu, kdysi mu i pomáhal zvětšovat fotky. Jednou mu prý Aulehla poradil: „‚Hlavně choď do galerií a dívej se na obrazy, pak budeš dobrým fotografem. Všechno, co uvidíš, se ti v hlavě ukládá, a až to bude potřeba, nebudeš přemýšlet nad kompozicí scény. Prostě ji tam uvidíš.‘“
Gustav Aulehla žil dlouho a naplněně. Měl to štěstí, že nemusel zemřít, aby se dočkal uznání. Ale s jeho dílem možná ještě nejsme nadobro hotovi. Co když jeho rozsáhlý archiv, o němž se zmiňují jak Birgus, tak Vocelka, čeká na nové generace historiků a kurátorů? Ti se na něho třeba podívají jinýma, nezatíženýma očima a Aulehlovo svědectví o padesátých až osmdesátých letech minulého století vrátí do hry s novou energií.
Obálka monografie Gustava Aulehly, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství KANT – Karel Kerlický, repro: ČT art
