Lačný zrak fotografa Václava Jiráska a jeho povedená výstava ve Špálově galerii
V roce svých šedesátin – oslaví je počátkem listopadu – připravil Václav Jirásek, zakládající člen kdysi kultovní umělecké skupiny Bratrstvo, specifický výstavní průřez svým dílem. Expozici v pražské Galerii Václava Špály nazval Forbidden Pleasures a podařilo se mu ji velmi dobře zkomponovat jako celek.
Sousloví Forbidden Pleasures je v podstatě terminus technicus. Zakázaná či zapovězená potěšení, požitky či libosti se vztahují k nutkání pozorovat, sledovat, dívat se, avšak nebýt viděn. Obecně pak sousloví vyjadřuje překračování hranic, přestupování striktně sice nedefinovaných, nicméně fungujících zákazů. Když pozornost obrátíme k nynější instalaci v Galerii Václava Špály, je na místě se zeptat: Co je tedy zakázaného či zapovězeného na výstavě Václava Jiráska? Či lépe: Jaké pomyslné hranice autor překračuje? A co je těmi potěšeními?
Kurátorka Jiráskovy výstavy Kateřina Sysová v průvodním slově připomíná jednak psychoanalytický náhled na potěšení z dívání (spíše však jde o jistý druh slasti), jednak náboženské tradice zapovídající obrazy, a obrazy Boha především. Krátkým spojením se pak dostává k Jiráskově tvorbě: jeho obrazy jsou podle ní „potěšením, které samo sebe obviňuje“. Autorovým modem operandi je prý vina, „věčně je něco špatně“. Sysová jako kurátorka určitě neselhala, pokud se podílela na obrazové kompozici Forbidden Pleasures, ale její doprovodný text je příkladem slovní pavučiny, z níž se to, co je v galerijních sálech k vidění, vysmeká, uniká nánosu termínů.
Sladěná instalace. Pohled do výstavy Václava Jiráska Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály, foto: ČT art – Josef Chuchma Václav Jirásek pro Špálovu galerii zvolil práce nové (tedy loňské i letošní), ale také letité, vyňaté z jeho dřívějších cyklů (například Kerberos – na ukázky z nich lze narazit na autorových webových stránkách). Střídá formáty, náměty, obrazovou kvalitu; v jedné místnosti, kterou pojal coby jakousi svatyni melancholie a pomíjivosti, fotografie doplnil o prosté předměty – lahve, květiny pohozené po speciálně upravené podlaze, je zde i jakási kniha antikvární ze starých časů a otevřená na stránce, v níž je položena otázka: „Co pozorujeme, zastihneme-li při díle Přírodu, vesmírnou Inteligenci nebo vesmírného Genia ve světě květů?“
Text z knihy rozevřené pod jednou z fotografií Václava Jiráska. Z výstavy Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály, foto: ČT art – Josef Chuchma
Nebo: fotografii z roku 2011 Der weise Tod prezentoval na své výstavě Svět podle Ironyma Koola v Domě umění města Brna (přelom let 2015/2016) v několikametrovém tisku, kdežto nyní je v pohlednicové velikosti vsazena do masivního rámu a vyznívá o poznání jinak.
Na adjustaci záleží. Práce Der weise Tod, 2011. Z výstavy Václava Jiráska Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály. Foto: ČT art – Josef Chuchma
Kolekce ve Špálově galerii se může jevit jako směska náhodných setkání: Kde je v tom řád?! Metrová zvětšenina docela mizerně vyfocené (roku 2013) dřevěné sochy Krista, ale hned vedle precizně nasnímaná dvojice nahých mužů s knihou a rukou zvednutou k přísaze (loňský snímek Corpus Domini čili Slavnost Těla a Krve Páně), která upomíná na počátky Jiráskovy tvorby z přelomu osmdesátých a devadesátých let. V podzemní místnosti „Špálovky“ se nachází stísňující „animální“ kolekce fotografií zvířat (psů především) živých i mrtvých, na zdi je opět kniha, jiná, s pasáží o tom, že při svém jednání se psem nikdy nemáme zapomínat „na základní ujednáním, jejž s námi uzavřel v dobách, ztrácejících se v nejtemnějších počátcích prehistorie“.
Bez názvu, 2013. Z výstavy Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály.Foto: Václav Jirásek
Jak je možné, že přitom všechno dohromady funguje? Jak to, že tak na první pohled různorodá sestava Forbidden Pleasures zanechává v divákovi v zásadě ucelený dojem? Má to podle mě dvě hlavní příčiny. Jednou z nich je nastavení Václava Jiráska. Po celou dobu jeho tvorby (viz box u této recenze) je pro něho příznačná ironie, ovšem projevuje se pod „diktátem“ základního smutku či lépe intenzivního vědomí pomíjivosti; ostatně součástí zmíněné brněnské výstavy byl přes celou jednu zeď vyvedený nápis „Vše je směšné, pomyslíme-li na smrt“. Pomíjivost, přechodnost, náhodnost jsou svorníkem zastoupených děl. Druhou příčinou je hravost a určitý typ vizuálního obžerství, které však v tomto případě není smrtelným hříchem, nýbrž právě reakcí na vědomí pomíjivosti. Co já vím, co přežije? Možná je technicky „blbá“ fotka stresovaného psa stejně důležitá jako vymazlené ateliérově aranžmá se sošnými modely. Nebude to trvat dlouho a zbudou po nás zarostlé náhrobky – a po nějakém čase zmizí i ty. Tak to chodí, abychom vzpomenuli hlášku Kurta Vonneguta jr. z románu Jatka. č. 5.
Z výstavy Václava Jiráska Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály.Foto: ČT art – Josef Chuchma
Václav Jirásek: Forbidden Pleasures
Kurátorka: Kateřina Sysová.
Galerie Václava Špály, Praha, Národní 30, výstava trvá do 22. června 2025.
Kolekce Forbidden Pleasures je tedy tvarována především autorovým základním životním nastavením, které slovy můžeme přiblížit jako směs prvků dekadence, existencialismu, postmoderny a snad i náboženského synkretismu. Nejspíš to zní jako protimluv, ale motorem i tmelem tvorby Václava Jiráska je promyšlená intuice čili vědomé naslouchání tomu, co je v realitě uchopitelné daleko lépe (a možná právě jen) obrazem. Tenhle autor hraje hru doopravdy.
Objekt. Hmota a fotky instalované těsně pod stropem na výstavě Václava Jiráska Forbidden Pleasures v pražské Galerii Václava Špály. Foto: ČT art – Josef Chuchma
Uvolněný Jirásek
Václav Jirásek se narodil na Severní Moravě. Středoškolské výtvarné vzdělání získal v Brně na uměleckoprůmyslové v škole, kde absolvoval obor užitá grafika. Následovalo vysokoškolské studium malby na pražské AVU, které zakončil v roce 1990. Jenže právě od toho roku se až dosud živí jako fotograf ve svobodném povolání. Přitom s fotografií začal až v druhé půli osmdesátých let a první věci, které publikoval, byly součástí „anonymní“ kolektivní prezentace brněnské umělecké skupiny Bratrstvo (existovala 1989–1994), jejíž vizualita byla vždy programově exaltovaná: dílem ironická (jejich „podvratná“ nápodoba agitačních výjevů ze stalinistické éry byla masově šířená na přelomu 80. a 90. let), dílem romanticko-dekadentní s odkazy kamsi do devatenáctého století. Fotografovali na velkoformátové kamery a negativy často nezvětšovali, nýbrž je kopírovali v zájmu posílení archaického pojetí. Ostatně symbolistně-romanticko-dekadentní portréty tehdy tvořil jen o několik málo let starší absolvent FAMU Ivan Pinkava (viz jeho kniha Dynastie z roku 1993). Bylo logické, že posléze Jirásek a Pinkava společně s grafikem Robertem V. Novákem připravili na podzim 1995 pro pražskou Galerii Rudolfinum výstavu Memento Mori o hřbitovní kapli Všech svatých v Sedlci u Kutné Hory.
Václav Jirásek pak postupně přešel k barevné fotografii, ale velkoformátovým kamerám zůstával věrný a v Galerii Rudolfinum představil v roce 2006 monumentální i monumentalizující cyklus Industria o postupně končících provozech českého těžkého průmyslu (vyšel k němu i velkorysý knižní katalog). Posléze se velmi pozvolna, ale přece začala uzavírat jedna etapa Jiráskovy volné tvorby, ta obrazově perfekcionistická, technicky dokonalá. Na tu sice nikdy nezapomněl, ale zároveň počal s médiem fotografie nakládat svobodněji, neokázaleji. Rozšířil svůj výrazový rejstřík, námětově nyní „nepohrdl“ i docela prostými motivy a všedními výjevy, aniž by se to dalo označit za dokumentární fotografii. Ale není to ani fotografie konceptuální, intelektuální – tento vývoj prezentuje jeho knižní počin Auta. Nastíněná vizuální rozkročenost, autorova uvolněná kreativita je patrná právě i na výstavě Forbidden Pleasures.
